Špičkový fyzik Richard Philips Feynman, čtenářům Kosmonautixu pravděpodobně známý především členstvím ve vyšetřovací komisi havárie raketoplánu Challenger, vedl velmi zajímavý a pestrý život. Proto bych vás s tímto hrdinou moderní fyziky rád seznámil trochu blíže.

Richard Philips Feynman (1918-1988)

Kdo to vlastně byl Richard „Dick“ Feynman? Jednalo se o natolik mimořádnou osobnost, že bychom pouhým zařazením do škatulky „geniální vědec“ ani zdaleka nepokryli šíři jeho zájmů a talentů. Čtenáře našeho webu jistě bude nejvíce zajímat jeho role ve vyšetřování tragédie mise STS-51-L, nicméně pro hlubší pochopení této role bude nejprve nutné pochopit Feynmanův přístup k řešení problémů a způsob jeho myšlení. Z tohoto důvodu neuškodí se pro začátek podívat na některé důležité aspekty jeho života.

Narodil se v New Yorku v květnu 1918, jeho matka Lucille byla ženou v domácnosti, zatímco jeho otec Melville, původem z běloruského Minsku, pracoval jako obchodní manažer. Měl dva mladší sourozence, bratra Henryho (bohužel zemřel ve věku jednoho měsíce) a o devět let mladší sestru Joan, která se stejně jako Richard profesně věnovala fyzice.

Oba rodiče měli na Feynmana velký vliv. Od matky získal proslulý smysl pro humor, odrážející se v mnoha příhodách a situacích zachycených ve slavné knize Surely You’re Joking Mr. Feynman (česky jako „To nemyslíte vážně, pane Feynmane!“). Za všechny jmenujme například historku o otevírání sejfů v Los Alamos, dokonce i těch obsahujících supertajné materiály související s projektem Manhattan. Nejen, že je Feynman dokázal bez problémů otevírat, v jednom z nich navíc zanechal pro majitele vzkaz varující jej před mizernou úrovní zabezpečení. Podobným způsobem upozornil i na díru v plotě přísně střeženého objektu. Úmyslně touto dírou neustále chodil ven, zatímco zpět do objektu se se šibalským úsměvem vracel přes vrátnici, před zraky zmatených vojáků.

Otec přivedl Richarda k zájmu o vědu. Naučil jej zvídavosti, která ho vedla nejen ke studiu cizích jazyků či biologie, ale i mírně bizarním pokusům o ovlivňování vlastních snů, soutěžích v čichu se psy nebo zájmu o hypnózu. A předal mu i tendenci zpochybňovat autority, tituly, jakož i jistý druh faktů. Feynmanův odpor k poctám ho vedl mimo jiné i k silnému zvažování odmítnutí Nobelovy ceny, kterou získal roku 1965 za práci v kvantové elektrodynamice.

Při převzetí ocenění ve Stockholmu měl problémy se švédskou královskou rodinou, ke které se, dle jejich názoru, choval neuctivě. Na druhou stranu si ho ze stejného důvodu vybral za svého poradce v Los Alamos slavný fyzik Niels Bohr, jehož naopak obtěžovalo, jak mu všichni ostatní vědci dávají neustále za pravdu, aniž by se zamýšleli nad tím, co jim skutečně říká. Tvrdil, že jedině Feynman nebude váhat vmést mu i nepříjemnou pravdu do tváře.

Od obou rodičů získal inspiraci kupříkladu v oblasti víry. Přestože pocházeli z židovských rodin, nikdy nebyli praktikujícími věřícími. Richard se o judaismus sice chvílemi zajímal, považoval se však za ateistu, a dokonce odmítl zmínku o své osobě v knize o židovských nositelích Nobelovy ceny se slovy: „Vybírání zvláštních prvků pocházejících údajně z nějaké židovské dědičnosti otevírá dveře všem nesmyslům o rasové teorii“.

Mluvit začal až ve věku tří let, brzy se však začal projevovat jeho talent. V IQ testu na střední škole dosáhl výsledku 125 bodů, což se na někoho jeho kvalit může zdát poměrně málo. Obvykle se uvádí dvě možná vysvětlení. První spočívá v tom, že zmíněný test měl prostě na 125 bodech maximum, druhé pracuje se skutečností, že Feynman nebyl příliš dobrý v jazykových znalostech, které byly v testu také vyžadovány. Ačkoli později dosáhl rekordního výsledku při přijímacím řízení na vysokou školu v matematice a fyzice, Richardovi přátelé vzpomínají, že jeho zápisky byly plné překlepů a pravopisných chyb. V tom se mimochodem podobá svému sovětskému protějšku Lvu Landauovi.

