Zdálo by se, že po provedení poměrně riskantní položky v letovém plánu, navíc ve světové premiéře, by si posádka zasloužila trochu oddechu. Pro osazenstvo Voschodu-2, Pavla Běljajeva a Alexeje Leonova, měl znamenat zbytek letu víceméně klidnou jízdu protkanou několika experimenty a pozorováními, následovanou bezproblémovým přistáním v určené oblasti. Na sedmnáctém obletu měla jejich pouť skončit přibližně ve stejných místech jako u předchozích letů a pátrací jednotky byly připraveny posádku velmi záhy po přistání evakuovat do nejbližšího většího města tak, jako tomu dosud vždy bylo. Kosmonauti se po vydatném jídle zabývali astronomickými observacemi, prováděli několik biomedicínských experimentů a snažili se pozorovat a fotografovat zemský povrch. Vše bylo poněkud ztíženo rotací lodi, která se z původní rychlosti zhruba jedna otáčka za 20 sekund postupně stabilizovala na jedné otáčce za 40-45 sekund, nicméně ani tak nebylo jednoduché hledat detaily na Zemi. Leonovovi se přesto podařilo postřehnout vojenské letiště na území USA. Ráno 19. března se pak Běljajevovi podařilo několik sekund sledovat neznámou družici. Ovšem i tato malá dílčí pozitiva překrylo cosi, co se odehrávalo v útrobách kabiny a co hrozilo změnit doposud úspěšně probíhající misi v pohřební vatru…

„Vsjo normalno…“

Po návratu Leonova do kabiny a následném odstřelu přechodové komory nebyl letový program zcela „prázdný“, nicméně nebyl ani nijak extrémně hektický. Krom zmíněných pozorování a experimentů probíhaly také oficiality. Posádka pohovořila s vedením státu a během přeletů jednotlivých kontinentů také vysílala zdravice jejich obyvatelům. Bez těchto atributů se neobešla krom prvního Vostoku žádná tehdejší sovětská pilotovaná mise. Ovšem během doby následující po odstřelu Volgy se v kabině začalo dít něco plíživého a neblahého.

Během rutinní kontroly palubních přístrojů si kosmonauti povšimli, že začíná narůstat parciální tlak kyslíku v atmosféře kabiny. V rámci kyslíko-dusíkové směsi měl kyslík nominálně vykazovat parciální tlak 160 mmHg s přípustnou odchylkou +100/-20 mmHg. Jenže na třetím obletu Země parciální tlak kyslíku činil již 194 mmHg, na čtvrtém 350 mmHg a na pátém obletu se ručička ukazatele zastavila o zarážku na hodnotě 360 mmHg, v tom okamžiku tedy obsah kyslíku v atmosféře těsné kabiny tvořil téměř 50 %! Atmosféra v lodi se změnila z bezpečné směsi na směs, která hrozila požárem nebo výbuchem od sebemenší jiskry. Kosmonauti si byli vědomi toho, co se stalo s Valentinem Bondarenkem, který v březnu 1961 uhořel v čistě kyslíkové atmosféře barokomory a snažili se minimalizovat svou činnost tak, aby nezavdali příčinu k zahoření.

Co stálo za oním podivným nárůstem obsahu kyslíku v kabině, není dodnes zcela jasné. Technická zpráva o letu hovoří o několika faktorech, které mohly mít na situaci vliv. Jedním z nich je obsah přechodové komory, na kyslík bohatá atmosféra se při otevření vnitřního příklopu promísila s atmosférou kabiny. Dalším částečným zdrojem podle tvůrců technické zprávy o letu mohl být i skafandr Leonova, který do kabiny také něco málo kyslíku vpustil. Jenže tyto dva zdroje nevysvětlovaly, proč parciální tlak kyslíku začal stoupat až na třetím obletu.

