Svět nad planetou (21. díl)

Emblém projektu Juno

Když se reklamní kampaň objevila v britském mediálním prostoru, vypadalo to trochu jako nejapný vtip. Rádia, televizní stanice i tisk publikovaly inzeráty, jež byly mnohdy téměř směšné. „Hledá se astronaut. Zkušenosti nejsou potřeba,“ to byla jedna z výzev, které v červenci 1989 zaplavily Británii. Nicméně inzeráty a reklamy byly míněny zcela vážně. Lákaly zájemce na participaci v „Juno“, tedy projektu, jenž si vytyčil za cíl dostat Brita do vesmíru. Jednalo se čistě o záležitost privátního sektoru, konsorcium firem doufalo, že bude schopno celou věc zafinancovat, ať už vlastními prostředky nebo třeba loterií. Dohoda o týdenním letu britského občana na stanici Mir byla podepsána mezi firmou Antequera, Ltd., která byla založena, aby oficiálně zaštítila projekt, a sovětskou stranou 29. června 1989. Sídlo Antequera, Ltd. záhy po vypuknutí kampaně zaplavily přihlášky ze všech koutů Velké Británie. Nakonec jich dorazilo přes 13 000, přičemž věkový rozptyl pretendentů sahal od šestiletého školáka po čtyřiasedmdesátiletou penzistku. Bylo samozřejmě třeba stanovit nějaké limity a požadavky. Do dalšího kola výběru tedy postoupilo 5 000 kandidátů, jejichž věk se pohyboval mezi 21-40 roky. Do třetího kola, jež zahrnovalo i medicínské testy v Londýně, pak postoupilo pouhých 150 osob. Počet se následně začal dále snižovat, ze 150 zbylo 32, z nich pak jen 16 a po návštěvě sovětských specialistů nakonec zůstali poslední čtyři finalisté, tři muži a jedna žena. Vzhledem k tomu, že z oněch tří mužů byli dva vojáci a jeden letecký inženýr, bylo by možné očekávat, že souboj o místo v Sojuzu bude čistě mužskou záležitostí…

   

Sladká Miss ve vesmíru

   

V listopadu 1989 čtveřice Britů dorazila do CPK (Střediska pro přípravu kosmonautů Jurije Gagarina), kde se podrobila závěrečným testům. A 25. listopadu byl oznámen konečný výsledek, který mnohé překvapil. Pro misi Juno byli vybráni major Timothy Mace a civilistka Helen Sharman. Na výběru Tima Mace nebylo nic, co by zavdávalo příčinu k pochybnostem: zkušený pilot vrtulníků v Royal Army Air Corps a šampion Velké Británie v parašutismu s třemi tisícovkami nalétaných hodin a stejným počtem seskoků padákem byl vcelku jasnou volbou.

Čtyři finalisté projektu Juno: (vzadu zleva: Clive Smith, Timothy Mace; vepředu zleva: Helen Sharman, Gordon Brooks

Čtyři finalisté projektu Juno: (vzadu zleva: Clive Smith, Timothy Mace; vepředu zleva: Helen Sharman, Gordon Brooks
Zdroj: anorak.co.uk

Ovšem volba druhého kandidáta, či spíše kandidátky, byla malinko překvapivá. Helen Sharman se o projektu Juno dozvěděla z rádia, když zrovna trčela v dopravní zácpě cestou z práce. Jejím zaměstnavatelem v té době byla pobočka známého cukrovinkářského koncernu Mars Confectionery ve městě Slough. Jako vystudovaný chemik zde Helen pracovala jako vývojový technolog se zaměřením na nové produkty v oblasti zmrzlin! Po zaslechnutí reklamy v rádiu po krátkém rozhodování podala přihlášku a se vzrůstajícím údivem sledovala, jak postupuje do dalších a dalších kol výběru. Pro její nominaci krom věku (26 let), skvělého zdraví a sportovního založení mluvila také schopnost učit se cizím jazykům. Stejně jako Tim Mace ovládala francouzštinu a němčinu, takže bylo možné očekávat, že se slušně popasuje i s nutnou ruštinou.

