Svět nad planetou (90. díl)

Bez ohledu na to, zda se Energiji podaří získat peníze na další etapu pilotovaného letu Miru, probíhaly přípravy, které počítaly jak s variantou, že se peníze podaří sehnat a bude možné k Miru poslat další expedici, tak s variantou, že se žádná expedice konat nebude a Mir bude v roce 2000 sveden z orbity. První varianta vyžadovala jeden nový Progress a jeden Sojuz, smutnější alternativa počítala pouze se startem Progressu. Stavba a příprava nákladních a transportních lodí trvá dlouhé měsíce a proto i konkrétní lodě, se kterými se pro rok 2000 počítalo, musely být zhotoveny v předstihu. V říjnu 1999 byly oba dva stroje dohotoveny a přepraveny na Bajkonur k testům. Na konci prosince byl Sojuz na Bajkonuru zakonzervován, protože jeho start závisel jak na plnění finanční stránky smlouvy mezi Energijí a Gold & Appel (která byla ke cti posledně zmiňované společnosti do puntíku dodržena), tak na úspěšném startu Progressu a jeho připojení k Miru. Sluší se ovšem dodat, že Progress s továrním číslem 250 nebyl běžným strojem, jaké dosud k Miru létaly. Jednalo se o novou generaci legendárního náklaďáku s označením Progress M1.

 

Nový život pro Mir

 

Evoluce Progressu s označením M1 začala původně vznikat už ve druhé polovině osmdesátých let pro potřeby stanice Mir-2, která měla Mir nahradit. Vzhledem k mnohem větší mase, kterou měla nová stanice oplývat, bylo třeba na udržování její orbity mnohem větší impuls, což pro změnu vyžadovalo mnohem více pohonných látek. Poté, co byly z ekonomických důvodů práce na Miru-2 v raném stádiu zastaveny, byl projekt odložen do šuplíku. Ovšem s příchodem Američanů, kteří Rusku nabídli spolupráci na společné stanici, byl projekt vylepšeného Progressu opět oživen a došel až do fáze realizace.

Zvnějšku se Progress M1 od Progressu M ničím neodlišoval, k hlavním změnám došlo uvnitř. Nejdůležitější rozdíl spočíval v množství paliva, které byl schopen Progress M1 ke stanici přivézt. V úseku pro „mokrý náklad“, tedy tam, kde mají transportní lodě Sojuz návratovou kabinu, přibyly k původní dvěma nádržím na palivo a dvěma na okysličovadlo ještě po dvou nádržích pro každý z komponentů. Dohromady tak nesl Progress M1 osm nádrží na pohonné látky a kapacita se tak z původních 870 kg pohonných látek navýšila na úctyhodných 1950 kg pohonných látek.

Nákladní loď typu Progress M1

Nákladní loď typu Progress M1
Zdroj: commons.wikimedia.org

Všechno má ale svou cenu, proto z úseku pro mokrý náklad zmizely nádrže na pitnou vodu pro systém Rodnik. Vodu Progress M1 dopravoval v kontejnerech umístěných v úseku pro suchý náklad (tedy tam, kde se u transportních Sojuzů nachází orbitální úsek). Navíc oproti původním 420 litrům se do Progressu M1 vešlo maximálně 220 litrů vody. Stejně tak musely být zmenšeny nádrže na stlačené plyny, které nyní oproti 50 kg pojmuly jen 40 kg kyslíku. Aby se Progress M1 dostal na oběžnou dráhu se zvýšenou zásobou pohonných látek, musela být příslušně snížena hmotnost ostatních zásob v úseku tak, aby celková hmotnost nákladu nepřesahovala 2 230 kg.