Pravděpodobnou příčinou byla netěsnost vnitřního příklopu, který za Leonovem po jeho návratu do kabiny uzavřel Běljajev. Zřejmě vinou termálních poměru se lehounce zdeformoval a vzniklou škvírou unikal vzduch ven. Palubní systém zaregistroval pokles tlaku a kompenzoval přifukováním kyslíku z nouzové nádrže. Příčina tohoto jevu však byla kosmonautům v danou chvíli lhostejná. Po konzultaci s řídicím střediskem snížili nastavení vlhkosti v kabině a tento trik částečně zafungoval. Když vzduch proudil skrze regenerační jednotku s vysoušečem, část kyslíku jím byla pohlcena.

V jednu chvíli oba muži usnuli, byť měli spánek naplánován „na turnusy“, stejně jako tomu bylo u předchozího letu Voschodu. A kdesi na dvanáctém obletu, někdy kolem čtvrté hodiny ráno někdo z dvojice zřejmě zavadil rukou o jeden přepínač ovládacího pultu. Bylo s podivem, že konstruktéři nezajistili klíčové přepínače proti náhodnému přepnutí například pomocí „ohrádky“, jež je často používána i dnes. Takto onen přepínač s označením „nadduv SA“ změnil svou polohu a loď začala plnit to, co se od ní očekávalo.

Nadduv SA byl přepínač, který spouštěl tlakování kabiny ze vzduchové nádrže v případě velkých úniků. Absolutní tlak v kabině začal pomalu růst, vzdáleně by se celá situace dala přirovnat k tomu, když někdo zatřepe limonádou v uzavřené plechovce. Je podivné, že si nikdo nedokázal vysvětlit, odkud se onen zvýšený tlak bere. Naštěstí byla kabina vybavena přetlakovým ventilem a ten se po dosažení úrovně 1093 hPa (nominální tlak byl 1013 hPa) automaticky otevřel a začal vnitřní atmosféru vypouštět do okolního prostoru. Až po téměř dvou hodinách kosmonauti přepínač vrátili zpět do původní polohy, v danou chvíli byla ona vzduchová nádrž zpola vyčerpána.

Toto škobrtnutí ovšem pro kosmonauty znamenalo jednu nezanedbatelnou výhodu. Díky přifukování a současnému upouštění vzduchu z kabiny se vnitřní atmosféra de facto kompletně vyměnila a s přebytečným vzduchem do okolního prostředí proudil také přebytečný kyslík. Složení atmosféry na palubě se od čtrnáctého obletu postupně dostalo do normálu a zvýšený vnitřní tlak přitiskl netěsný příklop silněji na jeho místo. Posléze se vrátil víceméně do normálu i celkový tlak v kabině. Kosmonauti si mohli oddechnout – trávit několik hodin uvnitř natlakované kyslíkové bomby jistě nebyla příjemná zkušenost. Na jednu krátkou misi bylo nepříjemností až až. Návrat už by pro změnu mohl proběhnout nominálně. Takové přání určitě rezonovalo v mozkovnách obou mužů. Ale realita bývá občas hodně potměšilá.

Dopoledne 19. března, na patnáctém obletu Země, dostal Běljajev pokyn stabilizovat ručně loď. Velitel zastavil rotaci a poprvé od odstřelu přechodové komory se kosmonauti mohli těšit z normálního letu, při němž na denní straně zeměkoule po stěně kabiny neustále nepobíhal „zajíček“, tedy světelné prasátko od sluníčka nakukujícího skrze okénka do kabiny. Kosmonauti se připravili na poslední fázi mise, která měla skončit přistáním na 17. obletu. Stabilizace lodi však byla na dlouho poslední dobrá zpráva, protože jen o pár desítek minut později se vše začalo opět vážně kazit.

Když byla na sedmnáctém obletu dálkovým povelem ze Země iniciována sekvence, při níž se měla loď orientovat do správné polohy pro brzdicí zážeh, začal stroj prostřednictvím slunečních čidel vyhledávat naši mateřskou hvězdu. Loď sebou lehce trhla, když začaly pracovat orientační motorky, a opět začala lehce rotovat. To bylo naprosto normální, po krátké době se měla rotace zase uklidnit, když čidlo zaregistrovalo Slunce. Ovšem v tomto případě rotace pokračovala dál a Běljajev s Leonovem pochopili, že sluneční orientace neproběhla podle plánu a palubní sekvencer Granit-5V zablokoval pojistku brzdicího motoru.

