Svět nad planetou (89. díl)

Orbitální stanice Mir

Problémy s financováním nebyly pro stanici Mir na konci devadesátých let nic nového. Už během stavby základního modulu musela být na nějakou dobu přerušena práce, protože sovětská ekonomika první poloviny osmdesátých let nebyla schopna zvládnout současně stavbu orbitální stanice a vývoj mamutího supernosiče Energija a raketoplánu Buran. Ani původní plány na výstavbu a provoz nebyly v období rozvratu sovětského hospodářství realizovatelné. Kosmonautika ustoupila v období Gorbačovovy vlády velmi výrazně do pozadí. A po rozpadu Sovětského svazu už se nikdy nevrátila na pozice, které zastávala v prvních dvou desetiletích své existence. Problémy byly všudypřítomné a také provozovatelé Miru se museli naučit velmi výrazně šetřit. Přestože byl provoz Miru financován státem, tok financí se rok od roku zmenšoval a bylo třeba hledat prostředky, kde se jen dalo. Nezastupitelnou roli měl program Shuttle-Mir, který nalil do ruské kosmonautiky velmi baculatou částku. Výrazný podíl na udržení komplexu naživu měly i kontrakty ohledně expedic občanů jiných států na palubu stanice. Nejčilejší byla v tomto ohledu Francie, která postupně na Mir poslala pět svých „spationautů“. Jenže s přistáním expedice EO-27 v srpnu 1999 byly všechny kontrakty realizovány. Ještě v lednu sice podepsal tehdejší ruský premiér ustanovení, které umožňovalo povoz Miru minimálně po další tři roky, ovšem od druhé poloviny roku 1999 mělo být státní financování ukončeno a RKK Energija se měla o další získávání peněžních prostředků postarat sama. Ukázalo se, že to je vpravdě sisyfovský úkol…

 

Peníze až v první řadě

 

Přitom ještě na podzim předchozího roku vypadala situace vcelku nadějně. Unikátní potenciál Miru přilákal australskou konzultantskou firmu Orbal Marketing Services Pty. Ltd. Její zakladatel a prezident Nicolas Oman přislíbil finanční injekci, která by pomohla udržet Mir v pilotovaném režimu až do roku 2001 a následně se chtěl pokusit o jeho dopravu na Zem za účelem instalace v blíže neurčeném muzeu.

Nicolas Oman

Nicolas Oman
Zdroj: images.24ur.com (kredit: POP TV)

Cestou k tomuto výsledku mělo být založení akciové společnosti Cosmos-Mir, která měla zájemcům prodávat kapacity stanice. Skrze tuto společnost měly na účet RKK Energija proudit poměrně vysoké částky. Do konce roku 1998 to mělo být 50 milionů dolarů jako záloha, do konce ledna 1999 měla být splatná částka 100 milionů dolarů, v červenci dalších 100 milionů dolarů a pak každý rok vždy v lednu a červenci po 125 milionech dolarů. Celkově měla akciová společnost Cosmos-Mir do léta 2001 dodat finanční injekci ve výši 750 milionů dolarů.

To bylo pro ruskou stranu pochopitelně terno, jenže vše ztroskotalo, jak už bylo v jednom z minulých dílů řečeno, na neochotě ruských státních představitelů poskytnout patřičné záruky. Přestože byla 7. listopadu 1998 podepsána smlouva, do konce roku, respektive do 22. prosince, kdy se na období svátků uzavírají banky, se nepodařilo záruky získat. Úderem půlnoci 31. prosince smlouva s firmou Orbal Marketing Services ztratila platnost.

