Kolosální podnik, jakým byl vývoj, výroba a lety lodí Vostok, byl v rámci Sovětského svazu srovnatelný jen s několika málo velkými projekty. Sergej Koroljov kolem sebe soustředil nejen brilantní mozky v rámci svého OKB-1, ale dokázal zorganizovat kooperaci s tucty dalších konstrukčních kanceláří, továren, organizací a dodavatelů. I z dnešního hlediska je téměř neuvěřitelné, jak dokázal Sergej Pavlovič tento olbřímí „orchestr“ dirigovat, navíc pouze za použití telefonu, dopisů a osobních jednání. Ve své době byl zřejmě jedním z nejmocnějších mužů, ne-li tím nejmocnějším vůbec, minimálně v rámci obranného a kosmického průmyslu. Šíře jeho aktivit byla neuvěřitelná a Vostok v portfoliu programů OKB-1 zaujímal sice velmi významné, nikoli však jediné místo. Pro muže, jenž byl perfekcionistou, muselo být neuvěřitelně frustrující, když se musel krom gigantických organizačních úkolů vyrovnávat také s proměnlivou kvalitou práce dodavatelů i vlastních lidí…

Člověk míní, realita mění…

Ještě na jaře 1963 si Koroljov na jedné z pravidelných porad stěžoval na slabou kvalitu práce dodavatelů. Když lodi číslo 7 a 8 dorazily na kosmodrom, nebylo možné přehlédnout ani ne zcela adekvátní práci testovačů přímo v OKB-1. Podle Koroljovových slov bylo nutné de facto začít přípravu od nuly. Mezi zlobící aparatury patřil zejména telemetrický systém a bylo třeba vynaložit nemalé úsilí, aby byly chyby opraveny. Co však dělalo Koroljovovi mnohem hlubší vrásky na čele, to byly stlačené plyny v nádržích Vostoků, zejména toho, který byl určen pro rekordní let Bykovského.

Problém byl v tom, že tato loď mohla teoreticky setrvávat v předstartovní pohotovosti pět dní a následně v případě nutnosti až deset dní na orbitální dráze. Podle některých náznaků se objevily netěsnosti v kyslíkové a vzduchové instalaci a úniky mohly ohrozit bezpečnost letu. Bedlivým sledování se naštěstí prokázalo, že úniky sice existují, ale jsou natolik malé, že nepředstavují žádné riziko.

Problémy se objevily také u skafandrů – přesněji řečeno u jednoho ze skafandrů. 3. června si Těreškova, Solovjova a Ponomarjova vyzkoušely své „ostré“ (nebo jak sami kosmonauti říkali – ‚bojové‘) obleky SK-2, tedy klasické skafandry SK-1 s několika úpravami zejména kvůli odlišnostem ženské fyziognomie. Během zkoušek hermetičnosti vyšlo najevo, že oblek, v němž měla letět Těreškova, vykazuje větší únik vzduchu, než bylo přípustné. Proto proběhla menší „škatulata“, kdy Těreškova dostala skafandr Solovjovy a ta si zase pro změnu vzala v den startu skafandr Ponomarjovy. Fakt, že Těreškova měřila 164 centimetry, zatímco její dvě kolegyně pouhých 161 centimetrů, musel být pominut, továrna 918 nestihla vyrobit skafandry pro všechny dámy včetně těch vyšších, proto se Valentina musela nasoukat do skafandru o kapku menšího, než na jaký byla zvyklá.

Riziko pro start se však objevilo během zasedání Státní komise 4. června. V tu dobu bylo v plánu Bykovského vypustit na orbitu 7. června, nicméně již během tohoto zasedání padla informace o tom, že tento termín bude pravděpodobně škrtnut. Důvodem byla meteorologická předpověď, která uváděla velmi silné poryvy větru (15-20 m/s), které byly nad limitem pro vzlet. Stejně tak vývoz rakety nebylo možné provést při větru silnějším než 15 m/s. Kontinentální klima, které Bajkonuru poskytovalo (a stále poskytuje) přes tři stovky slunečných dnů v roce, si svou daň vybírá právě v podobě občasných silných větrů a prachových bouří…

Těreškova během zasedání Státní komise
Zdroj: youtube.com (kredit: Roskosmos)

