Svět nad planetou (83. díl)

Musabajev a Budarin na palubě Miru

Po odletu raketoplánu náhle vypadala stanice mnohem prostornější a opuštěnější. Zatímco před příletem Discovery tvořily posádku tři osoby, nyní na palubě Miru zůstali pouze Talgat Musabajev a Nikolaj Budarin. Na nudu si však stěžovat nemohli. Bylo to spíše naopak – Valerij Rjumin se během svého krátkého pobytu na stanici vyjádřil v tom smyslu, že objem prací jak na ruském a kazašském vědeckém programu, tak na údržbě, by vyžadoval posádku nejlépe o šesti lidech. Musabajev a Budarin se tedy měli co otáčet. Navíc stále ještě dobíhal vědecký plán programu Shuttle-Mir a tak měli oba muži plné ruce práce s tavbou v píckách modulu Kristall, snímáním zemského povrchu, astrofyzikálními a biomedicínskými experimenty a dalšími položkami vědeckovýzkumného programu. Ke cti Musabajeva a Budarina je nutno podotknout, že jejich pracovní nasazení bylo velmi vysoké a oba muži v letovém plánu úspěšně odškrtávali bod za bodem. Na konci června proběhly také prověrky některých systémů stanice a z nádrží Progressu M-39 byly přečerpány pohonné látky do staničních nádrží. Tím byla de facto zahájena příprava na přílet nové směny, která měla v Sojuzu TM-28 odstartovat 3. srpna. Ovšem, jak se ukázalo, prohlubující se problémy s financováním ruského kosmického průmyslu se tentokrát bezprostředně dotkly příprav na pilotovaný start…

 

Politik ve vesmíru

 

Sojuz TM-28 dorazil po pětidenní cestě na Bajkonur 20. června 1998. Okamžitě začaly testy všech systémů lodi, stejně jako tomu bylo vždy předtím. Ovšem kypící aktivita trvala poměrně krátce: 25. června byl vypnut elektrický proud na celém polygonu. Dodavatel elektrické energie, jímž byla firma Kazachenergo, přistoupil k tomuto radikálnímu kroku, neboť u Ruské kosmické agentury RKA evidoval dluh ve výši 35 milionů rublů. Práce na přípravách lodi se zastavily a začalo jít do tuhého. Bylo jasné, že plánovaný start 3. srpna je mimo hru, ovšem pokud Sojuz TM-28 neodstartuje do 13. srpna, bude to mít dalekosáhlé následky. Certifikovaná dvousetdenní životnost Musabajevova a Budarinova Sojuzu TM-27 totiž končila v poslední srpnové dekádě. Jakékoli další zdržení startu Sojuzu TM-28 by mělo za následek nemožnost předání komplexu a také nemožnost splnit vědecký program jednoho z kosmonautů, který měl na palubě Miru zůstat právě jen po dobu předání směn.

Situace byla natolik vážná, že generální konstruktér RKK Energija Jurij Semjonov a jeho zástupce Valerij Rjumin (který se před několika týdny vrátil z vesmíru) požádali o osobní jednání prezidenta Kazachstánu Nursultana Nazarbajeva. Argumentovali tím, že dluh RKK Energija vůči Kazachenergo, který byl součástí celkového dluhu RKA, činí „jen“ 4 miliony rublů, nicméně Kazachenergo trvá na vyplacení kompletního dluhu, jinak elektřinu znovu nezapne. Nazarbajev přislíbil, že se zasadí o vyřešení situace a skutečně, deset dní poté, co Kazachenergo odstřihlo kosmodrom od sítě, elektřina opět začala proudit, ovšem s podmínkou, že dluh bude zaplacen nejpozději do 25. července. RKA tak dostala čas na to, aby si cestou úvěru u komerčních bank zajistila finance na umoření pohledávky. Start byl přeložen na 13. srpen.

Posádka EO-26: Padalka a Avdějev

Posádka EO-26: Padalka a Avdějev
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

V takovémto divokém období probíhala závěrečná fáze výcviku posádky Sojuzu TM-28. Dvojice, která měla vystřídat Musabajeva a Budarina na stanici, tvořili Gennadij Padalka a Sergej Avdějev. Tito dva kosmonauti se spolu připravovali už v roli záložní posádky EO-24. Tehdy s nimi trénoval francouzský kosmonaut Jean-Pierre Haigneré. Ani nyní neměli Padalka s Avdějevem trénovat sami. Třetím do party byl velmi zajímavý muž – Jurij Michajlovič Baturin.

