Přípravy na start člověka finišovaly. Přestože z dosavadních sedmi startů bezpilotních pouze tři skončily úspěchem, nebylo možno otálet. Na druhé straně světa, v USA, se chystala NASA vypustit do vesmíru svého člověka. Byť se mělo jednat „pouze“ o balistický skok, práh vesmíru by tím pádem překročila jako první noha Američana. Sověti netušili o problémech, které měli Američané při svém posledním pokusu, nazvaném MR-2, během něhož měl pasažér kabiny šimpanz Ham docela namále. Na obou stranách Atlantiku se zúčastnění tvářili, že vše je v nejlepším pořádku, všechno jde jako po másle, a někde v koutku duše se snažili nemyslet na zákony pravděpodobnosti. Gagarin a jeho kolegové o opakovaném selhávání bezpilotních Vostoků věděli, přesto byli ochotni- ne, oni se přímo prali o to, kdo usedne do kabiny temperamentního stroje jako první. Konkurence se nyní smrskla na tři mladé piloty- Jurije Gagarina, Germana Titova a Grigorije Něljubova. Na sklonku zimy proběhlo fotografování trojice na různých místech Moskvy pro propagandistické účely. Na jedné z fotografií stojí tři mladí důstojníci na Rudém náměstí a zdají se být v družném hovoru. Zatímco Titov za pomocí gestikulace hovoří, Něljubov s vážným výrazem a Gagarin s úsměvem naslouchají. Za několik měsíců bude z jednoho z nich globální hrdina, další z mladíků pořádně naštve své nadřízené a zbývající z trojice nastoupí pomalou cestu do zapomnění a jeho obličej bude posléze vymazán ze všech oficiálních fotografií…

Gagarin- ten první… (4/7)

Výběr

Tři muži, každý jiný. German Titov- podle svých nadřízených a instruktorů velmi schopný, přímý chlapík, nevyhýbající se odpovědnosti za vlastní chyby. Pod kaštanovými vlnitými vlasy bylo hrdě vztyčené zamyšlené čelo. Titov pocházel z rodiny, která by se dala zařadit mezi inteligenci- tedy ne zrovna ideální původ v socialistickém Rusku. Osvojení nových procedur mu trvalo déle, jakmile je však měl vtisknuty, dělal minimum chyb. Co však instruktory znervózňovalo, to byly jeho reakce na případné přehmaty. V ten okamžik se projevila Germanova výbušná povaha, kterou těžko zvládal. Znemožňovala mu vrátit se dostatečně rychle, řečeno sportovní terminologií „zpět do hry“. Nicméně celkově byl vnímán jako silný kandidát.

Grigorij Něljubov byl prototypem společenského manipulátora v dobrém slova smyslu. Jeho přirozený šarm a inteligence mu pomáhaly vytvářet si přátele na každém kroku. Vtipálek, smíšek, k jehož kladům bylo nutno přičíst také bleskové reakce, sportovní vlohy a velmi dobré pilotní schopnosti. Co mu ovšem v očích hodnotitelů hodně ubíralo, to bylo jeho fanfarónství a sebestřednost. Něljubov nepochyboval o tom, že on je ten správný adept na první svezení ve Vostoku, a byl přesvědčen, že kosmonautem číslo 1 bude právě on.

Jura Gagarin- přátelský mladík s okouzlujícím úsměvem, čtveráckým kukučem a s naprosto dokonalým proletářským původem. Velmi rychle se učil, po upevnění poznatků dělal minimum chyb. Pokud se nějaká namanula, dokázal ji rychle analyzovat a vrátit se zpět k určené činnosti. Velmi dobrý pilot s přirozenou inteligencí, výborný sportovec, člen Komunistické strany, prototyp sovětského chlapce. Svým chováním si naklonil téměř všechny okolo sebe, včetně velmi důležitých osob, například Sergeje Koroljova. Ten měl prohlásit: „Ten rošťák se mi líbí!“

Jurij si byl zřejmě vědom toho, že jeho šance na nominaci jsou velké. Při jedné příležitosti, kdy se v bytečku Gagarinových sešli kandidáti na jakési oslavě, a Jurij se na chvíli musel vzdálit, vyslechla Valja, připravující pohoštění v kuchyni, jak si mezi sebou ostatní šeptají: „První bude určitě Jura…“ Valja věděla, že se její muž chystá do vesmíru, nikterak se jí ale nezamlouvalo, že by měl být prvním. Teď, když je druhé dítě na cestě, není doba na riskování. Neříkala však nic, beztoho má její manžel dost starostí i bez jejich obav.