Podivný dopis Nicolase Omana

Podivný dopis Nicolase Omana
Zdroj: kniha РКК Энергия 1996-2001 (kredit: RKK Energija)

Nicolas Oman poté zcela zmizel z očí veřejnosti i představitelů ruského kosmického průmyslu. Kolovaly dohady o jeho dalším osudu, spekulovalo se dokonce o tom, že se stal obětí zločinu, nicméně v květnu došla na adresu šéfa RKK Energija Jurije Semjonova obálka z Austrálie. V obálce byl papír s abstraktní divokou malůvkou, na které byl vyobrazen Mir, zvláštní zvířata, stvoření připomínající draka a proti němu jakási humanoidní bytost. K podivnému obrázku nebylo připojeno žádné vysvětlení, pouze Omanova vizitka. Pár dní poté se Oman najednou objevil v Moskvě s tím, že je v Austrálii pronásledován tajnými službami. Představitelé Energije se s ním proto setkávali nikoli v areálu koncernu, ale v různých hotelích. Míra jejich naivity zpětně působí šokujícím dojmem. Během těchto schůzek se Semjonov a spol. dozvěděli význam oné malůvky. Zobrazuje jednu starou australskou legendu, podle které člověk brání svět a jeho obyvatele před drakem. Stanice Mir byla na obrázku proto, že ji podle Omana bylo třeba také zachránit. Z vágní domluvy na další spolupráci nakonec nic nevzešlo.

Zpětně si mohli představitelé Energije gratulovat k těžkopádnosti státního aparátu a neochotě úředníků pracovat před oslavami konce roku. Z Nicolase Omana se totiž posléze vyklubal obchodník se zbraněmi, který byl zapleten do několika nelegálních obchodů a několik let předtím kvůli tomu dokonce přišel o své slovinské občanství. V roce 2006 byl australským soudem odsouzen k šestiletému vězení za opakované zneužívání dítěte, kterého se měl dopustit v letech 1999-2001 v Libérii a v Thajsku.

Je tak trochu s podivem, že ruská strana v tomto případě zcela rezignovala na základní prověrku kredibility obchodního partnera. Na druhou stranu v divoké době, ve které se Rusko nacházelo, se podobní podvodníci rojili na každém rohu a Jurij Semjonov a jeho pracovníci buďto neměli kapacity k tomu, aby takovouto prověrku mohli realizovat, nebo byli natolik zoufalí, že ji vynechali, nebo v tomto ohledu prokázali obří dávku důvěřivosti.

Osud Miru však nebyl lhostejný ani dalším organizacím a osobnostem. Hlasy o tom, že Mir je třeba zachovat, se ozývaly ze všech stran. K tomu nemohli být lhostejnými volení zástupci občanů – členové Státní dumy, tedy ruského parlamentu. Ovšem, jak už to bývá, jejich snaha se obrátila ne zcela produktivním směrem. V dubnu 1999 Duma přišla se svým receptem na řešení finanční krize Miru: rozhodla o tom, že bude zřízen Národní charitativní fond na záchranu stanice Mir. Prezidentem fondu byl zvolen poslanec Dumy a bývalý kosmonaut Vitalij Sevasťjanov, který už několik měsíců za ustavení fondu loboval. Podle něj to byla jediná možnost, jak Mir zachránit.

Idea fondu rozhodně nebyla nová, v té době podobné veřejné „charitativní“ fondy rostly v Rusku jako houby po dešti. Problém byl v tom, že téměř všechny organizace tohoto druhu skončily jako prázdné skořápky a prostředky, které se v nich předtím nacházely, posloužily jako příjemný ekonomický polštářek pro jejich vedení. Jak se bohužel ukázalo, ani fond na záchranu Miru nebyl výjimkou, nehledě k tomu, že sesbíraných 15 tisíc dolarů by stačilo zhruba na jeden den provozu stanice.

Ti, kterým osud Miru ležel na srdci, si však mohli ještě v dubnu kolektivně opatrně zavýsknout. Na obzoru se totiž objevil potenciální zachránce. Byl jím jedenapadesátiletý rodák z Walesu, jistý Peter Rodney Llewellyn. V té době žil v USA, kde provozoval firmu MicroLife, která se specializovala na zpracování bioodpadu a která měla údajně začít expandovat do Ruska. Llewellyn kontaktoval Energiji s tím, že by si rád zarezervoval křeslo v Sojuzu, který měl dopravit na stanici expedici EO-28. V té době se stále ještě počítalo se startem této expedice v srpnu. Přislíbil dát dohromady částku 100 milionů dolarů, což by stačilo na roční provoz stanice. V této souvislosti se stal Llewellyn viceprezidentem investiční společnosti „Energija“, jejímž cílem bylo přivést zahraniční investice, které umožní další provoz Miru, a která se měla starat o pronájem kapacit stanice. Prezidentem společnosti se stal generální ředitel RKK Energija Jurij Semjonov.