1. prosince 1989 byli Mace a Sharman oficiálně představeni osazenstvu CPK a začal jejich výcvik. Krom všeobecné kosmonautické přípravy měli Mace a Sharman nacvičovat také provádění experimentů ve prospěch britských firem. Jenže ony experimenty se ne a ne objevit. Zájem britského průmyslu byl, mírně řečeno, vlažný a k tomu se přidaly finanční problémy. Firmě Antequera, Ltd. se nedařilo sehnat potřebné finance (některé zdroje hovoří o částce 12 milionů dolarů) a firmy, jež zprvu jevily zájem o spoluúčast, se jedna po druhé poroučely. Během jara 1990 sice do konsorcia naopak vstoupily firmy Memorex, British Aerospace, Interflora a ITV, ovšem celkově se na účtu projektu Juno nacházelo něco přes 10 % potřebné sumy. A to bylo hodně málo.

Vedení Antequery, Ltd. doufalo, že projekt podpoří britská vláda, ta od něj však dala ruce pryč. Situace začínala vypadat beznadějně a hrozilo, že se z Juno stane totální propadák a mezinárodní ostuda. Naštěstí se na konci listopadu 1990 objevilo nečekané řešení: Antequera, Ltd. přepustila své práva a závazky Moskevské národní bance v Londýně, která obratem 2. prosince podepsala smlouvu se společnostmi Licenzintorg a Glavkosmos, jež stály u původní dohody z června 1989. Ve skutečnosti to znamenalo, že let zaplatí sovětská strana. Proslýchalo se, že za záchranou projektu Juno stála osobní intervence tehdejšího generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany SSSR a de facto nejvyššího činitele Sovětského svazu Michaila Gorbačova. Podle některých pramenů se Britové revanšovali alespoň tím, že jejich astronaut bude participovat v sovětském programu studia adaptace na stav mikrogravitace.

Zbývalo určit, kdo z dvojice Mace / Sharman poletí. 19. února bylo učiněno šokující rozhodnutí – jako první britský občan se do vesmíru podívá Helen Sharman. Oficiálně bylo rozhodnutí oznámeno až 23. dubna. Tato volba dodnes malinko motá veřejnosti hlavu. Výběr provedla britská strana, klíčovou osobou byl bývalý vice-maršál RAF Peter Howard. Volba padla na Sharman po osobním pohovoru, nicméně proslýchalo se, že za jejím výběrem stál fakt, že je žena.

Buď jak buď, nyní dostala „Sweet Miss – Sladká Miss“, jak byla díky svému povolání v Anglii nazývána, do ruky lístek na životní jízdu. Nutno uznat, že Tim Mace přes nepochybné zklamání situaci nesl velmi statečně a snažil se Helen podporovat, jak jen to šlo. Poslední etapa výcviku už byla prováděna v rámci pevně daných posádek.

Na sovětské straně od prosince 1990 trénovaly pro další expedici tři posádky. První ve složení Anatolij Arcaberskij a Sergej Krikaljov, ve druhé se setkali Alexandrové Volkov a Kaleri a třetí tým utvořili Alexandr Viktorenko a Sergej Avdějev. Podle zvyklostí se v tomto pořadí také s posádkami počítalo pro lety na jednotlivé expedice. Arcebarskij a Krikaljov tak byli předběžně určeni jako posádka expedice EO-9. Právě k nim byla přiřazena Helen Sharman.

