Jedna z největších obav před startem Valerije Bykovského byly dávky radiace, jimž bude kosmonaut vystaven. Vzhledem k tomu, že sluneční aktivita byla v předchozích dnech znatelně zvýšená, bylo rozumné těmto obavám popřát sluchu. Vostok-5 proto s sebou na palubě vezl hned několik dozimetrů, z toho i jeden ruční, u něhož mohl hodnoty odečítat sám Bykovskij v reálném čase. Podle jeho slov se však ručička ani nehnula. Jeden z největších strašáků tak byl zažehnán a přípravy ke startu lodě 3KA N^o8 mohly pokračovat plným tempem. Oproti patáliím během startovních příprav Bykovského se nyní zdálo, jako by kdosi držel nad Vostokem i raketou pro ženskou kosmonautku ochrannou ruku. Zcela hladký chod předstartovních operací nenarušila žádná vážnější závada a 15. června se opět otevřela vrata MIKu, aby z nich lokomotiva vytlačila raketu s lodí na špici. Toho samého dne v podvečer se konalo setkání kosmonautek s bojovým odřadem a zástupci vedení kosmického programu na startovní rampě. Ještě před ním však bylo třeba vyřešit jednu velmi „důležitou“ otázku, která nedávala spát vedení letectva…

Ženský hlas ve vesmíru

Zpočátku nebylo zcela jasné, jakým způsobem světu prezentovat první sovětskou ženu ve vesmíru. Jak již bylo v minulých dílech řečeno, všech pět členek tehdejšího oddílu kosmonautů vstoupilo do řad ozbrojených sil a byly to tedy právoplatné vojačky. Setkání na startovní rampě měly Těreškova, Solovjova a Ponomarjova původně provést ve svých uniformách. Dvě hodiny před určeným časem se k veliteli oddílu Kamaninovi dostala direktiva ze strany vedení státu, která nařizovala, aby děvčata na setkání dorazila v civilním oblečení. V prvním komuniké TASS po startu se mělo o příslušnosti kosmonautky k ozbrojeným silám taktně pomlčet, proto by bylo bývalo nevhodné přítomným kameramanům prezentovat zástupkyně něžného pohlaví v uniformách. Trojice dívek proto musela narychlo odjet do ubytovací části polygonu (dnešní město Bajkonur) a převléci se. Mezitím mohlo alespoň narychlo proběhnout zasedání Státní komise, která jednohlasně rozhodla – zítřejšímu startu nic nebrání, vzlet proběhne ve 12:30 moskevského času.

Ponomarjova, Solovjova a Těreškova při setkání s obsluhou rampy
Zdroj: capcomespace.net (kredit: RGANTD)

Pro Kamanina to však toho dne nebyl první „nervák“ spojený s jeho svěřenkyněmi a „načalstvem“. Již ráno totiž kosmonautky pozval velitel raketových vojsk maršál Krylov na snídani, kde se pokoušel dámy napojit šampaňským. Nebylo to poprvé a Kamanin toto chování oprávněně viděl jako narušení životosprávy, tím hůře, že do startu zbýval jeden den. Zatímco Těreškova a Solovjova nabízené číše odmítly, Ponomarjova se neostýchala a, jak sama později řekla, všem natruc víno vypila.

Nyní již nemusel mít Kamanin strach. Po setkání na startovní rampě se kosmonautky převlékly do lehkých sportovních úborů a pod své křídlo si je na několik desítek minut převzal Sergej Koroljov. Ten se s nimi vyvezl na horní patro obslužné věže, kde je vybídl, aby si na chvilku poseděli v lodi. Těreškova seděla relativně dlouho a snažila se vnímat každý detail, Solovjova pak poseděla jen krátce, Ponomarjova nabízenou možnost odmítla. Bylo evidentní, že se ještě zcela nesmířila s faktem, že to nebude ona, kdo zítra vzlétne do vesmíru. Večer se pak cesty trojice rozdělily a Těreškova se Solovjovou se na noc usídlily v Gagarinově domku.

Emblém, který doprovázel Těreškovu na orbitální dráhu
Zdroj: collectspace.com (kredit: Luc van den Abeelen via CollectSpace)

Ráno 16. června 1963 se zdálo být relativně běžným startovním dnem, pakliže se tak mohl nazývat den, kdy teprve pošesté raketa odnese kamsi za obzor občana Sovětského svazu. Přesto bylo vše trochu jiné. Na cestu se chystala poprvé žena. Malé detaily na to upozorňovaly již od okamžiku oblékání skafandrů. Oblek SK-2 byl od klasického SK-1 trochu odlišný, na první pohled se odlišoval zejména umístěním lanka zabraňujícího zvednutí helmy při natlakování. Krom toho se ale našly i malé osobní drobnosti, které z tohoto dne činily něco neobvyklého. Na světle modrou termální kombinézu si totiž Těreškova nechala vyšít mírovou holubici, která se stala prvním osobním emblémem, který do vesmíru putoval.