Zvýšené množství pohonných látek bylo třeba efektivně přečerpat do nádrží stanice, proto byl zvýšen průtok skrze potrubí na 0,35 l/s (u předchozí verze tato hodnota činila 0,15 l/s). Palivo a okysličovadlo nemuselo proudit pouze jedním směrem, stejně jako u předchozí modifikace mohl Progress M1 buď zásobovat pohonnými látkami stanici, nebo mohla stanice naopak zásobit pohonnými látkami Progress. Krom zmíněných změn dostal Progress M1 do vínku také vylepšený palubní počítač Argon-16 s novým softwarem (tento software byl testován v průběhu letu Sojuzu TM-29), přijímače navigačního systému GLONASS/GPS a některá další dílčí vylepšení zejména v oblasti povelového a telemetrického systému.

Přípravy na start nového Progressu M1 s pořadovým číslem 1 probíhaly, až na malé nepříjemnosti, podle stanoveného plánu a 1. února 2000 krátce před polednem se nosná raketa Sojuz-U s Progressem M1-1 odpoutala od Gagarinské rampy a zamířila k mrazivé obloze. Následujícího dne se od zadního stykovacího uzlu Miru, který byl oživen v předcházejících dnech, odpoutal Progress M-42 a 3. února jeho místo po bezchybném sblížení v automatickém režimu zaujal Progress M1-1. V dalších dnech nový Progress zvednul orbitu stanice a na Zemi se zatím rozjížděla příprava na start expedice EO-28.

Posádka EO-28: (zleva) Zaljotin, Kaleri

Posádka EO-28: (zleva) Zaljotin, Kaleri
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Do posádky EO-28 byli nominováni záložníci expedice EO-26 Sergej Zaljotin a Alexandr Kaleri. Ti byli do posádky jmenováni už v únoru 1998, tehdy ještě s Jean-Pierre Haignerém. Jejich expedice měla podle původních předpokladů začít uprostřed srpna 1999 a její délka měla činit zhruba 120 dní. Během své expedice měla trojice mimo jiné vykonat jeden výstup do volného prostoru (v průběhu roku 1998 nebylo ještě určeno, kteří dva kosmonauti z trojice se jej přesně zúčastní) a na konci svého pobytu jim měl připadnout smutný úkol, totiž konzervace Miru před jeho zánikem v atmosféře.

Jenže šachy ohledně budoucnosti Miru hodily přípravě této posádky klacek do špic. Výcvik ještě ani pořádně nezačal, když se během jara začalo uvažovat o tom, že ekonomicky není provoz Miru udržitelný a bude nutné jej svést do atmosféry v polovině roku 1999. V souvislosti s tím se Haigneré přesunul do posádky expedice EO-27 a Zaljotin s Kalerim a také jejich záložníci Šaripov a Vinogradov najednou neměli do čeho píchnout. Formálně však zůstávali členy posádek, přestože výcvik byl přerušen.

A pak, uprostřed roku 1999, přišly dobré zprávy: Mir bude moci být využíván znovu, peníze jsou na cestě. Jak jsme se mohli přesvědčit v minulých dílech seriálu, tyto peníze se zjevily mnohem později a z úplně jiného zdroje, než se očekávalo. Nicméně i vidina financí od prapodivných hochštaplerů stačila k tomu, aby byly posádky v červnu 1999 reaktivovány. Když pak došlo k dohodě mezi Energijí a Gold & Appel, mohl trénink začít naplno. Od listopadu se Zaljotin, Kaleri, Šaripov a Vinogradov pustili do práce se vší vážností.

Reakce NASA na únorové dění na sebe nenechala dlouho čekat. Administrátor Dan Goldin velmi rázně vyjádřil nesouhlas s dalším pokračováním provozu stanice a nechal se slyšet, že Rusové „mají vždycky trochu peněz navíc pro Mir, ale ne pro ISS!“ Američané byli z počínání Rusů velmi rozčarováni a mnoho odpovědných činitelů si jistě kladlo otázku, zda přizváním ruské strany ke stavbě stanice ISS udělali správný krok. Nic jiného však nezbývalo. Vzhledem k tomu, že Mir měl být nyní financován z privátních peněz, mohli jen sledovat další vývoj.

