V dobách, kdy létání do vesmíru existovalo jen v myslích experimentátorů a vizionářů. V dobách, kdy se rakety v západním světě používaly hlavně pro zábavu, chápalo jen pár jedinců jakou potencionální sílu ukrývají. Samotné vědění však nestačilo. K pokusům byla třeba notná dávka kuráže a odvahy, protože experimenty s raketami byly velice nebezpečné a každý krok směřoval do neznáma. Tehdy se však zrodili hrdinové, kterým vděčíme za mnohé a jejichž jména se navždycky zapsala do historie kosmonautiky a to přesto, že jejich stroje a vynálezy se kosmického prostoru dotkly až o mnoho let později. Jedním z těchto velikánů je i Američan Robert Goddard (celým jménem Robert Hutchings Goddard), který přesně před sto lety zažehl kosmický věk.

O samotném Goddardovi toho bylo napsáno již opravdu mnoho. Ostatně i u nás mu byl věnovaný jeden z prvních dílů seriálu: Vesmírné osudy, který později vyšel také v knižní podobě. My se dnes však zaměříme hlavně na onu osudovou událost, která změnila sny mnohých v realitu a z raket učinila jeden z nejskloňovanějších nástrojů novodobé historie. Samozřejmě nejen v dobrém slova smyslu. V letech 1920 až 1930 byly rakety celkem v kurzu. Vynálezci z celého světa se zabývali jejich vývojem. Jsou známé pokusy s raketovou poštou, raketová letadla, závodní vozy, či saně, ale jejich tvůrci brzy začali narážet i na limity svých prachových raket, které byly tou dobou nejpoužívanější. Proto mnozí z nich začali zkoušet alternativní pohonné látky. Ze strachu z konkurence pak většina pracovala v utajení. Jedním z těchto experimentátorů byl i Goddard, který snil o prozkoumání horních vrstev zemské atmosféry a nakonec i vesmíru pomocí raketového pohonu. Teorii, kterou zpracoval a které také věřil, převedl do praxe a začal experimentovat s různými raketovými motory a brzy pochopil, že kapalná paliva nabízejí největší potenciál. Důvodem byla hmotnost. Goddard se snažil snížit hmotnost svých raket a právě kapalná paliva mu postupně umožnila zmenšit a odlehčit spalovací komoru a celou konstrukci. Dalším důvodem byla lepší řiditelnost a samozřejmě lepší účinnost samotného paliva. Přestože byla jeho práce revoluční, jeho výzkum se setkal v začátku jen s malou veřejnou podporou a dokonce se za své teorie dočkal výsměchu. Právě to byl i jeden z důvodů, proč se svět o tom, co se stalo 16. března 1926 dozvěděl až mnohem později…