Fakt, že se Baturin objevil v nominaci na let Sojuzu TM-28, byl pro nezasvěcené možná trochu šok. Absolvent Institutu fyziky a technologie pracoval od první poloviny sedmdesátých let jako řadový inženýr v NPO Energija. V roce 1975 podal přihlášku do oddílu kosmonautů, téměř okamžitě však byl z výběru vyřazen kvůli krátkozrakosti. Svůj nevyužitý potenciál si pak Baturin souběžně s prací inženýra kompenzoval studiem oborů, které byly, vzhledem k jeho původnímu zaměření, tak trochu bizarní. Studoval totiž fakultu žurnalistiky na Moskevské státní univerzitě a právo na Všesvazovém právnickém korespondenčním institutu. V roce 1980 měl v kapse další dva vysokoškolské tituly a s kosmonautikou se načas rozešel, když v roce 1980 z Energije přestoupil do služeb Institutu hospodářství a práva Akademie věd SSSR.

Jurij Baturin

Jurij Baturin
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Ve druhé polovině osmdesátých let spolu se dvěma kolegy rozpracoval projekt zákona „O tisku a dalších masových sdělovacích prostředcích“. Nic si od tohoto projektu neslibovali, ale k velkému všeobecnému překvapení jejich návrh zákona o tisku v roce 1992 prošel legislativním kolečkem a stal se první právní normou SSSR v tomto oboru.

Baturin se stal svého druhu hvězdou a poté, co na začátku devadesátých let krátce pracoval v aparátu tehdejšího vládce SSSR Michaila Gorbačova, si jej vyhlédnul ruský prezident Boris Jelcin. Na jaře 1993 se Baturin stal členem prezidentské rady a postupně také poradcem prezidenta v oblasti práva a také národní bezpečnosti. Vrcholem politické kariéry bylo jeho jmenování tajemníkem bezpečnostní rady. Ani to jej však neuspokojovalo, v koutku duše mu pořád hlodal pozůstatek dávného snu. Baturin se chtěl dostat do vesmíru. A jestliže předtím jej jako obyčejného inženýra zastavila oční vada, nyní, coby jeden z lidí na vrcholu pyramidy moci, měl v rukou mnohem větší páky a konexe.

Od ledna 1996 se ve Hvězdném připravoval víceméně z vlastní iniciativy podle individuálního programu. Spíše než skutečné přípravě to bylo podobné dovádění kluka, který se dostal do obchodu s hračkami. Centrifuga, skoky s padákem, nácviky na moři… Pak mu však předseda Hlavní lékařské komise nadhodil, že by mohl zkusit, jestli by prošel nástrahami lékařských prohlídek určených pro kosmonauty-výzkumníky. A Baturin kupodivu prošel naprosto bez problémů. Splnění dávného snu se najednou zdálo být blíže, než si předtím dokázal představit. Jeho šéf Jelcin mu dal požehnání a v září 1997 dostal Baturin oficiálně bene také od lékařské komise ke všeobecné kosmonautické přípravě. Tou prošel od října 1997 do února 1998. Na jejím konci obdržel kvalifikaci „kosmonaut-výzkumník“ a v dubnu byl zařazen do oddílu kosmonautů. Bylo to docela zvláštní zařazení, protože, na rozdíl od ostatních kosmonautů, nebyl Baturin včleněn do žádné sekce oddílu. Nicméně v té době už bylo jasné, že poletí na Sojuzu TM-28.

Abychom byli féroví, musíme přiznat, že lety politiků do vesmíru nejsou ruským vynálezem. S cestami tváří politického života začali v osmdesátých letech Američané, když se na palubách raketoplánů vystřídali republikánský senátor Jake Garn a demokratický kongresman Bill Nelson. S touto praktikou Američané zdánlivě přestali po katastrofě Challengeru, nicméně v devadesátých letech se k ní vrátili prostřednictvím demokratického senátora Johna Glenna, který se do vesmíru podíval po necelých 37 letech při misi STS-95.