18. května 1991 odstartoval Sojuz TM-12 s posádkou Arcebarskij / Krikaljov / Sharman z Gagarinské rampy a po navedení na orbitální dráhu začalo stíhání Miru. Během dvou dnů letu ke stanici se nevyskytly žádné větší problémy, krom mírně zvýšeného obsahu kyslíku v atmosféře lodi. Byl to zřejmě pozůstatek testu hermetičnosti skafandrů před startem, specialisté však celou záležitost odmávli jako nedůležitou a nijak nebezpečnou. Organismy kosmonautů se o ono malé nadbytečné množství kyslíku rychle postarají. Tak se také stalo. A všechny tři organismy se také překvapivě dobře vypořádaly s nástupem stavu beztíže. Nekonalo se žádné nechutenství, nevolnosti nebo dezorientace. U Krikaljova byl rychlý průběh adaptace předpokládán na základě jeho předchozí zkušenosti, u nováčků Arcebarského a Sharman to bylo velmi příjemné překvapení. Jak se záhy ukázalo, absence syndromu SAS se velmi hodila dva dny po startu…

20. května se Sojuz TM-12 přiblížil na dohled Miru, kde finální fázi sbližování nedočkavě sledovali Afanasjev s Manarovem. Panovalo mírné napětí vyvolané výpadkem počítače v orientačním systému Miru, jenž zapříčinil zastavení gyrodinů. Poloha stanice v prostoru tak byla udržována pouze orientačními motorky. Zprvu všechno probíhalo nominálně. Když byl Sojuz přibližně 150 metrů od předního stykovacího uzlu, povšimli si operátoři v řídicím středisku podivných dat o úhlové rychlosti lodi v jednom z kanálů systému Kurs. V obavách, aby počítač Sojuzu nebyl zmaten nesprávnou informací, převzal Arcebarskij na pokyn z řídicího střediska řízení a hladce dovedl loď ke stanici. O tom, že to bylo správné rozhodnutí, svědčí fakt, že poté, co proběhlo pevné spojení, systém Kurs byl stále přesvědčen o tom, že lodi zbývá ke stanici několik desítek metrů.

Sharman se stala první ženou, jež vstoupila (či spíše vplula) do útrob stanice Mir. Při té příležitosti obdržela od Afanasjeva a Manarova místo kytice maličkou bonsai. Ostatní kosmonauti byli příjemně překvapeni tím, jak se Sharman vyrovnala s beztížným stavem. Jak uvedl Musa Manarov: „Helen se cítila v beztíži skvěle, na rozdíl od mnohých mužů. Nepozorovali jsme u ní žádnou kinetózu typickou pro adaptaci na beztížný stav. Celou dobu pracovala sebejistě, pedanticky a splnila celý svůj letový plán.“ Abychom byli féroví – onen letový plán nebyl nijak náročný. Program její mise byl velmi rozvolněný a tak Helen trávila spoustu času sledováním zemského povrchu a hvězdného nebe. Jediným čistě britským experimentem byly „Hlasy ve vesmíru“. Jednalo se o rádiové seance s žáky z devíti různých britských základních škol, nicméně radioamatérská aparatura pro tyto relace se už na Miru nacházela a byla ruské výroby. Krom toho se Sharman zapojila do několika experimentů připravených sovětskými specialisty, participovala například v dlouhodobě probíhajících programech „Prognoz“ nebo „Reflotron“.

Britská lady připlouvá na společnou večeři.

Britská lady připlouvá na společnou večeři.
Zdroj: collectspace.com

Na palubě Miru se našel čas i na žertíky. Na společnou večeři po příletu na stanici připlula Helen jako správná britská lady ve speciálně šitých růžových šatech, které jí před letem dal Alexej Leonov. Sověti nesměli zůstat stranou, proto při stejné příležitosti Sergej Krikaljov dorazil k večeři sice v normální letové kombinéze, nicméně jeho hruď zdobila tmavě červená kravata.

Všechno ale nebylo stejně růžové jako ony Heleniny šaty. Jakoby stanice občas dávala najevo, že všichni její obyvatelé jsou jen pasažéry, řítícími se závratnou rychlostí kolem Země, a jen pár milimetrů kovového pláště je dělí od vakua a jisté smrti. Výpočetní komplex Miru byl velmi náladovým a přecitlivělým systémem, který své růžky začal vystrkovat už krátce před příletem expedice EO-2, tedy pouhý rok po startu základního bloku. V lednu 1987 byl po jistou dobu funkční pouze jediný počítač. Ani po výměně starého Argonu-16 za Saljut-5B problémy nezmizely a Saljut už začínal jevit známky stárnutí.