Z Worcesteru ke hvězdám

Psal se rok 1917 a Robert Goddard konečně dostal podporu, kterou tolik potřeboval, protože ranný výzkum financoval zcela sám a penězi zrovna neoplýval. Smithsonův institut udělil vynálezci grant v tehdy nebývalé výši 5 000 dolarů na pět let a o dva roky později institut také publikoval jeho dílo s názvem: Metoda dosažení extrémních výšek (A Method of Reaching Extreme Altitudes ), kde právě shrnul svůj teoretický a experimentální výzkum v oblasti raketové techniky. Od kolegů vědců se mu dostalo jen malého uznání a v tisku se mu za jeho zdánlivě bizarní myšlenky o výzkumu vesmíru dostalo spíše posměchu. Neúmyslně tomu korunu nasadil právě sám institut, když v lednu 1920 proslavila Roberta vydaná tisková zpráva, která zmiňovala jeho návrh zasáhnout noční stranu Měsíce raketou… Příběh se rychle rozšířil po celém světě – vědec legitimizoval myšlenku, že cestování na Měsíc by mohlo být možné. Tisk však zároveň vyvolal vlnu senzacechtivosti, jak bývá běžné Dobrovolníci psali Goddardovi s žádostí o připojení k posádce jeho nadcházející lunární plavby. Přitom aniž by to tehdy kdokoli tušil Goddard byl první Američan, který matematicky prozkoumal praktičnost využití raketového pohonu k dosažení vysokých výšek a k trajektorii na Měsíc. Anonymní úvodník v deníku The New York Times z 13. ledna 1920 se Goddardovo myšlenkám vysmíval a mylně poukázal na to, že rakety nemohou fungovat ve vesmírném vakuu, protože k dosažení tahu potřebují vzduch, proti kterému by mohla raketa tlačit…
Pro Roberta to byla cenná lekce a od té doby z tiskem hovořil jen sporadicky, ale o svých experimentech mlčel i v odborných kruzích. Posměch mu tolik nevadil, ale obával se spíše rostoucí konkurence. Bál se, že by mu ostatní mohli ukrást jeho vynálezy, protože byl přesvědčen, že je prvním člověkem na světě, který uskuteční vesmírné lety. Jeho paranoia se ještě zvýšila poté, co se ve 20. letech 20. století aktivizovali němečtí vesmírní nadšenci. Téměř s prorockou přesností tehdy pronesl: „Nepřekvapilo by mě, kdyby se tento výzkum přirozeně stal závodem“. S přestávkami a téměř sám pracoval na slabém raketovém motoru na kapalné pohonné látky, přičemž jako palivo používal benzín a jako okysličovadlo kapalný kyslík. O kapalných pohonných látkách, včetně vodíku a kyslíku, začal přitom uvažovat již v roce 1909. Věděl, že vodík a kyslík jsou nejúčinnější kombinací paliva a okysličovadla. Kapalný vodík však nebyl v roce 1921 snadno dostupný a manipulace s kryogenním palivem byla tehdy nemyslitelná, a proto ho nepoužil a zvolil benzín jako nejbezpečnější a nejlevnější dostupnou variantu. Trápil se však s dopravou paliva do spalovací komory. Počítal s použitím pístového čerpadla, ale na výzkum neměl dostatek financí a tak se čerpadla vzdal a rozhodl se pokračovat jiným způsobem. Vyhrál po úvahách systém přívodu paliva pod tlakem za pomoci nádrže s inertním plynem. Konkrétně využil dusík a tuto metodu nadále v pozdějších letech zdokonaloval. Tento systém přitom dodnes řada raket stále používá. Jako inertní plyn se ale již více používá helium.
A na konci roku 1925 se mu to konečně povedlo. Uskutečnil ve fyzikální laboratoři Clarkovy univerzity úspěšný statický zážeh svého motoru s válcovou spalovací komorou. Test trval 27 sekund a motor úspěšně zvedl svou vlastní váhu. Po drobných úpravách a dalších testech byl konečně připraven otestovat celou raketu, ale zatím mu chybělo vhodné místo…

Rakety jsou z technického pohledu krásné stroje, ale mají své nedostatky. Jedním z nich je ten, že jsou velmi, ale velmi hlasité. Ze svých útrob šlehají plameny a pokud bouchnou následky mohou být fatální. Najít vhodné místo pro experimenty může být těžší než se zdá. A stejný problém měl i Goddard, který pracoval na universitě ve městě Worcester (ne, skutečně netuším, jestli název souvisí se stejnojmennou dochucovací omáčkou) a jeho počínání vyvolávalo v lidech obavy a univerzita mu experimenty přímo v areálu nedovolila. Pomohla mu jeho teta Effie a nabídla mu místo na rodinné farmě u města Auburn asi 5 km od Worcesteru, kde bylo dost prostoru pro podobné pokusy, které zde Goddard prováděl do roku 1929. Přesto si někteří sousedé později stěžovali na hluk a případné nebezpečí. Prvním odpaliště pro kapalinové rakety se tak stala obyčejná farma. O tomto počínání, krom lidí z okolí, přitom nikdo nevěděl. Goddard pracoval hlavně sám a pomáhala mu v začátcích hlavně jeho žena a pár přátel z univerzity.