Posádka Sojuzu TM-28: (zleva) Baturin, Padalka, Avdějev

Posádka Sojuzu TM-28: (zleva) Baturin, Padalka, Avdějev
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Baturin však, přes prvotní úspěchy, neměl na růžích ustláno. Někdy v průběhu roku 1997 začal ztrácet Jelcinovu přízeň a pomalu se dostával do stále větší izolace. Pak přišlo to, co přijít muselo: v srpnu 1997 byl odstaven z funkce tajemníka bezpečnostní rady a další rok v únoru pak dostal vyhazov z řad prezidentových poradců, oficiálně z důvodu snižování personálních stavů. To už byl v plném běhu jeho kosmonautický výcvik a Baturin se mohl obávat, zda jej náhlá nemilost jeho bývalého šéfa, kterému nestál ani za to, aby se s ním po několika letech společné práce rozloučil byť jen po telefonu, nepřinutí opustit sen, který už měl na dosah. A skutečně se tak málem stalo.

12. června 1998 byl Baturin na recepci v Kremlu u příležitosti Dne Ruska. Protože jej nazítří čekala velká lékařská komise, usrkával z pohárku jen sodovku. Najednou se k němu přitočil Jelcin, přiťukl si s ním a řekl: „Do vesmíru tě nepustím!“ Načež to samé zopakoval hodně nahlas, aby to slyšeli i okolostojící. V Baturinovi by se krve nedořezal. Ona příhoda se samozřejmě donesla i k vedení Výcvikového střediska kosmonautů a k dalším pohlavárům. Baturina se snažil uklidnit letový ředitel Vladimir Solovjov slovy: „Nejsme žvanilové, ani politici. Když vám naši řekli, že poletíte, znamená to, že poletíte.“ Nicméně na Baturinově psýše se obavy znatelně podepsaly. Když pak na Bajkonuru odstavili elektrický proud, Baturin to měl za zlé znamení. „Teprve až když jsem v předvečer startu sledoval film ‚Bílé slunce pouště‘ (jedna z předstartovních tradic – pozn. aut.), uvěřil jsem, že poletím.“ Teprve tehdy se přestal strachovat, že jej a jeho dva kolegy vymění za dubléry, kterými byli Sergej Zaljotin, Alexandr Kaleri a Jurij Šargin.

13. srpna ráno začaly předstartovní rituály, nicméně s jednou změnou oproti předchozím letům – zatímco předchozí posádky oblékaly skafandry ve staré montážní hale na „ploščadce 2“ zhruba kilometr od rampy, Padalka se svou posádkou vykonali premiérově tento úkon v hale 254, která původně sloužila pro raketoplán Buran. Zde byly prostory mnohem větší, světlejší a pro posádku, personál i pro žurnalisty mnohem přívětivější.

Posádka na rampě

Posádka na rampě
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Jinak vše probíhalo podle mnohokrát vyzkoušeného scénáře a odpoledne místního času se Sojuz TM-28 na špici nosiče Sojuz-U vydal z Gagarinské rampy k čistému letnímu nebi. Teprve během prvního obletu Země se Baturin přiznal svým dvěma kolegům k tomu, co se mu přihodilo před dvěma měsíci v Kremlu. Padalka a Avdějev o ničem netušili a v hektické závěrečné fázi výcviku se jim nic nedoneslo. Nicméně cosi se jim na Baturinovi i tak nezdálo: „Všimli jsme si, že po lékařské komisi jsi se změnil, ale připisovali jsme to nervozitě před startem.“

Zkušený Avdějev fungoval hned od začátku jako rádce pro své dva „zelené“ souputníky. A mimo jiné během prvních hodin přišla i řeč na stesk po domově. „Serjožo, ty jsi zkušený,“ prohlásil Padalka, „řekni, kdy se ti během dvou letů začalo stýskat po domově.“ Avdějev se na chvíli zamyslel: „Rozumíš, při prvním letu je všechno nové, zajímavé…“ Padalka se však nedal odbýt: „A u druhého letu?“ Avdějev s vážnou tváří odvětil: „Po dvou sekundách v beztíži…“

Přestože Baturinova cesta do vesmíru by se pravděpodobně neuskutečnila, pokud by svého času nebyl vlivnou politickou figurou, nebyl ve vesmíru jen jako pasivní divák. Hned první den letu začal plnit svůj vědecký program. Původní plán předpokládal pouze sedmidenní let, během něhož by se Baturin víceméně pouze „kochal“, oficiálně to bylo nazýváno „inspekční“ nebo „seznamovací“ program. Ale Baturin nebyl z těch, kteří by chtěli čas strávený ve vesmíru utrácet zbůhdarma a postupně vznikl vědecký plán sestávající ze šestnácti experimentů, který tvořily tři hlavní linie. První linií bylo zkoumání schopnosti provádět specifická pozorování zemského povrchu během prvotní fáze letu, a také zkoumání adaptace a změn v organismu během setrvávání ve stavu beztíže. Druhou linií byly pokročilé technické experimenty a třetí linií pak biotechnologické experimenty.