Stále ještě 4. června, nicméně již večer, proběhlo i slavnostní zasedání Státní komise, na němž byly představeny nominace kosmonautů a kosmonautek. Kamanin definitivně navrhnul pro Vostok-5 coby hlavního pilota Valerije Bykovského a jako záložníka Borise Volynova, pro Vostok-6 pak jako hlavní pilotku Valentinu Těreškovu, záložnicemi pak měly být Irina Solovjova a Valentina Ponomarjova. Komise tyto nominace schválila bez výhrad. Schválen byl také plán letu, kdy Bykovskij měl setrvat na běžné dráze 8 dní a Těreškova 3 dny.

Jak již bylo řečeno, 5. června se vývoz rakety na startovní pozici neuskutečnil kvůli poryvům větru přesahujícím bezpečné limity. Očekávalo se, že vývoz se tedy uskuteční o den později. Ale ani 7. června raketa z MIKu nevyjela. Tentokrát byla na vině porucha v přijímači systému povelové linie. Za selháním stála vadná trioda, u níž zřejmě výrobce podcenil kontrolu kvality. Na odstranění poruchy bylo zapotřebí několik dní. Jak si Nikolaj Kamanin povšiml ve svém deníku, tak mnoho technických problémů při startech dosud nezažil.

Až 9. června se vrata MIKu otevřela a nosič s Vostokem 3KA N^o7 byl vytlačen lokomotivou na rampu. Konečně se vše zdálo být na dobré cestě a start byl naplánován na 11. června. Den po vývozu se konalo obvyklé setkání kosmonautů s bojovým odřadem připravujícím nosič. Nepříjemná zdržení posledních dní se podle svědků začínala podepisovat na Koroljovově rozpoložení. Několikrát vyjádřil pochybnosti o úspěchu letu a celkově se nezdál být ve své kůži. Nebylo divu, pár týdnů předtím prodělal zápal plic a evidentně ještě nebyl zcela ve formě. Zatím ale situace vypadala povzbudivě a Bykovskij s Volynovem se podle zaběhlé tradice na noc uložili do domku na ploščadce 2. Pozdě večer však události opět nabraly nepříjemný směr.

Z Moskvy zavolal akademik Keldyš (bylo to poprvé, kdy Keldyš nebyl přítomen u pilotovaného startu osobně) s nepříjemnou zprávou. Podle pozorování observatoře na Krymu nebývale vzrostla sluneční aktivita a v souvislosti s tím se také zvyšovalo nebezpečí, že kosmonaut při svém letu obdrží vyšší dávku ozáření než by bylo zdrávo (limit bezpečné dávky byl stanoven na 50 rentgenů, tedy 0,5 gray v průběhu celé mise). Podle mnoha tehdejších pamětníků se mělo jednat o přibližně stejnou dávku, jakou obdrží vysokohorští lezci nebo rekreanti na plážích Černého moře. Opatrnost však byla heslem dne a kolem půl jedenácté bylo rozhodnuto, že start bude o den odložen. Ani následující den však nebyl z radiačního hlediska bezpečný, ani ten další. Nakonec byl v souvislosti s očekávaným zklidněním sluneční aktivity termín startu předběžně posunut na 14. června.

Zdálo se, jako by sama příroda bránila startu pátého a šestého pilotovaného letu. Podle pamětníků bylo počasí na Bajkonuru toho roku naprosto netypické pro červen, se silným větrem, často zamračenou oblohou a dokonce se několikrát přihnal i déšť. Také Slunce nejevilo před 10. červnem údajně žádné náznaky zvýšené aktivity – a během několika hodin bylo vše jinak.

Pro Bykovského (a i pro ostatní kosmonauty obého pohlaví) bylo neustálé překládání termínu startu velmi nepříjemné. Těžko říci, zda vnímali nepříjemné události jako nějaký druh znamení, každopádně pro ně posouvání data vzletu znamenalo volný čas navíc, se kterým vůbec nepočítali. A tak se například stalo, že když dorazil kadeřník, aby dámám poupravil účesy, dotyčné mu provedly inventuru v jeho vlasových přípravcích a nastalo velké barvení. Ponomarjova si nabarvila vlasy na blond, zatímco Těreškova zvolila velmi tmavý odstín. Když děvčata další den spatřili přítomní žurnalisté, téměř padli do mdlob. Najednou tady stála tmavovláska, která se příliš nepodobala dívčině se světle hnědými vlasy, kterou před pár dny natáčeli a fotografovali. Mistr kadeřník si musel Valentinu vzít znovu do parády a nepravý odstín urychleně smýt.

