Mezi běžnými smrtelníky existuje velmi exkluzivní skupina jedinců, kteří opustili naši rodnou planetu a alespoň na chvíli pobývala nad oficiální hranicí vesmírného prostoru, již tvoří Kármánova linie ve výšce 100 kilometrů. Od roku 1961 do dnešních dnů cestu mimo atmosféru podniklo jen necelých šest stovek mužů a žen. Ovšem i v rámci tohoto exkluzivního klubu se najde ještě užší skupinka těch, kteří v rámci kosmických letů vykonali něco výjimečného. A jedním z takových počinů je extrémně dlouhá délka letu. Jedná se možná o nejdůležitější rekord vůbec, vzhledem k tomu, že lidstvo se (sice pomalu, ale jistě) chystá prostřednictvím několika odvážlivců opustit naši odvěkou kolébku a zamířit k naší sousední planetě – Marsu. Cesta tam a zpět bude trvat velmi dlouho, a proto jsou poznatky ohledně chování lidského organismu v prostředí, ke kterému nebyl původně stvořen, neocenitelné a naprosto klíčové. Zatím jsme v tomto ohledu učinili jen pár opatrných krůčků, přesto má lidstvo díky několika odvážlivcům již  alespoň rámcově přehled o tom, co s člověkem udělá roční pobyt na kosmickém plavidle. Nepřetržitý pobyt o trvání jeden rok (tedy celých 365 dní) mají na kontě zatím pouze tři lidské bytosti. A 7. září 2022 náš svět opustil muž, který byl i v rámci této trojice výjimečným. Odešel Valerij Poljakov, kosmonaut, jehož rekord dosud nebyl, a ještě nějakou dobu zřejmě nebude překonán…

Jméno Valerij Poljakov je mezi fanoušky kosmonautiky i mezi vědci, zabývajícími se kosmickou medicínou, dobře známé, málokdo však již tuší, že původní příjmení pozdějšího slavného kosmonauta znělo – Koršunov. 27. dubna 1942 se Valerij ve městě Tula narodil do obyčejné rodiny úředníka Ivana Koršunova a středoškolské učitelky Jevdokije Koršunovové. Válečná léta byla pro každého velmi těžká a ani Koršunovi nebyli výjimkou. Než malý Valera nastoupil do školy, válka byla naštěstí dávno ta tam, přesto ani poválečný život nebyl procházkou růžovým sadem.

Malý Valerij, od přírody bystrý a zvídavý, nastoupil do jedné z tulských základních škol a po jejím dokončení pokračoval ve vzdělávání na střední škole č. 4 ve svém rodném městě. Žádná jeho biografie nehovoří o tom, co a kdy se přihodilo mezi jeho rodiči, faktem však je, že jejich cesty se časem rozešly a v roce 1957 si chlapce osvojil nový manžel jeho maminky, Vladimir Poljakov. Valera tedy z moci úřední obdržel nové příjmení a také jeden z prvních impulsů pro svou pozdější kariéru.

V říjnu toho roku celý svět ohromila zpráva o vypuštění první umělé družice Země. Valerij si i po letech pamatoval, jak se tulským Domem pionýrů rozléhalo pípání, které zachycovali členové radioamatérského kroužku a pouštěli jej nahlas ostatním. Od té doby pronásledoval Poljakova velmi živý sen, ve kterém mu narostla křídla a on dokázal vzlétnout. Ona doba se vyznačovala bezbřehým optimismem, kdy se touhy a sny snoubily s realitou a zdálo se, že expanzi lidstva do kosmu nestojí nic v cestě. Valerij se ve skrytu duše začal zabývat tím, jaké by to bylo, letět k jiným planetám. Mars je přeci nevyhnutelným cílem lidstva…

Přes všeobecné nadšení pro vesmír si však Valerij netroufal snít o kariéře kosmonauta (koneckonců v té době vlastně tato profese ani neexistovala). Místo toho jeho zrak zamířil směrem k medicíně. V roce 1959, po absolvování střední školy, se vypravil do Moskvy, aby o pár dní později překvapeným rodičům oznámil, že se právě dívají na novopečeného studenta 1. moskevského medicínského institutu I. M. Sečenova. Touha po vesmíru, která v něm klíčila, dostala další impuls 14. dubna 1961, když byl součástí davu, který na Rudém náměstí vítal prvního kosmonauta světa Jurije Gagarina. Jenže Gagarin byl pilot, Poljakov přeci bude lékařem. Bude mít vůbec šanci svou touhu realizovat? Sotva na palubu kosmické lodi vezmou doktora.