Jak už bylo naznačeno, účastnil se projektu Manhattan, a to jako jeden z nejmladších vědců. Nezastával proto žádnou z klíčových pozic, měl ale zajímavou možnost vést skupinu tzv. lidských počítačů. Tato zkušenost pro něj byla v dalším životě velmi důležitá, neboť právě díky ní získal poznatky o tom, jak vést vlastní tým a účinně pracovat. Feynman například svým podřízeným, i přes nesouhlas vedení, sdělil cíl projektu. Výrazné zlepšení dosahovaných výsledků mluvilo samo za sebe a Richarda jen utvrdilo v negativním postoji k tajemstvím.

Ve stejné době vrcholil Richardův milostný příběh s Arline, jeho první a životní láskou. Poznal ji o mnoho let dříve ještě na střední škole. Arline byla tehdy velmi populární a mezi chlapci oblíbená, Richard si však získal její srdce, začali spolu chodit a přesvědčil ji, aby k sobě byli naprosto upřímní. Arline bohužel brzy onemocněla a její stav se průběžně zhoršoval. Jeden z největších problémů byl, že si lékaři dlouho ani nebyli jisti skutečnou diagnózou. Přemýšleli o tyfu, poté o Hodgkinově nemoci, avšak nevěděli nic určitého. Zprvu jí dávali jen 1-2 roky života, Richard se proto rozhodl, že se s Arline brzy ožení. O něco později byla diagnóza změněna na tuberkulózu, což jim umožnilo strávit spolu přece jen trochu více času, než očekávali.

Přesto se rozhodli uzavřít sňatek co nejdříve. S pochopením blízkých se Richard nesetkal, jeho záměr mu naopak rozmlouvali. Prý by to bylo kvůli její nemoci nebezpečné. Říkali, že si ji nemusí brát jen proto, že jí to kdysi slíbil. On však kontroval tím, že si ji vezme jen proto, že ji miluje. A tak se také stalo, do manželství vstoupili bez účasti rodiny a přátel, pouze v přítomnosti úředníka a dvou svědků, ve skutečnosti účetních na radnici, kde měli svatbu. Arline Richarda silně ovlivnila, naučila ho být více empatickým a vnímavým k umění, současně ale ještě posílila jeho neúctu k autoritám. Právě od ní původně pochází známý (a Richardem často používaný) výrok „What do you care, what other people think“, použitý i pro název jedné z jeho knih (česky jako „Snad ti nedělají starosti cizí názory“).

Arline nakonec zemřela v červnu 1945. Richard přijal smrt své manželky zdánlivě klidně, avšak ve skutečnosti trvalo velmi dlouho, než byl znovu schopen navázat seriózní partnerský vztah. Mnoho let se u něj projevovalo promiskuitní chování, roku 1952 se snad jen z osamělosti oženil se svou kamarádkou Mary Louise. Manželství ale bylo problematické a mělo krátké trvání. Až se svou třetí ženou Gweneth se usadil a založil rodinu se dvěma dětmi. Ani tento vztah se však nemohl rovnat partnerství s Arline, na nějž vzpomíná: „Milovali jsme se největší láskou, jakou jsem kdy poznal“.

Po skončení druhé světové války učil Feynman nejprve několik let na Cornellově univerzitě v Ithace (s domovem bájného hrdiny Odyssea má jen shodný název), později na technice v Pasadeně v Kalifornii (Caltech), což jsou světoznámé soukromé instituce. Nikdy totiž neměl příliš kladný vztah ke státní moci, jednak kvůli jeho přirozené neúctě k autoritám, jednak kvůli negativním zkušenostem z projektu Manhattan. Několikrát mu byla nabízena pozice na jiných školách jako Princetonská univerzita, Chicagská univerzita nebo Kolumbijská univerzita, a to za nemalé peníze. Všechny nabídky z principu zatvrzele odmítal (nerad se rozhodoval) a do konce života zůstal věrný Caltechu.

Pro Caltech získal roku 1965 Nobelovu cenu za fyziku, kterou obdržel společně s kolegy Sin-Itoro Tomonagou a Julianem Schwingerem. Trojice byla oceněna za „zásadní práci na kvantové elektrodynamice (QED) s hlubokými důsledky pro fyziku elementárních částic“. Nedávno zemřelý Freeman Dyson, známý například díky futuristickým vizím a čtvrtý autor teorie QED, Nobelovskou medaili bohužel nedostal. Slavný fyzik Sheldon Glashow komentoval: „Feynman, Tomonaga a Schwinger získali Nobelovu cenu, zatímco Dyson byl doslova oškubán“. Feynman se ovšem kvůli svému odporu k poctám zdráhal cenu přijmout. Nakonec ocenění akceptoval po důvěrném rozhovoru s novinářem, jenž ho varoval, že odmítnutím by vyvolal mnohem větší rozruch než přijetím.

Díky zisku Nobelovy ceny se Richard dostal více na oči veřejnosti. Přineslo mu to i pozvání k účasti v komisi pro schvalování učebních textů, kde několik měsíců zasedal. Posuzovány byly učebnice fyziky a matematiky pro střední školy, které však byly dle jeho názoru příšerné, plné nepraktických a neužitečných příkladů jako sčítání teplot hvězd, ba i věcných chyb. Gweneth později vzpomínala, že žít s ním v té době bylo jako žít vedle sopky, nějakou dobu klid, ale potom následoval výbuch.

