Pokud máme zmínit podíl nějaké evropské země či národnosti na misi Apollo 11, nejspíše nás jako první napadne účast německých raketových odborníků. Wernher von Braun a více než stovka dalších specialistů z Německa se podílela (nejen) na vývoji raket rodiny Saturn. Ovšem evropských stop najdeme na této historické misi mnohem více…

Švédsko: fotoaparát Hasselblad

V roce 1962 se na třetí americký orbitální let chystal pilot Walter Schirra. Přemýšlel, čím by svoji misi oproti předchozím vylepšil a jako nadšeného amatérského fotografa ho napadlo zaměřit se (krom jiného) na kvalitní snímky. Malá odbočka: možná nám to přijde divné, ale NASA tehdy podobné věci moc neřešila. Cílem projektu Mercury bylo dostat bezpečně pilota do vesmíru a zpět, všechno ostatní nebylo podstatné. Pěkné barevné obrázky pro historické publikace nikdo neřešil. Mimochodem, podobná situace se opakovala i v programu Apollo – a vlastně byla i v Sovětském svazu.

Schirra se o svém záměru poradil s fotografy z časopisů Life a National Geographic, kteří mu doporučili švédský přístroj Hasselblad 500C. Stál tehdy 500 dolarů. Pro srovnání: John Glenn si také vzal do vesmíru svůj vlastní fotoaparát, ovšem Ansco Autoset (koupil ho ve smíšeném zboží v Cocoa Beach na Floridě) byl velmi jednoduchý a odpovídala tomu i jeho cena – 40 USD.

Když Schirra následně konzultoval výběr aparátu s techniky NASA, těm se zalíbil a koupili ještě jeden exemplář. Provedli na něm několik úprav: např. znesnadnili výměnu filmu, aby aparát náhodou nedopatřením astronaut v neforemných rukavicích neotevřel. Dále odstranili hledáček, protože při obsluze v přilbě neměl valného smyslu. Stejně tak z něj šly pryč všechny materiály povrchové úpravy.

Byť toho Schirra nakonec moc nenafotil, astronauti byli s Hasselbladem obecně spokojeni a začali jej používat i při dalších výpravách. Výrobce to přitom vůbec netušil (resp. možná tušil, ale neřešil). Až po letu Gemini 4 a úchvatných snímcích volně poletujícího Eda Whitea se firma ozvala NASA a nabídla jí spolupráci. A tak vznikl model 500EL. Měl zvětšené ovládací prvky, využíval speciální lubrikant (běžný „pozemský“ se totiž mohl ve vakuu odpařovat a znečišťovat přístroj i film) a zrcátko plus ostřicí matice byly nahrazeny neprůsvitnou destičkou. Navíc byla do optické soustavy vložena Réseau deska: sklíčko s ryskami, které pak na fotografiích vytvořily ony známé křížky. Ty totiž umožnily korigovat zkreslení a pomohly při posuzování velikostí a vzdáleností objektů, protože na Měsíci neexistují žádné rozpoznatelné objekty.

Fotoaparát (mimochodem, s německou optikou Zeiss Planar 2.8/80) byl nakonec oproti svým pozemským bratříčkům tak „očesaný“, že byl často v nadsázce nazývání „nejdražší dírková komora světa“. Hasselblad 500EL letěl nejen na Apollu 11, ale byl použitý i při všech následných přistáních na Měsíci.

Švýcarsko: experiment SWC

V roce 1965 předložil švýcarský tým pod vedením Johannese Geisse a Petera Eberhardta z University of Bern a Petera Signera ze Swiss Institute of Technology NASA návrh na jednoduchý, ale unikátní experiment, který by bylo možné realizovat na Měsíci. Jmenoval se SWC (Solar Wind Composition) alias S-080. Jeho cílem bylo měřit a získat vzorky slunečního větru mimo zemskou magnetosféru. NASA jej přijala a na Měsíc poslala v rámci výprav Apollo 11, 12, 14, 15 a 16.

Experiment tvořily ultračisté hliníkové a platinové fólie o rozměru 0,3 krát 1,4 m, které byly umístěné na teleskopické tyči. Celkem 77 minut byl SWC po rozvinutí Edwinem Aldrinem vystavený „bombardování“ částicemi slunečního větru. Poté byla fólie sejmuta, vložena do teflonového obalu a umístěna do vzduchotěsných kontejnerů společně se vzorky lunárních hornin. Ač vlastní provedení experimentu působilo jednoduše, šlo o velkou výzvu. Obrovské otazníky byly třeba kolem složení fólie: nikdo totiž přesně nevěděl, co vlastně sluneční vítr tvoří. Existovalo hned několik modelů. SWC byl každopádně úspěšný (byť při Apollu 11 byla fólie znečištěna prachem zvířeným pracujícími astronauty; při dalších misích se instalovala výrazně dále od lunárního modulu). Poprvé v historii totiž vědci získali k prozkoumání i sluneční materiál.