Ale už za tři roky se mělo všechno změnit. V říjnu 1964 se na palubě Voschodu-1 vydala do vesmíru první vícečlenná posádka, jejímž členem byl – lékař! Boris Jegorov se stal prvním lékařem, který prováděl vyšetření sebe i svých kolegů přímo na orbitální dráze. Po návratu ze své mise často navštěvoval medicínské instituty, besedoval s mediky a přesvědčoval je, aby se věnovali novému odvětví, kosmické medicíně. Jednu takovou besedu s ním absolvoval i Valerij Poljakov. Onen den pro něj znamenal zásadní obrat. Jak později parafrázoval slova Neila Armstronga: „Boris Jegorov mě pozval do vesmíru.“ Sny o vesmíru a lékařská profese se už v mysli mladého muže nevylučovaly.

Poljakov se rozhodl zkusit štěstí a přihlásit se k aspirantuře do Institutu medicínsko-biologických problémů (IMBP), pod který kosmická medicína spadala. Ovšem jeho přihláška narazila na absurdní administrativní překážku: jako rodák z Tuly neměl Valerij trvalé bydliště v Moskvě, jak bylo Institutem vyžadováno. Poljakov se musel rychle rozhodnout, kam směřovat své další kroky tak, aby mu vesmír nezůstal uzavřen. Nakonec zvolil Institut medicínské parazitologie E. I. Marcinkovského. Podle jeho slov byla parazitologie a tropická medicína také svým způsobem medicínou extrémních podmínek, podobně jako kosmická medicína.

Parazitologie je sice zajímavá věda, nicméně po kosmické medicíně Poljakov nepřestával nenápadně pokukovat. Postupně zjistil, že obor, kterému se aktuálně věnuje, přeci jen nebude jeho doménou. Po roce, aniž by obhájil disertační práci, přešel do Všesvazového vědecko-výzkumného institutu sociální hygieny N. A. Semaška, kde se postupně propracoval až na pozici staršího referenta. V průběhu času se seznámil s několika velmi zajímavými lidmi, kteří pracovali v 3. direktorátu při ministerstvu zdravotnictví, pod který spadala, světe div se, kosmická medicína. Známí se za Valerije přimluvili a ten se v červenci 1967 stává starším inspektorem direktorátu. Mimo jiné se podílel také na výzkumech, týkajících se projektu výsadku člověka na Měsíc, konkrétně na získání lunárních vzorků, jejich uchovávání a analýze. Pomalu se začínalo zdát, že Valerova cesta vstříc vesmíru začíná alespoň zčásti nabírat jasnější kontury.

Ovšem přes vznosný titul inspektora byl stále jen pouhým řadovým pracovníkem, který rozhodně neměl pohádkový plat a rodina (s manželkou Neljou přivítali v roce 1965 na svět dceru Jelenu) potřebovala alespoň trochu ekonomické jistoty. Poljakov tak v té době krom svých povinností na ministerstvu ještě pracoval jako lékař rychlé záchranné služby.

