Vostok – úsvit věku kosmického (6. díl)

Lajka

Prvními živočichy, kteří nahlédli za mezinárodně uznávanou hranici atmosféry, byly drobounké mušky Drosophila melanogaster– octomilky. Jejich suborbitální let ze základny White Sands na trofejní raketě V-2 v únoru 1947 byl prvním, rozhodně ne však posledním svého druhu. Jak Američané, tak Sověti postupně začali posílat do vesmíru na krátké návštěvy opice, psy, králíky, myši a další pokusná zvířata. Pokaždé se však jednalo o lety v řádu minut. Až 3. listopad 1957 přinesl změnu: první živá bytost zamířila na orbitální dráhu. Ubohá fenka Kudrjavka (oficiálně známější pod jménem Lajka) si však neměla své slávy užívat příliš dlouho. Dnes již víme, že uhynula několik hodin po startu v důsledku přehřátí organismu. Ani v případě, že by vše fungovalo tak, jak bylo naplánováno, Lajku by nečekalo nic dobrého. Tehdejší technologie neumožňovala návrat umělé družice zpět do atmosféry. Od okamžiku, kdy se nosná raketa odpoutala od rampy, byl Lajčin osud zpečetěn. Bylo však jasné, že dříve nebo později bude problém návratu nutno vyřešit, protože na řadu měl nevyhnutelně přijít také let s člověkem na palubě kosmické lodi. Okamžik, který měl potvrdit práci týmu, který vyvíjel, stavěl a testoval lodě 1K, jejichž evoluce měla později nosit na orbitu člověka, nadešel na konci druhé srpnové dekády v roce 1960…

Cesta tam a zase zpátky

 

Psal se 19. srpen 1960 a hodiny ukazovaly 11:44:07 moskevského času, když se země u odpalovací rampy na 5. vědecko-výzkumném polygonu ministerstva obrany opět začala otřásat, bičována proudy ohnivých spalin z motorů vzlétající semjorky. V bunkru řízení startu byla i nyní nálada velmi napjatá. Jako by ale tentokrát chtěla semjorka odčinit selhání své sestry o tři týdny dříve, své pasažéry dopravila bezpečně na orbitální dráhu blízkou k té předpokládané: 306 х 339 km se sklonem 64°57’ vzhledem k rovníku. Pro veřejnost byla nová družice se psí posádkou nazývána „Sputnik-5“. Velký experiment mohl začít.

Hned zkraje letu se opět v nepěkném světle ukázal hlavní orientační systém Čajka. Začaly z něj proudit krajně podezřelé signály. Pozdější analýza prokázala, že přibližně kolem 53. minuty po startu opět selhalo čidlo infračervené vertikály. Příčina selhání byla stejná jako u lodi 1KP, zkušenosti s vlivem hlubokého vakua na jemné pohyblivé mechanismy stále ještě nebyly dostatečné k tomu, aby zabránily svařování ve vakuu za studena a odpařování použitých mazadel. Skupina řízení letu, která tentokrát zůstala na kosmodromu kompletní (na rozdíl od letu 1KP, kdy část vedoucích pracovníků v čele s Koroljovem monitorovali let lodi z Moskvy) však zatím o tomto selhání neměla ani tušení, jeho projevy byly velmi nenápadné a pozvolné.

Bělka je dnes vystavena v Muzeu kosmonautiky v Moskvě...

Bělka je dnes vystavena v Muzeu kosmonautiky v Moskvě…
Foto: autor

Všechny samozřejmě zajímalo, jak stav mikrogravitace snášejí Bělka a Strelka. K tomu, aby bylo možné jejich stav co nejlépe posoudit, sloužila krom senzorů na jejich tělech také radiotelevizní aparatura „Seliger“, která prostřednictvím dvou kamer snímala obraz fenek v kabince a přenášela jej v reálném čase na Zem. Vedení letu tak mohlo při přeletu nad kosmodromem sledovat oba pejsky na televizní obrazovce. První záběry však nebyly příliš povzbudivé.