V předvečer Dne žen převezli Valju do porodnice. Po několika hodinách se narodila druhá dcera Gagarinových, Galina. Pro Gagarina to byl krásný dárek k jeho sedmadvacátým narozeninám, které měl za dva dny oslavit. Ale nebyl to dárek jediný. Přímo v den jeho narozenin, 9. března, za ním přišel jeden z kolegů a oznámil mu: „No, Juro, máme ještě jeden dárek ke Tvým narozeninám…“ Toho dne totiž úspěšně proběhla předposlední generálka na let člověka do vesmíru- šestá mise bezpilotního Vostoku. Let kopíroval plán, připravený pro první pilotovaný pokus, po jednom obletu Země kabina přistála přesně podle plánu. Figurína Ivan Ivanovič i psík Černuška nedošli žádné úhony.

Čas začal ubíhat stále rychleji. Pokud to ještě bylo možné, tempo výcviku se zvyšovalo. Valja viděla na svém muži únavu pokaždé, když se vrátil večer domů. Proto jej vůbec nepouštěla k dětem: „Musíš se přece vyspat…“ Z trojice nejžhavějších kandidátů na let se poznenáhlu stala dvojice- Něljubov začal ustupovat do pozadí a pomalu si začal zvykat na pouhou podpůrnou roli. Finále zápasu o vesmír se odehraje mezi Gagarinem a Titovem. Nebo se možná přidá do finiše někdo úplně jiný? Kosmonauti měli možnost nahlížet do amerických časopisů a jejich pozornosti se těšil zejména týdeník „Life“. V něm vycházely exkluzivní čláínky a fotografie o životě a přípravách americké sedmičky Mercury. Sovětští kandidáti své americké konkurenty znali, svým způsobem si jich vážili a těšili se na pozdější setkání s nimi. Byli však pevně přesvědčeni, že prvním, kdo zaťuká na brány vesmíru, bude občan SSSR.

Do hektického života příprav však koncem března zasáhla tragédie. 23. března zahynul těsně před koncem experimentu v izolační komoře benjamínek oddílu- Valentin Bondarenko. Podlehl popáleninovému šoku. Neopatrné odhození smotku vaty namočené v alkoholu přímo na spirálu elektrického ohřívače, způsobilo bleskový požár. Důsledky byly strašlivé, komoru se podařilo vinou rozdílu tlaků otevřít až po několika minutách. Bondarenkovo tělo bylo pokryto popáleninami tak rozsáhlými, že kapačky s morfiem, glukózou a fyziologickým roztokem museli v nemocnici lékaři zavést do chodidel. Mladý muž, přezdívaný ostatními pro svůj melodický smích „Zvoneček“, přes všechnu myslitelnou péči specialistů zemřel po osmi hodinách. Gagarin a Titov se o tragédii dozvěděli na Bajkonuru, kam přijeli sledovat start posledního bezpilotního Vostoku před lidskou premiérou. Na dlouhé truchlení nebyl čas, Vostok s Ivanem Ivanovičem a fenkou Hvězdičkou fungoval opět uspokojivě, takže rychle zpět do Moskvy a pořádně využít poslední dny na simulátoru.

Přípravy se pomalu krátily, z měsíců do startu najednou byly týdny a dny. Přišel čas definitivního odjezdu na kosmodrom. 5. dubna Gagarin svěřil Valju do opatrování své mamince Anně, která u Gagarinů bydlela už od doby těsně před Valjiným porodem. „Mami, nenechávej Valju o samotě!“ Ještě kufr, kabát a za mladým mužem v uniformě se zavřely dveře. Anna si všimla, že od toho momentu byla Valja napnutá jako struna. Přičítala to na vrub odeznívajícímu stresu po porodu, nemohla tušit, že Valja ví, kam se Jurij chystá. A Valja zase věděla, že Anně nesmí nic prozradit, ani vlastní matka budoucího kosmonauta nesměla nic tušit.