V roce 1967 byl dán popud ke vzniku oddílu kosmonautů při IMBP a o rok později začaly přípravné práce ohledně náboru vhodných kandidátů. Poljakov se o tomto dění dozvěděl v roce 1969 a rozhodl se učinit krok, ke kterému se odhodlával již dlouho: podal žádost o zařazení mezi kosmonauty. Tentokrát jeho žádost nezadržely žádné byrokratické překážky, jako tomu bylo u přihlášky na aspiranturu v IMBP před několika lety. Nábor se však protahoval a teprve 22. března 1972, poté co kandidáti prošli velmi přísnými lékařskými prohlídkami, psychologickými testy a dalšími úskalími výběru, výběrová komise oznámila rezultát: do nového oddílu kosmonautů IMBP budou z pěti přihlášených zařazeni tři muži. Byli jimi Georgij Mačinskij, Lev Smirennyj a… Valerij Poljakov!

Valerovi se splnil jeho sen, tedy alespoň na první pohled. Začal pracovat v IMBP a mohl se pyšnit postavením kosmonauta-kandidáta. Jenže běžel rok za rokem a vysněný let stále nikde. Valerovi nezbývalo, než čekat a doufat, že o svůj kosmický sen nepřijde v okamžiku, kdy už jej má téměř na dosah. Nuceného čekání Poljakov využil k tomu, aby konečně dokončil disertační práci a od 30. ledna 1974 si mohl začít u jména psát titul kandidáta lékařských věd.

Až v roce 1978 se ledy v oddíle kosmonautů IMBP hnuly a Poljakov mohl začít podstupovat všeobecnou kosmonautickou přípravu. Neobyčejná náplň pracovních dní zahrnovala skoky padákem, výcvik přežití v pustině, jízdy na centrifuze a podobně. A v prosinci 1979, těsně poté, co všeobecnou přípravu završil, přišel první průlom.

Poljakov byl jmenován do základní posádky Sojuz T-3. Spolu s Vasilijem Lazarevem a Gennadijem Strekalovem měl zamířit k orbitální stanici Saljut 6. Start byl naplánován na poslední čtvrtletí roku 1980 a na programu měly být zejména medicínské experimenty. Jenže, jak už to u Poljakova zhusta chodilo, všechno nešlo úplně hladce. Na stanici se vyskytla závažná porucha termoregulace, a tak nakonec do vesmíru na Sojuzu T-3 zamířila posádka “kosmických opravářů“ Kizim-Makarov-Strekalov a Valera musel zůstat na Zemi.

Další šance se naskytla v roce 1983, kdy se Poljakov spolu s Vladimirem Vasjutinem a Viktorem Savinychem ocitl v záložní posádce Sojuzu T-10. Ten měl na stanici dovézt třetí stálou expedici, jenž měla na programu mimo jiné dlouhodobý let za přítomnosti lékaře. Tentokrát se do vesmíru podíval Poljakovův kolega Oleg Aťkov, ale Valera věřil, že jeho čas se blíží. Trvalo však ještě dlouhých šest let, než měl překlenout poslední metry, které ho dělily od celoživotního snu.

V únoru 1988 byl Poljakov předběžně začleněn do hlavní posádky Sojuzu TM-6 spolu s Vladimirem Ljachovem a afghánským občanem Abdulem Ahmadem Momándem. Na přelomu května a června pak byla posádka definitivně potvrzena. Tým to byl poměrně nesourodý, Ljachov s Momándem měli letět pouze na krátkou návštěvu orbitální stanice Mir, zatímco Poljakov měl na stanici zůstat se stálou posádkou. V té době na Miru pobývali Vladimir Titov a Musa Manarov, jejichž úkolem bylo ve vesmíru vydržet celý rok. Bylo v plánu vyslat na palubu lékaře, který by měl během druhé poloviny jejich letu přímo na palubě dohlížet na jejich zdravotní stav. Titov a Manarov si vyžádali konkrétně Poljakova. Pro toho měl být let o to zajímavější, že po odletu Titova a Manarova měl zůstat na Miru s dalšími základními posádkami, přičemž celková doba jeho letu měla za příznivých okolností činit rok a půl, možná i více. Poljakov se měl sám stát pokusným subjektem, což mu ani v nejmenším nevadilo. Konečně bude moci zjistit, zda je člověk schopen v relativním zdraví přežít cestu na vysněný Mars.