Brzdicí zážeh měl proběhnout nad Afrikou. Koroljov a spol. na Bajkonuru očekávali informaci o tom, že vše proběhlo tak, jak bylo naplánováno. K jejich překvapení se však z rádi ozval klidný Běljajevův hlas, který oznamoval, že k zážehu nedošlo, protože loď nebyla správně orientována a momentálně rotuje. V místnosti zavládla napjatá atmosféra a přítomní začali mluvit jeden přes druhého, než se iniciativy chopil Koroljov a po krátké poradě instruoval spojaře, kterým byl Jurij Gagarin, aby posádce tlumočil povolení k přechodu na manuální režim. Současně pověřil zástupce týmů, které vyvíjely a konstruovali subsystémy řízení a orientace, aby začali hledat příčinu selhání automatiky.

Příčinu selhání automatického orientačního systému se zprvu nedařilo určit s naprostou jistotou, protože její kořen se pravděpodobně skrýval v přístrojovém úseku. Pracovníci OKB-1 a dalších organizací se po předběžné analýze situace shodli na čtyřech pravděpodobných variantách. První předpokládala mírně opožděnou reakci ventilů pneumatického systému na řídicí relé (více než 100 milisekund), druhá příliš dlouhý překryv současného fungování několika relé (nominální čas překryvu byl 4 milisekundy), třetí problémy s časováním práce relátek samotných. Ve všech třech případech logika řídicího systému přerušila práci orientačního systému. Čtvrtou variantou byly kombinace tří předchozích scénářů. Nejpravděpodobnější byly první a čtvrtá varianta.

Až po ukončení letu byla příčina definitivně odhalena. Relativně nedlouho před startem byl modifikován jeden elektromagnetický ventil v pneumatické větvi náležející do kanálu ovládání podélného sklonu lodi. Modifikace měla za následek lehké zpoždění signálu o jeho aktivaci – z 60 milisekund na 80 milisekund. A v tu nejnevhodnější chvíli se toto zpoždění zkombinovalo se 40-milisekundovým zpožděním podobného ventilu v kanále náklonu. Výsledné zpoždění 120 milisekund znamenalo překročení limitu 100 milisekund, na což řídicí systém reagoval přesně podle toho, jak byl naprogramován, tedy přerušením automatické sekvence.

Posádce však zatím mohly být příčiny selhání lhostejné, Běljajev s Leonovem se nyní chystali na něco, co v rámci sovětského kosmického programu ještě nikdo neprováděl – manuální řízení návratové sekvence. Podle vzpomínek Koroljovova náměstka Borise Čertoka kosmonauti přivítali pokyn k přechodu na manuální režim se skrytou radostí. Chtěli dokázat, že jsou připraveni vzít situaci do vlastních rukou a obávali se, že jim to nebude umožněno.

Příležitosti k přistání se naskýtaly na osmnáctém, dvaadvacátém a třiadvacátém oběhu. Ve všech třech případech by loď samozřejmě nedosedla v původně plánované oblasti, nýbrž výrazně západním směrem od ní. Gagarin do rádia četl příslušné údaje pro provedení brzdicího zážehu a všichni mohli jen doufat, že se dvojice mužů na palubě Voschodu-2 s tímto úkolem popasuje co nejlépe.

Leonov posléze ve svých memoárech vzpomínal, že jako navigátor mohl určit předem místo přistání, a že dráha lodi vedla nad Moskvou, tudíž dosednutí na Rudém náměstí nebylo nemožné. Ve skutečnosti potenciální dráha lodi na osmnáctém obletu vedla lehce východně od hlavního města. Zapnutí motoru mělo být provedeno přibližně na stejné severní šířce jako u nominálního postupu.