V autobuse po cestě na rampu Těreškovu a Solovjovu doprovázela mimo jiné i Ponomarjova, na rozdíl od svých kolegyň však na sobě neměla skafandr, ale pestré letní šaty. Veškerá pozornost se však pochopitelně soustředila na šestadvacetiletou vyučenou tkadlenu, která měla vstoupit do učebnic historie jako první žena, která naši planetu spatří z vesmíru.

Přesně ve 12:15 místního času (10:15 moskevského času) autobus zastavil na rampě a mohly proběhnout ceremoniály hlášení Státní komisi a loučení s přítomnými. Kosmonautka od kohosi dostala kytici, kterou bez váhání předala Koroljovovi. Pak přišel čas nastoupit do výtahu a usadit se v lodi. Částečně vinou teplého počasí, částečně pak i kvůli nervozitě puls Těreškové bezprostředně po usazení v katapultovacím křesle pádil rychlostí 140 úderů za minutu, postupně se však vrátil na úroveň, která lékaře tak neznervózňovala.

Těreškova vystupuje z autobusu, pomáhá jí galantní Andrijan Nikolajev…
Zdroj: gazeta.ru (kredit: RIA/Novosti)

Jakoby se technika snažila všem odčinit nepříjemnosti během startu Bykovského, tentokrát šlo všechno jako na drátkách a ve 12:29:51 moskevského času se první žena vydala na špici rakety vstříc obloze. Přibližně jedenáct minut na to se z éteru ozvalo dnes již slavné volání: „Tady Čajka!“ Svět se mohl začít divit a oslavovat nové prvenství Sovětského svazu. Těreškovou však, stejně jako její předchůdce, měly oslavy čekat až na Zemi. Teď byl čas pustit se do práce.

Spojení bylo zpočátku lehce nestabilní, přesto Těreškova dokázala sdělit, že v pravém iluminátoru zahlédla oddělený třetí stupeň rakety. Zhruba po půlhodině letu začaly také pokusy o navázání spojení s Bykovským, který si zvolil volací znak Jastreb.

Po několika minutách se odehrál první rozhovor mezi Bykovským na palubě Vostoku-5 a Těreškové na palubě lodi, která nyní oficiálně nesla název Vostok-6. Krátce po navedení Těreškové na oběžnou dráhu činila vzájemná vzdálenost přibližně 5 kilometrů, nicméně vzájemná vizuální pozorování nepřinesly mnoho úspěchů. Zatímco Těreškova měla dojem, že vidí velmi jasnou hvězdu, která by mohla být druhým Vostokem, Bykovskij nedokázal zahlédnout nic. I tak oba kosmické cestovatele potěšilo, že jsou spolu alespoň prostřednictvím rádiového spojení.

Už druhý oblet ale Těreškové přinesl problémy. V plánu byla cvičná orientace lodi do polohy pro zážeh brzdicího motoru. Těreškova však nedokázala toto cvičení realizovat. Ve dvou osách se jí podařilo loď natočit do správné polohy, nicméně v ose sklonu se jí to ani po opakovaných pokusech nepodařilo. Kosmonautka tak raději ruční řízení vypojila, aby zbytečně neplýtvala dusíkem pro orientační trysky. Na Zemi to vzbudilo lehké znepokojení, v případě selhání automatického orientačního systému by takové selhání mohlo vyústit v navedení na nepředpokládanou dráhu a ohrožení letu a života kosmonautky. Zatím však nebyl důvod příliš se vzrušovat, příležitost k prokázání toho, že Těreškova umí s lodí zacházet, ještě budou.

Těreškova následně začala s pozorováním zemského povrchu, o čemž vedla poměrně podrobnou reportáž. Mezitím jí ještě dokonce vyšel čas na to, aby Bykovskému zpívala. Éterem se tak nesly písně jako „Podmoskovskij gorodok“ nebo „Pěsňa o družbě“. Podle původní domluvy se k ní měl Bykovskij přidat a dvojice měla zazpívat první kosmický duet v dějinách, z nějakého důvodu však Valerij nezpíval, částečně kvůli ne zcela dobrému spojení, částečně snad z ostychu. Těreškova mezitím předávala sledovacím stanicím také údaje o svých fyziologických funkcích a ujišťovala všechny, že se cítí skvěle.

