Když se řekne „první kosmonaut světa“, automaticky nám naskakuje odpověď Jurij Alexejevič Gagarin. Ale otázka „kdo byl prvním narozeným člověkem, který se později vydal do vesmíru“ už je trochu záludnější. Odpověď zní: Georgij Timofejevič Beregovoj. Právě dnes by se dožil sta let. Ano, je to tak: nikdo dříve narozený, než Georgij Beregovoj se totiž do vesmíru nevydal. Seznam dvanácti „nejdříve narozených“ kosmonautů totiž vypadá následovně:

1. Georgij Beregovoj (SSSR) – 15. dubna 1921
2. John Glenn (USA) – 18. července 1921
3. Walter Schirra (USA) – 12. března 1923
4. Alan Shepard (USA) – 18. listopadu 1923
5. Donald Slayton (USA) – 1. března 1924
6. Scott Carpenter (USA) – 1. května 1925
7. Pavel Běljajev (SSSR) – 26. června 1926
8. Lev Ďomin (SSSR) – 11. ledna 1926
9. Gus Grissom (USA) – 3. dubna 1926
10. Gordon Cooper (USA) – 6. března 1927
11. Vladimir Komarov (SSSR) – 16. března 1927
12. Vladimir Šatalov (SSSR) – 8. prosince 1927

Záměrně vypisujeme první tucet, protože z – poněkud logičtější – první desítky již bohužel nikdo není mezi námi. Až člověk na dvanáctém místě, Vladimir Šatalov (93), je dnes „nejstarším žijícím kosmonautem“. Pěkný přehled kosmonautů podle data narození od nejnižšího až po nejvyšší najdete na této adrese.

Georgij Beregovoj se narodil 15. dubna 1921 ve Fjodorovce (tehdy Ukrajinská SSR, dnes Ukrajina). V roce 1938 narukoval do armády, a protože měl zkušenosti se sportovním létáním, byl zařazen k letectvu. Nejprve si ale doplnil vzdělání na  Vorošilovgradské vojenské letecké škole. Po jejím dokončení v červnu 1941 nastoupil k bitevním letounům Iljušin Il-2 „Šturmovik“, celkem absolvoval 185 bojových misí. Létal s 671. bitevním leteckým plukem, který byl v květnu 1943 přeměněn na 90. gardový bitevní letecký pluk. Bojoval mj. u Kurska (kde byl 28. července 1943 sestřelen), na Visle, v Rumunsku, Maďarsku a v Československu. Létal v Brně i v Praze, kde pro něj válka skončila. Za svoji odvahu a hrdinství byl 26. října 1944 vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu (za dokončení 108 bojových misí; ztráty letounů Il-2 byly enormní, takže titul se v tomto případě opravdu uděloval „za zásluhu“). A propo, velitelem jeho sboru byl tehdy jistý Nikolaj Kamanin. Ano, byl to tentýž Nikolaj Kamanin, který pak byl v roce 1960 pověřený dohledem nad výcvikem prvních sovětských kosmonautů.

Georgij Beregovoj si po válce doplnil vzdělání, od srpna 1948 se stal zkušebním pilotem. Létal na šedesáti různých typech strojů. Když se v roce 1961 do vesmíru vydali první kosmonauti – v dubnu Jurij Gagarin a v srpnu German Titov – zatoužil Beregovoj po vesmíru také. Lety v raketách do té doby vypadaly jako bláznivé dobrodružství, ovšem kosmonauti se stali skutečnými celosvětovými celebritami a sklízeli nekonečnou slávu. Veteráni mezi piloty najedou začali usilovat o místa v kosmických lodích. A šli na to způsobem poplatným místu a době – protekcí.

Dne 9. prosince 1963 přijal generál Nikolaj Kamanin na žádost maršála Sergeje Ruděnka tři muže, kteří měli „dostat“ jeden kosmický let – a pak zaujmout manažerské pozice v oddíle kosmonautů. Logika byla jednoduchá: oddíl kosmonautů, výkladní skříň SSSR, potřebuje ve vedení zkušenost a rozvahu. Oněmi třemi muži byli zkušební pilot Valentin Sidorenko, doktor technických věd Georgij Katys a – jak správně tušíte – zkušební pilot Georgij Beregovoj. Ani jeden nesplňovali limit 35 let, který byl stanovený pro přijetí do oddílu kosmonautů: Katys jej překročil o pouhý rok, ale Sidorenko o čtyři a Beregovoj dokonce o osm let! Beregovoj byl i mimo požadované tělesné proporce: kosmonauti neměli mít výšku nad 175 cm a hmotnost nad 72 kg. On se mohl pochlubit výškou 180 cm a váhou 84,5 kg. Nicméně všemi předepsanými lékařskými testy prošel.