Dnes je již Syrdarja jen velmi málo podobná líné velké vodní tepně obytné části polygonu v šedesátých letech…
Foto: autor

Počasí sice bylo chvílemi jako na houpačce, přesto bylo velmi příjemné svlažit tělo ve vodách řeky Syr-Darji. Zatímco se ostatní oddávali vodním radovánkám, Bykovskij jen ležel na břehu a slunil se. Na pobízení ostatních, aby se šel svlažit do vody, zprvu odvětil, že nestojí za to pořezat se na noze od nějakého střepu nebo hřebíku, který se může schovávat na dně. Ani ubezpečování ostatních, že mu vyskládají cestičku z kamenů až daleko do vody, jej nepřesvědčilo. Nakonec už to Volynov s Leonovem nevydrželi, vzali milého Valerije na ruce, odnesli jej do vody a tam jej položili na hladinu. Poté jej opět z hladiny vyzvedli jako malé dítě a na rukou přenesli zpátky na břeh. I takové oběti musejí přinášet hrdinové vesmíru…

Jakkoli bylo čekání nepříjemné pro Bykovského a Těreškovu, pro jejich záložníky měla nucená nečinnost ještě další nepříjemnou kvalitu. Volynov, Solovjova i Ponomarjova věděli, že až se vše uklidní, jejich šťastnějším kolegům čekání skončí, jim však bude, byť již ne tak intenzivně, pokračovat. Role dublérů byla velmi nevděčná, notabene když bylo jasné, že další lety Vostoků, pakliže na ně vůbec dojde, jsou vzdáleny ještě rozhodně více než půl roku. Přesto se trojice dublérů snažila neztrácet optimismus a Solovjova pro pozvednutí morálky navrhla založit příslušný profesní svaz. Nově ustavená recesistická organizace dostala název „SDO-63“, tedy „Svaz dublérů-optimistů“.

13. června večer dorazily zprávy z Moskvy. Slunce se umoudřilo a Státní komise s ulehčením vydala „bene“ na start náseldujícího dne ve 12 hodin moskevského času (14 hodin místního času). V sedm hodin večer Bykovskij s Volynovem prošli lékařskou prohlídkou a byly zaznamenány charakteristiky jejich fyziologických funkcí. Po procházce s Koroljovem se pak uložili ke spánku a třináctý červen se tiše přelil do čtrnáctého.

Protože byl tentokrát start naplánován na relativně normální hodinu, mohli si kosmonauti přispat. Členové Státní komise však vstávali v obvyklou dobu, tedy kolem páté. V půl osmé již byli všichni odpovědní činitelé na startovní rampě. Po důkladné inspekci příslušných dokumentů a hlášení bylo rozhodnuto začít s tankováním rakety.

Mezitím se před osmou hodinou v Gagarinském domku na ploščadce 2 probudili i hlavní hrdinové tohoto dne. Veškeré úkony již byly pro mnohé přítomné rutinní, harmonogram startovního dne byl již čtyřikrát realizován a neměly zde být žádné neznámé. Kolem devíti již Bykovskij a Volynov byli v péči lékařů při poslední medicínské prověrce a začalo oblékání skafandrů. Během tohoto procesu opět tradičně zaskočil na chvilku z rampy Koroljov, aby zkontroloval stav příprav a Bykovskému připomněl, aby pokud možno bedlivě sledoval práci třetího stupně rakety a hlásil na Zemi přesný okamžik oddělení lodi.

Bykovskij se loučí s Koroljovem.
Zdroj: russiangiant.ru

Přibližně ve třičtvrtě na dvanáct zastavil modrobílý autobus s kosmonauty a doprovodem u úpatí rakety. Bykovskij podal nezbytné hlášení členům Státní komise a v doprovodu hlavního konstruktéra Vostoku Jevgenije Frolova nastoupil do výtahu, který se pomalu začal zvedat směrem k vrcholu obslužné věže. Zdálo by se, že všechno již běží jako po drátkách a po útrapách předchozích dní nečekají kosmonauta ani pozemní obsluhu žádá překvapení. Chyba lávky!