Přestože podle fyziologických údajů obě zvířátka cestu na orbitu zvládla skvěle (byť se jim při startu nakrátko zcela pochopitelně téměř ztrojnásobila tepová frekvence), na záběrech bylo vidět jejich téměř nehybná tělíčka. Psíci byli z nového prostředí velmi stresováni a na nečekané vymizení jejich běžné tíhy reagovali naprostým ztuhnutím.
Naštěstí se fenky po chvíli nezvyklé situaci přizpůsobily a začaly se pohybovat, byť lehce křečovitě.

Na záběrech bylo vidět, že Bělka začala štěkat skrze síťovanou přepážku na svou spolucestující. To všechny, kdo měli možnost sledovat záběry, trochu uklidnilo. Někteří dokonce žertovali o tom, že je škoda, že v kontejneru nejsou instalovány mikrofony – bylo by bývalo možné zachytit první rozhlasovou reportáž z vesmíru! Ovšem Vladimir Jazdovskij, který vedl výzkumný biologický program, sledoval záběry se zachmuřeným obličejem.

...stejně jako její spolupoutnice Strelka.

…stejně jako její spolupoutnice Strelka.
Foto: autor

Mezi čtvrtým a šestým obletem Země se chování Bělky stalo velmi excitovaným. Začala sebou škubat ve svém postroji ve snaze vytrhnout ze z něj a na obrazovce bylo vidět také, jak ze všech sil štěká. Posléze bylo vidět, že zvrací. Byl to první zaznamenaný případ adaptačního syndromu u živého tvora. Nicméně poté, co se zbavila části obsahu svého žaludku, Bělka se uklidnila. Podle všech příznaků jí začalo být lépe a její stav se postupně vrátil do normálu. Tato epizoda měla ovšem výrazný vliv na pozdější rozhodování ohledně délky prvního letu člověka…

Mezitím se postupně začal na obzoru objevovat temný mrak. Telemetristé po analýze došlých dat z paluby lodi definitivně potvrdili, že infračervená vertikála systému Čajka opět nefunguje. Znamenalo to uskutečnit přistání pomocí záložního systému ASO, jehož základem byl sluneční senzor. Koroljov nebyl z této možnosti příliš nadšen. Nesla s sebou totiž dva závažné faktory. Pro kontrolu správnosti funkce ASO bylo nutno mít alespoň jeden „sluneční oblet“, tedy prolétat nad osvětleným územím SSSR. Nyní již nastupovala večerní temnota, takže prověrka nebyla možná. Vzhledem k tomu, že trajektorie lodi procházela nad plánovaným územím přistání již během dopoledne následujícího dne, v době „sluneční kontroly“ ASO by byla bývala osvětlena pouze východní část území SSSR, kde nebyly k dispozici prostředky pro rychlou analýzu dat, tudíž ani tehdy nebylo možné sluneční senzor otestovat. Navíc měl systém ASO na rozdíl od selhavšího hlavního systému orientace k dispozici poměrně omezenou zásobu stlačeného vzduchu. A vzhledem k tomu, že nepanovalo obecné přesvědčení o dokonalé hermetičnosti vysokotlakých nádrží se stlačeným vzduchem pro systém ASO, prověrka práceschopnosti systému jednoduše nepřipadala v úvahu. Všechno tedy muselo klapnout na první dobrou. Všichni však chápali, že raná fáze letů do vesmíru s sebou nese rizika, která nelze zcela eliminovat.

Nad kosmodromem se snesl večer. Na temném nebi se pohybovala zářící tečka. Stroj, na jehož palubě se nacházeli živí tvorové. A na dva z nich hledělo skrze televizní obrazovku několik desítek párů lidských očí. Bělka se Strelkou se občas tlapkami nedotýkaly podlahy své kabinky a štěkaly, záběry však byly němé. Ve stejnou dobu prolétala nad Kazachstánem americká obří nafukovací družice Echo-1. Někteří přítomní vyjádřili žertem přesvědčení, že pejsci štěkají na prolétající Echo. „Mohly by se na něj taky vyčůrat,“ znělo místností, kde byla umístěna přijímající televizní aparatura. Jazdovskij poznamenal: „Jestli štěkají a nevyjí, znamená to, že se vrátí.“

Nadešlo ráno a přiblížil se okamžik pravdy. Na konci sedmnáctého, tedy předposledního obletu měly být podle plánu na palubu lodi odvysílány příslušné povely, které měly zajistit spuštění přistávací sekvence, tedy orientace lodi podle Slunce a zapálení brzdicího motoru ve správný okamžik. Neobešlo se to však bez problémů.