Kamanin je nechtěl z různých důvodů (obejití standardního výběru, věk aj.) přijmout, ale zároveň se bál Beregového odmítnout. Svolal proto komisi, která 13. prosince rozhodla, že se žádost o zařazení trojice mezi kosmonauty zamítá. Už 23. ledna 1964 se ale Beregovoj členem oddílu kosmonautů stal: orodovali za něj maršálové Ruděnko a Ponomarjov přímo u nejvyššího velitele vzdušných sil maršála Konstantina Verešina. A to byla šarže, před níž se Kamanin musel sklonit. O pouhé dva dny později zahájila přípravu pro lety na lodích Vostok (míněno na lety s čísly 7 až 10) šestice pilotů: Pavel Běljajev, Vladimir Komarov, Alexej Leonov, Jevgenij Chrunov, Boris Volynov – a Georgij Beregovoj. Že „předběhl“ další kandidáty, kteří se čtyři roky tvrdě připravovali a kteří byli nyní zařazeni až do výcviku pro program Sojuz (tedy s perspektivou pozdějšího letu do vesmíru)? V oddíle kosmonautů to pochopitelně vřelo, ale nikdo si nedovolil protestovat. Jediný, kdo měl sílu vystoupit a zastat se dosud neletěných kolegů, byl prý Jurij Gagarin. Ten už měl všechno, nemohl nic ztratit. Prý se nechal slyšet, že udělá všechno, aby si Beregovoj do kosmické lodi nesedl. Nicméně i on musel postupovat opatrně. Traduje se, že Beregovoj byl vůči výrazně mladším pilotům arogantní a namyšlený, dával jim svoji ochranu „shora“ neskrývaně najevo. Dokonce prý jednou došli i na pěsti.

Následující roky protěžování Georgije Beregového nyní nechme stranou, popis by to byl barvitý a dlouhý. Za zmínku snad stojí, že závěrečnou zkoušku před letem do vesmíru napoprvé nesložil, musel ji před státní komisí opakovat. A zatímco jeho náhradníci Vladimir Šatalov a Boris Volynov získali napoprvé za jedna, Beregovoj dostal napodruhé horší dvojku. A to mu ještě členové komise pomohli. V rámci objektivity dodejme, že základní obecný výcvik absolvoval mezi nejlepšími, problémy měl s přípravou na konkrétní misi.

Georgij Beregovoj po všech peripetiích nakonec usedl do Sojuzu 3. Připomínáme, že v Sojuzu 1 zahynul Vladimir Komarov (duben 1967), „Dvojka“ odstartovala jako bezpilotní 25. října 1968. A právě se Sojuzem 2 se měl Beregovoj na oběžné dráze setkat a spojit. Manévr se ale nezdařil. Aby se skryl neúspěch, dlouhé roky se uvádělo, že lodě se spojit neměly a že se pouze nacvičovalo manévrování a let ve formaci. Sojuz 3 odstartoval 26. října 1968. K cílové „Dvojce“ se přiblížil na nějakých 30 metrů, více to nešlo. Beregovoj řízení lodi nezvládl: zatímco systém Igla potřeboval za 20 minut na dovedení obou lodí k sobě cca 30 kg pohonných látek, kosmonaut během dvou minut zběsilého vypínání a zapínání motorů spálil dalších 40 kg. Když pak omylem zapnul systém automatického udržování polohy, přišel o dalších 20 kg. Kromě příliš silných impulzů motorů se Beregovoj podle všeho špatně orientoval, spletl si poziční světla a snažil se o spojení lodí „vzhůru nohama“. To tehdejší stykovací uzly neumožňovaly. K jeho cti budiž poznamenáno, že mise byla nesmírně ambiciózní a špatně připravená: k setkání lodí došlo po jediném oběhu planety (Beregovoj navíc trpěl kinetózou), nad noční stranou planety, mimo dosah rádiové komunikace, kosmonaut byl na palubě navíc sám (standardně se počítalo s přítomností palubního inženýra).

Sojuz 3 s Georgijem Beregovým přistál na Zemi 30. října 1968 po letu dlouhém 3 dny 22 hodin 50 minut 45 sekund. Za svůj let dostal druhou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu a ještě v den přistání byl povýšený na generálmajora. V dubnu 1969 se stal zástupcem velitele oddílu kosmonautů, od června 1972 do ledna 1987 byl pak jeho velitelem. Zemřel 30. června 1995 na komplikace po operaci srdce.

Ať už ale byl jeho životní příběh jakýkoliv, titul „nejdříve narozený člověk, který se dostal do vesmíru“ mu už nikdy nikdo nevezme.