Jak roky plynuly, ukázalo se bohužel, že trpí vzácnou formou rakoviny, diagnostikována mu byla již koncem 70. let. Mohlo jít o následek projektu Manhattan, podobnými problémy trpěla i řada dalších zúčastněných fyziků. O nemoci si mnoho nastudoval a překvapení lékaři často kroutili hlavou, když jim správně sděloval svou vlastní diagnózu. Podle původní prognózy měl žít s nemocí jen 1-2 roky, nakonec tuto dobu mnohonásobně překonal. Na přelomu desetiletí absolvoval dvě operace, při jedné mu byl vyndán velký nádor. To vedlo k dočasnému zlepšení jeho zdravotního stavu. Feynman měl pak díky tomu více klidu na práci.

Vyšetřování Challengeru – Rogersova komise

Havárie raketoplánu Challenger v lednu 1986 Feynmana zpočátku příliš neovlivnila, teprve po několika dnech mu zavolal pověřený administrátor NASA a jeho bývalý student z Caltechu William Graham. Požádal jej o vstup do vyšetřovací komise jmenované prezidentem Ronaldem Reaganem, která měla nahradit dříve ustavenou komisi NASA.

Jak jsem již zmínil výše, Feynmanův vztah k čemukoli státnímu lze popsat dosti negativně, proto se snažil najít cestu, jak se účasti vyhnout. Přátelé, a především choť Gweneth, jej však přesvědčili, že je pro vyšetřování důležitý a díky své zvídavé neformální povaze by mohl odhalit skutečnosti, které jiným lidem uniknou. Brzy byl jako člen i oficiálně přijat. Rozhodl se ale, že ať už se situace bude vyvíjet jakkoliv, nejpozději za 6 měsíců s prací v komisi končí. „Na půl roku spáchám sebevraždu,“ řekl manželce.

Ještě před prvním zasedáním komise si sjednal schůzku s inženýry z JPL, kteří mu důkladně popsali konstrukci raketoplánu a poradili, na co se při vyšetřování především zaměřit. Zatímco se v médiích divoce spekulovalo o sabotáži či teroristickém útoku, Feynman již tehdy dostal tip na těsnící o-kroužky v boosterech SRB na tuhé pohonné látky.

Následující den se po peripetiích se špatnou adresou dostavil na první schůzi ve Washingtonu D. C. Vedoucí komise William Rogers, bývalý ministr zahraničních věcí ve vládě Richarda Nixona jej představil ostatním členům. Znal sice jen prvního muže na Měsíci Neila Armstronga a první Američanku v kosmickém prostoru Sally Ride, nicméně povšiml si též generála letectva Donalda Kutyny, když se ptal na nejbližší zastávku metra, čímž si již tehdy získal jeho sympatie.

Další den ráno proběhlo první veřejné zasedání komise, na které všichni dorazili v limuzínách. Feynman zažil okamžik mírného zklamání, když jeho řidič zmínil, že sbírá autogramy. Byl příjemně překvapen při představě, že by takový člověk měl zájem i o jeho podpis. Ukázalo se však, že si pouze přeje, aby mu řekl, kdo ze členů komise je Neil Armstrong. V průběhu zasedání se poprvé sblížil s generálem Kutynou, toto partnerství hrálo posléze zásadní roli během objasňování příčin nehody. Ten den ráno upoutala jeho pozornost i nepřehlednost zkratek používaných v NASA, jak poznamenal, přehled zkratek byl obsažen v obrovské tlusté knize. Kromě toho bylo veřejné slyšení z jeho pohledu ztrátou času.

Na dalším zasedání promluvil nejprve generál Kutyna. Měl na starosti vojenské využití raketoplánů a již dříve se účastnil několika šetření v NASA, vedl například vyšetřování havárie rakety Titan, proto se snažil nabídnout svoje zkušenosti. Rogers ovšem tvrdil, že nebude možné tyto poznatky využít vzhledem k tomu, že na rozdíl od situace zkoumané generálem Kutynou, není v tomto případě k dispozici dostatek informací. Feynman mohl jen šokovaně zírat, dle jeho úsudku nebylo možné, aby o ostře sledovaném letu s posádkou bylo méně informací než o letu bezpilotním. Nepotěšil ho ani Armstrongův výrok, podle nějž nebude možné provádět technické vyšetřování. Sám sebe si v jiném druhu vyšetřování nedokázal představit. Tyto zpočátku drobné rozdíly mezi Feynmanem a Rogersem nabývaly postupně na důležitosti a brzy měly přerůst v poměrně zásadní názorové střety.

