Přestože bylo trvání expedice EO-19 ohraničeno zhruba pouhými sedmdesáti dny, Solovjov a Budarin se, co se letového plánu týče, rozhodně neměli za co stydět. Čekala na ně práce v podobě několika desítek experimentů, které se týkaly oblasti výzkumu nových materiálů nebo dálkového sledování Země a její atmosféry – kosmonauti se měli věnovat zejména procesům zrodu tajfunů. Součástí letového plánu byly také astrofyzikální pozorování, mělo být prováděno soustavné pozorování vybraných částí kosmického prostoru, zejména pomocí vybavení modulu Kvant. Stranou však neměly zůstat ani biotechnologické experimenty, při nichž měla hrát prim aparatura firmy Boeing a které měly být zčásti realizovány na komerční bázi. Krom toho měla posádka provést několik výstupů do volného prostoru a také se podílet na rekonfiguraci stanice. Ta se totiž od konce června nacházela v takové podobě, která umožňovala připojení amerického raketoplánu. U předního stykovacího uzlu byl pro tento účel dočasně zakotven modul Kristall, který bylo třeba vrátit na jeho místo. Přestože na procesu přemísťování modulů pomocí mechanismu Ljappa kosmonauti přímo neparticipovali a vše bylo naprogramováno a monitorováno z řídicího střediska, jednalo se o poměrně vzácnou událost. Kosmonautů, kteří byli při tom, když se Ljappa dostala do akce, bylo jako šafránu…

„Nějak se zabavte…“

Než se ovšem mohl modul vydat na krátkou cestu k bočnímu portu, bylo třeba jej na tuto cestu připravit. Kristall byl, stejně jako ostatní moduly, se stanicí propojen solidním klubkem kabelů a do jeho útrob byl také ze základního bloku vyveden vzduchovod. Vše bylo třeba odpojit a na to Solovjov s Budarinem potřebovali dva dny. 17. července 1995 pak modul uzavřeli příklopem a prověřili jeho hermetičnost. Krátce před šestou hodinou ranní byly z řídicího střediska vyslány povely, které probudily Ljappu. Ta se „chytila“ za hnízdo na přechodovém úseku a když byl Kristall odpojen, začala jej přesouvat na jeho staronové místo. Za několik desítek minut bylo hotovo a Kristall byl zachycen na pravém radiálním portu přechodového úseku. To byla jeho finální destinace. Modul, který toho kolem přechodového úseku „nacestoval“ suverénně nejvíce, zůstal na tomto místě až do ohnivého finále Miru.

Před posádkou nyní byl druhý výstup do volného prostoru, který byl naplánován na 19. červenec. Oba kosmonauti tradičně před výstupem prověřili na svých skafandrech vše, co se prověřit dalo a připravili se na poměrně komplexní úkol. Hlavním cílem výstupu totiž měla být instalace přístroje MIRAS na exteriéru modulu Spektr.

Název MIRAS je zkratkou pro „Mir Infra-Red Atmospheric Spectrometer (Infračervený atmosferický spektrometr pro Mir)“. Jednalo se o výsledek spolupráce mezi vědeckými instituty Belgie a Francie. Jeho původní umístění mělo být velmi zajímavé. Zpočátku se totiž počítalo s jeho instalací na povrchu stanice Mir-2, která měla být následovnicí Miru. Ovšem s tím, jak se projekt Mir-2 odkládal a jeho financování se ne a ne vyloupnout z mlhavých kontur, Francouzi a Belgičané se rozhodli vsadit na jistotu: MIRAS poputuje k současné stanici a bude umístěn na kónickém úseku NGO. Problém ovšem představovaly jeho rozměry. Oproti původním plánům bylo třeba spektrometr zmenšit a rozložit na dvě části, které kosmonauti spojí až během výstupu. I tak se ovšem jednalo o solidního bumbrlíčka, který při celkové délce 2,1 metru a průměru 0,68 metru vážil úctyhodných 220 kg.