Zaljotin a Kaleri však neměli na Mir letět sami. Třetím do party měl být… herec! Ještě v roce 1997 začali kanceláře Ruské kosmické agentury obcházet poslanec Dumy a předseda jejího geopolitického výboru, jistý Alexej Mitrofanov, spolu s režisérem Jurijem Karou s ideou na komerční projekt „Cena – let do vesmíru“. Cílem projektu mělo být pořízení záběrů pro umělecký film. Podkladem pro snímek měl být román známého spisovatele Čingize Ajtmatova „Cejch Kassandry“ z roku 1996. Projekt se dostal až na stoly vedení RKA a Energije. Vše ale ztroskotalo jednak na nesmyslných technických požadavcích (například jen na osvětlovací techniku byl požadován příkon 10 kW, což byla naprosto nerealistická cifra) a také na nevalné úrovni scénáře.

V srpnu 1999 však Mitrofanov a jeho společníci projekt znovu oprášili. Let herce a pořízení záběrů pro film navrhovali částečně financovat z prostředků Federálního fondu sociální a ekonomické podpory národní kinematografie. Vedení Energije se plán tentokrát zamlouval, vždyť s ním souhlasil i šéf tohoto fondu. Byly vyčísleny náklady na výcvik a maximálně půlroční let ruského herce a jejich součet dal částku 27 milionů dolarů. Šéf kinematografického fondu po několika dnech požádal o snížení částky na 25 milionů, s čímž Energija souhlasila.

Zaljotin, Stěklov a Kaleri po jedné z výcvikových seancí

Zaljotin, Stěklov a Kaleri po jedné z výcvikových seancí
Zdroj: astronaut.ru

Už v roce 1997 byli ze třinácti herců a dvou dalších umělců vybráni tři kandidáti: známý herec Vladimir Stěklov a herečky Natalja Gromuškina a Olga Kabo. Posledně jmenovaná si však účast v projektu vzhledem k rodinné situaci rozmyslela a tak byli v prosinci 1997 na tiskové konferenci veřejnosti představeni pouze Stěklov a Gromuškina. Přislíbené finance však nestačily na výcvik obou vybraných herců a proto v červnu 1999 nastoupil ke všeobecnému kosmonautickému výcviku pouze Stěklov. 24. ledna 2000 byl herec přiřazen do posádky k Zaljotinovi a Kalerimu.

Výcvik probíhal hladce a Stěklov se se svou novou rolí velmi dobře sžil. Společně se svými kolegy-profesionály úspěšně prošel výcvikem určeným pro „účastníka kosmického letu“ a ve dnech 14. a 15. března se posádka Zaljotin/Kaleri/Stěklov úspěšně popasovala se závěrečnými státními zkouškami. Ubohý Vladimir netušil, že v zákulisí se stahují temná mračna.

Financování jeho letu začalo zadrhávat vlastně od počátku. Když bylo v listopadu 1999 vedení kinematografického fondu vyzváno, aby předložilo bankovní záruky, nestalo se tak. Nicméně poslanec Mitrofanov neustále ujišťoval o tom, že peníze budou. Zástupce generálního konstruktéra Energije Valerij Rjumin přemluvil vedení firmy Zvezda, aby pro Stěklova zhotovila skafandr a anatomickou vložku s tím, že platba bude provedena ex post.

Mezitím začal Mitrofanov hledat investora, který by finančně podpořil vznik filmu a vyvedl projekt ze slepé uličky. Najít se jej podařilo. Zájem o podíl na realizaci snímku projevila americká firma Videfco Entertainment. Nicméně když byl jejím představitelům předložen kontrakt, odmítli jej podepsat. Rjumin a další představitelé Energije pochopili, že jde do tuhého. Už nyní Energija za Stěklovův výcvik a výrobu vybavení tratila velké sumy a pokud měli z Mitrofanova a jeho lidí vůbec nějaké peníze dostat, nezbude, než přijít s velkou slevou. V únoru 2000 tak byl s Videfco podepsán nový kontrakt, který zněl na částku… 7 milionů dolarů! Pro Energiji to byl tedy zcela prodělečný podnik, ale lepších sedm milionů, než nic.