Dozvěděl se sice, že komise má sjednanou prohlídku Kennedyho střediska, tu však považoval jen za Potěmkinovu vesnici, snažil se tedy pátrat více po vlastní ose. I přes Rogersův odpor si sjednal několik schůzek s lidmi z NASA. Ti ho znovu upozornili na boostery SRB i na těsnící o-kroužky, vykazující kromě nepříjemností s erozí způsobenou pronikáním žhavých spalin i řadu dalších problémů, které byly do té doby více či méně ignorovány. V přehledech o připravenosti k letu se navíc na jedné straně o těchto záležitostech dokonce psalo jako o nejkritičtějším problému, na druhé straně však bylo poznamenáno, že je za určitých podmínek bezpečné pokračovat v dalších letech. Zděšený Feynman přirovnal tento postoj NASA k ruské ruletě.

Brzy na to si Richard telefonoval se svým hlavním spojencem generálem Kutynou. Při rozhovoru o opravě svého automobilu nadhodil generál otázku na vliv nízké teploty na mechanické vlastnosti těsnících o-kroužků. Feynman se okamžitě chytil: „Á v chladu ztuhnou. Jo jasně!“. Ačkoli byl tento postřeh později často připisován čistě Feynmanovi, on sám podotkl, že teoretického fyzika musí vždy někdo popostrčit, aby mu to došlo. Později se ukázalo, že už i generál Kutyna měl tuto myšlenku z druhé ruky. Sdělil mu ji jeden z astronautů, jež ji získal od inženýrů. Generál měl obavy o kariéru onoho astronauta, proto raději zařídil, aby s touto informací přišel profesor teoretické fyziky. (Po smrti Sally Ride v roce 2012 přiznal generál Kutyna, že mu tuto informaci předala právě ona).

Feynman se snažil dopátrat k jakýmkoli podrobnějším informacím o působení teploty na o-kroužky. Úřední cestou mu přišla odpověď sice rychle, naneštěstí ale na úplně jinou otázku. Při pohledu na sklenici vody s ledem jej napadlo provést demonstraci přímo na zasedání komise. Chvíli váhal, zda je něco takového vhodné, vzpomněl si ovšem na Luise Alvaréze, laureáta Nobelovy ceny za fyziku (1968), kterého obdivoval pro jeho smysl pro humor a který by to dle jeho názoru určitě udělal.

Vzorek pryže používané jako materiál pro výrobu o-kroužků získal z modelu segmentů od pověřeného administrátora NASA, a ještě si nanečisto vyzkoušel, zda bude jeho ukázka fungovat. Nastal ale drobný problém, při zasedání komise nebyla sklenice s vodou a ledem k dispozici a Feynman si ji musel nechat donést. Mezitím pokládal doplňující otázky ohledně těsnění o-kroužků jednomu z manažerů NASA a když konečně dostal vodu, ihned do ní pryž z o-kroužku ponořil. S generálem Kutynou vytipovali nejvhodnější okamžik pro přímou ukázku. Díky tomu se tento pokus dostal do tisku a stal se později legendárním.

Další stopou při vyšetřování byly fotografie plamenů šlehajících z boosterů SRB pořízené několik sekund před explozí. Ten den se znovu konalo veřejné slyšení komise, pro Feynmana jen další ztráta času, do chvíle, než vystoupil jeden z inženýrů firmy Thiokol vyrábějící boostery SRB s nečekaným a šokujícím svědectvím. Uvedl, že technici měli starosti o těsnost o-kroužků a doporučili odložit start na dobu až teplota přesáhne 12 °C, při níž byly testovány. NASA, prostřednictvím několika manažerů, na vypuštění Challengeru nadále tlačila, firma Thiokol proto ustoupila, nicméně výše zmíněný inženýr i nadále silně protestoval.

Brzy komise získala další důležité fotografie zachycující obláčky kouře u boosterů SRB. Tyto obláčky byly zhruba dva metry dlouhé, metr široké a vycházely přibližně z téhož místa v němž byl pozorován plamen na předchozích snímcích. Feynman určil, že minimální množství látky, která by vytvořila takové množství kouře, bylo asi jeden krychlový centimetr. Přezkoumání dalších fotografií vedlo k závěru, že při předchozích startech se podobné obláčky kouře neobjevovaly. Komise následně vyslýchala manažery firmy Thiokol, přičemž zjistila, že nejméně dva ze čtyř nejlepších expertů na těsnění chtěli start odložit. Záhadou byly i extrémně nízké teploty naměřené v některých místech na startovací rampě, Feynman nicméně později zjistil, že vznikly jen vinou chybného užití měřících přístrojů.

I přes nesouhlas Rogerse zůstal Richard na Floridě přes víkend a rozhodl se zaměřit především na dva problémy. Prvním byla mírná deformace boosterů SRB oproti kruhovému tvaru. Druhým byla informace předávaná šuškandou, podle níž na základě přání prezidenta USA Reagana hovořit s učitelkou Christou McAuliffe přímo z vesmíru, mohl existovat nátlak na NASA směřující k uspíšení startu za každou cenu. Menší pozornost věnoval záhadnému papírku, na němž stál text „rozjeďme to“, dle některých členů komise ukazující nedbalost části pracovníků NASA. Feynman považoval tento kus papíru za slepou stopu a rozhodl se jej ignorovat.