SWC byl nejen navržený, ale i kompletně vyrobený ve Švýcarsku (v laboratořích Swiss National Science Foundation při University of Bern). Částečně jej financovala NASA, částečně švýcarská vláda. Pro svůj tvar a způsob umístění se mu někdy přezdívalo „švýcarská vlajka“. A svého času se dokonce uvažovalo, že by americká vlajka na Měsíci byla umístěna právě na fólii SWC.

Velká Británie: experiment PSEP

V roce 1966 se téměř tři desítky britských inženýrů a techniků i s rodinami přestěhovalo do Spojených států: dlouhodobě si je najala firma Bendix Aerospace, která pro NASA vyvíjela sadu přístrojů ALSEP. Jedním z nich byl i Keith Wright, který přinesl toto zajímavé svědectví (otištěno bylo v letošním červencovém vydání měsíčníku Spaceflight):

„Během testů jsem v žertu navrhl Neilu Armstrongovi, že bychom mohli dát malou britskou vlaječku na gnomon přístroje (orientační sluneční hodiny – pozn. autora) na PSEP (Passive Seismic Experiment Package), protože Bendix Aerospace přijala 27 britských techniků pro návrh a výrobu aparatury ALSEP. Návrh byl, dle očekávání, srdečně odmítnut.

Pak ale jeden z inženýrů NASA přišel s nápadem, že by bylo dobré, kdybychom se podepsali na hardware. Aby byl záznam našeho podílu na prvním lunárním přistání. Náš tým byl v té době velmi nepočetný, bylo nás jen sedm včetně dvou techniků NASA. Bylo rozhodnuto, že se podepíšeme na jednu ze dvou podpěr sluneční panelů, které je držely složené během startu a letu k Měsíci.

Přední část podpěr byla pokryta bílým ochranným nátěrem, ovšem zadní byla čistým anodizovaným hliníkem. Všichni jsme se kuličkovým perem podepsali. Pak jsme napsali zprávu o neshodě, protože podpěra byla kontaminována inkoustem. Podpěra byla následně vyčištěna isopropylem alkoholu a zkontrolována. Všechno tak bylo oficiální. Ovšem škrábance po našich podpisech zůstaly viditelné. Můj se skládal nejen z podpisu, ale i zkratky UK (United Kingdom – pozn. autora) a malého náčrtu Union Flag.

Protože podpěry měly být na Měsíci odstraněny a škrábance neměly vliv na jejich funkci, byly použité tak, jak byly. Takže podpěry nyní leží na jedné straně rozloženého přístroje PSEP na Základně Tranquility a mají na sobě obrázek britské vlajky.“

Irsko: posádka

Zní to až neuvěřitelně, ale všichni tři členové posádky Apolla 11 – Neil Armstrong, Michael Collins i Edwin Aldrin – měli své kořeny v Irsku! Jinak je u Michaela Collinse též silná italská stopa: nikoliv ovšem po linii předků, ale protože se narodil v Římě na adrese Via Tevere 16. Na svět jej ovšem přivedli američtí rodiče, kteří zde byli v rámci svých pracovních povinností. Více viz článek Život po Měsíci aneb co následovalo. https://www.kosmonautix.cz/2019/07/tyden-s-jedenactkou-11-zivot-po-mesici-aneb-co-nasledovalo/

Předkové Neila Armstronga ovšem měli kořeny v Irsku, v Ulsteru. Stejně tak si ho ovšem přivlastnilo město Langholm v jižním Skotsku, které bylo tradičním centrem klanu Armstrongů (a odkud zřejmě Neilovi prapředkové přesídlili do Ulsteru). Ostatně, v době přistání Apolla 11 na Měsíci se Langholmský starosta jmenoval Eddie Armstrong. Nelenil a prvního člověka na Měsíci pozval na návštěvu, která se pak uskutečnila v roce 1972.

Neil Armstrong navštívil také Irsko: poprvé v roce 1997, kdy otevíral výstavu o kosmonautice v Kerry County Museum. Podruhé v roce 2003 a pak ještě jednou v roce 2006. Sám ohledně svých kořenů uváděl, že jeho předkové byli pastevci v irském hrabství Fermanagh.

Předky Michaela Collinse lze vystopovat v irském městě Dunmanway v oblasti Corkin. Odtud jeho pradědeček Jeremiah Collins emigroval někdy po roce 1860 do USA. A Edwin Aldrin měl v žilách ze strany otce švédskou krev, ze strany matky pak skotsko-irské kořeny a dokonce i německou stopu.

Naše stopa: Symfonie č.9

Mezi svými osobními věcmi měl Neil Armstrong magnetofonovou kazetu s nahrávkou Symfonie č. 9 e moll, op. 95 od Antonína Dvořáka. Ta je též zvaná „Novosvětská“ či „Z Nového světa“ (anglicky From the New World, či jen New World Symphony). Zřejmě si ji během letu vůbec nepustil a je otázkou, jestli ji bral s sebou na Měsíc, nebo zůstala na palubě mateřské lodi na jeho oběžné dráze (dodnes nebyl zveřejněný obsah osobního balíčku Neila Armstronga). Každopádně díky umu tohoto českého skladatele jsme „byli při tom“.