Před vysláním povelu se objevily hlasy, že by bylo dobré zapnout systém „Rubin“, který prostřednictvím rádiových signálů dovoloval určit parametry orbity. Rubin byl umístěn na přístrojovém úseku a podle některých by jeho signály mohly pomoci určit trajektorii lodi po brzdicím zážehu. Jenže nyní již bylo na změnu pozdě – zapojeni Rubinu v poslední fázi letu nebylo zaneseno do letového plánu a odsouhlaseno. Hlavní konstruktér Rubinu Alexej Bogomolov nicméně na vlastní odpovědnost přikázal, aby byl Rubin zapojen. Nešťastnou shodou okolností ale byl povel k zapojení Rubinu vyslán sledovací stanicí v Jenisejsku ve stejném okamžiku jako povel ke spuštění přistávací sekvence. Bogomolov po zjištění této skutečnosti zbledl téměř do bílého odstínu. Podle pracovníků, kteří vyvíjeli systém předávání povelů, mohlo vyslání dvou povelů ve stejný okamžik vést k tomu, že ovládací systém lodi je mohl pochopit jako jeden zcela odlišný povel, přičemž to, zda ony dva skutečně vyslané povely byly systémem přijaty, nemuselo být po nějakou dobu zjevné.

Naštěstí následující sledovací stanice na Kamčatce zachytila časové značky palubního sekvenceru Granit, které napovídaly, že přistávací cyklus byl spuštěn. Brzdicí motor TDU měl spustit za několik desítek minut, v 10:32 moskevského času nad africkým kontinentem. Nyní nezbývalo, než čekat, zda systém ASO splní svůj úkol tak, jak byl navržen, že nádrže se stlačeným vzduchem byly skutečně těsné a zásoba stlačeného plynu postačí na orientaci a stabilizaci lodi před brzdicím zážehem.

O tom, zda všechno proběhlo podle plánu, se měli přítomní dozvědět v okamžiku, kdy již bylo vlastně po všem. Přeci jen ale jistý způsob, jak zjistit, zda vše probíhá podle plánu, existovala. Po oddělení návratové kabiny byl na přístrojovém úseku aktivován vysílač „Signal“. Frekvence jeho vysílání 19,995 MHz zaručovala, že jeho signály budou slyšitelné i za rádiovým horizontem. Sledovací stanice v Tbilisi a v Simferopolu je mohly zachytit a tím potvrdit, že k rozdělení obou částí lodi skutečně došlo. Následně měl signál zmizet, což byl příznak toho, že přístrojový úsek shořel v atmosféře.

V 10:50 moskevského času bylo vysílání Signalu zachyceno. Znamenalo to, že první etapa návratu začala. Motor TDU provedl svůj zážeh a změnil rychlost lodi. Zda ale systém ASO také odvedl svou práci, to zatím nebylo jisté. Vše se mělo vyjasnit v 10:57. Pokud v onu chvíli vysílání Signalu ustane, znamená to, že loď vstoupila do atmosféry přesně podle plánu. Ručičky ukazovaly 10:57 a Signal stále vysílal. Napětí v místnosti, kde zasedala skupina řízení letu, bylo doslova hmatatelné. Že by se opakoval scénář z května a Bělku a Strelku čeká osud zajatců vesmíru stejně jako loď 1KP?