Pro tvrzení o snaze protlačit start z politických důvodů nenašel jediný relevantní zdroj, místo toho tedy hovořil s techniky a snažil se vyzvědět detaily ohledně průřezu boosterů SRB. Přišel na to, že s deformací motorů oproti ideálnímu stavu bývá skutečně občas problém. Kontrola probíhala podle shody velikostí tří průměrů, naneštěstí shodná velikost tří nebo jakéhokoli vyššího počtu průměrů nezaručuje přesně kruhový tvar. Zcela mimochodem vyřešil i záhadu onoho tajemného papírku. Zjistil, že se jedná pouze o špatně pochopený slang techniků.

Mezitím byl ve Washingtonu D. C. na návštěvě u zbytku komise senátor Ernest Fritz Hollings zvolený za stát Jižní Karolína. Měl jisté obavy ohledně vyšetřovacích metod členů komise a kvality jejich zjištění. Pochyboval zejména o nutnosti neustále hovořit s manažéry NASA a považoval za prospěšné, aby někdo pátral na vlastní pěst mezi běžným personálem. Naštěstí mohl Rogers argumentovat Feynmanem, který zůstal na Floridě navzdory jeho přání, čímž Rogerse fakticky zachránil.

Počátkem března 1986 byla vyšetřovací komise rozdělena na 4 skupiny, Feynman byl členem skupiny vedené generálem Kutynou přidělené do Marhallova střediska v Alabamě. Ihned po příjezdu měla skupina schůzku s jedním z bezpečnostních pracovníků odpovědných za autodestrukční systém, instalovaný do raketoplánu kvůli ochraně civilního obyvatelstva pro případ závažné havárie. Na základě zkušeností s bezpilotními lety technici předpokládali, že riziko selhání raketoplánu bude 1:100, což je podle předpisů opravňovalo systém namontovat. NASA ale tvrdila, že riziko selhání raketoplánu je pouze 1:100 000. Při sdělení této hodnoty nemohl Feynman, jakožto člověk používající matematiku a statistiku celý život, věřit svým uším, neboť znamenala, že raketoplán by mohl startovat každý den po dobu 300 roků, aniž by jedinkrát havaroval. Technik prohlásil, že s ním souhlasí. Informoval jej, že odhad rizika havárie na základě tvrzení NASA s kolegy upřesnili na 1:1000 a autodestrukční systém přesto nainstalovali.

Následující diskuse o posledních sekundách letu raketoplánu Feynman ignoroval. Dle jeho názoru nebyly důležité, neboť o neštěstí bylo rozhodnuto již mnohem dříve. Místo toho si dal schůzku s inženýry zodpovědnými za konstrukci hlavních motorů SSME. Chtěl zjistit, zda i na jiných místech panuje podobný nedostatek komunikace mezi vedením a běžnými pracovníky a zanedbávání bezpečnostních kritérií jako u lidí pracujících s těsnícími o-kroužky na boosterech SRB.

Zadal proto přítomným technikům a manažerovi úkol napsat odhadované riziko havárie raketoplánu vzniklé selháním motorů. Zatímco technici odhadovali 1:200 nebo 1:300, manažer uvedl nejprve vyhýbavou odpověď a poté 1:100 000. Technici Feynmanovi vyložili i problémy s motory, kupříkladu praskající lopatky v čerpadlech nebo vibrace při vysokých frekvencích, techniky označované jako „vibrační vlny indukované tlakem“. Feynman pouze suše poznamenal: „Á Vy myslíte pískání.“

Zpět v Kalifornii sháněl další informace o motorech SSME. Při schůzce v JPL zjistil, že bezpečnostní normy pro raketoplán byly sice původně podobné normám FAA (Federální letecká správa), nicméně kvůli neustálým problémům byly významně modifikovány. Za velmi zmatečné a škodlivé Feynman považoval i rozdělení práce na návrhu, výrobě a instalaci motorů mezi jednotlivé firmy, respektive střediska NASA. Výsledkem byla krátká zpráva o motorech pro ostatní členy komise (další Feynmanovy krátké zprávy se týkaly práce meteorologů, práce techniků na těsnění o-kroužků a lístečku „rozjeďme to“).

Na krátkou dobu se připojil ke skupině vedené astronautkou Sally Ride pracující v Houstonu. Seznámil se zde s prací softwarových inženýrů. Na rozdíl od předchozích zkušeností získal pozitivní dojmy o práci i komunikaci mezi zaměstnanci. Domníval se dokonce, že by měly vysunutí podvozku i brzdy na přistávací dráze řídit raději počítače, nikoli lidé. V Houstonu narazil také na další stopu ohledně diskusí o údajném politickém tlaku na start Challengeru. Dozvěděl se, že při hypotetické potřebě telefonického spojení raketoplánu s Kongresem by spojovacím technikům pro splnění úkolu stačily pouhé 3 minuty, bez jakékoli potřeby toto spojení předem plánovat. Nedal se tedy očekávat nález písemné formy takového požadavku, sloužící jako případný přímý důkaz politických tlaků na provoz vesmírného programu.