Ovšem to předpokládalo, že posádka zvládne vykonat potřebné úkony včas. A byť se vše předem nacvičovalo na zemi, ve vesmíru je, jak vážený čtenář jistě ví, všechno jinak. Nejprve bylo třeba pomocí výhledu z optického orientátoru Vzor orientovat loď a v přesně určený okamžik odblokovat automatiku brzdicího motoru. Ovšem zde Běljajev s Leonovem narazili na inherentní problém Voschodu, jež mu byl dán do vínku při samotném vzniku.

Optický orientátor Vzor (de facto okénko se značkami a zrcadly po obvodu) byl u lodí 3KA Vostok umístěn přímo před kosmonautem. Pro lodi 3KV a 3KD zůstal tento klíčový prvek na svém místě, ovšem otočila se křesla posádky. Proto bylo třeba, aby se Běljajev na svém sedadle předklonil a otočil hlavou doleva, zatímco pravou rukou měl pomocí páčky ovládat polohu lodi. V hřmotném skafandru a ve stavu mikrogravitace však tento úkol získával nečekaně na složitosti. Běljajev seznal, že takto nezvládne stroj ovládat. Proto musela přijít na řadu improvizace.

Leonov se vyprostil ze svého křesla a zaplul na podlahu vedle příklopu, kterým předchozí den opouštěl loď, aby mohl svého velitele přidržet na místě, zatímco Běljajev se položil napříč křesly tak, aby měl Vzor přímo před sebou jako u Vostoku a mohl sledovat linii horizontu, jež byla vodítkem pro orientaci. V 11 hodin a 19 minut přepnul Běljajev systém orientace z automatického na ruční a zorientoval loď přesně tak, jak bylo třeba. Poté, co se podařilo loď natočit do správné polohy, měli oba muži jen pár sekund na to, aby se vrátili do svých křesel a mohl být zapnut brzdicí motor. Ovšem ani tento krok v nouzové proceduře neproběhl podle plánu.

Podle některých pramenů trvalo až 46 sekund, než se oba kosmonauti dostali zpět do svých křesel. A když v 11:36:27 moskevského času Běljajev odklopil krytku tlačítka, které aktivovalo brzdicí motor a tlačítko stisknul, podle všeho ještě minimálně Leonov nebyl přesně tam, kde měl v okamžiku brzdicího zážehu být. Ve svém hlášení Státní komisi Běljajev popisuje, jak prováděl poměrně výrazné korekce ještě během práce motoru. A současně přiznává, že pravděpodobnou příčinou nestability lodi bylo narušení těžiště. Motor pracoval přibližně 39 sekund a Běljajevovi se podařilo udržet loď na uzdě tak, aby byla její orientace zachována.

Po ukončení zážehu dvojice očekávala, že se do deseti sekund ozve typický třesk oznamující oddělení přístrojového úseku. K jejich překvapení však třesk nepřicházel. Pravděpodobně si ve stresu nevzpomněli na to, že při použití ručního, a tedy záložního systému, je podle logiky řídicího systému přístrojový úsek oddělován až na signál z teplotních čidel. Došlo k tomu až téměř po dvanácti minutách.

Další děj již byl podobný jako u předchozího Voschodu. Loď se pohroužila do hustých vrstev atmosféry a nejprve se za okénky rozhostila ohnivá podívaná, aby o něco později začalo růst přetížení. To podle odhadu Běljajeva nepřesáhlo 7 g. Další fázi návratu ohlásil opět třesk, tentokrát z malých pyropatron, které pomáhaly zvednout křesla na amortizátorech do přistávací polohy. Leonova to trochu zaskočilo a jeho pravá noha zůstala lehce zaklíněná mezi křeslem a rámem jednoho z přístrojů.

Padákový systém naštěstí fungoval perfektně a kosmonauti se chystali na tvrdý dopad, který popisovala posádka předchozího Voschodu. Místo toho však Běljajev pozoroval, jak se z okénka vytratilo světlo, hlavou mu blesklo, že asi přistávají do lesa, načež s rachotem zapracoval motorek měkkého přistání. Místo tvrdého dopadu ale kabina dosedla překvapivě měkce. „Země nás přijala jako do prachové peřiny, velmi plynule, žádný úder, nic násilného,“ vybavoval si Běljajev při hlášení Státní komisi. Bylo 12:02:17 moskevského času, od startu uplynul 1 den, 2 hodiny, 2 minuty a 17 sekund a mise Voschodu-2 skončila.