Dvoudenní let ke stanici byl poklidný – nicméně pouze pro posádku. Pracovníci řídicího střediska měli hlavu v pýru: 14. srpna vypověděla službu družice Luč systému Altair, skrze kterou mělo být zajišťováno spojení s lodí během stykovky. Narychlo se hledalo řešení a podařilo se jej nalézt v podobě retranslační družice Gelios-11L, která pracovala v tomtéž systému. V den, kdy bylo plánováno připojení Sojuzu ke stanici, proběhly testy Geliosu, které dopadly na výbornou. Družice tedy mohla posloužit během klíčové fáze sbližování pro přenos komunikace i televizního signálu, nikoli však telemetrie.

Na stanici se během první srpnové dekády Musabajev s Budarinem připravovali na přílet svých kolegů a těšili se na jejich start. Mimo jiné také probíhaly testy systému Kurs, ty však nedávaly příliš povzbudivé výsledky. Kosmonauti byli nuceni podle instrukcí z řídicího střediska provést doslova „kutilskou“ opravu, kdy jeden funkční Kurs pomocí kabelů propojili s anténami na solárních panelech a s anténou na předním stykovacím uzlu. Problémy s Kursem vedly ke změně plánů s Progressem M-39. Původně měl být odpojen 14. srpna, tedy den před příletem nové posádky, nyní však bylo třeba improvizovanou opravu prověřit a tak se Progress měl odpojit už 12. srpna. Teprve až po testech Kursu provedených za pomoci Progressu se bude moci Sojuz TM-28 vydat ke stanici.

12. srpna krátce po poledni moskevského času se Progress odpojil od modulu Kvant a začal se od komplexu vzdalovat. Po menších úpravách propojovacích kabelů vyšly testy Kursu úspěšně a Progress se mohl vzdálit na parkovací dráhu. Opětovné spojení s Mirem mělo proběhnout na začátku září.

O dva dny později se pak Sojuz s Padalkou, Avdějevem a Baturinem blížil ke stanici v automatickém režimu. Systém Kurs pracoval bez problémů, ovšem specialisté předpokládali, že v daném režimu sbližování může dojít k zastínění antén a Kurs by v takovém případě mohl přílet transportní lodi k Miru přerušit. A skutečně se tak stalo. Zhruba 2 minuty před plánovaným spojením Sojuzu se stanicí Kurs zavelel k odletu. Na pokyn z řídicího střediska Padalka přebral řízení lodi do svých rukou a ze vzdálenosti 50 metrů dovedl Sojuz TM-28 naprosto hladce k jeho cíli. Baturin následně spojení popisoval „jako když přijede vlak k perónu Leningradského nádraží: lehké drcnutí a pak naprostá nehybnost.“ Gennadij Padalka svůj úkol splnil na výbornou.

Po nezbytných prověrkách hermetičnosti se konečně pětice mužů dočkala. Poklopy se otevřely a jako první na palubu Miru vlétnul Baturin, který měl u oka okulár videokamery, na kterou chtěl tento okamžik zaznamenat. Nečekal však, že jej Padalka s Avdějevem zezadu lehce přistrčí a když narazil do okuláru, na chvíli mu před očima létaly hvězdičky. Přesto však nezaváhal a zvolal: „Zdravím, mládenci, přijímáte návštěvy?“ Ještě týž den byla Baturinova anatomická vložka sedadla přenesena ze Sojuzu TM-28 do Sojuzu TM-27. Na programu byla tradiční videokonference a neméně tradiční večeře, ovšem hned zkraje bylo třeba přenést některé kontejnery z transportní lodi do útrob Miru. Musabajev s Budarinem by si nejraději povídali celou noc, ale když Talgat viděl kruhy pod očima nově přilétnuvších, musel chtě nechtě zavelet k večerce…

Následující dny byly pro novou a starou směnu ve znamení předávky komplexu a Jurij Baturin se pustil do realizace dalších položek svého vědeckého plánu. Vzhledem k jeho původnímu vzdělání byly jedním ze středobodů fyzikální experimenty. Zvláštní místo mezi nimi měl experiment „Plazmennyj kristall-2 (Plazmový krystal)“. Jeho cílem bylo zaznamenat chování mikroskopických částeček prachu ve studeném plazmatu. Experiment běžel na palubě Miru už od ledna toho roku a s Baturinem na palubě Sojuzu dorazila vylepšená aparatura. Baturin měl provést celkem tři seance a jejich výsledky jej natolik zaujaly, že se Plazmovým krystalem začal zabývat i po návratu z letu a tento experiment se stal „vlajkovou lodí“ jeho druhé mise, která se uskutečnila na jaře 2001, tentokrát už na stanici ISS.