Po návratu do Washingtonu začala práce na hlavní zprávě komise. Místo debat o obsahu jednotlivých kapitol se dle Feynmana řešila spíše barva desek, opravovala se interpunkce a zlepšovala stavba vět. S překvapením shledal, že členové komise neviděli jeho zprávu o motorech a nechal tedy vyhotovit kopie. Po přečtení se členové usnesli, že by se měla objevit v hlavní zprávě. Aby se vyhnuli nutnosti dalších jazykových úprav navrhli zařadit zprávu o motorech jako přílohu, s čímž se Richard smířil i s vědomím, že vyjde později než hlavní zpráva. Poté k ní ještě přiložil zprávu o avionice. Nakonec i tak tento text jazykovou úpravou prošel, ale až ve verzi 23. „Všechno mělo 23 verzí,“ vzpomíná Feynman. Zakrátko nespokojeně sledoval, jak je kvůli opakování informací obsažených už v hlavní zprávě jeho zpráva významně seškrtána a upravena.

Na květnovém zasedání se řešila doporučení pro NASA, kterých bylo odsouhlaseno 9. O den později Rogers navrhl ještě desáté pozitivně znějící doporučení, pro větší vyváženost zprávy. Zjednodušeně řečeno pojednávalo o důležitosti a významu NASA pro celý národ. Feynman s tímto, podle něj, politickým doporučením zásadně nesouhlasil. Po krátké návštěvě New Yorku s údivem zjistil, že byl údajně přehlasován. Jak však krátkým dotazováním několika kolegů zjistil, žádné skutečné hlasování neproběhlo. Rozhovor se sestrou Joan jej přiměl poslat telegram: „Prosím škrtněte můj podpis pod zprávou, nestanou-li se 2 věci. 1) Nebude žádné desáté doporučení. 2) Moje zpráva nevyjde bez odchylek od verze 23“. Generál Kutyna, Richardův blízký přítel, pomohl vyjednat kompromis. Zpráva Feynmana byla vydána kompletní kromě jedné věty na konci jako dodatek F a desáté doporučení zůstalo zachováno, avšak v jiné kategorii jako závěrečná filosofická úvaha s mírně odlišným úvodem.

Feynmanovo jméno tak zůstalo i pod závěrečnou zprávou celé komise, předanou prezidentu Reaganovi v pondělí 9. června 1986 a zveřejněna o týden později. Šetření označilo za hlavní příčinu nehody boostery SRB. Speciální o-kroužky používané pro těsnění mezi jednotlivými segmenty boosterů ztratily vlivem nízkých teplot v den startu pružnost a nemohly plnit svou funkci. Následkem toho došlo v jednom místě k prohoření těsnění. Přímé působení spalin uvolnilo spoj mezi velkou externí nádrží a boosterem, což vedlo ke srážce stupně s nádrží a rozpadu raketoplánu účinkem aerodynamických sil. Jak bylo navíc zjištěno, při přepravě na kosmodrom se jeden ze segmentů pravého boosteru SRB poškodil. Důsledkem byla drobná odchylka od přesně kruhového tvaru. To mohlo vést k primárnímu poškození, dovršenému nízkými teplotami, nicméně tento konkrétní vliv se prokázat nepodařilo. Komise se naposledy sešla na rozlučkové párty v neděli. Sám Richard vystoupil v pondělí večer v televizi a následující den na tiskové konferenci na Caltechu.

Dodatek k závěrečné zprávě se zabývá především pomocnými urychlovacími bloky SRB, hlavními motory raketoplánů SSME, avionikou raketoplánů, a především pak jejich kladnými a negativními stránkami, zjištěnými poruchami a pravděpodobnostmi selhání jednotlivých segmentů, jakož i celého stroje. V zásadě lze říci, že se zde Feynman vyjadřuje pozitivně o avionice, kriticky o motorech SSME a boosterech SRB. Velmi kriticky pak hodnotí udávanou bezpečnost raketoplánů a argumenty, jež manažeři NASA používali pro obhajobu svých postojů. Byl přesvědčen, že je třeba zásadně zlepšit komunikaci uvnitř NASA, která musí začít pracovat nikoli s hodnotami tisíckrát přehnanými, nýbrž s reálnými daty, neboť, jak hezky uzavírá, příroda se oklamat nedá.

Překvapivě byl Feynman s prací komise i s vedením W. Rogerse relativně spokojen, byť si nebyl jist, jaké pocity k němu chová Rogers. Nepřestaly ho ovšem zajímat poměry v NASA, a i po skončení práce komise se některými otázkami nadále zabýval. Měl například domněnku, proč byly některé problémy v programu raketoplánů zanedbány a co vedlo k nedostatku komunikace mezi vedením a techniky.

