V posledních letech se na našich stránkách objevovaly převážně články, které informovaly o odchodu známého astronauta či astronautky. Stalo se zvykem vydávat články mapující životy těchto mužů a žen. Kosmonautika však není jen o astronautech, i když jsou nejvíce v popředí. V pozadí mnoha projektů stojí celá armáda odborníků, o kterých pravděpodobně za celý svůj život neuslyšíte. Neznamená to však, že by některý z nich nemohl být veřejně známý. Jednou z těch výjimek je Edward „Ed“ Stone. Jeho jméno možná nikomu nic neřekne, ale projekt, na kterém pracoval celých 50 let, jako projektový vědec, už znají všichni. Tím projektem, stále živým projektem, není nic menšího, než mise sond Voyager 1 a 2.

Život s Voyagerem

Ed Stone je asi nejvíce známý díky své účasti v programu Voyager, kde působil jako jediný projektový vědec od roku 1972 až do svého odchodu do důchodu v roce 2022. Než se však dostaneme k této slavné kapitole jeho života, začneme od začátku.

Celým jménem Edward Carroll Stone Jr. se narodil 23. ledna 1936 v Knoxville ve státě Iowa. Byl nejstarším ze dvou synů Edwarda Carrolla Stonea Sr. a Ferne Elizabeth Stoneové. Otec Edwarda Jr. pracoval jako stavební dozor. S velikou oblibou učil svého syna demontovat a zase skládat nejrůznější technická zařízení jako auta, rádia atd. To se později Edwardovi hodilo při studiu střední školy, kde byl požádán jejím ředitelem, aby se naučil ovládat 16mm filmový projektor. Netrvalo dlouho a byl požádán, aby se chopil i provozu školního kotoučového magnetofonu. Důkazem jeho pracovitosti a schopnosti může být i to, že se při svém prvním zaměstnání v obchodním domě dokázal vypracovat ze skladníka na prodavače v obchodě.

„Vždy mě zajímalo, proč je něco tak a ne jinak. Chtěl jsem to pochopit, měřit a pozorovat.„

Samozřejmě Edward nezůstal prodavačem v obchodním domě. Po ukončení střední školy se zapsal na studium fyziky na Burlington Junior College a následně pokračoval na University of Chicago v postgraduálním studiu. To se psal rok 1957 a svět ohromilo „pípání“ z vesmíru, tedy vypuštění slavného Sputniku 1. To byla událost, která ovlivnila mnoho záležitostí a životů, Eda Stonea nevyjímaje.

„Vesmír byl zbrusu nové pole čekající na objevení.“

Pod vlivem těchto událostí se připojil na univerzitě k týmu, který stavěl vědecké přístroje určené pro start do vesmíru. Edwardova cesta byla tímto daná.

Jeden z jeho prvních přístrojů, který navrhl, se dostal na oběžnou dráhu Země na palubě vojenské špionážní družice Discoverer 36. Družice, jinak známá i jako Corona 9029, odstartovala na vrcholu rakety Agena-B v roce 1961. Přístroj, který Edward navrhl, měřil energetické částice Slunce. Celkově přístroj pomohl zjistit, proč sluneční záření zamlžuje film, zlepšil pochopení Van Allenových pásů a energetických částic zachycených v magnetickém poli Země.

V roce 1964 se Edward připojuje ke Caltechu jako post doktorand. Na Caltechu získal vedení univerzitní radiační laboratoře. Zde se setkal s Robbiem Vogtem, který jej v budoucnu doporučil, jako vědeckého pracovníka pro program Voyager. Než přišla nabídka účastnit se programu Voyager, pracoval Edward na výzkumu galaktického kosmického záření a slunečních energetických částic.

Nyní se již budeme zabývat nejslavnější částí vědecké kariéry Eda Stonea. V roce 1972 se stal hlavním a také jediným, projektovým vědcem misí Voyager. Na tuto pozici byl doporučen svým kolegou Robbiem Vogtem a vydržel v ní celých 50 let, tedy do roku 2022. Nutno dodat, že díky účasti na programu Voyager rostl i Edwardův věhlas. To bylo způsobeno i úspěchy, které sondy přinášely a stále přinášejí. Edward Stone drží i jisté prvenství v misích. Pro vysvětlení, Edward se nepodílel pouze na misích Voyager. V průběhu let působil paralelně na dalších devíti misích, a to v různých pozicích. Díky tomu se podílel i na misi Parker Solar Probe, která se nejblíže přiblížila ke Slunci. Edward tak pracoval na misi, která se dostala nejblíže Slunci, tak i na misích, které se dostaly nejdále.

„Stát se vědcem projektu Voyager bylo nejlepší rozhodnutí, které jsem v životě udělal. Otevřelo to úžasné dveře k průzkumu.“

Dle svých slov byl obzvláště hrdý na to, jak Voyager zrychlil tempo vědecké analýzy a využil příležitostí k zapojení veřejnosti. Když Voyagery 1 a 2 v letech 1979 až 1989 těsně proletěly kolem velkých planet sluneční soustavy, Edward dohlížel na 11 týmů vědců, kteří byli všichni zvyklí zveřejňovat své výsledky pomaleji prostřednictvím recenzovaných časopisů. To se rozhodl Edward změnit a ujal se vedení vzájemného hodnocení, aby zrychlil toto tempo. Důvodem bylo setkání s dalšími planetami.