Peter Llewellyn

Peter Llewellyn
Zdroj: old.post-gazette.com (kredit: PG Publishing)

Není třeba hovořit o tom, že Energiji by Llewellynova finanční injekce vytrhla trn z paty. Ovšem po zkušenostech s Nicolasem Omanem se vedení koncernu rozhodlo jít na věc trochu jinak, než tomu bylo předtím. Zatímco jednání s Orbal Marketing Services probíhalo za uzavřenými dveřmi a veřejnost o něm neměla ani tušení, Semjonov s Llewellynem vystoupili 17. dubna v rozhovoru pro dvě komerční televize. Důvodem byly obavy, aby se Llewellyn jen tak „nevypařil“ a snaha, aby veřejně deklaroval svůj zájem.

Veřejné představení Petera Llewellyna coby investora však vyvolalo poměrně ostrou mezinárodní reakci. Zahraniční tisk začal okamžitě upozorňovat na jeho podivnou minulost. V letech 1993-1997 měl mít na svědomí několik podvodů, za které na něj bylo podáno trestní oznámení. Ze všech obvinění se však Llewellyn nakonec dokázal vykroutit. Ruská strana a zejména zástupci Energije však v těchto informacích viděli kampaň, která měla za cíl ukončit provoz Miru. Padla dokonce nepřímá obvinění směrem k NASA a americké administrativě.

Jisté paranoii Semjonova a jeho týmu vůči Američanům se nelze divit, Američané měli s dalším fungováním Miru skutečně velký problém. Báli se, že jejich investice do Mezinárodní kosmické stanice, kde měli být Rusové hlavními partnery, by mohla přijít z velké části vniveč. Dokud byl Mir na orbitální dráze, měli Američané za to, že Rusy nic nenutí věnovat plnou pozornost svým závazkům ve prospěch ISS. Navíc Mir představoval riziko v tom smyslu, že ruské kapacity nebudou na výstavbu společné stanice stačit, nemluvě o tom, že panovaly obavy z možného vysávání amerických investic určených pro ISS právě ve prospěch Miru.

Na americkou stranu se také klonilo vedení RKA (Ruské kosmické agentury), tedy státní organizace, která v minulých letech pro Mir zajišťovala kontrakty. Vztahy mezi jejím ředitelem Jurijem Koptěvem a šéfem Energije Jurijem Semjonovem byly již dlouho hluboko pod bodem mrazu a co se týkalo RKA, Mir neměl v ruské kosmonautice žádnou perspektivu. Koptěv se nechával veřejně slyšet s tím, že „všechny mezinárodní závazky spojené se stanicí Mir byly splněny“. Jeho slova byla téměř dokonalou ozvěnou prohlášení, která v minulých dekádách předcházela konci existence stanic Saljut. RKA jednoznačně sázela na ISS a Mir jí stál v cestě.

Důvodů i záminek, proč brojit proti Llewellynovi, tedy měli Američané i někteří Rusové více než dost a další události ohledně Petera Llewellyna jim nakonec daly za pravdu. Jako první varovný signál mohla posloužit jeho vyjádření, kterými po podpisu smlouvy s Energijí reagoval na narážky ohledně své důvěryhodnosti. Llewellyn začal mluvit o tom, že jeho let má být jen reklamou, která má upozornit na sociální poměry v Rusku. Hodlal prý jeho prostřednictvím získat finanční příspěvky pro stavbu dětské nemocnice ve městě Koroljov (do roku 1996 Kaliningrad), kde sídlila RKK Energija a také Středisko řízení kosmických letů.