MIRAS na palubu Miru připutoval v interiéru Spektru a obě jeho části museli Solovjov s Budarinem nejprve přemístit do přechodové komory Kvantu-2. Protože při jeho instalaci měl figurovat manipulátor Strela, byl MIRAS zabalen do speciálního kontejneru, který měl usnadnit převážení spektrometru na exteriér Spektru. Nápad to byl samozřejmě chvályhodný, jenže až když byl MIRAS na stanici, plánovači přišli na to, že kontejner se kvůli svým rozměrům neprotáhne kolem doplňkových gyrodynů v Kvantu-2! Jako už tolikrát, i nyní nastalo na Zemi velké drbání hlav a hledání řešení. Celou situaci rozsekli kosmonauti, když z paluby Kvantu-2 ohlásili, že se jim MIRAS kolem gyrodynů protáhnout podařilo. Jak to dokázali, je prý dodnes malou záhadou. Původně měl být přístroj ustaven až 18. srpna, ale změny v letovém plánu si žádaly přesun termínu o měsíc dříve. To znamenalo nemalé problémy, dokumentace měla dorazit až s příští nákladní lodí, nakonec se však podařilo posádce instrukce předat pomocí amatérských radiostanic a videoinstruktáží.

19. července brzy ráno kosmonauti po provedení nezbytných úkonů otevřeli příklop přechodové komory. Mentálně i fyzicky byli připraveni na nadcházející náročnou operaci, protože přenést, složit a ustavit MIRAS na jeho místě nebylo nic jednoduchého. Pro Solovjova to měla být rutina, do volného prostoru se měl podívat už poosmé. Naproti tomu Budarin čekal na svou premiéru. Jak se však ukázalo, také starý zkušený harcovník se občas přehlédne.

Když se kosmonauti chystali vyplout z přechodové komory ven, v řídicím středisku si povšimli, že chladicí systém Solovjovova Orlanu DMA s výrobním číslem 27 nefunguje tak, jak by měl. Znamenalo to, že Solovjov nesmí opustit bezprostřední okolí přechodové komory. Bylo jasné, že MIRAS bude muset na svůj velký den ještě počkat – Budarin jej sám namontovat nemohl. Co však sám zvládnout mohl, to byly sekundární úkoly výstupu. Budarin tak se slovní dopomocí svého velitele demontoval několik panelů se vzorky materiálů a také sejmul a předal do přechodové komory poslední část amerického detektoru částic „Trek“ (ten mimochodem na povrch Kvantu-2 nainstalovali ještě v roce 1991 Arcebarskij s Krikaljovem). Relativně krátký výstup skončil po 3 hodinách a 8 minutách, přičemž původní plán počítal s 5 hodinami a 38 minutami. Ani konec výstupu však nebyl bez problémů.

Když kosmonauti začali napouštět přechodovou komoru vzduchem, vyšlo najevo, že v ní nelze udržet tlak, který, byť velmi pomalu, neustále klesal. Budarin pozorně prohlédl vnější příklop komory a zjistil, že se pod něj dostal jisticí tkaloun. Naštěstí byl tkaloun plochý a jeho tloušťka byla pouze zhruba 2 mm. Vzniklý únik tak byl jen velmi malý, něco kolem 5 hPa za hodinu. Kosmonautům se proto dostalo instrukce, aby za sebou zavřeli příklop mezi přechodovou komorou a přístrojově-vědeckým úsekem a bez obav šli spát.

Už v průběhu nepodařeného výstupu začalo vedení letu horečně uvažovat, kdy vycházku zopakovat. Tvůrci MIRASu byli přímo v řídicím středisku a jejich čas byl vzácný. Jenže už nazítří měl startovat nákladní Progress M-28, který se měl spojit se stanicí o dva dny později. Jedinou možností, jak MIRAS ustavit na jeho místo a zprovoznit jej, než budou kosmonauti zahlceni prací s vykládkou náklaďáku, bylo uskutečnit výstup 21. července, den před příletem Progressu ke stanici. Problém byl, že pátek 21. července byl pro posádku plánován jako odpočinkový den. Solovjov s Budarinem naštěstí nebyli proti, ovšem nejprve bylo třeba zjistit, jaký problém se skrývá v Solovjovově skafandru.