Běljajev rychle odstřelil jeden padákový popruh, aby kabina nebyla vláčena větrem a pak odstřelil také příklop vstupního průlezu. K velkému překvapení však příklop neodlétl, ale jen lehce povyskočil a zůstal víceméně na místě. V jeho odpadnutí bránil kmen břízy, o který se zaklínil. Běljajev se o příklop zapřel ramenem a teprve pak těžký kryt sklouznul po kmeni strom na zem. Velitel pomohl svému pilotovi vyprostit nohu zpod rámu, pod nímž byla zaklíněna a vyskočil z kabiny ven. V tu ránu se propadl po pás do hlubokého sněhu. Leonov vyskočil za ním.

Na první pohled bylo jasné, že přistání proběhlo v Bohem zapomenutém místě v pusté tajze. Kabina dosedla poblíž vesnice Kurganovka v oblasti Permu, asi 386 km od místa, které bylo plánováno. Oněch několik desítek sekund zpoždění při aktivaci brzdicího motoru se velmi výrazně propsalo do místa, kde loď ve skutečnosti přistála. Kosmonauti neměli tušení, kde vlastně jsou, podle instrukcí měl Leonov po ukončení práce brzdicího motoru palubní přístroj „Globus“ nastavit tak, aby ukazoval projektované místo přistání, ale zapomněl na to. Teď stáli v mrazivé tajze mezi vysokými stromy a začínala jim docházet vážnost situace. Vtípky o tom, že je pátrači najdou možná tak za tři měsíce a přijedou na saních tažených psy, se rychle omrzely.

Muži rychle rozvinuli anténu nouzové radiostanice a začali telegrafním klíčem vyťukávat morseovou abecedou /…-/-./…-/-./ stále dokola. Písmena VN znamenala „vsjo normalno“, tedy vše je v pořádku. Na jejich volání však nikdo neodpovídal. Podle vzpomínek Alexeje Leonova z nějakého důvodu jejich vysílání zachytili v Düsseldorfu, Almaty a v Petropavlovsk-Kamčatském. Ale ve Sverdlovsku, ani v Moskvě, která byla oproti výše zmíněným místům relativně nedaleko, signály stanice nezachytili.

Trvalo zhruba tři hodiny, než kosmonautům nad hlavou prolétnul civilní vrtulník, jehož posádka mohla vedení letu ohlásit, že mezi vesnicemi Sorokovaja a Ščučino vidí v lese červený padák, loď a dva kosmonauty, kteří právě jedí. Loď přistála v hustém porostu a okolo je hluboký sníh. Zatímco se na Bajkonuru i v Moskvě lehce uvolnila atmosféra (byť o tom, že kosmonauti přistání přežili, odpovědné informoval onen signál „VN“ zachycený stanicí v Almaty), na místě přistání se kosmonauti připravovali na nelehkou noc.

Bylo jasné, že přestože o jejich poloze pátrači vědí, nedostanou se k nim dříve, než druhý den. Kabina, do níž se vrátili, pomalu vychládala a pětadvacetistupňový mráz začal zalézat pod nehty. Leonovovi ve skafandru šplouchalo několik decilitrů až litrů potu, proto se s Běljajevem rozhodli, že se musí usušit. Svlékli skafandry a vyždímali je. Pak se zabalili, do čeho jen mohli a rozdělali oheň. V noci jim nad hlavami létal hodinu a půl jeden Il-14, podle Leonovových pamětí údajně proto, aby vyplašil vlky, o jejichž výskytu tamní obyvatelé informovali pátrače. Ve výbavě sice kosmonauti měli pistoli Makarov ráže 9 mm, která by je zřejmě nezachránila.