Vedení Energije však jako by bylo hluché a slepé a vidělo pouze smlouvu, která měla zajistit peníze pro Mir. Llewellyn prošel v průběhu dubna předběžnou lékařskou prohlídkou, která mu dala prozatímní zelenou k zahájení výcviku. Podmínkou však bylo výrazné snížení hmotnosti, podle některých pramenů měl Llewellyn dokonce 30-40 kg přes limit. Také jeho výška 190 cm byla problematická. Přesto měla 14. května začít jeho příprava k letu.

Příprava to měla být extrémně krátká, pouhé tři měsíce měly stačit k tomu, aby byl Llewellyn schopen absolvovat kosmický let, nehledě k tomu, že za tuto dobu měl pochytit alespoň nutné základy ruštiny tak, aby se byl schopen orientovat v nouzových situacích. A hned na úvod Peter přípravu ještě zkrátil poté, co přiletěl do Ruska s dvoudenním zpožděním, údajně kvůli nemoci. Ani nyní se však neměl k tomu, aby začal výcvik. Pět dní pobýval kdesi v Koroljovu a velmi pečlivě se vyhýbal novinářům.

20. května konečně proběhlo tradiční představení nového kandidáta na kosmonautický výcvik ve Středisku přípravy kosmonautů J. A. Gagarina. Následující den proběhla exkurze, během které se Llewellyn seznámil s trenažéry. Po dvou víkendových dnech pak měl začít plnit svůj, nutno říci velmi nahuštěný, výcvikový plán. První týden měl projít další lékařskou prohlídkou, vyslechnout úvodní přednášky o ovládacích prvcích Sojuzu a absolvovat několik „vzletů“ v barokomoře. Jenže všechno bylo jinak.

V pondělí 24. května místo výcviku odjel na ředitelství RKK Energija a pobyl zde celý den. Pozdě večer se vrátil, bleskově sbalil své věci, rozloučil se s děžurnými v hotelu, kde byl ubytován a odjel neznámo kam. 26. května pak agentura ITAR/TASS přinesla zprávu, že Peter Llewellyn se vzdal svého plánu na let k orbitální stanici a opustil území Ruska. Oficiálně se uváděly tři důvody, proč Llewellyn předčasně ukončil svůj výcvik (lépe řečeno jej vlastně vůbec nezahájil). Prvním byla jeho výška. Při usazení do křesla návratové kabiny Sojuzu se dotýkal koleny ovládacího pultu, což je naprosto nepřípustné. Druhým důvodem byl nerealistický časový plán jeho přípravy. Za tři měsíce jednoduše nelze laika, navíc neovládajícího jazyk, připravit na kosmický let. Ovšem hlavní roli v Llewellynově odjezdu, či spíše útěku z Hvězdného městečka, hrály peníze. Llewellyn měl údajně neustále přicházet s novými schématy a návrhy na to, jak by měl být realizován převod peněz ve prospěch Energije a ačkoliv bylo dohodnuto, že se začátkem výcviku „položí na stůl“ 10 milionů dolarů, nestalo se tak. Byť byli Jurij Semjonov a jeho spolupracovníci jak z RKK Energija, tak z investiční společnosti téhož jména, zoufalí a tváří v tvář hrozbě zániku Miru byli ochotni riskovat a věřit podezřelým slibům, nakonec i jim došlo, že Llewellyn je jednoduše podvodník, který si letem na Mir chtěl vylepšit renomé a okouzlovat tímto zážitkem budoucí potenciální oběti.

Llewellynovo extempore pro Rusy znamenalo přiznání porážky, tedy alespoň pro rok 1999. Jakmile se na Zem vrátí Afanasjev, Avdějev a Haigneré, stanice zůstane v bezpilotním režimu – minimálně půl roku a možná definitivně. Hledání způsobů k záchraně Miru však pokračovalo i nyní. A na podzim se ledy opět pohnuly, tentokrát už doopravdy. S možným řešením kontaktovala Energiji nadace FINDS (Foundation for the International Non-Governmental Development of Space). FINDS založil jistý Walter Anderson, šéf investiční firmy Gold & Appel Transfer S.A.. Organizace přišla se zajímavým technologickým nápadem, který dostal název METS a jehož tvůrcem byl inženýr Joseph Carrol.