Podle návodu odborníků závodu Zvezda, kde byl skafandr zhotoven, se dal Solovjov ještě v přechodové komoře do jeho pečlivé prohlídky. Relativně brzy pak vyšlo najevo, co bylo špatně. Na výzvu specialistů Zvezdy se komunikátor optal: „A co napojení samotné vodní nádrže, nerozpojilo se náhodou?“ Z paluby se ozvala odpověď schlíplého Solovjova: „Náhodou se rozpojilo…“ Při přípravě skafandru velezkušený Solovjov udělal jeden krok v seznamu úkonů ne zcela pečlivě a tady byl výsledek. Naštěstí měla posádka záhy možnost složit reparát.

21. července brzy ráno se Solovjov s Budarinem ujistili, že jsou oba jejich skafandry v naprostém pořádku a otevřeli příklop přechodové komory. Krom ustavení MIRASu na jeho místě dvojici čekalo ještě pár dalších drobných úkolů. Spektrometr měl ovšem samozřejmě přednost. Kosmonauti kontejner s přístrojem a potřebnými nástroji vynesli z přechodové komory a upevnili jej na konec manipulátoru Strela. Pak se přemístili na základní blok, odkud Strelu navedli na nehermetický úsek Spektru. Když po rameni Strely přeručkovali na tento modul, nejprve zajistili kontejner s MIRASem proti nechtěnému ulétnutí a následně jej začali upevňovat na speciální přípravek na povrchu NGO. Práce jim šla od ruky a tak už za necelou čtvrthodinku byl MIRAS provizorně ustaven na svém místě.

Nyní bylo nutno přístroj definitivně zafixovat na jeho místě na speciální lafetě pomocí otočných rukojetí. Tady však dvojice kosmonautů narazila na neochotu těchto součástek ke spolupráci. Zprvu každý z nich pracoval na „své“ rukojeti, ale nakonec se museli na každou z nich vrhnut ve dvojici. Mezitím ubíhal čas, který měl být původně vyhrazen pro odpočinek, ovšem Solovjov a Budarin o něčem takovém nechtěli ani slyšet – dokud nebude hotovo, žádný oddych. Komunikátor si neodpustil popíchnutí: „Za dvě minuty váš odpočinek během orbitální noci skončí a začnete opět pracovat.“ Funící a supící Solovjov se zmohl pouze na stručné: „Humoristo…“

Hned poté, co se Mir vynořil z orbitálního stínu, sejmuli kosmonauti z přístroje transportní kryt. Zbývalo pouze propojit pět kabelů a MIRAS by měl ožít. Jenže – neožil. Ve středisku se rozběhlo hledání řešení, ovšem Mir se zatím blížil ke konci komunikačního „okna“. Letový ředitel Vladimir Solovjov požádal svého jmenovce, aby s Budarinem do příští komunikační seance nechali vše tak, jak je. Mezitím si mají najít nějakou práci. Mohli by zkusit zatřást solárním panelem DSB-IV, u něhož se stále plně nerozevřel poslední segment, pokud budou chtít, mohou také znovu nainstalovat anténu amatérské radiostanice. „Prostě se nějak zabavte. Jasné?“

Přesně to také kosmonauti udělali a když se znovu obnovilo spojení, čekali na další instrukce. Specialisté požádali Solovjova, aby znovu rozpojil a zapojil kabely na spektrometru, nicméně kýžený výsledek se stále nedostavoval. Telemetrie z MIRASu se stále nechtěla objevit, takže ve středisku netušili, v jakém stavu spektrometr je. Přes původně získaný náskok se nyní posádka ocitla v půlhodinovém skluzu a bylo třeba myslet i na další bod výstupu, kterým měla být příprava ventilu vakuování pro nové gyrodyny, které měli Solovjov s Budarinem instalovat v interiéru Kvantu-2. Ventil byl původně určen jen pro pozemní předstartovní testy a s jeho použitím v roli součásti systému vakuování gyrodynů se nepočítalo. Byl tady ale precedent – podobná operace se uskutečnila v roce 1992, kdy Alexandr Viktorenko a Alexandr Kaleri takto již jeden ventil upravili. Oba kosmonauti se proto přesunuli na povrch Kvantu-2 a ventil s označením K35 připravili pro novou kariéru.