Termín startu Sojuzu TM-6 byl naplánován na konec srpna 1988. Pokud si vážný čtenář povšiml data sestavení posádky a zdvihl obočí, je jeho reakce zcela namístě. Sověti velmi spěchali, aby byl realizován let Afghánce, důvodem byla neutěšená situace v jeho domovině, kde Sovětská armáda při svém angažmá nešla zrovna od úspěchu k úspěchu.

29. srpna ráno se Valerijovi definitivně splnil jeho dětský sen. Nosič Sojuz s kosmickou lodí na špici se odpoutal od Gagarinské rampy, a on byl tím, kdo jej sedlal! Po dvoudenním stíhání stanice se Sojuz TM-6 připojil k zadnímu stykovacímu uzlu Miru a pro Valerije tak začal maraton, na jehož konci měl být rekordní pobyt ve vesmíru, ale hlavně obrovské množství dat a informací o tom, jak lidské tělo zvládá extrémně dlouhý pobyt v nepřirozeném prostředí mikrogravitace.

Objekty pozorování a péče však zprvu nebyli pouze Titov a Manarov. I samotný Poljakov měl fungovat coby pokusný králík stran výzkumu adaptačního syndromu. K jeho velkému zklamání však u něj adaptace na beztížný stav prošla naprosto hladce. Musel si však trochu zvykat na tempo práce na palubě. Tím není myšleno, že by ono tempo bylo frenetické, naopak. Pokud má člověk na stanici nějaký čas vydržet, musí si rozložit síly a to zpočátku Poljakov moc neuměl, navíc jej zprvu trápila nespavost. Postupně si však zvykl a i po počátečním pocitu odloučení se mu postupně nálada i prácechopnost v plné míře vrátily do normálu.

21. prosince se Titov s Manarovem vrátili na Zem a místo nich zůstala na palubě Miru čtvrtá expedice ve složení Volkov-Krikaljov-Poljakov. Ještě před příletem Volkova s Krikaljovem měl k Miru dorazit nový doplňkový modul Kvant-2. A během čtvrté expedice měl stanici doplnit také modul Kristall. Jenže vypuštění obou modulů se stále odsouvalo a postupně začínalo hrozit, že posádka nebude mít, obrazně řečeno, do čeho píchnout. Korunu všemu nasadil průšvih, který se v březnu 1989 odehrál na Bajkonuru. Při zkouškách ve vakuové komoře došlo vinou chyby pozemního personálu k prasknutí přístrojového úseku lodi Sojuz TM, která měla sloužit jako záložní pro následující expedici. O startu této expedice nyní nemohlo být ani řeči a proto bylo rozhodnuto, že Volkov, Krikaljov a Poljakov připraví stanici pro let v bezpilotním režimu a koncem dubna se vrátí domů.

27. dubna 1989 se návratová kabina Sojuzu TM-7 dotkla půdy v kazašské stepi. Pro Poljakova tím končil let trvající 240 dní, 22 hodin, 34 minut a 47 sekund. Byl to sice úctyhodný výkon, ale do rekordu v podobě roku a půl na oběžné dráze měl tento údaj daleko. Na své účinkování ve třetí a čtvrté expedici však mohl být Valera hrdý. S oběma posádkami se velmi dobře sžil a stal se velmi důležitým faktorem při zachování fyzického i duševního zdraví a dobré nálady na palubě. Zůstával však pocit nedokončené práce.

Po úspěšném letu se Poljakovovi samozřejmě nevyhnuly jak pocty státní, tak i profesní. Od října toho roku se stal zástupcem ředitele IMBP pro vědecké otázky a začal také figurovat jako zástupce letového ředitele Centra řízení letů, kde měl na starosti lékařské zabezpečení misí. A stále čekal na šanci dokončit, co začal…

Ona šance přišla na začátku roku 1993, kdy se spolu s kolegy lékaři Germanem Arzamasovým a Borisem Morukovem začal připravovat k dlouhodobému letu. A od 1. července byl zařazen do hlavní posádky patnácté expedice na Mir, přičemž, stejně jako u předešlého letu, měl postupně vystřídat několik posádek a vydržet ve vesmíru zhruba rok a půl. Jeho první tým měli tvořit Viktor Afanasjev a Jurij Usačov, s nimiž měl na Sojuzu TM-18 odstartovat v listopadu 1993, ovšem vinou zpoždění dodávky nosné rakety se termín překulil na začátek roku 1994.