Přirovnával projekt Apollo k projektu Manhattan, na němž sám pracoval a argumentoval, že v takovýchto projektech vysoké důležitosti vládlo mezi pracovníky velké nadšení a o všechny problémy se téměř všichni zajímali a snažili se je řešit. Potom ovšem Apollo skončilo a NASA se snažila přesvědčit Kongres USA, že existují další důležité projekty, které může uskutečnit jedině NASA. A tak se začalo přehánět, jak bude raketoplán ekonomicky výhodný, jak často bude létat a podobně. Inženýři sice namítali, ale manažeři jejich námitky neslyšeli nebo slyšet nechtěli, neboť by pak museli sami lhát. Feynman připouští, že ho různí lidé přesvědčovali, že tyto myšlenky nejsou správné, jejich zdůvodnění si ale nepamatoval, proto si dovolil i tak svou hypotézu popsat.

Snažil se spojit s jedním z dřívějších administrátorů NASA, aby se optal, zda je reálné, že manažeři o námitkách inženýrů skutečně nic nevěděli. Pokus o kontakt byl ale neúspěšný. Dalším otazníkem bylo působení bývalého administrátora Jamese Beggse, který nadále docházel do své kanceláře, přestože již funkci nezastával. Zda nadále řídil některé projekty se Richardovi zjistit nepodařilo.

Pokud jde o otázku politického ovlivňování NASA, konkrétně startu raketoplánu s učitelkou při příležitosti prezidentova proslovu ke stavu Unie, zastával Feynman postoj, že k ovlivňování zřejmě nedošlo. Dle jeho názoru by při pokusech o ovlivnění muselo být informováno mnohem více lidí. To by ovšem téměř nutně vedlo k provalení takové snahy. Současně tvrdil, že už tak byla NASA pod poměrně velkým tlakem na plnění termínů, což si zodpovědní lidé uvědomovali, politický tlak dle jeho soudu proto nebyl vůbec zapotřebí.

Po Challengeru

Po dokončení prací pro Rogersovu komisi se Feynman vrátil k pedagogické činnosti na Caltechu. Přikládal jí vysokou důležitost, vyučoval rád a s chutí. V únoru 1987 dorazila zpráva o objevu supernovy SN 1987A ve Velkém Magellanovu mračnu (naše satelitní galaxie), první okem viditelné supernovy za téměř 400 let. Vzrušený Richard zahájil přednášku: „Tycho měl svou supernovu, Kepler měl svou supernovu a teď i já mám svou supernovu!“ „V Galaxii je 100 miliard hvězd. Kdysi to bývalo opravdu velké číslo. Ale je to jen 100 miliard, míň než schodek státního rozpočtu. Takovým číslům jsme říkali astronomická, teď bychom jim měli říkat čísla ekonomická,“ pokračoval vzápětí.

Následující měsíce bohužel přinesly výrazné zhoršení Feynmanova zdravotního stavu. Rakovina udeřila naplno, znovu a naposledy, což vedlo k dalším absolvovaným chirurgickým zákrokům. Po druhém z nich v říjnu 1987 byl již v relativně vážném stavu, proto musel být v únoru 1988 hospitalizován v lékařském zařízení Kalifornské univerzity v Los Angeles.

Bylo zjištěno rozsáhlé selhání ledvin. Lékaři navrhli přistoupit na dialýzu, což by mu poskytlo několik dalších měsíců života. Feynman ovšem tento stav nepovažoval za život a rozhodl se další lékařské zákroky odmítnout. Místo toho se připravoval na smrt, chtěl zjistit, jak to vypadá, když člověk umírá, což nazval posledním velkým objevem svého života. Zemřel 15. února 1988 ve věku 69 let a poslední slova plně vystihující jeho přístup k životu zněla: „Nechtěl bych umírat dvakrát, je to tak nudné!“ Po jeho smrti vyvěsili studenti z budovy Caltechu obrovský transparent s nápisem „Milujeme tě, Dicku!“

Sluší se podotknout, že pohřbu jednoho z největších fyziků nejen 20. století se účastnila celá řada kolegů, mnozí z nich i pronesli projevy. Ovšem Feynmanův nejbližší spolupracovník z Caltechu Murray Gell-Mann chyběl. Téhož rána totiž do jeho domu vtrhla FBI s cílem zabavit starožitné předměty pocházející z Incké říše, získané Gell-Mannem z druhé ruky. Murray příkladně spolupracoval a z incidentu nakonec vyšel jako hrdina. Obdržel vysoké státní vyznamenání Peru a klíč od města Lima.

