Pátý týden byl věnován především historii vesmírného programu a roli dalších evropských institucí, které se kromě Evropské kosmické agentury samotně podílí na výzkumu vesmíru. Česko má v historii kosmického programu a letů s lidskou posádkou nezastupitelné místo díky letu Vladimíra Remka na Saljut 6. To byla na tehdejší dobu velmi vyspělá orbitální stanice kombinující úspěšné konstrukční prvky předchozích Saljutů. Let Sojuz 28, díky kterému jsme se tak stali teprve třetí zemí světa, jež vyslala svého občana do vesmíru, tak byl součástí jedné z přednášek. Další lekce zahrnovaly počátky kosmického programu v USA a Sovětském svazu, programy Mercury, Gemini, Apollo a Space Shuttle, ale i Almaz, Saljut, Mir, a také výstavbu a provoz Mezinárodní kosmické stanice.
Foto: Roman Ponča
Mnoho z nových projektů a technologií, které se vyvíjejí dnes, má své kořeny právě v programech z šedesátých až osmedesátých let minulého století. Řada projektů slouží i jako zdroj ponaučení z technických i manažerských chyb, které se staly – např. katastrofy raketoplánů Challenger a Columbia.
Kromě zajímavých lekcí z historie i současnosti kosmického programu jsme absolvovali i přednášky o cvičení a fyzické kondici ve vesmíru. Proběhlo také několik tréninků v posilovně, včetně vstupního hodnocení fyzické kondice, a spousta mediálních aktivit.
Týden 5
Pondělí 25. listopadu
Týden začal trochu netradičně – zhruba tříhodinovými přednáškami o vnitřním fungování Evropské unie. EU a ESA jsou dvě samostatné organizace, nicméně do určité míry navzájem spolupracují. Patrně je důležité znát vzájemné vztahy mezi všemi evropskými institucemi, které se zabývají kosmickými aktivitami a výzkumem vesmíru…
Po skončení pro mě nepříliš atraktivních, nicméně přesto důležitých, přednášek o EU a její organizační struktuře, jsme konečně přešli k něčemu více souvisejícímu se skutečným vesmírným výcvikem – k historii kosmických letů s lidskou posádkou. Kurz začal několika hodinami věnovanými vesmírnému závodu Západu a Východu v minulém století, počátkům průzkumu vesmíru a prvním raketovým technologiím. V podobném duchu se nesl celý týden.
Úterý 26. listopadu
Úterý tak bylo opět věnováno historii letů do vesmíru. Zhruba tři hodiny přednášek o prvních orbitálních stanicích Almaz a Saljut a o programu Space Shuttle. Pro mě bylo zajímavé se dozvědět další podrobnosti o rozdílech mezi americkým a sovětským programem pilotovaných letů v 60. a 70. letech, ale také zabrousit do detailů vývoje a provozu raketoplánů. Ne že by pro mě tato témata byla něčím novým, vzhledem ke vzdělání v letecké a raketové technice a absolvování kurzů o nosných raketách a pilotovaných letech do vesmíru, ale rozhodně to bylo velice přínosné. Už jen proto, že člověk, který to přednášel, se podílel na řízení některých z kosmických misí, o kterých byla řeč, včetně těch s raketoplány Space Shuttle…
Ještě před začátkem úterních přednášek se mi však naskytla skvělá příležitost zaskočit si na dvě hodiny do posilovny! Přišla totiž řada na mé vstupní hodnocení fyzické kondice. Takže jsem si na speciálním zařízení nechal změřit složení těla, abych zjistil, jak na tom jsem s tukem, váhou, svalovou hmotou a podobně. Překvapivě jsem zjistil, že obézní nejsem… Pak se šlo na měření stability těla (to znamená řada cvičení jako třeba stát na jedné noze se zavřenýma očima na elektronické podložce, která snímá rozložení tlaku). Poté mi změřili jak vysoko dokážu vyskočit z různých poloh, jak silný mám stisk rukou, či jak dlouho vydržím v tzv. “planku”, tedy v takové té poloze připomínající jezevčíka, kdy se leží na loktech a na špičkách. Pak se zjišťovala jaká je moje maximálka v bench pressu, dřepu a mrtvém tahu a dělalo se ještě pár dalších hodnocení. Šlo to docela dobře – není divu, být stíhací pilot evidentně není na škodu…
Středa 27. listopadu
Třetí den v týdnu (tzv. “hump day”, jak se středě říká za oceánem v připodobnění k vrcholku hrbu velblouda, který tak symbolizuje půlku týdne) jsem začal šestihodinovým PR (public relations aktivitami). To zahrnovalo hodiny focení a natáčení videí na různých místech střediska EAC – ve výcvikové hale, v maketě Columbusu, v tělocvičně, v bazéně NBF, ale také natáčení rozhovoru pro Český rozhlas. Hned po skončení PR jsem se převlékl do sportovního oblečení a vyrazil na docela intenzivní dvouhodinový silový trénink do posilovny. Začali jsme dvacetiminutovou rozcvičkou, po které následovala dlouhá série silových cvičení s činkami, přičemž mezi jednotlivými koly jsme si šli “odpočinout” skákním a cvičením s vlastní vahou. Po skončení tohoto příjemně stráveného času jsem se vydal na společnou večeři s poměrně početnou skupinou českých novinářů, kteří měli hned následující den dorazit do EAC na další kolo PR.