Součástí kontraktu bylo proviso, podle něhož měli investoři do pěti pracovních dní na účet Energije převést 3,1 milionů dolarů. Uplynulo pět pracovních dní, pak deset, pak čtrnáct – a nic se nedělo. Na začátku března dorazila na účet Střediska pro výcvik kosmonautů od společnosti Sokol-TV, která vůbec nebyla součástí kontraktu, platba ve výši 100 tisíc dolarů. To byla zhruba polovina sumy, kterou Středisko stál Stěklovův výcvik. Žádné další platby za výcvik, vybavení a let už nedorazily. V den, kdy posádka expedice EO-28 úspěšně složila státní zkoušky, byl na ředitelství Energije povolán Alexandr Mitrofanov, kterému bylo sděleno, že v souvislosti s nedodržením platební morálky Energija „nevidí možnost pokračovat v přípravě V. A. Stěklova“.

Vladimiru Stěklovovi zůstaly zajímavé zážitky, pár nebvyklých fotografií a hořká pachuť nenaplněné snahy...

Vladimiru Stěklovovi zůstaly zajímavé zážitky, pár neobvyklých fotografií a hořká pachuť nenaplněné snahy…
Zdroj: astronaut.ru

17. března měly hlavní a záložní posádka odletět na tradiční obhlídku Sojuzu na Bajkonuru, a tak se také stalo, nicméně už bez zklamaného herce. Valerij Rjumin tuto blamáž komentoval slovy: „Lidsky je mi strašně líto, že Stěklova takhle podvedli. Je škoda, že ze zahraničních partnerů se vyklubali neseriozní lidé, kteří nám všem tak dlouho motali hlavu.“ O tom, že na Stěklovových zmařených nadějích měli svůj podíl i naivní představitelé Energije včetně jeho samotného, skromně pomlčel…

Alespoň některé smlouvy se však dařilo plnit a spolupráce s Gold & Appel šla přesně podle plánu. Expedice EO-28 se i přes blamáž se Stěklovem měla stát prvním vesmírným pilotovaným letem plně financovaným ze soukromých zdrojů. 17. února 2000 byla společně firmou Energija a Gold & Appel podle předchozích dohod založena holdingová firma MirCorp, přičemž Energija držela rozhodující šedesátiprocentní balík akcií. Právě holding MirCorp byl oficiálním sponzorem nadcházejícího letu.

Poté, co úspěšně odstartoval Progress M1-1, mohly být obnoveny práce na přípravě Sojuzu pro Zaljotina s Kalerim. Původně byl start plánován na 31. březen, během ledna se však datum posunulo o čtyři dny doprava kvůli lepším balistickým podmínkám. Zatímco ve trojím obsazení byla mise plánována na 50 dní, po vypadnutí Stěklova z posádky bylo možné dobu trvání letu navýšit zhruba na 75 dní. Původně se také počítalo s tím, že během expedice EO-28 bude otestován demonstrátor systému METS, ale jeho vývoj a výroba se protahovaly a k určenému datu startu ještě nebyl hotov. Perspektivně se počítalo s jeho testem během další expedice EO-29.

2. dubna byla nosná raketa s lodí vyvezena na Gagarinskou rampu a začala bezprostřední příprava ke startu. Jediným větším průšvihem byl měřič izolačního odporu, který spadl jednomu technikovi, který se zrovna nacházel na čtvrté plošině obslužné věže (zhruba v polovině délky třetího stupně) a rozbil se o jednu z opor systému Ťulpan (Tulipán), na kterém je zavěšena raketa. Kus přístroje zůstal viset na opoře a největší úlomky byly nalezeny na plošině pod raketou. Svědkové nicméně pozorovali, že některé lehčí úlomky narazily do jednoho z bočních bloků prvního stupně. Celý blok byl velmi pečlivě prohlédnut a byly objeveny pouze kosmetické oděrky laku. Nosič dostal zelenou ke startu.