Ještě během prvního letového dne proběhl také rozhovor první kosmonautky s Nikitou Chruščovem. K ulehčení Kamanina si při něm Těreškova vedla nadmíru dobře. Druhý den ale přinesl ne zcela dobré zprávy. Podle pozorování operativní skupiny řízení letu bylo evidentní, že se Valentina necítí zcela ve své kůži. Podle všeho trpěla kosmickou kinetózou, což se odrazilo na její práceschopnosti. Některé experimenty nezvládala vůbec vyplnit, například na některé biologické vzorky údajně nedokázala dosáhnout. Na otázky ohledně pocitů odpovídala vyhýbavě a také na záběrech televizních kamer vypadala pobledlá a unavená.

Nebylo divu, protože kosmonautka jedla jen velmi málo, podle ní byl například chléb, nacházející se na palubě v podobě malých kousků zabalených zvlášť, příliš suchý. Podle svých pozdějších slov měla Těreškova chuť spíše na černý chléb, brambory a cibuli. Připomínky měla po letu také k hygienickým ubrouskům, podle ní byly příliš malé a málo navhlčené. Chyběly jí také prostředky k zubní hygieně. Výhrady měla i vůči skafandru. Zatímco první den necítila žádný diskomfort, druhý den jí začal oblek způsobovat tupou bolest na pravé holeni, zatím pouze lehce nepříjemnou. Třetí den již prý byla bolest výrazná a k tomu se přidala ještě helma, jejíž základna měla Valentinu tlačit na ramenou (což je vysvětlitelné faktem, že Těreškova měla oblečen skafandr určený původně pro menší Solovjovu). Nepříjemné bylo také podráždění kůže pod fyziologickým snímačem na hlavě. K náladě kosmonautky nepřispěl ani fakt, že postupně zlomila obě tužky, které měla k dispozici a tak nemohla provádět zápisy do palubního deníku.

Na Zemi však začala narůstat i nervozita ohledně Bykovského, přesněji, ohledně parametrů dráhy jeho lodi. 16. června, v den startu Těreškové, létal Vostok-5 po dráze 168 x 208 km, tedy o několik desítek kilometrů níže než v den startu, což byl rychlejší pokles, než bylo očekáváno. Podle nynějších predikcí měla loď samovolně sestoupit do atmosféry zhruba po sedmi dnech od startu. Státní komise proto večer v ten samý den předběžně rozhodla o přistání Vostoku-5 po pěti až šesti dnech letu, zatímco jedním dechem schválila pokračování letu Vostoku-6 a přistání Těreškové po třech dnech. Znamenalo to, že obě lodi měly přistát ve stejný den.

Během druhého dne letu spolu Bykovskij s Těreškovou nadále udržovali spojení, byť již nebylo tak kvalitní, jako tomu bylo první den. Obě lodi od sebe pomalu driftovaly v prostoru a spojení se pomalu vytrácelo. Z technického hlediska let obou kosmických cestovatelů zatím probíhal, až na rapidní snižování orbity u Bykovského, uspokojivě. Totéž se však nedalo říci o kosmonautech.

Zatímco Valerij ujišťoval vedení letu o tom, že se cítí naprosto normálně, je možné, že se na něm přeci jen malinko podepsaly adaptační problémy, které trápí bez výjimky všechny návštěvníky vesmíru. Řeč není o kinetóze, ale o nepříjemných pocitech v hlavě. Krevnímu oběhu totiž chvíli trvá, než se přizpůsobí faktu, že není třeba překonávat působení zemské gravitace a krev se tak hromadí v horní části těla. Důsledkem je oteklá tvář, pocit ucpaného nosu a dutin a nepříjemné vjemy, které se podobají tomu, jako by člověk visel za nohy. Přesně tak totiž Bykovskij v jeden moment komentoval slova svého kolegy Jevgenije Chrunova, který mu chtěl pozvednout morálku slovy: „Valero, ty tam máš komfort, máš 14 stupňů, u nás je skoro třikrát tolik.“ Na Bajkonuru totiž začínala sezóna letních výhní. Na to Bykovskij opáčil: „Ale zase máte výhodu – nejste vzhůru nohama.“ Jinak ale kosmonaut zvládal svůj let velice dobře a důkazem byl například puls během spánku, který v noci ze 16. na 17. června dosahoval hodnot pouhých 48-56 úderů za minutu.