Čtvrtek 28. listopadu
Čtvrtek byl dalším dnem věnovaným převážně mediálním aktivitám. Skupina asi šestnácti lidí z osmi různých českých médií dorazila v osm hodin ráno do EAC. Udělali jsme sérii rozhovorů a natáčení na různých tréninkových místech. Instruktor Hervé Stevenin, šéf EAC Frank De Winne a EUROCOM operátor Alex Karl byli tak laskaví, že se k nám na některé rozhovory připojili, což bylo skvělé – myslím, že je velmi dobré slyšet i jejich pohled na výcvik astronautů a na provoz EAC. PR pokračovalo zhruba do půl jedné, takže jsem měl pak pár minut na rychlý oběd, po němž jsem se vydal do výukové multimediální místnosti, kde jsme měli dvouhodinovou přednášku o metodice fyzického tréninku. Tu vedl jeden z kondičních trenérů EAC. Pak byl čas zase na další PR – natáčení mojí části do nového dílu podcastu ESA. Česká média byla velmi pohotová, takže rozhovory, které jsme dopoledne natočili, byly ještě týž den odvysílány v hlavním večerním zpravodajství tří největších českých televizí.
Pátek 29. listopadu
Poslední den týdne jsme se vrátili zpět k vesmírné historii. Měli jsme více než tři hodiny přednášek o výstavbě ISS, a o tom jak vůbec funguje tento obří kosmický prostředek, který už více než dvacet let obíhá kolem Země a který, jak všichni doufáme, v příštích letech navštívíme. Den byl proložen časem pro administrativu, takže jsem měl příležitost dohnat emaily a vlastně vše, co se za poslední den událo v projektech, na kterých pracuji v rámci Vzdušných sil (což zde jinak dělám ráno a večer…). Tentokrát jsme skončili poměrně brzy – v půl třetí – takže jsme mohli každý vyrazit na víkend…
No nyní mne asi strháte. ale já nechápu cíl počínání pana Svobody. Moc jemu i našemu státu přeji let do vesmíru, ale to co nyní dělá s tím nemá nic společného.
Začnu jasně – na jakou misi je pan Svoboda připravován? Stojí to nemálo peněz a každé lidské počínání má mít nějaký cíl. ESA asi 50 nejbližších lez nebude mít prostředky na pilotovaný let. Tak mi zbývá USA, Rusko a Čína. Logicky asi USA – běžný astronaut asi nepotřebuje znát dějiny EU a ESA. Psal jsem zde v jiném vláknu – pozice na bočním sedadle Crew Dragon znamená neusnout a za chvíli jsem na ISS. Musím na to mít školení používání sociálních sítí? Již byly i mise zcela amatérské. Většina astronautů USA má i několik universit a zaměřují se na konkrétní vědecké cíle. Pan Svoboda se zaměřuje na cíl Ferda Mravenec, práce všeho druhu.
Obecně vzato má příprava astronautů dvě fáze – 1) Basic Training, 2) Mission-Specific Training.
První část je záměrně zcela všeobecná. Jejím cílem je vybavit lidi potřebnými znalostmi a dovednostmi pro práci astronauta během letu i mimo něj. Je třeba si také uvědomit, že samotný let do vesmíru tvoří jen nepatrný zlomek práce astronauta. Daleko větší množství času zabere příprava mise (a to zejména po organizační stránce), výcvik před samotným letem, ale i mediální aktivity a vztahy s veřejností, a to před letem i po něm. Během tohoto základního, všeobecného tréninku, tedy astronaut není připravován na žádnou konkrétní misi, ale na kosmické mise jako takové.