Svou nepřítomnost na smutečním obřadu vynahradil sepsáním nekrologu, v němž na jednu stranu velmi oceňuje Feynmanovy zásluhy, na druhou stranu jej za jiné věci, například přikrášlování historek o sobě, kritizuje. To se mnoha lidem nelíbilo, ale blízcí přátelé a známí se Gell-Manna zastali poukázáním na fakt, že Feynman vždy a za všech okolností oceňoval zejména upřímnost, a naopak odsuzoval automatickou úctu k autoritám. Ve světle těchto skutečností proto argumentovali, že mezi všemi oslavnými texty o něm by jej právě nekrolog jeho přítele Gell-Manna velmi potěšil.

Manželka Gweneth následovala Richarda o necelé dva roky později, zemřela ve věku 55 let na Silvestra 1989. Sestra Joan skonala v červenci 2020, dožila se krásných 93 let. William Rogers zesnul v lednu 2001, bylo mu 87. Richardem obdivovaný Louis Alvarez jej přežil jen o necelých 7 měsíců, zemřel v září 1988 (77 let). Druhá legenda Caltechu, Murray Gell-Mann, navždy opustila tento svět roku 2019 (89 let). Sin-Itiro Tomonaga zemřel již roku 1979 (73 let), posledním Nobelistou za kvantovou elektrodynamiku tak byl Julian Schwinger, jenž skonal v roce 1994 (76 let). Výborem opomenutý Freeman Dyson žil ze všech čtyř mužů nejdéle. Zesnul ve věku 96 let loni v únoru.

Generál Donald Kutyna žije dodnes, v prosinci mu bude 88 a naživu je i William Graham, který v červnu oslaví 84. narozeniny. Syn Carl Feynman (narozen 1962) a dcera Michelle Feynman (narozena 1968) pokračují úspěšně v otcově odkazu, Carl pracuje jako počítačový inženýr, Michelle napsala několik knih. Nesplnil se ani největší Richardův strach po zjištění jeho závažné nemoci, že neuvidí své děti dospívat.

Na Feynmanově místě profesora na Caltechu dnes sedí jeden z největších světových odborníků na obecnou relativitu, klíčová osoba projektu LIGO a držitel Nobelovy ceny za objev gravitačních vln, Kip. S. Thorne. Nástupcem je více než vhodným, jelikož je vynikajícím specialistou i popularizátorem vědy, podílel se například na filmu Interstellar či románu Kontakt. A stejně jako dříve Richard, i on chodívá přemýšlet o fyzice do striptýzových barů.

Feynmanovy diagramy se dodnes používají pro výpočty v kvantové a částicové fyzice, trojdílný literární přepis přednášek z fyziky (obsahuje mechaniku, elektromagnetismus a kvantovou fyziku) zase při základním kurzu fyziky na univerzitách. Kvantového počítání a nanotechnologie, jejichž byl Feynman průkopníkem, se bouřlivě rozvíjejí. Odkaz Richarda Feynmana, jednoho z nejoriginálnějších myslitelů a nejlepších vědců novodobé historie, žije dál a žít bude, dokud stojí trůny Valar.

Poznámky autora

1. Tento článek není a ani nemá být objektivní zprávou o stavu NASA v době kolem havárie Challengeru. Jedná se o pohled studenta fyziky na práci jiného, mnohem významnějšího, fyzika, popsanou jeho vlastními slovy.
2. Za korekturu a postřehy k článku děkuji Radku Žemličkovi, fyzikovi a autorovi YouTube kanálu Maxwellovi démoni (https://www.youtube.com/c/Maxwellovid%C3%A9moni/). Přesto všechny nalezené chyby pochopitelně padají na mou hlavu. Dále děkuji své nejlepší kamarádce Zdeňce za její neustálou podporu, důvěru, trpělivost, rady a pomoc v jakékoliv situaci.

Doporučené zdroje

1. Literatura
   • Richard P. Feynman, Ralph Leighton – „Surely You’re Joking Mr. Feynman“ (1985) – česky jako „To nemyslíte vážně, pane Feynmane!“ (Aurora, 2001)
   • Richard P. Feynman, Ralph Leighton – „What Do You Care What Other People Think“ (1988) – česky jako „Snad ti nedělají starosti cizí názory“ (Aurora, 2000)
   • Richard P. Feynman, Robert Leighton, Matthew Sands – „The Feynman Lectures on Physics“ – česky jako Feynmanovy přednášky z fyziky (Fragment, 2001)
   • Lawrence M. Krauss – „Quantum Man: Richard Feynman’s Life in Science“ – česky jako „Richard Feynman a kvantový svět“ (Universum, 2012)
2. Film a divadlo
   • Infinity (1996) – režie (Matthew Broderick), Richard Feynman (Matthew Broderick), Arline Greenbaum (Patricia Arquette)
   • The Challenger Disaster (2013) – režie (James Hawes), Richard Feynman (William Hurt), generál Donald Kutyna (Bruce Greenwood), William Rogers (Brian Dennehy), Sally Ride (Eve Best)
   • QED (2001) – autor (Peter Parnell), režie (Gordon Davidson), Richard Feynman (Alan Alda)