O deset sekund později začal signál vysílače prudce slábnout, až se ztratil v ambientním šumu. Přítomní začali hlasitě jásat: ASO fungoval dokonale, loď byla před zážehem zorientována správně! Nebylo však ještě vyhráno. Návratovou kabinu nyní obklopoval oblak rozžhavených ionizovaných plynů a o jejím osudu zatím nebylo nic známo. Vydrží tepelný štít? Dosud se z orbitální dráhy vrátil pouze jeden lidský objekt, o několik dní dříve Američané dokázali úspěšně vrátit z oběžné dráhy zhruba 55 kg vážící návratové pouzdro družice Discoverer-13. A nyní k Zemi mířil objekt o hmotnosti přes 2 tuny, navíc s živými tvory na palubě.

O tom, zda je vše po průchodu atmosférou v pořádku, měly informovat signály „Pelengu“. Za tímto názvem se skrývala soustava krátkovlnných majáků, které využívaly antény v padákových popruzích návratové kabiny a také na povrchu kontejneru s pejsky. První signál označoval fakt, že došlo k úspěšnému odstřelu padákového příklopu a byl aktivován padákový systém, vysílání druhého Pelengu naladěného na lehce vyšší frekvenci pak signalizovalo úspěšnou katapultáž kontejneru se zvířaty.

Katapultovací křeslo s kontejnerem, v němž Bělka a Strelka podnikly svou kosmickou cestu

Katapultovací křeslo s kontejnerem, v němž Bělka a Strelka podnikly svou kosmickou cestu
Foto: autor

V 11:04 se ozvalo vytoužené vysílání Pelengu. Padáky zafungovaly, křeslo se psy bylo úspěšně katapultováno a signály radiomajáků oznamovaly, že první živí tvorové se bezpečně vrátili z oběžné dráhy zpátky na Zemi. Vysílání bylo lokalizováno z místa ležícího pouhých 10 kilometrů od předem určeného středu přistávací oblasti, přibližně 300 km východně od města Orsk. Po letu trvajícím 1 den, 2 hodiny a 24 minut byly Bělka a Strelka opět na pevné půdě. První živé organismy se vrátily z oběžné dráhy a jména obou fenek vstoupila do historie.

Poměrně záhy byly kontejner s pejsky i návratová kabina objeveny na poli jednoho ze sovchozů (obdoba našich JZD). Dva zemědělci sledovali poslední fázi přistávací sekvence z místa vzdáleného několik desítek kilometrů. Viděli prý jakousi kouli na padáku a nedaleko ní na dalším padáku cosi, co nedokázali pojmenovat. Ona koule byla kabina a druhým objektem byl kontejner snášející se samostatně na vlastním padáku. Když bylo objeveno přesné místo přistání, místní milice utvořila kordon, aby zabránila zvědavcům v přístupu ke kontejneru. Záhy se nad místem přistání objevil pátrací letoun, z něhož vyskákali parašutisté, kteří zajistili kabinu.

V tu dobu už na místo mířily dva vrtulníky, v nichž byli krom dalších specialistů také veterináři a ošetřovatelé. Ti pomohli oběma pejskům z kontejneru ven. Pejsci byli v pořádku, ale bylo znát, že to pro ně rozhodně nebyl běžný den. Zatímco Bělka po vysvobození z kontejneru radostně běhala a skákala po ošetřovatelích, Strelka byla nervozní a nechtěla na sebe nechat sáhnout. Po chvíli se ale i ona uklidnila a po vzoru Bělky se začala vítat se svými lidskými opatrovníky. Následoval přesun pejsků a veškerého živého osazenstva kontejneru a kabiny na letiště do Orska.

Ljudmila Radkevič se s oběma pejsky stala centrem pozornosti.

Ljudmila Radkevič se s oběma pejsky stala centrem pozornosti.
Zdroj: chaltlib.ru

Tam se mezitím shromáždil dav lidí, který chtěl oba psí cestovatele na vlastní oči spatřit. V daných podmínkách by ale pejsci mohli přijít k úhoně a tak přímo k dosednuvším vrtulníkům přijel autobus, který Bělku a Streku spolu s ošetřovateli převezl pár desítek metrů k čekajícímu letadlu. Podle přihlížejících se cesta vrtulníkem a následné pozdvižení na letišti psům pranic nelíbily, byli rozrušení a bázliví. Na všeobecnou pozornost si však musely Bělka se Strelkou zvyknout.