Přímá příprava přichází až během Mission-Specific Trainingu. Ten je naopak šitý na míru konkrétnímu letu. Jedná se o výcvik na konkrétní náplň mise (provedení vědeckých a technologických experimentů, outreach aktivit, plánovaných úkonů údržby orbitální stanice atd.) a na konkrétní kosmický prostředek (Crew Dragon či jiný). Mission-Specific Training je odvislý nejen od přiřazení ke konkrétnímu letu, ale časově i od plánovaného termínu startu. Začátek tohoto výcviku je zpravidla L-minus 6 až 9 měsíců. V okamžiku, kdy bude zajištěna konkrétní letová příležitost pro ČR (o čemž se nyní vyjednává) a bude jasná náplň letu (což se již děje – právě běží výzva ESA na výběr českých experimentů pro národní misi na ISS – experimenty budou vybrány v únoru 2025), pak se začneme bavit o tom, kdy bude zahájena příprava přímo na takový let. Tu pak provádí celá mezinárodní posádka letu společně – tedy začne až v okamžiku kdy bude známo složení celé posádky takové mise (zpravidla 4 lidi).
Ad ESA a 50 let: Letos letěl švédský kolega v rámci mise ESA a letu Ax-3, na jaře 2025 poletí polský kolega (opět v rámci mise ESA a tentokrát letu Ax-4). Jsou v jednání lety PAM 5 a PAM 6. V roce 2026 poletí dva astronauti ESA na dlouhodobou misi na ISS, s dalšími misemi se počítá v letech následujících do konce životnosti ISS. Nad rámec toho má ESA díky dodávce modulů pro Gateway jisté tři lety v rámci programu Artemis. Tolik k aktivitám ESA jen v následujícíh pár letech…
Ad mise amatérské: Amatérské mise nejsou to, čím se zabýváme. To přenecháváme jiným 🙂
Ad „většina astronautů USA…“: Astronauti se na konkrétní vědecké cíle nezaměřují. Naopak, jejich úkolem je být co nejvíce univerzální. Např. během šestiměsíční expedice na ISS provede astronaut několik set experimentálních projektů z celého spektra disciplín. Nikoliv v roli vědce či výzkumníka, ale v roli koncového operátora komplexních zařízení ve složitých podmínkách (analogie s určitými jinými povoláními je zde nasnadě…). Nad rámec toho provádí řadu technických úkonů k údržbě a zabezpečení chodu orbitální stanice. U krátkodobých letů je princip naprosto stejný. Úzká specializace na několik málo konkrétních cílů či na jeden obor činnosti je tedy kontraproduktivní. Mimochodem, několik vysokých škol nemívají jen v USA, ale i Evropě, dokonce i v ČR… 😉
Ad „Ferda Mravenec“: Ano, máte pravdu a je to tak správně, viz odstavec výše. Tento přístup se osvědčil nejen v Evropě, ale i v USA, Japonsku, Kanadě a po celém světě.
Asi to tak vypadá, ale toto neměla být kritika na Vaší osobu. Měla to být kritika na praktiky EU. Hurá vize bez náznaku schopností realizace, Pracoval jsem 14 let pro francouzskou firmu a je to tristní zkušenost. Pokud poletíte, a velmi Vám to přeji, tak asi na technice USA. No a proč se tedy neškolíte v USA na dané technologii?
Však v pořádku 🙂
Ohledně EU atd. – bohužel, můj názor na EU a další instituce není něco, co by mi zde příslušelo komentovat 😉
Ano, na technice USA. Mission-Specific Training pak v převážné míře probíhá právě v USA (JSC, KSC, Hawthorne…). Základní výcvik ale dělá každá agentura u sebe (ESA v Kolíně n.R., NASA v JSC, JAXA v Japonsku atd…). Kanada to má trochu jinak, jejich agentura (CSA) úzce spolupracuje s NASA a kanadští astronauti dělají základní výcvik společně s astronauty NASA (alespoň donedávna to tak bylo).
Pane Svobodo, mohl bych Vám, prosím, napsat email nebo někde soukromou zprávu? Případně kde? Děkuji
Napíšu Vám na mail…