Walt Anderson své sliby splnil, ani on však nebyl žádným svatouškem - v roce 2006 byl odsouzen za obří daňové úniky...

Walt Anderson své sliby splnil, ani on však nebyl žádným svatouškem – v roce 2006 byl odsouzen za obří daňové úniky…
Zdroj: alchetron.com

Pod touto zkratkou se skrývalo sousloví „Mir Electrodynamic Tether System (Elektrodynamický kabelový systém Mir)“. Jednalo se o systém, který měl udržovat, v ideálním případě dokonce zvyšovat, orbitu Miru bez použití raketových motorů. Princip byl relativně prostý: k výstupovému zařízení, jež dříve sloužívalo k uchycení raketového křesla 21KS, měl být přichycen pětikilometrový drát, na jehož konci by se nacházelo nepoužívané raketové křeslo 21KS v roli závaží. Drát měl být směrován přímo k Zemi a udržovat v této poloze jej měl gravitační gradient. První 4 km drátu měly být vyrobeny z anodizovaného hliníku, poslední kilometr by měl tvořit holý kov. Idea byla taková, že právě tento holý kus by měl zachycovat elektrony z magnetického pole Země. Elektrony měly putovat podél drátu směrem ke stanici, kde měl být instalován emitor s dutou katodou. Ten měl elektrony vymršťovat zpět do ionosféry. Tím by byl vytvořen elektrický obvod, díky němuž by vznikala síla 0,2 N ve směru letu, která by Mir neznatelně, avšak setrvale, urychlovala. Nejednalo se o první experiment s tímto principem elektromagnetického pohonu, už v letech 1992 a 1996 byly prováděny pokusy na palubách amerických raketoplánů (oba skončily neúspěchem), demonstrátory se nacházely také na palubách několika družic a raket. Nyní se nabízela možnost vyzkoušet koncept v dlouhodobém a kontrolovaném režimu.

První jednání mezi Energijí, FINDS a Gold & Appel proběhla na přelomu září a října 1999 a 22. října byla podepsána smlouva. Na jejím základě měla firma Gold & Appel na účet Energije převést celkem 21 milionů dolarů. Aby si vedení Energije pojistilo zájem Andersona a jeho lidí a současně se vyhnulo další blamáži, všechna jednání byla tentokrát opět udržována v tajnosti před veřejností a smlouva obsahovala podmínku, podle níž měla Gold & Appel do konce roku 1999 převést na účet Energije 7 milionů dolarů. To mělo představovat první etapu spolupráce. Druhou etapou mělo být vypuštění nákladní lodi Progress a její setrvání u Miru po dobu minimálně tří měsíců. Také za tuto etapu měla Andersonova firma zaplatit 7 milionů dolarů. Třetí etapou pak mělo být vypuštění transportní lodi s posádkou v průběhu jara 2000. Během této expedice měl být otestován demonstrátor systému METS. Nezávisle na výsledcích testu mělo být na účet Energije převedeno dalších 7 milionů dolarů.

13. prosince se konalo v Moskvě setkání vedení Energije a amerických investorů. Během něj byly projednávány výsledky dosavadních prací vyjednaných ve smlouvě a byly také dohodnuty detaily o založení nové holdingové firmy s názvem MirCorp, která bude pro Energiji zajišťovat zájemce o možnosti, které Mir nabízel. Mělo se jednat jak o využití aparatur a unikátního prostředí, tak o možnost udělat si výlet na jeho palubu pro movité dobrodruhy.