Ještě před startem se odehrála jedna nepříjemná epizoda. Poljakovův dublér German Arzamazov se pokusil na poslední chvíli zvrátit rozhodnutí Státní komise o tom, že Poljakov je hlavním kandidátem pro rekordní let. Komisi předal dopis, ve kterém svého kolegu obvinil z nedostatečné připravenosti a nařčením ze zneužití pravomoci. Obvinění byla pochopitelně naprosto zcestná a Arzamazovovi nejenže nepřinesla kýžené křeslo v kosmické lodi, ale navíc jej ještě stála i místo v záložní posádce. Na kosmodrom tak Poljakov odlétal bez dubléra.

8. ledna 1994 se Poljakov spolu s Afanasjevem a Usačovem vydal na svou druhou cestu do vesmíru. I tentokrát byla cesta k cíli cesty prosta vzrušení a 10. ledna loď bezpečně zakotvila u stanice, která se měla Poljakovovi stát na půldruhého roku domovem. Jeho pobyt však neměl být tak poklidný jako let k Miru…

Už odlet staré expedice ve složení Vasilij Ciblijev a Viktor Serebrov nepostrádal dramatické prvky. Během odletu měli z blízké vzdálenosti provést inspekci stykovacího uzlu na modulu Kristall. Vinou několika chyb se Sojuz TM-17 střetl se stanicí. Naštěstí nedošlo ke větším škodám a když Afanasjev, Usačov a Poljakov vypluli z návratové kabiny svého Sojuzu, kam se uchýlili těsně před kolizí, zjistili, že Mir je stále plně hermetický a žádné nebezpečí jim nehrozí.

Další dny již byly poklidnější a na začátku léta čekal Poljakova první milník – měla přiletět posádka nové expedice. Tu tvořil Jurij Malenčenko a Talgat Musabajev. Poprvé od roku 1977 byla posádka Sojuzu tvořena dvěma nováčky, nicméně dvojice nechala rychle zapomenout na jakékoli obavy a svou loď 3. července bezpečně připojili k orbitálnímu komplexu. Poljakov se se svými novými kolegy opět velmi rychle sžil a po odletu Afanasjeva a Usačova se opět, jak měl ve zvyku, staral o psychickou pohodu a byl k ruce pro pomoc s údržbou stanice, experimenty a také figuroval (jako ostatně již mnohokrát předtím) jako podpora při výstupech svých kolegů do volného prostoru.

Šestnáctá expedice proběhla, přes obavy z výkonu nováčků, nadmíru dobře a trojice Malenčenko, Musabajev a Poljakov tvořila velmi soudržný tým. Všechno má ale svůj konec a 3. října odstartoval Sojuz TM-20 se členy sedmnácté expedice. O dva dny se loď připojila ke stanici a Poljakov se mohl shledat se svými budoucími obyvateli komplexu. Na palubě Sojuzu dorazil Němec Ulf Merbold, který měl provést krátkou jednoměsíční misi a odletět s Malenčenkem a Musabajevem. Spolu s ním na Mir dorazili také Alexandr Viktorenko coby velitel nastávající expedice a Jelena Kondakova. Ta se stala teprve třetí ženou, která se v rámci bývalého SSSR a nyní Ruské federace dostala do vesmíru.