Den D

Psal se 16. březen 1926. Po týdnech neúspěšných pokusů, kdy raketa často nechtěla startovat, motor zamrzal a palivo unikalo všude kolem, přijíždí Robert Goddard se svým asistentem Henrym Sachsem brzy ráno na farmu své tety Effie M. Wardové v Auburnu, pouhých 45 kilometrů severně od observatoře Seagrave Memorial. Zmrzlá zem chrastila pod jejich botami a bohatá sněhová pokrývka se třpytila ve studeném raním slunci. Obloha byla jasná, jako stvořená pro raketový start. Příliš se nezdržovali a dali se hned do práce. Jejich úkol byl jasný. Z navezených krabic vybalit a sestrojit raketu, kterou se později pokusí také zažehnout. Nejdříve postavili jednoduchý kovový rám a na jeho vrchol upevnily asi třímetrovou raketu, které se později začalo říkat Nell. Lehkou, křehkou a zároveň nebezpečnou. Celá vážila něco přes čtyři kilogramy. Podivná konstrukce nevypadala dvakrát sofistikovaně. Útlý agregát, který vypadal jako poskládaný z přebytečného potrubí a zemědělského nářadí, přestože se jednalo o precizně zkonstruovaný létající stroj naplněný benzínem a kapalným kyslíkem. Jedna chyba a vše mohlo skončit katastrofou. Tu si však nikdo nepřipouštěl. Goddard navrhl raketu s motorem nahoře a nádržemi na palivo a okysličovadlo dole, což byla na moderní standardy neobvyklá konfigurace, ale myslel si, že mu to poskytne větší stabilitu.

Po poledni se k dvojici přidává také Robertova manželka Esther Goddardová s foto a video výbavou, aby celý okamžik zvěčnila a přichází také Percy Roope další asistent z university. Ten měl na starosti měření letu. Všichni byly napjatí, ale zároveň nadšení. Robert se plně soustředil na přípravu rakety plně si vědom, že jeden špatný pohyb a vše mohlo skončit katastrofou. Esther připravená za kamerou měla jen omezený čas pro natáčení a sebemenší odklad znamenal, že se událost nepodaří natočit. Poslední kontrola ventilů, potrubí a odpaliště. Kousek od rakety byla postavena provizorní ochranná  stěna, kde se Goddard a jeho asistent po zapálení rakety mohli ukrýt. Po menších odkladech to bylo konečně tady. Z poza ochrany vyšel Henry Sachs s dlouhou tyčí na které měl upevněn benzínový hořák (letlampu) a opatrně kráčel k natankované raketě. Na vrcholu se nacházel improvizovaný podpalovač zhotovený ze sirek a poté zapálil nádrž s alkoholem pod nádrží s kapalným kyslíkem a schoval se za ochrannou stěnou. Goddard otočil ventilem.
Do motoru začal proudit kyslík , čímž se zvýšil tlak par stoupajících z kyslíkové nádrže, ohřívaných plamenem alkoholu. Z rakety se ozvalo zasyčení a z motoru vyšlehl plamen. Kovový rám se rozvibroval. Chvíli se zdálo, že se nic nestane. Nell jen podivně hořela a třásla se na místě… Pak se konečně pomalu zvedla. Goddard ve svém deníku dále popsal: „I když byl spouštěcí mechanismus aktivován, raketa zpočátku nestoupala, ale vyšlehl plamen a ozval se řev. Po několika vteřinách se raketa pomalu zvedla, až opustila rám, a pak se rychlostí expresního vlaku stočila doleva a narazila do ledu a sněhu, stále letící vysokou rychlostí. Vypadalo to téměř magicky, jak se raketa nejprve zvedala bez výrazně většího hluku nebo plamene, jakoby říkala: Byla jsem tady dost dlouho, myslím, že půjdu někam jinam, pokud vám to nevadí.“ 