V brzkém odpoledni, poté, co se data sešla, se týmy vědců rozhodovaly, jaké jsou podle nich nejlepší výsledky za daný den, a předkládaly své závěry ke zpětné vazbě před celou řídící vědeckou skupinou. Na základě této vazby Edward vybral nejzajímavější výsledky, které byly následující ráno prezentovány médiím a veřejnosti. Vědci pak zdokonalovali své prezentace ještě ten večer nebo přes noc. Stone na ně často tlačil, aby vymysleli analogie, které by materiál učinily přístupnějším pro laické publikum. Grafický tým mezitím pracoval na sestavování podpůrných obrázků. Po tiskové konferenci následujícího ráno by proces začal znovu. Tento cyklus mohl pokračovat denně po dobu trvání každého planetárního setkání.

„Edův přístup nám ukázal, jak velký zájem veřejnosti skutečně byl o to, co Voyager dělá, ale také vedl k lepší vědě. K tomu, abyste si udělali obrázek, potřebujete více než jednu informaci a slyšet o datech jiných vědců nám pomohlo interpretovat naše vlastní.“

Byl to proces, který nadále dobře sloužil týmu Voyager v letech 2012 a 2013, když debatovali o tom, zda Voyager 1 opustil heliosféru a vstoupil do mezihvězdného prostoru. Některé známky ukazovaly na nové prostředí, ale jeden klíčový ukazatel, směr magnetických siločar kolem Voyageru, se nezměnil tak výrazně, jak vědci očekávali. Tým zůstával zmatený celé měsíce, dokud plazmový vlnový přístroj Voyageru 1 nezachytil kolem kosmické lodi výrazně hustší plazmové prostředí. Edward si uvědomil, že vědci nemusí fixovat směr magnetických siločar. Tým dospěl k závěru, že detekce plazmového vlnového nástroje poskytla lepší analýzu současného plazmového prostředí a byla důkazem přechodu do mezihvězdného prostoru.

V roce 1991 se Edward stal ředitelem JPL. V této pozici setrval až do roku 2001. Pod jeho vedením byla JPL zodpovědná za více než dvě desítky misí. Mezi hlavní události Edwardova funkčního období patřilo přistání mise Pathfinder s prvním marsovským roverem Sojourner v roce 1996 a zahájení mise NASA-ESA Cassini/Huygens v roce 1997.

Na jeden objev Edward rád vzpomínal. Stalo se to v roce 1979, kdy Voyager 1 narazil na neobvyklé spektrální snímky pocházející z Jupiterova měsíce Io. Zpočátku nikdo nevěděl, na co se dívají. Linda Morabito, programová inženýrka, přesvědčila tým, že se nedívají jen na další satelit, který náhodou zakrývá výhled. O pár dní později si Edward vzpomněl na svého kolegu Rudolfa Hanela, který byl spoluřešitelem infračerveného experimentu Voyager. Díky jeho spolupráci bylo možné oznámit, že se dívají na lávová jezera z prvních aktivních sopek na planetě mimo Zemi.

„To nám skutečně otevřelo oči, že nás čeká mise, která skutečně rozšíří naše chápání planet a chápání Země. Čas od času jsme zjistili, že příroda je mnohem vynalézavější než naše modely.“

Když se vrátíme k období vedení JPL, je nutné poznamenat, že se nejednalo o lehké časy. V devadesátých letech docházelo ke změnám priorit, za které mohl konec studené války. Následovaly škrty v rozpočtech, což je vždy velmi náročné téma. Edward se tak snažil restrukturalizovat několik misí tak, aby mohly letět za těchto přísnějších cenových omezení. Příkladem může být dohled nad přepracováním chladicího systému Spitzerova vesmírného dalekohledu tak, aby byl nákladově efektivnější a mohl stále poskytovat vědecká data a infračervené snímky vesmíru.

„Ed rád říká, že Voyager je objevná mise, a to rozhodně je. Od průletů vnějších planet v 70. a 80. letech až po přechod heliopauzy a cestou mezihvězdným prostorem nás Voyager nepřestává překvapovat a udivovat. Všechny tyto milníky a úspěchy jsou způsobeny Edovým výjimečným vědeckým vedením a jeho horlivou schopností sdílet své nadšení z těchto objevů se světem.“

Toto jsou slova Suzanne Dodd, projektové manažerky Voyageru. Jak již bylo řečeno, Ed Stone strávil celý svůj vědecký život společně s Voyagerem. Jeho přístup vedl k nadšení společnosti z objevů sond Voyager, který dodnes přetrval. Za svou práci získal v životě mnoho ocenění. Za všechny lze zmínit Národní medaile za vědu od prezidenta George HW Bushe. V roce 1984 se stal členem Národní akademie věd. Ze své pozice odešel v roce 2022.

Ed vzal lidstvo na planetární cestu po naší sluneční soustavě i mimo ni a vzal NASA tam, kam se předtím žádná sonda nedostala. Jeho odkaz zanechal obrovský a hluboký dopad na NASA, vědeckou komunitu a svět.

„Bylo mi ctí a radostí sloužit jako vědec projektu Voyager po dobu 50 let. Kosmická sonda Voyager uspěla nad očekávání a já jsem si vážil příležitosti pracovat na této misi s tolika talentovanými a oddanými lidmi. Byla to pozoruhodná cesta a jsem vděčný všem na celém světě, kteří sledovali Voyager a přidali se k nám na tomto dobrodružství.“

Edward „Ed“ Caroll Stone

Závěrem se hodí přiložit odkaz na souhrn neuvěřitelných snímků naší sluneční soustavy zachycených sondami Voyager.

Zdroje informací:
wikipedia.org
jpl.nasa.gov
space.com
caltech.edu

Zdroj obrázků:
sites.srl.caltech.edu/
silicon.co.uk/
wikimedia.org/
jpl.nasa.gov/
jpl.nasa.gov/
jpl.nasa.gov/