Na začátku třetí srpnové dekády začali kosmonauti připravovat Sojuz TM-27 k cestě domů. Do návratové kabiny museli nacpat celých 76 položek, které měly být vráceny na Zem. Není divu, oněmi položkami byly z velké části výsledky hned čtyř vědeckých programů: ruského, kazašského, společného programu s NASA a Baturinova. 24. srpna se posádka Miru uložila na kutě už odpoledne. Budíček měl totiž přijít o půl jedenácté večer, protože balistické podmínky diktovaly čas odpojení Sojuzu od stanice v „nekřesťanskou“ dobu. Asi není třeba hovořit o tom, že ani jeden z trojice Musabajev, Budarin a Baturin se spánku nevěnoval.

Před rozloučením se udála zajímavá příhoda. Musabajev se chtěl malinko přikrášlit, jenže někde ztratil svůj kovový hřebínek. Požádal o jiný a Baturin mu půjčil svůj. Musabajev se přičísnul a poté, co jej Baturin ujistil, že hřeben nepotřebuje, jej zastrčil do kapsy. A pak, možná z rozmaru, nebo snad díky podivné předtuše, přikázal Baturinovi, aby našel ještě jeden hřeben a vložil jej do palubní dokumentace v návratové kabině. Baturin poslušně splnil podivné přání velitele.

Když se pak postupně skládali do návratové kabiny, Baturin zjistil, že nedokáže připojit vzduchovou hadici ke svému skafandru. Musabajev prozkoumal přírubu hadice a zjistil, že je na ní ohnutý kovový „zub“. Chvíli nadával a pak směrem k Baturinovi pronesl: „Dej mi něco kovového“. Baturin se udiveně zamyslel, kolem nic kovového nebylo, ledaže by ulomil kus ovládacího pultu Sojuzu. Pak jej osvítilo a zeptal se Musabajeva: „Talgate, a co hřebínek?“ Musabajev zavrtěl hlavou: „Kdoví, kde je. Ztratil jsem ho v orbitálním úseku, když jsem si oblékal skafandr.“ Načež Baturin sáhnul do jednoho svazku palubní dokumentace a vytáhnul odtud hřebínek, který mu tam velitel z nejasných důvodů přikázal vložit. Situace byla zachráněna a zub se podařilo narovnat, byť se přitom hřebínek zlomil. Nyní už nic nebránilo odletu a krátce po páté hodině ranní se transportní loď odpojila od komplexu.

Posádka Sojuzu TM-27 po přistání

Posádka Sojuzu TM-27 po přistání
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Během odletu nastalo pár komplikací. Už v únoru, když probíhalo přestykování Sojuzu od zadního uzlu ke přednímu, vypověděly službu palubní hodiny. Musabajev si proto na cestu domů vzal digitální budík, který na Miru nechal některý z Američanů, a podle tohoto běžného budíku pak kontroloval časový plán. Po odpojení na chvilku poskočilo kosmonautům srdce, když najednou začala v kabině růst koncentrace CO2. Naštěstí se po chvíli situace dostala do normálu, za vším zřejmě stál některý z kontejnerů s položkami, které se vracely na Zem. Kontejner se pravděpodobně pohnul a překryl analyzátor atmosféry. A ještě jedna epizoda se odehrála po odletu od stanice. Zhruba na 7-8 minut bylo přerušeno spojení s řídicím střediskem. Příčina byla, mírně řečeno, šokující: na sledovací stanici Ščelkovo, která v daný moment udržovala spojení s lodí, byl vypnut elektrický proud. Důvod: nezaplacený dluh za elektřinu!