Krátce po usazení Bykovského do lodi se ukázalo, že nefunguje ani jeden z UKV vysílačů na palubě Vostoku. Bykovskij na UKV kanále slyšel pokyny ze Země perfektně, opačným směrem ovšem zůstával kanál hluchý. Po krátké poradě bylo rozhodnuto letět, KV vysílače pracovaly dobře, podle mínění přítomných to byla dostatečná rezerva. Navíc již během předchozích startů stávkující UKV aparatury přišly k rozumu v okamžiku, kdy se loď oprostila od třetího stupně nosiče. Před jednou hodinou místního času byl zakryt příklop kabiny a byla prověřena jeho hermetičnost. A tehdy se objevil další, a potenciálně o mnoho vážnější problém. Problém, který mohl být fatální.

Katapultovací křeslo, na kterém kosmonaut ve Vostoku seděl, bylo v průběhu předstartovních příprav zajištěno prostřednictvím lanka, které bylo spojeno se západkami na křesle. Před startem bylo třeba lanko vytrhnout, tím západky zapadly do vodicích kolejniček a křeslo bylo nyní připraveno ke katapultáži. U odjišťováni byli přítomni již zmíněný Frolov, jeden z konstruktérů křesla Vitalij Svěršček a technici z „uzavíracího“ oddílu. Jeden z nich, Igor Chlistov, byl pověřen odjištěním křesla. Bývalý námořník robustní a vypracované tělesné konstituce zatáhl podle svého zvyku vší silou za lanko, to se však místo vyklouznutí zpod křesla utrhlo a jeho konec zůstal konsternovanému Chlistovovi v ruce. S něčím takovým nikdo nepočítal, nicméně technici pokračovali v práci a uzavřeli příklop kabiny.

Semjon Alexejev – šéf závodu 918, pod jehož gesci spadal vývoj a výroba skafandrů, katapultovacích křesel a nouzové výbavy.
Zdroj: warheroes.ru

Jenže specialisté věděli své a utržená šňůra jim vrtala hlavou. Už byla ohlášena čtyřicetiminutová pohotovost, když se ke Koroljovovi přitočil Vitalij Svěršček, jenž mezitím sjel výtahem dolů, a schlíple sdělil hlavnímu konstruktérovi nepříjemnou novinu. Po konzultaci s přítomným Semjonem Alexejevem, šéfem závodu 918, kde bylo křeslo vyvinuto a vyrobeno, došli Koroljov a ostatní k závěru, že situace je v tomto případě pro kosmonauta nebezpečná. Nikdo netušil, co udělá zbytek šňůry s krytkami západek v okamžiku katapultáže. Pokud se rovnou nezamotá o nějaký prvek v interiéru, mohl by křeslo i tak poškodit. Koroljov neváhal a okamžitě nařídil znovu otevřít příklop. Bylo třeba zlovolný zbytek lanka nějak vysvobodit.

Problém byl v tom, že na sejmutí příklopu, jeho opětovnou instalaci a prověrku hermetičnosti bylo třeba 30 minut. A to bylo v daný okamžik velmi dlouho. Koroljov tedy použil tu nejlepší motivaci, jakou měl po ruce: „Za každou ušetřenou minutu tisíc rublů!“ Zbytek lanka zpod křesla, na němž stále seděl Bykovskij, nakonec vytáhl sám Chlistov. Celá operace sejmutí příklopu a jeho opětovné instalace s prověrkou trvala rekordních třináct minut!

Nyní již však nebylo možné dodržet původní termín a start byl posunut o půl hodiny. Na kosmodromu sluníčko již dávno kleslo z nejvyššího bodu své dráhy na obloze. Možná by se mohlo zdát, že toho už bylo na jeden start až až, ovšem osud jako by si chtěl vybrat úroky za předchozí relativně bezproblémové vzlety pilotovaných Vostoků.