Říká se, tedy alespoň mezi ruskými kosmonauty, že přítomnost ženy přináší smůlu. A pobyt Jeleny Kondakové, tedy minimálně jeho začátek, tyto předsudky potvrzoval. 11. října se stanice ocitla v hluboké energetické krizi. Akumulátory základního bloku i modulu Kvant-2 se vybily a postupně se vypojovaly všechny přístroje a systémy, včetně telemetrie a radioaparatury. Přestala fungovat také ventilace. Jak se Poljakov později se smíchem vyjádřil, aby se mu kolem obličeje nevytvořila vrstva vydýchaného oxidu uhličitého, který by jej začal dusit, přišly mu vhod havarijní instrukce. Neměl na mysli nějaký konkrétní postup, nýbrž svazek s havarijními instrukcemi, kterými si čas od času ovíval obličej, aby rozehnal onen nepříjemný oblak oxidu uhličitého.

Situaci se postupně podařilo dostat pod kontrolu a zdálo se, že nic horšího už nemůže přijít. 15. říjen však přinesl něco, co zavánělo obrovskou katastrofou, ale také předznamenalo havárii, která se na Miru odehraje za několik let. Toho dne Poljakov v modulu Kvant-1 aktivoval generátory kyslíku „Vika“. Po jejich aktivaci probíhá exotermická reakce, jejímž produktem je krom tepla také kyslík. Jedna z patron však po aktivaci začal dýmat a vzápětí se objevily plameny! Duchapřítomný Poljakov uchopil první kus textilu, který mu přišel pod ruku a plameny obratně zadusil. Oním „kusem hadru“ byl oblek Pingvin patřící Juriji Malenčenkovi, naštěstí byl, stejně jako veškeré další textilní materiály na palubě, nehořlavý. Přihlížející Jelena Kondakova později vzpomínala na to, jak ji ohromila Valerova bleskurychlá reakce. Poljakov si mezi posádkou vysloužil přízvisko „požárník“…

4. listopadu se Malenčenko, Musabajev a Merbold vydali na cestu domů, Poljakov ovšem i nadále zůstával na palubě komplexu. Naštěstí vládl veselou, přátelskou a společenskou povahou, proto mu navenek nečinilo potíže už poněkolikáté vidět své přátele, jak odlétají, zatímco on se musí sžívat s novým týmem. Konec roku ubíhal vcelku nerušeně a Valerij mohl již podruhé v životě přivítat nový rok mimo naši planetu. Oslava to byla veselejší než obvykle, protože manžel Jeleny Kondakové, kosmonaut Valerij Rjumin, nechal na palubu propašovat lahev skutečného šampaňského! Co na tom, že když jej Poljakov na Silvestra o půlnoci odzátkoval, minimálně polovina obsahu se ve formě pěny rozlétla úplně všude…

6. února byla rutina na palubě rozčeřena zajímavým pohledem. Ke stanici se v rámci mise STS-63 přiblížil americký raketoplán Discovery. Byl to plánovaný manévr, který měl předznamenat americké návštěvy na Miru. Zajímavé bylo, že na palubě Discovery byl i Vladimir Titov, tedy Poljakovův kolega, se kterým pobýval na Miru v roce 1988. A zajímavým detailem bylo také to, že jen o necelý měsíc předtím, 9. ledna 1995, Poljakov překonal Titovovův a Manarovův rekord v délce nepřetržitého pobytu ve vesmíru. Od jeho startu uběhl rok a den, jeho mise nyní mířila pomalu k finiši.

16. března se na obzoru objevila transportní loď Sojuz TM-21 s internacionální posádkou Děžurov-Strekalov-Thagard. Posledně jmenovaný se měl jako první Američan podívat na palubu ruské orbitální stanice. Tou pravou hvězdou, minimálně pro vědce na celém světě, však byl Valerij Poljakov. Příletem členů osmnácté expedice mu totiž v rukou přistála obrazná letenka domů…