Těreškova během letu
Zdroj: rbk.ru (kredit: ИТАР-ТАСС)

To Těreškova na tom byla poněkud hůře. Aniž to přiznávala, nebylo jí dvakrát dobře po těle. Krom nepříjemných pocitů stran tlačícího skafandru se u ní kosmická kinetóza, na rozdíl od Bykovského, projevila. V jeden moment dokonce musela využít dobrodiní blicího pytlíku, nicméně po letu se nechala slyšet, že to nebylo kvůli stávkujícímu vestibulárnímu aparátu, nýbrž kvůli kvalitě jídla. Postupně se u ní začínala stupňovat únava a klesala práceschopnost. 18. června například během jedné komunikační seance neodpovídala na volání sledovací stanice v Leningradě. Když operátor zapnul televizní kameru, ukázalo se, že spí. Bylo nutné ji probudit zapínáním a vypínáním osvětlení kabiny. Bylo evidentní, že Těreškova není zcela ve formě.

To nebyla zrovna příznivá zpráva, protože ten samý večer, na 38. obletu Země, ji čekal druhý nácvik ruční orientace lodi. Před půl osmou večer moskevského času aktivovala Valentina systém manuálního ovládání lodi a chopila se řídicí páčky. Ke všeobecnému zklamání se jí v průběhu 38 minut nepodařilo stroj správně zorientovat v prostoru, Vostok pod jejím vedením byl nestabilní v podélné ose. Poté, co uslyšela zklamanou reakci ze Země, odvětila: „Nebojte se, ráno všechno zvládnu.“

Kamanin a další členové Státní komise byli lehce znepokojeni vývojem situace. V případě nesprávné funkce automatiky by byl býval život kosmonautky v ohrožení, pakliže by nezvládla loď správně orientovat pro brzdicí zážeh. Byla rychle utvořena skupinka, v níž byl Boris Raušenbach (specialista na orientaci a ovládací systémy), Gagarin, Titov a Nikolajev. Tito muži dostali za úkol provést detailní instruktáž Těreškové ohledně ovládání lodě a její orientaci. Těreškova měla dostat další šanci ráno 19. června, na 45. obletu.

Ještě předtím, během dopoledních hodin, zasedala několikrát skupina odpovídající za přistání obou lodí a probírala optimální termíny návratu. S ohledem na stále klesající orbitu Vostoku-5 bylo nyní vyloučeno, že by Bykovskij mohl uskutečnit alespoň sedmidenní let, jak někteří ještě stále ve skrytu duše doufali. Po dlouhých debatách nakonec bylo rozhodnuto, že Vostok-5 přistane na 82. obletu Země, přičemž záložní možnost přistání měla přijít na 98. obletu. Vostok-6 s Těreškovou pak měl přistát na 49. obletu s tím, že záložní možnosti měly přijít na 51. a 54. obletu.

19. června ráno se odehrál poslední pokus o zvládnutí ne zcela jednoduché procedury orientace lodi, přičemž Těreškova se tentokrát řídila bezprostředními radami výše zmíněné čtveřice. Aby lépe dosáhla na potřebné ovládací prvky a přepínače, odpoutala se částečně od poutacího systému. Od 7.40 do 8:15 byl aktivován manuální mód ovládání, přičemž tentokrát se Těreškové podařilo zhruba 15 minut držet zadanou polohu v prostoru, přičemž i nyní měl Vostok snahu uhýbat podélnou osou mimo určený směr. Cvičení se však zdařilo a všeobecně zavládl názor, že v případě nouze kosmonautka zvládne pilotovat loď, jak se sluší a patří. Sama Těreškova později komentovala své nesnáze s tím, že hlavním viníkem měly být poutací řemeny, které jí neumožnily pohodlně dosáhnout na důležité prvky v kabině. Ergonomie interiéru kosmických lodí byla tehdy pouhým mlhavým pojmem na obzoru.

Těreškova zvládla ruční orientaci doslova za pět minut dvanáct. Nedlouho poté, v 9:39:40 moskevského času, operátoři vyslali povel automatickému systému Vostoku-6, aby zahájil sekvenci úkonů vrcholící přistáním. Ve všech ohledech historický skupinový kosmický let vstoupil do poslední fáze…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://www.capcomespace.net/dossiers/espace_sovietique/lanceurs/A1%20vostok%20MIK.jpg
http://www.capcomespace.net/dossiers/espace_sovietique/lanceurs/A1%20vostok%20MIK.jpg (kredit: RGANTD)
http://www.collectspace.com/images/news-061413d-lg.jpg (kredit: Luc van den Abeelen via CollectSpace)
https://img.gazeta.ru/files3/753/10559753/upload-RIAN_00022999.HR.ru-pic905-895×505-36654.jpg (kredit: RIA/Novosti)
https://s0.rbk.ru/v6_top_pics/resized/590xH/media/img/9/98/754598826844989.jpeg (kredit: ИТАР-ТАСС)