Stále častěji jej postihoval některý z druhů křemíkové mrtvice nebo paralýzy a stanice tak přišla o povědomí o své poloze v prostoru. Gyrodiny se zastavily, stanice začala driftovat, solární panely ztratily optimální nastavení vůči Slunci, což bylo záhy následováno vybitím baterií a po krátkém varování prostřednictvím sirény nastávala v takových případech tma a ticho. Nezbývalo, než stanici orientovat v manuálním režimu (samozřejmě za ne zcela malé spotřeby paliva) a čekat, než se baterie opět nabijí. Přesně takový případ se například stal, když Helen Sharman zrovna hovořila pomocí amatérské radiostanice se školačkami v jedné z britských základních škol. V rozhovoru se zmínila o problémech s orientací stanice a krátce poté, co relace skončila, ozval se skutečně alarm, všechno ztichlo a potemnělo. A aby stresů nebylo dost, nějaká chytrá hlava vymyslela, že časovač na palubních hodinách, který kosmonauti používali jako budík, bude spřažen se sirénou alarmu. Obyvatelé stanice si tak nikdy nemohli být zcela jisti, zda siréna, která je vypružila ze spacích pytlů, je jen budíček, nebo předzvěst dlouhých hodin pracného uvádění stanice do provozu.

Jeden z úkolů pro čtveřici kosmonautů-profesionálů tak byla výměna hlavního bloku stávajícího počítače Saljut-5B za nový kus, který na Mir putoval v Sojuzu TM-12. Krom toho samozřejmě probíhalo předávání služby mezi kolegy z osmé a deváté expedice. Předávka byla využita mimo jiné i k procvičení postupů při evakuaci stanice, což je procedura, při které se hodí rady starousedlíků.

Helen Sharman krátce po přistání

Helen Sharman krátce po přistání
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Čas ubíhal zejména pro Helen velmi rychle a záhy byl čas začít se připravovat na cestu domů. 24. května začali Afanasjev a Manarov s ukládáním položek, jež měly být vezeny zpět na Zemi, do návratové kabiny Sojuzu TM-11. Helen do „jedenáctky“ také přenesla anatomickou vložku svého křesla. 26. května brzy ráno moskevského času zaklapl příklop propojující Sojuz TM-11 a přechodovou komoru modulu Kvant-1. O několik hodin později byla mezinárodní trojice na cestě domů. Vstup do atmosféry proběhl bez problémů a zanedlouho návratová kabina Sojuzu TM-11 přistála v kazašské stepi a převrátila se na bok. Poté, co členové záchranných a pátracích jednotek převrátili kabinu do normální polohy, tedy dnem dolů, vylovili z ní postupně Afanasjeva, pak Manarova a nakonec Helen Sharman.

Prvně jmenovaní za sebou měli 175 dní, 1 hodinu, 50 minut a 41 sekund letu, zatímco Sharman si na své konto připsala 7 dní, 21 hodin, 13 minut a 45 sekund. Helen Sharman po návratu do rodné země čekala velká popularita, v jejímž důsledku se záhy stáhla do ústraní a vrátila se ke své profesi chemika, tentokrát v akademické sféře. Oficiální místa však paradoxně nechtěla Helen uznat britské prvenství v kosmu. Vzhledem k tomu, že se jednalo o soukromou komerční aktivitu, vláda s ní nechtěla mít nic společného. Velká Británie tak oficiálně čekala až do prosince 2015, kdy se na palubě Sojuzu TMA-19M vydal ke stanici ISS příslušník britské armády a člen oddíl astronautů ESA Tim Peake.