V zájmu bezpečnosti cestovali Gagarin a Titov dvěma různými letouny. Nikdo nechtěl riskovat ztrátu obou kandidátů v případě havárie. Na kosmodromu oba čekaly další dlouhé hodiny výcviku, tentokrát hlavně oblékání skafandrů, nástupu do lodi a procvičování havarijních postupů. Oba byli také filmováni při fingovaném rozloučení s pracovníky u schůdků na rampu. Filmařům evidentně nevadilo, že rampa je ještě prázdná- raketa bude z hangáru MIK na své stanoviště vyvezena až 11. dubna. Oba muži dávají na odiv svůj klid, ale uvnitř vře jediná otázka: „Budu to já?“ Svou nervozitu mohli ventilovat nekonečnými partiemi šachu a urputnými zápasy v tenise a badmingtonu.

8. dubna se jejich pozornost upírala k jedné zasedací místnosti. V ní zasedala státní komise, rozhodující o nominaci na let. O výsledku se však dozvědí až druhý den ráno. Kamanin je nechal zavolat do své kanceláře a bez dlouhých řečí jim oznámil osudový verdikt: kandidátem pro první let člověka do vesmíru je Jurij Alexejevič Gagarin, jeho náhradníkem je German Stěpanovič Titov. Oba mladíci měli co zakrývat. Gagarin se usilovně snažil potlačit šťastný úsměv, zatímco Titov se snažil nedat najevo své zklamání. Nemohl tušit, že vzhledem k lepším výsledkům v některých oblastech výcviku a díky lehce vyššímu sebevědomí si jej Kamanin nechával v záloze pro příští, složitější let. Sám German rozhodnutí bral jako fakt, nebude prvním, historie se po druhých neptá. Jeho kalich hořkosti však ještě nebyl naplněn.

10. dubna v poledne se v altánu na břehu řeky Syr-Darji konala polední hostina, které se zúčastnily všechny důležité osoby, včetně šesti přítomných kosmonautů. Právě tam jim Koroljov nastínil další plány ohledně pilotovaného programu- tento rok skončí výroba Vostoků a na ni naváže produkce nových vícemístných lodí s názvem „Sever“. Pro každého bude spousta práce, do vesmíru se postupně podívají všichni přítomní kandidáti. V té chvíli už Gagarin a Titov věděli, kdo z nich je určen k vysněnému letu, a kdo zůstane navždy tím druhým. Oba se snažili ovládat, jen občas přes Germanovo čelo přelétl stín. To, co se stalo potom, bylo jako by mu do otevřené rány nasypali sůl.

Někoho totiž napadlo, že by bylo dobré historickou chvíli rozhodnutí o prvním kosmonautovi světa zvěčnit na filmový pás. V letním domku, který si nechal postavit nebohý maršál Nedělin předtím, než v roce 1960 zahynul při katastrofě na startovací rampě, se proto večer konala podivná hra. Herci v ní byli kosmonauté, státní komise a několik dalších hostí. Jejich úkol- napodobit zasedání komise, které se konalo předchozího dne. Co na tom, že kosmonauti na tom „pravém“ zasedání chyběli. A tak historie získala fiktivní dokument o historické chvíli, která proběhla zcela jinak. Když během oné frašky došlo na oznámení jména Jurije Gagarina coby kandidáta pro let, Jura se postavil a rádoby spontánně začal odříkávat řeč, ve které děkoval za důvěru a sliboval, že úkol, který mu byl uložen, splní se ctí, jak se sluší na občana SSSR a člena Komunistické strany.

Jenže po pár větách se začal Vladimir Suvorov, muž, který zachycoval celé dění pro příští generace na kameru, ošívat a cosi nervózně naznačoval směrem ke Koroljovovi. Ten zaklepal lžičkou o skleničku, přerušil Gagarina a přítomným oznámil, že v kameře došel film. Než jej Suvorov vymění, udělají si malou přestávku. Když byla kamera konečně připravena, Gagarin začal znovu svou řeč a slovo od slova ji zopakoval tak, jak se ji předem naučil. On, Titov, i Něljubov, sedící s nimi v čele stolu, byli rádi, když fraška po pár desítkách minut skončila.