Při společném obědě Jurij Semjonov jakoby mimochodem vyjádřil pochybnosti o tom, zda Gold & Appel splní své závazky a skutečně pošle přislíbené peníze. Anderson ani nevstal od stolu a prostřednictvím mobilního telefonu zavolal do sídla své firmy a přímo před očima Semjonova dal příkaz k převodu příslušné částky na účet Energije. Za dva dny peníze skutečně dorazily. Zdálo se, že Anderson a jeho firma to s Mirem myslí opravdu vážně. Nad stanicí začínalo opět svítat…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mir_entre_l%27espace_et_la_Terre.jpg
https://images.24ur.com/media/images/1000xX/Apr2006/16107355.jpg?v=2c59 (kredit: POP TV)
kniha РКК Энергия 1996-2001 (kredit: RKK Energija)
http://old.post-gazette.com/images/19990430llewellyn.jpg (kredit: PG Publishing)
https://alchetron.com/Walter-Anderson-(entrepreneur)

Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

Prosím čekejte...


Níže můžete zanechat svůj komentář.

22 komentářů ke článku “Svět nad planetou (89. díl)”

  1. Ferda napsal:

    Musim rict pane Samarek, tohle je stejne napinave jako kdyz se srazil Progres s Mirem 😉 Velmi pekne napsano. Dekuji za krasny serial.

  2. racek napsal:

    Hezké, jako vždy. A navíc připomínka těch let, kdy jsme se tady u nás také potýkali s podobnými problémy. Těch co chtěli vydělat na naší (a ruské, maďarské … atd) nezkušenosti byla spousta. Rusku se dokonce podařilo tehdy prodat obří ropnou společnost za nula peněz ale s tučnou dotací navíc. U nás .. radši ne.

    Ale to sem nepatří. Nicméně, jak je vidět, komerční lety lidí do vesmíru tehdy neměly moc šancí a výjimky byly jen vítaným příspěvkem pro financování kosmonautiky. Takže, Mir už asi opravdu musel skončit, ISS byla perspektivnější a Rusům se otevřela cesta se na tom podílet a zachovat lidské i výrobní kapacity. Získali ovšem obrovské zkušenosti a MIR a celý dopravní systém byl velmi úspěšný. A teprve teď mi dochází, co vlastně rusové tehdy v situaci kdy stále hrozil nedostaek peněz pomocí improvizací atd.dokázali. Myslím že to převýšilo i jejich vlastní očekávání. Grandiozní. Skoro jako tenhle seriál 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Ohledně těch šancí pro komerční lety – počkal bych na další díl, ty tlaky na konec Miru byly nejen ekonomické, ale ve velké míře politické.
      A díky za ten superlativ nakonec, sice stejný názor nesdílím, ale udělal mi radost. 😉

    • Radim Pretsch napsal:

      „Ale to sem nepatří“ – standardní věta v rackových příspěvcích. Když to sem nepatří, tak to sem nepíšu…

      Já si pamatuju informace o ruské kosmonautice od 70. let. Než důvod k nadšení jací že to byli ti Rusové pašáci, vidím v Ondrově opravdu kvalitním seriálu onen pověstný výkřik „Císař je nahý“.

      • Ondřej Šamárek napsal:

        V tomto ohledu si s Tebou, Radime, dovolím nesouhlasit. 😉
        Tento díl byl specificky zaměřen na ekonomické šílenosti, které se v té době děly v Rusku (a taky jinde). Rackovy komentáře mi v této souvislosti ani v nejmenším nevadí, beru to jako zajímavý diskurs se slušným diskutérem.
        A 70. a 80. léta léta s koncem devadesátek nelze srovnávat ze stejného důvodu, proč nelze srovnávat třeba dobu Apolla s dneškem. Objem financí, které do kosmonautiky tekly, byl po rozpadu SSSR nepoměrně nižší. Osobně jsem toho názoru, že se Rusům v tomto ohledu opravdu dařilo takřka nemožné. Udržet danou frekvenci pilotovaných a zásobovacích letů v době, kdy i mnoho vlivných Rusů volalo po konci stanice, to chtělo fištrón. Nehledě na to, že až do konce se na Miru dělala zajímavá a cenná věda, kterou prostě jinde nebylo možné provozovat – ISS byla v emrbryonálním sádiu. Bez velmi barvitých způsobů, jak získat potřebné peníze, by to prostě nešlo.