Vzhledem k mezinárodní ostudě s financováním projektu Juno se nikdy nenaplnily ambice a naděje finalistů na další lety do vesmíru. Jak Sharman, tak její náhradník Tim Mace se hlásili do náboru kandidátů na astronauty ESA v roce 1992 a v roce 1998, avšak neúspěšně. Nicméně Tim Mace si na jednotvárný život stěžovat nemohl, jeho manželkou se na nějaký čas stala dcera kosmonauta Vitalije Žolobova Jelena, se kterou se seznámil během výcviku ve Hvězdném městečku. Své zkušenosti s pilotováním vrtulníků Tim využil i mimo britskou armádu, když v devadesátých letech přesídlil do JAR a vykonával funkci osobního pilota prezidenta Nelsona Mandely. Zemřel po těžké nemoci v roce 2014…

Zatímco Afanasjev s Manarovem opatrně ohmatávali krůček za krůčkem radosti i slasti pozemské gravitace a Helen dávala první stovky podpisů fandům a lovcům celebrit, Mir kroužil nevzrušeně dál kolem našeho kulatého domova. Na jeho palubě se Arcebarskij s Krikaljovem dostávali do pracovního tempa. Dva dny po odletu kolegů, 28. května, odpojili svůj Sojuz od čelního stykovacího uzlu stanice a přelétli k zadnímu uzlu. Bylo to nutné hlavně proto, že zanedlouho se měl ke stanici vydat nákladní Progress M-8 a vzhledem k poškození antény Kursu na Kvantu-1 musel být naveden k přednímu portu. Na jeho palubě krom jiného měla dorazit náhradní parabola oné nešťastné antény a také některé položky potřebné pro smontování jedné neobyčejně zajímavé konstrukce na vnějším plášti Kvantu-1…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://en.wikipedia.org/wiki/File:Soyuz_TM-12_patch.png
https://www.anorak.co.uk/wp-content/uploads/2014/03/PA-14356568.jpg
http://www.collectspace.com/review/ffrench/helensharman_dress02.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-tm-11_recovery_2.htm (kredit: Spacefacts.de)

Print Friendly, PDF & Email

Kontaktujte autora: hlášení chyb, nepřesností, připomínky
Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

22 komentářů ke článku “Svět nad planetou (21. díl)”

  1. ptpc Redakce napsal:

    Výborný diel! 🙂
    Díky, Ondro! 🙂

  2. Brodský napsal:

    Upřimně, před prvním dílem jsem si myslel, co na té ruské kosmonautice může být zajímavého, ale postupně jsem zjistil, že je to prostě TRHÁK! Vřelé díky za obrovskou práci!
    PS: těším se zase (článek má pokračování…)

  3. tonda napsal:

    Děkuji Ondřeji,sic krátké,ale milé přec!

  4. Jiří Peták napsal:

    Děkuji za čtivé články z „Svět na planetou“. Než jsem se stačil pořádně začíst objevuje se (článek má pokračování) ….

    (článek má pokračování) bude legendou ….

  5. Jura napsal:

    Dobrý den, díky za článek, ale tentokrát byl nějaký stručný. Možná si to pletu s jiným letem, ale v té době jsem byl na střední škole a pamatuji si zajímavý článek týkající se cesty Britky na MIR.
    Šlo o to, že v divokých časech počátku 90. let v Rusku byl uzavřen podnik vyrábějící palivo pro horní stupeň rakety Sojuz. Musel proto být použit stupeň používaný pro (tuším) Progresy, jehož motor a palivo však měl nižší specifický impuls a uvezl tedy méně nákladu na orbitu. Aby se loď s kosmonauty k MIRu dostala, musela být značně odlehčena – zmenšené množství paliva do manévrovacích motorů, které vystačilo pouze na jeden pokus o spojení se stanicí, navíc v manuálním režimu, protože obětí váhových úspor byl mimo jiné i automatický systém s anténou. Mužská část posádky musela projít drastickou dietou a jejich osobní věci se smrskli na pouhého půl kila. Britskou kolegyni nechali na pokoji. V článku se tehdy psalo, že bezpečnost byla na samé hranici a palubní desku museli na základě protestů posádky nakonec ponechat na místě, ikdyž z ní velká část přístrojů zmizela. Posádce se právě nelíbily dráty po odpojených přístrojích, které by bez palubní desky mohly v mikrogravitaci ohrozit jejich bezpečí.
    Start se povedl a loď ve verzi LIGHT se podařilo spojení s MIRem na první pokus.
    Až později se zjistilo, že palivo pro horní stupeň rakety se v jiném závodě pod jiným názvem vyrábí dál pro (tuším) nadzvukové bombardéry Tu-160.