První privátně financovaný pilotovaný let startuje...

První privátně financovaný pilotovaný let startuje…
Zdroj: en.wikipedia.org

4. dubna dopoledne se Sojuz TM-30 se Zaljotinem a Kalerim odpoutal od rampy a zamířil k modrému nebi. Historicky první pilotovaná mise financovaná privátními prostředky se stala skutečností. Navedení na úvodní orbitální dráhu proběhlo bez problémů a onen technik, jehož přístroj den předtím spadl částečně na raketu, si musel velmi zhluboka oddechnout. Z pozorovacího bodu zhruba kilometr od rampy sledoval s ostatními vzlet svých přátel i Vladimir Stěklov, bohužel však pouze v roli diváka. Jeho pocity musely být velmi temné…

Stíhání stanice zabralo tradičně dva dny. 6. dubna se Sojuz blížil ke stanici a vše vypadalo perfektně až do okamžiku, kdy zhruba hodinu a půl před spojením proběhl na Miru falešný signál, který odpojil orientační motorky stanice. Když byl pak Sojuz ve vzdálenosti zhruba 30 metrů, přešel orientační systém Miru do indikátorového režimu, to znamená, že zaznamenával odchylky komplexu od předepsané polohy, ale nijak je nekorigoval. Zaljotin a Kaleri dostali ze Země příkaz nic nedělat a spolehnout se na automatický režim systému Kurs. Jenže poznenáhlu začaly cílové kříže na Miru ujíždět kosmonautům, sledujícím je periskopem, do strany. „Kříže vypadají jako opilé,“ hlásil na Zem Zaljotin. Když byl Sojuz vzdálen pouhé 3 metry, odchylka podélné osy Miru už činila zhruba 7 °, přičemž přípustný limit byl 1 °. Středisko dalo povolení k přechodu na manuální režim. Zaljotin nejprve odcouval do pětimetrové vzdálenosti, pak srovnal osu Sojuzu s osou Miru a jako by byl zkušeným mazákem, dovedl svou loď k bezvadnému spojení s předním stykovacím uzlem Miru. Kosmonauti pak po nezbytné kontrole hermetičnosti otevřeli příklopy a vpluli na palubu stanice. Mir po sedmi měsících osamění konečně přivítal své nové obyvatele…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-86-photos/86p-036-low.htm
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Progress-m1-4.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-tm-30.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.astronaut.ru/as_rusia/kino/foto/steklov4_s.htm?reload_coolmenus
http://www.astronaut.ru/as_rusia/kino/foto/steklov_s.htm?reload_coolmenus
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Soyuz_TM-30_launch.jpg

Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

10 komentářů ke článku “Svět nad planetou (90. díl)”

  1. kuban napsal:

    jak málo vím … jak rád se dozvím … jak moc děkuji 🙂

  2. Libor Lukačovič napsal:

    Výborný článok! 🙂
    „Jeho pocity musely být velmi temné…“
    Na túto situáciu sa hodí porekadlo – topiaci sa aj slamky chytá…

  3. Petr Hajek napsal:

    Už jsem si myslel že bude jen nudnej konec , ale tolik zajímavých informací ze zákulisí .Čte se to dobře jak dobrá detektivka 🙂 děkuji.

  4. Jiří Hadač napsal:

    Hezké, Ondro, je sice smutné, že to pomalu končí, ale pořád supr. 🙂 díky moc.

  5. Tomáš Kohout napsal:

    Super čtení. Ani jsi nás tentokrát nepotrápil s napínavým koncem. Neříkej, že tě nelákalo utnout díl po druhé větě posledního odstavce.

Zanechte komentář

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.