        • Radim Pretsch napsal:

          Rozumím. Ale mi nešlo o finanční stránku, ale informační. O to, jaké informace šly do světa tehdy a co se skutečně dělo za oponou. Což barvitě popisuje Tvůj seriál. Proto ten odkaz na Císařovy nové šaty.

          A zrovna tento díl ve mě vzbuzuje spíš smutek nad tím, než obdiv k tomu, kam až Rusové klesli v marné snaze o udržení Miru.

          • Ondřej Šamárek napsal:

            Aha, rozumím. To je na dlouhou debatu u jazyk rozvazujícího moku (což vlastně není vůbec špatná idea, co Ty na to? ;-))

          • Radim Pretsch napsal:

            Kdykoliv, kdekoliv. To víš prázdniny, co ti budu povidat 😉

          • Ondřej Šamárek napsal:

            OK, ozvu se. 😉

  3. Q napsal:

    Nejprve poděkuji autorovi za skvělý seriál, s nímž jsou úterky mnohem lepší než dřív.. díky moc !!

    Ohledně článku; rád bych věděl, jakým způsobem chtěla firma Orbal Marketing dovézt MIR zpět na zem. Pomocí raketoplánů? Nic jiného mne nenapadá; to by ale muselo být úžasně drahé. Kromě toho mám dojem, že přinejmenším základní blok by se do nákladového prostoru shuttlu nejspíš vůbec nevešel, nebo se pletu?

    V souvislosti s ukončením provozu MIRu ve prospěch ISS by mě ještě zajímalo, jestli rusové neuvažovali nad možností přemístit některé novější moduly na ISS. Například taková Priroda byla vypuštěna jen dva roky před ISS. Se Zvezdou se ve vesmíru minula jen těsně a člověk nemusí být zrovna kovaný v Nauce o pilotované kosmonautice, aby viděl, že další modul by se ruskému segmentu ISS docela hodil..

    Závěrem si dovolím menší off-topic – Jak je vidět, konec století a přelom milénia nepatřily ke šťastným obdobím ruské kosmonautiky. Všeobecný nedostatek peněz a množství různých pochybných existencí a šarlatánů… Tak si říkám – neovlivnily mimo jiné i zkušenosti se závěrečným obdobím MIRu postoj rusů k Elonu Muskovi? Přece jen, když si člověk uvědomí, co po nich vlastně chtěl, nelze se ve světle takovýchto zkušeností ani moc divit jejich postoji.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Plán na dopravu Miru zpět na Zem počítal s využitím amerických raketoplánů. Byl by to však neuvěřitelně nákladný a pracný proces, něco málo bude zmíněno v posledním dílu seriálu. 😉
      Ohledně využití modulů – ne, Rusové s tím nepočítali a nebylo by to ani možné. Hlavním důvodem byl nedostatek pohonných látek v nádržích jednotlivých modulů, díky čemuž je nebylo možné nechat přelétnout kamkoli jinam. Převoz raketoplánem také nepřicházel v úvahu, na to byly moduly příliš těžké a rozměrné (opět viz poslední díl seriálu). Bylo by třeba vyvinout nějaký druh orbitálního tahače a na to nebyl čas ani peníze.
      Ad Musk – těžko říct. Do hlav oněm ruským vyjednavačům nevidíme, je ale možné, že to byla kombinace chamtivosti, chaosu a právě nedůvěry. Ale opět podotýkám – jak to bylo skutečně, to se nikdy nedozvíme.