Výstup skončil po 5 hodinách a 35 minutách, pro kosmonauty s lehce smíšenými pocity. Podařilo se vše připravit pro instalaci dalších gyrodynů a také poslední segment solárního panelu DSB-IV se po několika kopancích od Solojova konečně uráčil alespoň trochu pootevřít z dosavadní polohy kolmé na ostatní segmenty (plně se segment rozevřel až 29. srpna). Ovšem MIRAS stále nefungoval. Nakonec se ale vše vyřešilo: kosmonauti podle instrukcí specialistů přehodili několik kabelů v interiéru Spektru a telemetrie jako zázrakem naběhla! A aby toho nebylo málo, Solovjov se během tohoto výstupu stal rekordmanem v součtu času stráveného mimo stěny stanice. S výkonem 41 hodin 49 minut vystrnadil z pomyslné první příčky Sergeje Krikaljova.

O den později Solovjov a Budarin přivítali u stanice náklaďák Progress M-28, který zakotvil u předního uzlu. Na jeho palubě se nacházelo 2 379 kg zásob a vybavení, včetně várky vajíček japonských křepelek, které Solovjov uložil do palubního inkubátoru. Další zajímavou položkou byly ikony svaté Anastázie, které posvětili patriarcha Alexej II a papež Jan Pavel II. Ty putovaly do zadní části základního bloku, kde dostaly čestné místo hned u portrétu Jurije Gagarina. Kosmonauty však pravděpodobně více zajímaly nové gyrodyny, které měly být ustaveny v interiéru Kvantu.

Gyrodyny měly být nainstalovány na místě, kde se předtím nacházela sprcha. Ta se netěšila nijak výraznému zájmu a proto ji před několika lety věčný kutil Alexandr Serebrov přestavěl na tradiční „baňu“, tedy saunu vyhřívanou horkým vzduchem. Jenže baňa měla velké nároky na spotřebu energie a už několikrát musely posádky bojovat o to, aby tato kabinka, která si získala velkou oblibu, byla zachována. Byla to však předem prohraná bitva – energetická bilance komplexu a nedostatek prostoru baňu odsoudily k záhubě. Poslední malou výhrou bylo, když vedení letu ustoupilo posádce EO-17 a odložilo demontáž sauny v rámci psychologické podpory rekordního letu Valerije Poljakova. Nyní však přišel okamžik, na který se kosmonauti vůbec netěšili.

Už předchozí parta pod vedením Vladimira Děžurova baňu částečně rozbourala a nyní se na jejím místě Solovjov a Budarin prali s nedostatkem prostoru a kotvicích bodů. Nakonec se gyrodyny podařilo upevnit, následně však kosmonauti nemohli v Progressu najít protikusy onoho ventilu, na němž během výstupu pracovali. Nakonec se ukázalo, že je do Progressu kdosi na Zemi zapomněl uložit. Zklamaná dvojice tak připravila gyrodyny, jak nejlépe to šlo, roztočit už je však budou muset jejich nástupci.

Přesto, nebo možná právě proto, že expedice EO-19 byla plánována jako krátký „sprint“, netrpěl letový plán žádnými hluchými místy. Kosmonauti se měli každý den co otáčet, což dokládá jeden z rozhovorů mezi Zemí a palubou Miru. Komunikátor požádal posádku, aby zkusila najít malou skulpturu „Cosmic Dancer (Kosmický tanečník)“, která byla na Mir dopravena v roce 1993. Odpověď posádky byla rychlá: „Každý den tady pozorujeme jen dva tanečníky, ale třetího jsme zatím nikde neviděli.“

4. září se Solovjov s Budarinem rozžehnali s Progressem M-28. Stykovací uzel, kde náklaďák kotvil, bylo totiž třeba uvolnit pro stroj, který o den dříve startoval z Bajkonuru. A když se 5. září onen stroj objevil na dohled od Miru, Solovjov s Budarinem věděli, že jejich kratičká expedice vstupuje do finále…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-71-photos/71p-030.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-81-photos/81p-013.htm
http://www.spacefacts.de/graph/sts/large_life/english/mir-19_2.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://bfrz.ru/data/images/2014/news02/120214/03-05_2.jpg