Zpoždění startu a velmi omezená délka filmu zabránily Esther zachytit samotný let na kameru. Zpoždění bylo způsobeno tím, že raketa musela před startem spálit přebytečné palivo. A vliv byl určitě také strach. Esther se musela před startem schovat. Nell to zvládla a v tichosti přepsala dějiny raketového inženýrství. Robert Goddard to dokázal a do deníku si zapsal: 16. března. „Vyzkoušel jsem raketu ve 14:30. Vystoupala 12,5 metru a poté, co shořela spodní polovina trysky, uletěla  59 metrů za 2,5 sekundy. Přivezl jsem materiály do laboratoře…“ Raketa skončila svůj krátký let v zelném poli a výkonům tehdejších prachových raket se ani nepřiblížila, přesto se Goddard právě zapsal do historie jako otcem moderní raketové techniky a kapalinových raket. Správnost principu byla potvrzena. Uznání přicházelo pomalu – zesměšňování přicházelo rychleji. Proto celou událost dlouhá léta tajil. Tato příhoda se ani nedostala do místních novin. Mlčenlivý profesor se jen tak někomu nesvěřoval. Řekl to jen několika málo lidem a to až po několika týdnech. Zmínil se například Charlesi G. Abbotovi, řediteli Smithsonovy astrofyzikální observatoře (a tajemníkovi instituce po roce 1928). Z tohoto období se naštěstí dochovalo několik klíčových fotografií a video záznamů. Na jeden takový se můžete podívat níže. Na videu je konkrétně vidět v čase: 00:10 Robert H. Goddard s raketou potaženou hliníkem v laboratoři fyziky na Clark University, březen 1926. 00:26 Venkovní test, 8. března 1926 na farmě Ward v Auburn, Massachusetts. 00:40 test, při němž proběhl první let rakety využívající kapalná paliva, 16. března 1926, Auburn, Massachusetts. Samotný let nebyl fotograficky zachycen, pravděpodobně proto, že došla páska z důvodu odkladů a strachu  Esther. Dr. Goddard stojí spokojeně vedle prázdné startovací konstrukce. 01:04 dva zkušební zážehy, duben 1926. 01:31 Testy nového modelu rakety, která měla spalovací komoru a trysku dole místo nahoře, květen 1926. 01:59 testy mnohem většího modelu na nové startovací věži, leden–srpen 1927. Všimněte si otočné plošiny pro rotaci. Tah motoru byl však neuspokojivý. Často docházelo k požárům trávy v okolí. 03:03 až do konce videa. Návrat ke středně velkému modelu, září 1927 – únor 1928. Při testech pomáhali mechanik Henry Sachs a P. M. Roope. Všimněte si postupného zlepšování spalování.

Goddarda od roku 1917 sponzoroval Smithsonův institut s naději, že jeho raketa dokáže vynést přístroje nad atmosféru – hlavním programem observatoře bylo měření proměnlivosti a výkonu Slunce. V březnu 1926 k tomu bylo však ještě hodně daleko. Skromný začátek, ale stejně jako první krátký let bratří Wrightů, zahájil novou éru. Tentokrát však v tichosti, bez velkých fanfár a velkého publika.

Na úsvitu kosmických dějin

Po několika dalších letových zkouškách si Goddard uvědomil, že umístění raketového motoru pod palivové nádrže poskytuje dostatečnou stabilitu a zjednodušuje celkovou konstrukci. Uvědomil si také, že rakety potřebují při stále delších letech dodatečnou stabilizaci, a proto přidal do výfuku motoru pohyblivé lopatky ovládané gyroskopem. Ano přesně ten princip, který později měla i tajná zbraň Německa – raketa V-2. V několika raketách zavedl účinnější řiditelný motor, v podstatě metodu používanou k ovládání velkých raket i v současnosti. Robert byl velmi vynalézavý a dosti předběhl svou dobu. Jeho výzkum však trpěl na značné podfinancovaný a jeho přesvědčení důkladně tajit před světem výsledky vlastní práce se jen stupňovalo a ničemu nepomohlo. Pro jeho další směřování byl klíčový listopad 1929, kdy ho navštívil letec Charles Lindbergh, který jako první přelétl Atlantik. Oba se spřátelili. Lindbergh byl ohromen tím co viděl a slyšel. Rychle pochopil, že Goddard není jen snílek, ale zejména i skvělý fyzik. Vědom si revoluce v letectví sehnal u rodiny Guggenheimových nějaké finance. Okolo roku 1930 začala odborná veřejnost konečně rakety brát trochu vážněji. Už nebyly jen terčem posměchu. Nicméně pořád to byl velmi nedocenění stroj, jehož skutečnou sílu měl svět poznat až za pár let později. Robert pro své experimenty však potřeboval lepší střelnici. Farma začala být malá a nakonec se podařilo získat větší zařízení v Roswellu v Novém Mexiku, kde Goddard vedl menší tým a neustále zdokonaloval raketový pohon. Vzhledem k vojenskému potenciálu rakety se Goddard, Lindbergh, Harry Guggenheim a další v roce 1940, před vstupem USA do druhé světové války, snažili přesvědčit armádu a námořnictvo o její hodnotě. Jaká ironie, že Goddardovy služby byly nabízeny, ale zpočátku o ně nebyl vůbec žádný zájem. Námořnictvo armádu nakonec předběhlo a zajistilo si Robertovo služby pro konstrukci raketových motorů s proměnným tahem na kapalné palivo pro vzlet letadel s tryskovým pohonem (JATO). Tyto raketové motory byly předchůdci větších raketových motorů s regulovatelnou škrticí klapkou, které pomohly nastartovat kosmický věk! Kdo ví jak by dopadl souboj o raketu, kdyby Goddard tehdy měl dostatek financí, podporu a špičkový tým inženýrů? Mohla se americká raketová technika vyvinout rychleji než ta v Německu? To už se nikdy nedozvíme. Víme však, že na rozdíl od armády USA – Němci zájem o Goddardův výzkum měli a nejen oni, ale také Sověti. Sovětský svaz měl v Úřadu pro letectví amerického námořnictva špionku (jméno nebylo do roku 2009 odtajněno). V roce 1935 jim předala zprávu, kterou Goddard pro námořnictvo napsal v roce 1933. Obsahovala výsledky testů a letů a návrhy na vojenské využití jeho raket. Sověti to považovali za velmi cenné informace. Zpráva poskytovala sice jen málo konstrukčních detailů, ale dala jim směr a znalosti o Goddardovo pokroku. To vše je však už historie.