      • Hawk napsal:

        Mozna slo Mir na dlouhe roky zakonzervovat. Pokud se vypusti atmosfera, jednou za cas by se stanice poradne zvedla na vyssi drahu, udrzovaly se jen nezbytne systemy(stabilizace a dalkova komunikace), tak jake vaznejsi opotrebeni hrozi?
        ISS ukazuje, ze tady muze byt treba jeste 10-20 let, takze v modulech(minimalne skorapce) by vetsi problem byt nemel. Voygaery zase ukazuji, ze komunikace/ovladani na dalku funguje po desitky let.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Vypuštění atmosféry učitě ne – mnoho systémů se nacházelo v přetlakové části a ke své funkci atmosféru potřebovalo (viz systém natáčení solárních panelů zmíněný v jednom z předchozích dílů).
          Ale myšlenky na zvednutí orbity Miru tak, aby byl zachován třeba pro budoucí vyžití soukromníky, se v Rusku v té době objevovaly. Jenže i monitorování uspané stanice odčerpávalo zdroje, kterých se Rusům zoufale nedostávalo…

      • Q napsal:

        Díky za odpovědi, s tím raketoplánem jsem to tak trochu tušil.
        Pokud tedy chápu správně, nádrže na modulech byly pouze jednorázové a nešly doplňovat?
        Je vůbec fascinující jak se dosud superdrahé unikátní zařízení, pouhým pomyslným škrtem pera (v rozpočtu), změní v kus problematického šrotu.
        Každopádně se těším na závěrečné díly seriálu, ačkoli bez nich už ty úterky nebudou co dřív. 🙂

    • fp napsal:

      postoj rusov k muskovi ovplyvnil len samotny musk ktory prisiel s dost arogantnou poziadavkou aby mu rusi poskytli dve rakety za cenu jednej.
      kto normalny by takeho cloveka neposlal kade lahsie?
      kto bol vtedy musk, ze si dovolil prist s takou poziadavkou? keby prisiel ze chce zo 10 rakiet ked mu daju vyraznu zlavu tak nic nepoviem, ale chciet pri 2 raketach 50% zlavu tak to je uz drzost

      toto sa ale pri tej historke ako muska udajne rusi vysmiali zamlciava a pritom to zasadne meni pohlad na tu situaciu

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Aniž bych se chtěl Muska zastávat, tak ta epizoda s osmi miliony dolary za dvě rakety proběhla až při druhé Muskově cestě do Moskvy v únoru 2002, tedy až poté, co se mu během první cesty v říjnu 2001 Rusové víceméně vysmáli.
        A proč to nazývat arogancí nebo drzostí? Prostě Musk dal nabídku a Rusové na ni nepřistoupili, end of story.

        • fp napsal:

          no lebo je to arogantne, ale samozrejme niektori na muska nedaju dopustit
          ak viem ze nieco stoji X a predavajuci nema problemy s odbytom co vtedy rusi velmi nemali tak je drzost ist za nim nech mi to preda za X/2
          aj keby muskovi verili a nepovazovali ho len za arogatneho rychlozbohatlika tak mu to proste za 50% predat nemohli lebo by si sami znizili trhovu hodnotu tej rakety.

          a ked je to end of story tak preco to potom muskonauti tak rad vytahuju aby si kopli do ruska?
          neboli to predsa rusi co si na tom zalozili PR, ale musk a jeho ludia to zacali pouzivat ako legendu o zalozeni firmy a aj z tohto dovodu ja tu cast o vysmievani sa a vypoctu ceny rakety pocas letu 🙂 beriem s velkou rezervou lebo v usa si zakladatelia firiem velmi radi priklasluju historku ako a preco zalozili firmu. kazda spravna americka firma musi mat super historku o zalozeni, co tam potom ze vacsina z nich su viac ci menej vzdialene skutocnej verzii ako firma vznikla 🙂

          • Ondřej Šamárek napsal:

            Pro někoho arogantní, pro někoho prostě pokus, který nevyšel. To záleží na úhhlu pohledu a je evidentní, že se na tomto neshodneme.
            Jinak, pokud jsem si dobře všimnul, do Rusů si mimnimálně v tomto článku a diskusi pod ním nikdo nekopl, proto moc nechápu to rozhořčení.

          • Risa123 napsal:

            Existuje ještě jedna možnost a to hloupost. Naivně si ve své neznalosti myslel, že mu na to přistoupí a oni pochopitelně ne. Ostatně by mu něco takového bylo podobné…

          • Ondřej Šamárek napsal:

            Jak jsem psal, do hlavy nikomu nevidíme…

Zanechte komentář

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.