Rampa byla v tu dobu již liduprázdná, všechen nezbytný personál byl ukryt v bunkru o pár desítek metrů dál. Byla vyhlášena pětiminutová pohotovost a v ten moment se objevil další problém. Potíže během této předstartovní přípravy jako by měly, co se závažnosti týče, vzestupnou tendenci. Tentokrát se na ovládacím pultu nerozsvítila v zadaný čas kontrolka informující o připravenosti třetího stupně ke startu. Koroljov rychle svolal hlavní konstruktéry Piljugina (navádění), Kuzněcova (gyroskopy) a Rjazaňského (řízení). Ti navrhli odklad startu o dvě hodiny s tím, že se pokusí odhalit závadu a také se pokusí o její opravu přímo na rampě, pakliže to bude možné.

Tehdy už i největší optimista musel mít pocit, že všechno pracuje proti kolektivu na kosmodromu. Start musel proběhnout nejpozději v pět hodin místního času, po této době již bylo nutno počítat s velmi nepříznivými podmínkami v době přistání na konci letu. Pokud nebude možné start do páté hodiny odpolední uskutečnit, znamenalo by to nutnost odčerpání pohonných látek, snesení rakety z rampy a její prověrku přímo ve výrobním závodě. Nejdříve by tak bylo možné nový pokus o start provést až v srpnu. To by ale zatím prošla garance u obou Vostoků. Tlak na všechny přítomné byl téměř nesnesitelný.

Problém byl rychle vystopován u vadného gyrohorizontu. Náhradní blok byl rychle otestován, zatímco starý byl deinstalován. Zatím Bykovskij stále seděl ve svém křesle a náladu se mu snažili udržet Nikolajev a Gagarin, kteří s ním v rádiu vedli lehkou konverzaci, a také písně Bykovského oblíbeného zpěváka Robertina Lorettiho. Minuty pomalu ubíhaly a po nějaké době Nikolajev ohlásil, že se zdržení chýlí ke konci: „Práce už pomalu končí. Už brzy bude start. Momentálně testují nový přístroj. Už to bude.“

Nakonec se nový blok gyrohorizontu ukázal být dostatečně přesným a spolehlivým, aby bylo možné uskutečnit start. Pomalu se blížila pátá hodina odpoledne (třetí hodina moskevského času) a Bykovskij již seděl v kabině pět hodin. Naštěstí díky své flegmatické povaze snášel nepříjemné odklady velmi dobře, k nemalému ulehčení personálu v bunkru řízení startu. Krátce před pátou bylo hotovo, technici dokázali takřka nemožné. Závěrečná předstartovní sekvence se mohla rozjet znovu.

Pár okamžiků před startem proběhla další nepříjemnost. Rameno s kabelem, který napájel třetí stupeň, se neodklonilo od nosiče. V bunkru na chvíli zavládla panika, na rozhodnutí bylo jen pár sekund. Podle všech indikací však nosič i loď správně přešly na palubní zdroje energie, proto Koroljov se svým náměstkem Voskresenským a vedoucí operací Strategických raketových sil Kirillov, který zastával pozici „střílejícího“, bleskově rozhodli, že situace není zralá na zrušení startu. Vibracemi po spuštění motorů se kabel sám vyklepe ze zásuvky a rameno se odklopí.

Jak předpokládali, tak se také stalo. Rameno se nakonec odklopilo a ve 14:58:59 moskevského času se raketa s Bykovským na špici s tříhodinovým zpožděním oproti plánu zvedla z rampy nad krajinu s prodlužujícími se odpoledními stíny, zamířila vzhůru a pak za horizont. Teď už všechno půjde jako z partesu. Nebo snad…ne?

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://xn--80aayvagimq1aa.xn--p1ai/wp-content/uploads/2022/09/8bcf7287687a35dd2d1ca7679e0d72a2.jpg (kredit: ГМИК ИМЕНИ К.Э. ЦИОЛКОВСКОГО)
https://www.youtube.com/watch?v=Rr1VRnKx5Nw (kredit: Roskosmos)
foto: autor
https://russiangiant.ru/wp-content/uploads/2022/06/6409968988-1.jpg
https://warheroes.ru/content/images/heroes/GST_47_66_part3/Alekseyev_Semyon_Mikhaylovich.jpg