Pondělí se poznenáhlu překlopilo do úterka, nad kosmodromem vycházelo slunce, ohlašující další krásný den. Byl 11. duben, čas se začínal naplňovat. V 7 hodin místního času se otevřela vrata montážní haly MIK a z ní lenivým tempem lokotraktor vytlačoval podvalník se semjorkou výrobního čísla E10316 k rampě. Na špici nosiče byl připevněn Vostok řady 3KA s pořadovým číslem 3. Už zítra budou moci tyto kousky vrcholné techniky ukázat, co dovedou.

Téhož dne proběhl poslední nácvik nastupování do Vostoku. Gagarina a Titova doprovázel i Sergej Koroljov. Společně vyjeli na vrchol obslužné věže a opakovali už stokrát procvičené pohyby, nutné k nástupu do lodi. Znenadání se Koroljovovi udělalo slabo. Technici mu museli pomoci nastoupit do výtahu a doprovodili jej do malého finského domku na okraji kosmodromu. Nikdo z kosmonautů netušil, čím Koroljov ve třicátých a čtyřicátých letech prošel. Vypětí posledních dnů na něj bylo příliš. Musel si alespoň na pár hodin odpočinout.

Během dne oba kosmonauti spolu s pracovníky OKB-1 Konstantinem Feoktistovem a Borisem Raušenbachem naposledy prošli letový plán a v podvečer byla na řadě poslední důkladná lékařská prohlídka a příprava tělesných senzorů na zítřejší velký den. Gagarinova tělesná teplota byla v normě, krevní tlak vykazoval naprosto normálních 115/75 a srdce tepalo pokojnými 64 údery za minutu. Titov začínal tušit, že jediná šance na to, aby byl prvním kosmonautem- tedy zdravotní indispozice Gagarina- se přesouvá z oblasti vzdálené možnosti na úroveň čiré nepravděpodobnosti.

Po zdravotní prohlídce se Titov s Gagarinem přesunuli do dřevěného finského domku, který sousedil s tím Koroljovovým, tam si dali partii kulečníku a povídali si. K tomu jim hrála uklidňující hudba. Na poslední návštěvu k nim přišel ještě generál Kamanin. Toho si Jura zatáhl stranou a malinko nervózně mu prozradil: „Víte, asi mi z toho všeho přeskočilo.“ „Jak to?“, ptal se překvapeně Kamanin. „Let bude už zítra, ale já nemám vůbec žádné obavy. Ani malinko! Je to normální?“ Kamanin potlačil smích: „Je to výborné, Juro. To jsem rád. Dobrou noc!“

Posledním návštěvníkem byl o půl desáté večer Sergej Koroljov. Byl už trochu odpočatý a cítil se lépe. Na chvíli si s oběma chlapci sednul a lehce žertoval: „Nevím, proč se kolem toho dělá takový humbuk. Za pět let budou odbory vydávat poukazy na dovolenou v kosmu!“  Pak se podíval na hodinky a popřál oběma dobrou noc. Byl čas se uložit do postele. Gagarin i Titov odmítli tabletku na spaní a zalehli na svá lůžka v jednom z pokojíků finského domku. Nemohli si nevšimnout kabelů, které vycházely zpod jejich matrací. Doktoři jim nedali pokoj ani v noci. Výsledkem bylo, že Gagarin ani Titov nezamhouřili tu noc ani na chvíli oči. Samozřejmě byli nervózní kvůli nadcházejícímu letu, ale hlavně nechtěli převalováním dát doktorům možnost odvolat nominaci na let pro nedostatečný odpočinek. Leželi nehybně v temnotě a čekali na první záblesk světla na východě, který oznámí, že největší den v jejich životech pomalu začíná…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://media.englishrussia.com/112012/titov/titov005-24.jpg
http://www.geschichteinchronologie.ch/atmosphaerenfahrt/05_Shepard-Kennedy-Titow-Glenn-Gagarins-unfall-wostok6-d/09-Juri-Gagarin-mit-familie-frau-u-toechtern.jpg
http://koroliev.files.wordpress.com/2011/12/anna-bondarenko-alexandr-bondarenko-valentin-bondarenko-1956.jpg?w=645
http://www.cosmoworld.ru/spaceencyclopedia/gagarin/gg08.jpg (Kredit: Komsomoslkaja pravda)