    Je to už ale spousta let a nevylučuji, že si to pletu s jinou výpravou. Škoda, že jsem si ten článek tehdy nevystřihl a neschoval.
    Pokud se tehdy jednalo o nějaký druh satirického článku a já to tehdy nerozpoznal a teď tu šířím fámu, tak se všem omlouvám.

    • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

      Obávám se, že jste se stal obětí fámy. Pohonné látky v nosičích Sojuz-U2, které v té době dopravovaly na orbitu jak Sojuzy tak Progressy, byly unifikované, tedy pro každý stupeň stejné – syntetický kerosin syntin (občas nazývaný cyklin) a kapalný kyslík.
      Chybějící přístroje v palubní desce a hlavně chybějící anténa a systém Kurs jsou naprosto nemyslitelné, bez nich se připojit ke stanici sice velmi, velmi obtížně dá, ale je to extrémně nejistá a hlavně riskantní záležitost, ke které je třeba speciální vybavení.

      • Radek V. napsal:

        Myslím že problémy se právě objevily v době, kdy v Rusku přestaly vyrábět syntin a museli používat letecký petrolej (s nižším Isp). Myslím že to bylo až později. Rozhodně ale nerušili ani Kurs, ani palubní desku (na té je toho tak málo, že nelze cokoliv vynechat). Spíš se ořízlo vybavení BO a osobní věci posádky.

      • frank napsal:

        no pokud si pamatuji, tak ruská náhražka syntinu měla naopak o 5-8 procent vyšší specifický impuls, ale problémy se zásobou paliva syntin “ , tedy, že zbývá jen pro několik startů“ se řešily až někdy kolem roku 2000-2002 🙂

      • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

        Problémy se syntinem byly i předtím, nikoli však na straně výrobce. Dojde na to zhruba za deset dílů… 🙂

      • Jura napsal:

        Omlouvám se, že se k té věci ještě vracím. Zalistoval jsem v knížkách a popletl jsem let. Nejednalo se pravděpodobně o Sojuz TM-12 s britskou kosmonautkou, ale o Sojuz TM-24 s kosmonautkou francouzskou.
        Tomáš Přibyl v knize Rudé hvězdy ve vesmíru zmiňuje u Sojuzu TM-24 :
        „Na poslední chvíli se objevil další problém – zda Francouzku do posádky vůbec zařadit. Potíž byla v tom, že MIR se nacházel na vyšší dráze než obvykle, takže kosmická loď nemohla mít takovou hmotnost jako jindy … Nakonec dali zodpovědní činitelé k letu kosmonautky souhlas, ale celá posádka kabiny musela několik týdnů před startem držet přísnou dietu a do vesmíru si s sebou nesměla vzít žádné osobní věci.“

        Vyšší dráha MIRu mi přijde zvláštní argument.