Goddardo tempo bylo díky podfinancování, jeho vlastní paranoie a absenci kvalitních lidí z univerzit mnohem pomalejší, než v Německu. Jako nástroj pro dosažení extrémních výšek nebyly Goddardovy rakety příliš úspěšné. V roce 1937 nedosáhly výšky větší než 2,7 km, zatímco balónová sonda již v roce 1921 dosáhla 35 km. Naproti tomu němečtí raketoví vědci dosáhli výšky 2,4 km s raketou A-2 v roce 1934,  8 km pokořili do roku 1939 s A-5. A průlomových 176 km v roce 1942 s vertikálně vypuštěnou raketou A-4 neboli V-2, která dosáhla vnějších hranic atmosféry a vesmíru.

Svou poslední raketu Goddard vypustil v roce 1944. Události ve světě mu postupem času dávali za pravdu. Svět poznal sílu kapalinových raket a proměnil nejen vojenství navždy. Z vysmívaného stroje se stala nejobávanější zbraň druhé světové války. A sám Robert Goddard měl tu čest se s ní přímo seznámit na sklonku svého života. Na jaře roku 1945 spatřil ukořistěnou V-2 v námořní laboratoři v Annapolisu v Marylandu, kde tehdy pracoval. Ještě neodpálenou raketu ukořistila americká armáda z hrůzné továrny Mittelwerk v Německu. Po důkladné prohlídce byl Goddard přesvědčen, že Němci jeho práci „ukradli“. Ačkoli konstrukční detaily nebyly úplně stejné, základní konstrukce V-2 byla podobná jedné z Goddardových raket. V-2 však byla technicky mnohem vyspělejší než nejúspěšnější z raket, které Goddard kdy navrhl nebo otestoval. U rakety V-2 se objevily tři prvky vyvinuté dříve Goddardem: 1. turbočerpadla – byla použita k vstřikování paliva do spalovací komory, 2. gyroskopicky ovládané řídící klapky – umístěné v proudu spalin stabilizovaly a omezeně řídily raketu, a 3. přebytečný alkohol byl přiváděn kolem stěn spalovací komory, takže vrstva odpařujícího se plynu chránila stěny motoru před teplem ze spalování. Do jak velké míry ve skutečnosti byla V-2 ovlivněna Goddardovo výzkumem můžeme dnes jen spekulovat. Faktem je, že i sám Wernher von Braun později na adresu Roberta Goddarda řekl: „Jeho rakety… mohly být podle dnešních měřítek poněkud primitivní, ale prorazily cestu a zahrnovaly mnoho prvků používaných v našich nejmodernějších raketách a kosmických plavidlech.“ Jednou vzpomínal, že „Goddardovy experimenty s kapalným palivem jim ušetřily roky práce a umožnily zdokonalit V-2 o roky dříve, než by to bylo možné. Po druhé světové válce von Braun prostudoval Goddardovy patenty a věřil, že obsahují dostatek technických informací k sestrojení velké bojové rakety.