Ráno se nad místem přistání začaly střídat letouny a vrtulníky jako na kolotoči. Kosmonautům bylo shozeno teplé oblečení, chléb, uzeniny a podobně. Všechny tyto „dárečky“ Běljajev a Leonov našli a využili. Hůře to dopadlo s lahví koňaku a termoskou s horkým čajem, které se při dopadu roztříštily.

Ve stejné době jeden z vrtulníků ve visu vysadil asi kilometr a půl od kabiny družstvo na lyžích. V hlubokém sněhu trojici mužů trvalo tři hodiny, než dorazili na místo. Okamžitě začal být budován malý přístřešek. Z jednoho vrtulníku shodili kotel na vodu o průměru jeden metr a po rozehřátí sněhu nad ohněm posloužil jako improvizovaná vana, v níž se kosmonauti mohli omýt. Večer druhého dne po přistání už bylo okolo kosmonautů více než dvacet lidí (včetně pozdějšího kosmonauta Vladislava Volkova, který byl jako zástupce OKB-1 členem záchranných týmů) a tak druhá noc proběhla v mnohem optimističtější atmosféře než ta předchozí.

21. března se konečně podařilo ve vzdálenosti zhruba devět kilometrů od místa přistání vyrubat v lese mýtinu, na níž mohly přistát vrtulníky. Kosmonauti nasadili lyže a v projeté stopě dojeli k čekajícím strojům. Ty následně vyrazily na místní letiště v Permu a ještě téhož dne posádku Voschodu-2 letoun An-10 dovezl zpět na kosmodrom. Zajímavé bylo, že evakuaci kosmonautů řídil podplukovník Vladimir Běljajev, nicméně s kosmonautem měl společné pouze příjmení. Druhou zajímavostí je, že pátrání a retranslace signálů z nouzové radiostanice se účastnil jeden letoun An-12 z leteckého pluku, u něhož jako pilot sloužil jistý Vladimir Kovaljonok, pozdější kosmonaut. On sám však k pátracím a evakuačním pracem u Voschodu-2 povolán nebyl.

Příletem na Bakonur pro Běljajeva a Leonova definitivně skončila jejich anabáze. O den později, v již odpovídajícím oblečení, mohli o letu sdělit své dojmy Státní komisi a 23. března pak mohli oslovit záplavu lidí na Rudém náměstí v Moskvě.

Jestliže pro Běljajeva s Leonovem návratem do civilizace byla jejich mise víceméně ukončena, v OKB-1 a dalších organizacích pracovaly týmy specialistů na rozboru letu a příčinách nedostatků a poruch. Své si vyslechli také zástupci pátracích jednotek. Sergej Koroljov se na jejich margo vyjádřil takto: „My zachraňujeme lidi z vesmíru a vy je svým přístupem můžete pohřbít tady na zemi!“

Na základě zkušeností z tohoto letu byla vypracována metodika nácviku přežití v divočině, výrazných úprav a doplnění doznala nouzová dávka NAZ (právě kvůli možnosti přistání v divočině byla posléze v osmdesátých letech vyvinuta speciální zbraň TP-82). Postupně byly také zdokonaleny postupy při vyhledávání a vyzvedávání posádek po přistání mimo určenou oblast.

Přes výše popsané potíže si program Voschod mohl připsat další velké prvenství a svět měl mít ještě chvíli pocit, že Sovětský svaz nelze v kosmonautice předehnat. V zákulisí však opět kypěly spory o to, jak vlastně má vypadat další směřování jak programu samotného, tak pilotovaného programu jako celku. A patrně nikdo si nedokázal představit, jak těžké časy Voschod i sovětskou kosmonautiku čekají…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://kartageroev.ru/assets/images/aleksej-leonov-i-pavel-belyaev.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/voskhod-2_inflight.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/photo/large/english/voskhod-2_recovery_6.htm (kredit: Spacefacts.de)
https://static.thisdayinaviation.com/wp-content/uploads/tdia/2019/03/Screen-Shot-2019-03-17-at-21.37.45.png
http://www.spacefacts.de/graph/photo/large/english/voskhod-2_recovery_4.htm (kredit: Spacefacts.de)