Den po přistání byla v sídle TASS (Tiskové agentury SSSR) naplánována tisková konference, na které měli Oleg Gazenko a Ljudmila Radkevič z Institutu letecké medicíny ukázat oba psíky novinářům. Radkevič zrovna jela v autě s oběma pejsky na Tverský bulvár, kde tehdy stála budova TASS, když bylo v rádiu oznámeno, že pejsci svou cestu přežili v pořádku. Když auto zastavilo na semaforu, kolemjdoucím a osazenstvu ostatních aut stačil krátký pohled na zadní sedadlo, kde seděla žena se dvěma drobnými psíky v podivných postrojích, a okamžitě jim bylo jasno, o co jde. Přítomní prý začali spontánně tleskat.

Gazenko s kosmickými cestovatelkami na tiskové konferenci

Gazenko s kosmickými cestovatelkami na tiskové konferenci
Zdroj: chaltlib.ru

Když pak po příjezdu k sídlu tiskové agentury Radkevič s psíky v náručí vystupovala z auta, zakopla o jeho práh a i se psíky upadla na chodník. Přítomní novináři ji okamžitě zvedli a postavili na nohy a francouzští novináři žertem poblahopřáli Ljudmile a oběma pejskům k dalšímu „měkkému“ přistání. Na kosmické cestovatele spolu s Radkevič a Gazenkem už čekal naplněný sál. Stejného dne večer pak mohli oba pejsky vidět i televizní diváci v Sovětském svazu. Doslova přes noc se ze zvířecích kosmonautů staly mezinárodní hvězdy a jejich čumáčky hleděly na čtenáře z titulních stránek novin po celém světě.

Poletová vyšetření a sledování prokázala, že přestože během letu a po přistání organismus pejsků projevoval známky stresu, všechny fyziologické ukazatele se rychle vrátily do mezí normy. A o pár měsíců později Strelka přivedla na svět šest naprosto zdravých štěňat. Jedno z nich, fenka Pušinka, skončilo na podzim 1961 v Bílém domě, kam putovalo jako dar manželce prezidenta Kennedyho.

V době bezprostředně po návratu Bělky a Strelky na Zem v sovětském kosmickém programu panoval poměrně značný optimismus. Zdálo se, že let člověka je už doslova za rohem a letopočet 1960 se zapíše do historie jako přelomový…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

https://en.wikipedia.org/wiki/File:Laika_(Soviet_dog).jpg
foto: autor
foto: autor
foto: autor
https://www.chaltlib.ru/images/ubilei2011/70.PNG
https://www.chaltlib.ru/images/ubilei2011/60.PNG

Print Friendly, PDF & Email

Kontaktujte autora: hlášení chyb, nepřesností, připomínky
Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

11 komentářů ke článku “Vostok – úsvit věku kosmického (6. díl)”

  1. MarekB napsal:

    Díky moc za super článek. Teším sa na další díl.

  2. Cateye napsal:

    Doteď jsem žil v přesvědčení že ten kontejner s pejsky byl pred dosednutím kabiny katapultován jak tomu bylo u lidských posádek. Takže díky pane Šamárku za objasnění v opět vynikajícím dílu u kterého si doslova rochním, protože se týká čtyřnohých hrdinů, které jsem vždycky obdivoval.

  3. PetrDub napsal:

    Díky za další krásný start do úterý! Na tom povídání je krásně vidět, kam se technika posunula za těch cca 60 let – dnes sledujeme v klidu on-line vysílání z kosmických vycházek na ISS v HD kvalitě s minimálními výpadky, ale tehdy to muselo být stresující nejen pro pokusná zvířata, ale i pro všechny techniky – celé desítky minut nevěděli v podstatě vůbec nic a jen čekali, zda se v určitý čas podaří zachytit nějaký signál.

Zanechte komentář

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.