Další průběh přistávacího manévru naštěstí nová nepříjemná překvapení nepřinesl. Brzdicí zážeh, rozdělení lodi na úseky i průlet atmosférou proběhly jako podle učebnice a ve slunečném dopoledni návratová kabina přistála v zadané oblasti. V daný moment měli Musabajev a Budarin za sebou let trvající 207 dní, 12 hodin, 51 minut a 2 sekundy, zatímco Baturin si mohl připsat 11 dní, 19 hodin, 41 minut a 33 sekund. Když už trojice seděla na křeslech nedaleko kabiny a nabírala dech, obdržel každý z kosmonautů miniaturní dýni a červené jablko. Musabajev se rozhodl přítomné malinko pobavit: po dvou stovkách dní v beztíži úspěšně předvedl s těmito plody malé žonglérské číslo.

Když se o tři dny později ve Hvězdném konala tisková konference s navrátilci, došla řeč i na plánovaný konec stanice, který se měl odehrát podle tehdejších záměrů v roce 1999. Všichni tři kosmonauti se vyslovili pro zachování stanice pro další využití, přičemž Musabajev podotknul, že momentálně je z jeho pohledu stanice v lepším stavu, než tomu bylo během jeho první mise v roce 1994. Ovšem ve hře byl mnohem silnější hráč – peníze. Legendární Mir měl podle všech předpokladů před sebou už jen pár měsíců existence…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://www.spacepatches.nl/mir/tm27_musabuda_200.jpg
http://www.spacefacts.de/mir/large/mir-26.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/more/cosmonauts/photo/baturin_yuri_5.jpg (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-tm-28_2.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/walkout/page/english/soyuz-tm-28.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-tm-27_recovery.htm (kredit: Spacefacts.de)

Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

6 komentářů ke článku “Svět nad planetou (83. díl)”

  1. Jiří Hadač napsal:

    Jako brzda brzda, nesmí skončit, ještě musí nahoru pěkných pár šohajů. Takže velevážení exsoudruzi, hleďte někde vyškrábnout pár desítek milionů. Mir tam musí vydržet ještě pár let. Tak se snažte.

    Díky moc Ondro. Pořád dobré, to sem netušil, že se tam odehrávali i takovéto příběhy.

  2. Hawk napsal:

    Jak se pise, stanice byla v relativne dobrem stavu. I kdyz nakonec zahucela v oceanu az v roce 2001 bylo to ponekud kratkozrake rozhodnuti, stejne jako dnesni obcasne uvahy o konci ISS.Nic podobneho se na LEO nepostavi ani hned.
    Stejne vetsinou se usetri tak, ze usetrene penize nezustanou v kosmonautice, ale skonci jinde.

    • Radim Pretsch napsal:

      Důležité je to slovíčko „relativně“. Za něj se schová ledascos.

      Mě vždycky překvapí, jak v průběhu misí posádky zjišťují co všechno nefunguje, že jde občas o život, jak se Mir už dávno proměnil ve skladiště, ve kterém nikdo netuší co vůbec natož kde co je, sem tam poznámka o nelibém odéru a plísních, ale na závěr mise se nad jeho stavem rozplývají.

      Přijde mi, že Mir se v 90. létech proměnil v symbol. Jeho vědecká hodnota, podle mě, určitě nebyla nulová. Ale nevyvážila úsilí a náklady na jeho provoz.

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Co se týče skladiště – tam to provozovatel prostě prošvihnul. Ale poté, co se v roce 1997 Mir vyhrabal z nejhoršího, byl na svůj věk v dobré kondici. Ohledně odéru a následných ód – ano, je to trochu paradox, ale asi to dokládá, že si člověk na leccos zvykne.
        Vědecká hodnota nebyla nulová ani omylem, všechny expedice po roce 97 plnily vcelku nerušeně vědecké programy, protože – samozřejmě mimo běžné provozní věci – stanice už nepotřebovala tak rozsáhlé opravy, jako třeba za Ciblijeva a Lazutkina.
        A není také od věci zmínit, že i nyní (tedy v roce 1998) byl Mir jedinou stálou obydlenou platformou na orbitální dráze. Takže si nejsem jistý, jestli je fér hovořit o nákladech v porovnání s přínosy. Už jen to, že jeho provoz pomáhal udržovat pohromadě týmy odborníků, kteří pak své zkušenosti mohli využít při stavbě a provozu ISS, se penězi podle mého názoru moc vyvážit nedá…

  3. Vaclav napsal:

    Já jsem zvědav na čínský „Mir“. Technika a technologie za poslední desetiletí pokročila a tak by mohl, či dokonce měl by být modernější než ISS. První díl již čeká na vypuštění a pak by se mělo létat v několikaměsíčních intervalech.

Zanechte komentář

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.