        V knize Soyuz: A Universal Spacecraft (Hall, Shayler) je k letu Sojuz TM-24 napsán přesný opak:
        “ Preparation for Soyuz TM-24 were subject to far more technical problems than were previous mission. Delays in supplying the Soyuz U-2 launcher and its replacement by the less powerful Soyuz U vehicle had slipped the launch several times from June to August. The Soyuz was consequently 275 kg too heavy for that launcher, and to help reduce the launch weight the cosmonauts had to endure a harsh diet to shed 6 kg, and were not allowed to také their 4 kg of personal effects on the mission. In adittion, the TM was reportedly stripped of certain back-up systems, and the amounth of fuel loaded into the spacecraft was less than normal. To assist in reaching the station, Mir’s orbit was lowered using the docked \progress M-31 freighter. Soyuz TM-24 launched on 17 August, and the smooth docking two days later rewarded all the efforts to place the crew on Mir.“

        Takže se ještě jednou omlouvám, jednalo se o jiný let (zmátly mě ty ženy, popletl jsem Britku a Francouzku). Letu Sojuzu TM-24 se teprve budete věnovat.

      • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

        Díky za upřesnění. Na TM-24 jsem nepomyslel, momentálně mám co dělat s misí jiného Francouze… 🙂
        Ale, když jsem se mrknul do zdrojů, nakonec to bylo +/- tak, jak píšete, ovšem Kurs nechali na místě. Ten mě ve Vašem prvním komentu zarazil nejvíce. Šetřilo se hlavně na systémech pro ruční spojení a osobních vcech kosmonautů. Na to ale přijde v seriálu čas za několik měsíců…

      • Jura napsal:

        Jak jsem již psal, článek jsem neuchoval a je to už více jak dvacet let. S určitou nejistotou můžu jen říct, že to bylo v MF Dnes, která nám jako jediná chodila do školy. Vzpomínám si ale, že v něm bylo zmíněno, že posádka se krom diety musela soustředit na nácvik manuálního spojení, protože automatiku z váhových důvodů vyškrtli.
        Oproti textu v knize Soyuz: A Universal Spacecraft se tam psalo o drastické dietě pouze ruských členů posádky, protože za cestu třetí členky posádky bylo Rusku zaplaceno. Rovněž kilogramy, které ruští kosmonauti zhubli údajně nebyla zmiňovaných 6kg, ale podstatně více. U jednoho z nich byl tuším údaj 11kg. Logicky, pokud Francouzka váhu shazovat nemusela, o to víc museli její kolegové.
        Jako důvod onoho snažení byl v článku uveden problém s dostupností paliva – to mi utkvělo v paměti díky té později zjištěné shodě s palivem pro bombardér (pracuji u letadel).
        Nakolik byl ale článek a jeho autor důvěryhodný nedokáži s odstupem zhodnotit.
        Jinak díky za Váš seriál. Ač bylo udržování Miru v chodu v poslední fázi jeho služby složité a pro kosmonauty v něm asi dost „dobrodružné“, ISS by bez Miru nikdy nevypadal tak, jak vypadá. Od Rusů získal „západ“ díky Miru poznatky, díky kterým je ISS bezpečnější. Nebýt Miru, museli by si ostatní účastníci ISS projít stejnou cestou poznávání a chybami znovu a cena by byla mnohem vyšší, než kolik Rusové inkasovali za používání Miru. Ikdyž je smutné, kam se kosmonautika v Rusku za posledních dvacet let dostala, patří Rusům velký dík za vyšlapání cesty k dlouhodobým pobytům.

      • Jura napsal:

        A ještě jednou k (ne)použití KURS.

        Due to the use of the carrier Soyuz-U instead of the more powerful Soyuz-U2 the Russians had to reduce the mass of crew and material.So they refrained from the use of Kurs, the device for automatic approach and docking. This means that Korzun will have to approach and dock in the manual mode.

        Zdroj: http://www.astronautix.com/s/soyuztm-24.html v části 1996 August 18

      • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

        Díky za odkazy a citace, určitě se do toho ponořím, jakmile se v psaní do oné doby dostanu. Jen bude problém vyextrahovat ze všech zdrojů, jak to vlastně bylo. Rusové to popisují trochu jinak. Uvidíme… 😉

Napište komentář k Ondřej Šamárek

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.