Opravdového uznání se tak bohužel nedožil. Svět si jeho význam uvědomil až zpětně. 10. srpna 1945, jen pár měsíců po konci velké války umírá na rakovinu hrdla. Poslední měsíce hovořil už jen šeptem. Jeho nadčasová práce a patenty umožnily americkým vědcům stavět, testovat a létat s pokročilejšími raketami na úsvitu kosmického věku. Celkem mu bylo připsáno 214 patentů a z toho celých 131 z nich bylo uděleno až po jeho smrti. Sám ovlivnil mnoho a mnoho lidí, kteří později taktéž dokázali velké věci. Namátkou třeba astronauty Buzze Aldrina a Jima Lovella z měsíčního programu Apollo. Buzz měl dokonce sebou během mise Apollo 11 na palubě jeho malou biografii. Dále třeba generála Jimmyho Doolittlea (americká armáda a NACA, předchůdce NASA) a další. Na jeho práci s raketovými motory navázala společnost i Reaction Motors (RMI). Ta měla na svědomí vývoj nadzvukového letounu pod záštitou armády a Goddard ještě za svého života s nimi se svým týmem spolupracoval na vývoji některých komponent. Jejich technologie byla nakonec převedena do společnosti Reaction Motors a použita na experimentálním raketovém letadle Bell X-1 s nímž Chuck Yeager koncem roku 1947 „porazil démona“ a překročil zvukovou bariéru. Tím to neskončilo a dvoukomorový raketový motor Curtiss-Wright XLR25-CW-1 za své provedení taktéž vděčí Goddardovi. Tento agregát byl použit na výzkumném letounu Bell X-2. Po druhé světové válce přešel Goddardův tým a některé patenty do společnosti Curtiss-Wright Corporation. Ačkoli mu jeho smrt v srpnu 1945 zabránila v účasti na skutečném vývoji tohoto motoru, byl přímým potomkem jeho konstrukce. V září ruku 1956 byl X-2 prvním letadlem, které dosáhlo výšky 36, 5 km a při svém posledním letu překročilo letadlo rychlost  mach 3 (3,2), než pilot ztratil kontrolu a havaroval. Program X-2 pokročil v technologiích v oblastech, jako jsou ocelové slitiny a aerodynamika při vysokých nadzvukových rychlostech a přispěl k vývoji legendárního letounu X-15, který drží rychlostní rekord.

Ze stromu do kosmu

Inspirován románem H. G. Wellse snil o letech do vesmíru. Sedmnáctiletý Goddard vylezl na třešeň, aby uřezal odumřelé větve. Představoval si, jak úžasné by bylo vyrobit nějaké zařízení, které by mělo možnost letět na Mars, a jak by vypadalo v malém měřítku, kdyby bylo vysláno z louky u jeho nohou. Když sestoupil ze stromu, byl podle jeho slov už jiný chlapec, než když na strom vylezl. Pořídil si několik fotografií toho stromu s opřeným žebříkem o něj a po zbytek svého života slavil 19. říjen jako výroční den, soukromou připomínku události své největší inspirace. Sám se nedožil splnění svých snů o vlastních raketách, které by dosáhly vesmíru. 17. července 1969, pouhý den poté, co Apollo 11 odstartovalo na svou historickou misi a 49 let poté, co se v úvodníku The New York Times vysmáli Goddardovo myšlenkám, otiskl stejný deník krátký článek s titulkem – Oprava (shrnutí staré zprávy): „Další výzkum a experimenty potvrdily zjištění Isaaca Newtona ze 17. století a nyní je definitivně prokázáno, že raketa může fungovat ve vakuu i v atmosféře. List The Times lituje této chyby. Goddardův stroj seskočil před sto lety ze startovacího stanoviště, prohnal se krátce oblohou aby skončil v zelném poli a nakonec překlenul propast mezi sci-fi a vesmírnými lety. Sto let po prvním startu roztodivné rakety Nell je téměř připravena mise Artemis II agentury NASA dopravit astronauty k obletu Měsíce. Poprvé od roku 1972. Raketa SLS (Space Launch System), která je tam dopraví, je 30krát vyšší a půl milionkrát těžší než byla Nell, ale stále poháněná kapalným palivem, přesně jak Goddard kdysi předpověděl. O podobném dobrodružství tehdy na zasněženém poli vedle své rakety snil a pevně věřil, že tyto sny dokáže proměnit ve skutečnost. A víte co? Povedlo se mu to.

„Je těžké říci, co je nemožné, neboť sen včerejška je nadějí dneška a realitou zítřka“.
                                                                                                                    Robert H. Goddard.