22. března 1995 se Sojuz TM-20 s Viktorenkem, Kondakovou a Poljakovem odpoutal od stanice a zamířil k Zemi. Krátce po sedmé hodině ráno moskevského času návratová kabina přistála v zadané cílové oblasti nedaleko města Arkalyk. Kabina dosedla ve vertikální poloze, což se nestává tak často, jako by sama příroda klidným ovzduším a rovnou plochou pro dosednutí chtěla nového rekordmana přivítat co nejjemněji. Záchranné jednotky byly na místě téměř okamžitě a jedenadvacet minut po přistání už záchranáři pomáhali ven veliteli Viktorenkovi. O pět minut později se venku objevila Kondakova a za dalších pět minut i Poljakov se širokým úsměvem na tváři. Vzápětí Valerij udivil všechny kolemstojící: po neuvěřitelném letu trvajícím 437 dní, 18 hodin, 58 minut a 32 sekund rezolutním gestem odmítl pomoc lékařů a sám po svých došel ke křeslům, na která jsou kosmonauti tradičně usazováni ihned po opuštění kabiny, aby se mohli alespoň na chvíli zregenerovat a aby mohlo být provedeno základní zhodnocení jejich stavu. Do nedalekého lékařského stanu pak Valerije sice přenesli v křesle, ale po svléknutí skafandru se ve stanu opět dokázal pohybovat po svých. Podle svých slov tak dokázal, že při budoucích cestách k Marsu bude člověk nejen schopen dorazit na místo v relativně dobrém stavu, ale navíc ještě bude schopen okamžitě začít pracovat na jeho povrchu. Jeho sen, který jej neopustil od útlého dětství, se mu splnil…

Valerij svým rekordním letem dokázal přesně to, co si předsevzal a nyní již pro něj nemělo smysl zůstávat mezi aktivními kosmonauty. 1. června toho roku odešel z oddílu kosmonautů IMBP a nastoupil na post předsedy Státní zdravotní komise při ministerstvu zdravotnictví. Nepřestal však pracovat na profesním růstu, v roce 1999 získal titul profesora medicíny. A nezanevřel tak úplně ani na vesmír, byť nyní již v jeho osvojování figuroval v malinko jiném smyslu. Od 11. do 18. února 2000 totiž byl velitelem návštěvnické posádky dlouhodobého mezinárodního pozemního experimentu SFINCSS-99, který simuloval let k Marsu.

Valerij Poljakov ani ke konci svého života nepřestával snít o dalších kosmických letech. Autor více než padesáti odborných prací a veskrze vážený odborník mezi všemi specialisty na kosmickou medicínu měl podle svých slov ještě mnoho míst, na která by se chtěl podívat. Nyní však mohl létat pouze ve své mysli, čas totiž nezastavíš a věk je veličina, která člověku na síle příliš nepřidává…

19. září 2022 se pak na veřejnost dostala se zpožděním zpráva, která zarmoutila fanoušky kosmonautiky, ale také všechny snílky o putování kosmickými dálavami. Oznamovala, že 7. září Valerij Poljakov nastoupil na svůj poslední let, let delší, než všechny minulé i budoucí rekordy. A ať se nyní jeho duše toulá kdekoli, faktem je, že až se jednou lidé vydají k Marsu a dalším místům naší sluneční soustavy, povezou s sebou kousek odkazu usměvavého lékaře, který dokázal, že člověk dokáže ve vesmíru překonávat všechny myslitelné hranice…

Zdroje obrázků:

https://en.wikipedia.org/wiki/File:Valery_Polyakov.jpg (kredit: Mil.ru)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Cathedral_of_the_Dormition_at_Uspensky_Convent_(Tula,_Russia)_2.JPG (kredit: Celest.ru)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:B.B._Egorov._Photograph._Wellcome_V0026324.jpg (kredit: Wellcome Images)
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-tm-6_2.htm (kredit: Spacfacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-tm-7_recovery.htm (kredit: Spacfacts.de)
http://www.spacefacts.de/mission/photo/soyuz-tm-18.jpg (kredit: Spacfacts.de)
https://biografii.net/wp-content/uploads/2018/12/3_JBq3IZO.jpg (kredit: Roskosmos)
https://biografii.net/wp-content/uploads/2018/12/6_5UxCQeb.jpg (kredit: Roskosmos)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Cosmonaut_Polyakov_Watches_Discovery%27s_Rendezvous_With_Mir_-_GPN-2002-000078.jpg