Některá významná uznání: 

• NASA v roce 1959 pojmenovala svůj první nový komplex Goddardovo vesmírné letové centrum na jeho počest. Raketová technika na kapalné pohonné látky je od té doby páteří kosmických letů.
• Místo startu Goddardovy rakety na tehdejší farmě bylo označeno žulovým obeliskem na dnešním golfovém hřišti Pakachoag. V roce 1966 bylo místo startu označeno za národní historickou památku.
• Replika rakety Nell v plné velikosti na jejím startovacím stanovišti je vystavena před planetáriem Charlese Haydena v Muzeu vědy v Bostonu.
• Po Goddardovi je pojmenován 93kilometrový kráter na východním okraji Měsíce. Nachází se na souřadnicích 15,15° severní šířky a 89,13° východní délky a je nejlépe viditelný během příznivých  během fází rostoucího Měsíce. Také 12kilometrový asteroid obíhající v hlavním pásu asteroidů 3,1 au od Slunce nese jeho jméno – Goddard (9058 PL).
• Střední škola Roberta H. Goddarda byla dokončena v roce 1965 v Roswellu v Novém Mexiku a slavnostně ji otevřela jeho žena Esther Goddardová. Maskot školy se jmenuje „Rockets“.
• Goddard obdržel posmrtně v roce 1960 Langleyho zlatou medaili od Smithsonova institutu a 16. září 1959 zlatou medaili Kongresu.

Několik zajímavostí: 

• Goddard navrhl armádě nápad na trubkový raketomet jako lehkou pěchotní zbraň. Koncept raketometu se stal předchůdcem bazuky.
• Robert Goddard byl první, kdo získal americký patent na myšlenku vícestupňové rakety (1914).
• Goddard jako první systematicky a vědecky otestoval raketu statickými testy, měřil tah, rychlost výfuku a účinnost. Dosáhl nejvyšší účinnosti ze všech tepelných motorů v té době (1915-1916).
• Jako první dokázal, že raketový pohon pracuje ve vakuu (což někteří vědci té doby pochybovali), že nepotřebuje žádný vzduch, který by ho tlačil. Ve skutečnosti dosáhl 20% zvýšení účinnosti oproti tlaku zjištěnému při atmosférickém tlaku na úrovni země (1915–1916).
• První, kdo dokázal, že okysličovadlo a palivo lze smíchat pomocí vstřikovačů a kontrolovaně spalovat ve spalovací komoře, což fyzici také zpochybňovali.
• První, kdo vyvinul systém přívodu kapalného paliva pomocí vysokotlakého plynu k dopravě pohonných látek z nádrží do spalovací komory (1923).
• První, kdo vyvinul a úspěšně vzlétl s raketou na kapalné palivo (16. března 1926).
• První, kdo vypustil vědecký náklad (barometr, teploměr a kameru) raketovým letem (1929).
• Guggenheimova nadace a Goddardův majetek podali v roce 1951 žalobu proti vládě USA za předchozí porušení tří Goddardových patentů. V roce 1960 strany spor urovnaly a americké ozbrojené síly a NASA vyplatily odškodnění ve výši 1 milionu dolarů: polovina z odškodnění šla jeho manželce Esther. V té době se jednalo o největší vládní odškodnění, jaké kdy bylo v patentovém případě vyplaceno. Výše ​​odškodnění překročila celkovou částku veškerého financování, které Goddard za svou práci obdržel za celou svou kariéru.

Zdroje informací:
https://cs.wikipedia.org
https://www.nasa.gov
https://theworcesterguardian.org
https://commons.clarku.edu
https://airandspace.si.edu
https://kosmonautix.cz/2013/05/14/vesmirne-osudy-4-dil-robert-goddard/
Giles Sparrow: Vesmírné výpravy, ISBN978-80-242-2240-0 (str. 18-19)
Karel Pacner: Konstruktéři raketového věku, ISBN 978-80-7662-023-0, (str. 9-26).

Zdroje obrázků:
https://en.wikipedia.org/wiki/Robert_H.jpg
https://commons.clarku.edu/goddardlaunch/23/
https://commons.clarku.edu/goddardphotographs/22/
https://airandspace.si.edu
https://en.wikipedia.org/wiki/Rober.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/Robert.jpg
https://media.defense.gov/2008JPG