Na Gennadije Manakova a Gennadije Strekalova čekalo v rámci sedmé dlouhodobé expedice velké množství úkolů. Krom tradiční výzkumné práce bylo v plánu provést i poměrně velký objem údržbářských prací a oprav. Přestože se díky čerstvému přírůstku v podobě modulu Kristall mohlo zdát, že stanice je celkově relativně mladá, základní blok už měl za sebou téměř celou prodlouženou dobu životnosti, jež byla v roce 1989 papírově zvýšena ze tří na pět let. Věk základního bloku se pomalu začínal projevovat a i na veřejnosti se objevovaly hlasy o tom, že kosmonauti místo vědy stále více času věnují údržbě. V případě Manakova a Strekalova tomu tak do značné míry skutečně bylo. Nejednalo se však o operativní údržbu, ale o plánované úkony, které „omladí“ základní blok, zjistí jeho reálný stav a alespoň trochu ulehčí život dalším posádkám. Významnou část údržbářské práce měli kosmonauti vykonat v rámci tří plánovaných výstupů do volného prostoru a celkově měli „Vulkani“, jak zněl volací znak této posádky, předat svým nástupcům stanici v lepším stavu, než ji sami přebírali. Ovšem když dojde na tak závažnou a komplikovanou věc, jako jsou výstupy do volného prostoru, plány zůstanou zase jen pouhými plány a skutečnost může být nakonec dosti odlišná. O této životní maximě se měli Manakov se Strekalovem během sedmé expedice přesvědčit na vlastní kůži.

Údržbářská směna na Miru

Manakovovi a Strekalovovi začala jejich směna docela rušně. 17. srpna 1990 zakotvil u předního stykovacího uzlu nákladní Progress M-4. Na jeho palubě byly krom jiných položek uloženy také kabely pro generální opravu elektrických rozvodů v základním bloku. Kosmonauti během vykládky náklaďáku prováděli také integraci řídicího a orientačního systému Kristallu do staničního sytému, práce byla úspěšně ukončena 28. srpna. O dva dny později si Manakov a Strekalov vyzkoušeli nouzové postupy během cvičných poplachů. Nezahálel ani připojený Progress M-4. Několika zážehy mezi 22. srpnem a 11. zářím zvedl dráhu komplexu do střední výšky 390 km.

Už v prvním týdnu své služby posádka zahájila tavbu na píckách v Kristallu. Jedním z důležitých úkolů pro tuto expedici byla, krom opravářských a údržbářských prací, právě produkce superčistých krystalů vzácných slitin. Mělo to svůj důvod. V poslední době se Sovětský svaz potýkal s kolapsem národního hospodářství a odstředivou tendencí jednotlivých republik. Fasáda normality, dosud s velkým úsilím vládnoucí garniturou udržovaná, pukala rychlostí blesku. Tak jako z obchodů mizelo běžné zboží, na zákazníky zely prázdné regály a v nekonečných frontách se vedly bitky o poslední láhev vodky, i všechna průmyslová odvětví začínala trpět fatálním nedostatkem financí, kosmický průmysl nevyjímaje. Dosavadní hospodářské výsledky pilotovaných letů do vesmíru nebyly nijak závratné, proto bylo dočasně pozastaveno financování stavby dalších dvou doplňkových modulů pro Mir. Podmínka pro opětovné obnovení prací? Důkaz, že aparatura umístěná na Kristallu dokáže produkovat ekonomický zisk. Krom pracovníků Chruničeva, kteří neměli po konzervaci rozestavěných modulů do čeho píchnout, se tak pod značným tlakem ocitly také posádky Miru, na jejichž bedrech nyní do jisté míry ležela odpovědnost za další směřování a existenci kosmického programu.

17. září kosmonauti uzavřeli Progress M-4 a připravili vše na jeho odlet. Ještě předtím ale na jeho příklop nainstalovali zajímavé zařízení, jež mělo sloužit k několikadennímu experimentu. Jednalo se o generátor plazmatu, jehož funkci a produkt měla posádka sledovat. Po odpojení Progress odlétl zhruba do stometrové vzdálenosti od Miru a operátoři na Zemi dálkově spustili generátor. Kosmonauti komentovali a zaznamenávali celý jev pomocí fotoaparátů i videokamery. Progress M-4 se ve formaci se stanicí pohyboval tři dny a 20. září byl naveden do atmosféry.

27. září z Bajkonuru odstartoval další náklaďák, Progress M-5. Na jeho palubě se v rámci 2 594 kg zásob a vybavení nacházela jedna extrémně zajímavá položka, která ovšem přišla ke slovu až bezprostředně před koncem mise Progressu. Ten se mezitím po dvou dnech samostatného letu připojil k uprázdněnému přednímu stykovacímu uzlu. Kosmonauti se pustili do důvěrně známého procesu vykládky. Ani nyní nezanedbávali údržbářské práce, tavbu v píckách modulu Kristall a pozorování pozemských útvarů a oblohy.

Pomalu nadcházel čas příprav na plánované výstupy do volného prostoru. Během prvního z nich měli Manakov se Strekalovem opravit poškozený pant příklopu přechodové komory na Kvantu-2. Druhý výstup měl jako hlavní cíl montáž speciální konstrukce na plášti Kvantu-1. K ní bude moci příští posádka připevnit solární panely přenesené z Kristallu. Poslední výstup se pak týkal životnosti základního bloku: kosmonauti měli na 70 určených místech zkontrolovat stav jeho povrchu, přičemž specialisté z Energije by v případě pozitivních zpráv mohli získaná data použít pro prodloužení papírové životnosti základního bloku až do roku 1995.

První z plánovaných výstupů měl proběhnout 19. října, musel však být odložen. Gennadij Strekalov se po jedné z každodenních tělocvičných seancí chladil pod ventilátorem a přivodil si výstavní nachlazení. Lékaři dali pro východ jednoznačnou stopku, dokud nebude Strekalov v pořádku. Nový termín byl naplánován na konec měsíce. 26. října proběhla lékařská kontrola, která oba muže uznala způsobilými práce v otevřeném prostoru. Byl to vlastně hezký dárek pro Strekalova, jenž o dva dny později jako první člověk oslavil ve vesmíru své padesáté jubileum. V noci z 29. na 30. října se nejprve Strekalov a za ním Manakov vydali ven.

Jak už bylo řečeno, hlavním bodem výstupu byla oprava poškozeného pantu příklopu přechodové komory a kosmonauti byli připraveni za pomoci speciálních svěrek a dalších nástrojů pantu „domluvit“. Ovšem hned na začátku je čekala studená sprcha. Oproti předpokladům byla osička poškozeného pantu vychýlená zhruba o 15 °, což bylo mnohem více, než očekávali. Přesto se oba kosmonauti pustili do práce a doufali, že se vše v dobré obrátí. Manakov nařízl vrstvu termální izolace, kterou předtím Solovjov s Balandinem jen lehce přizvedli, aby zjistili, v čem je problém.

Nyní se před zraky kosmonautů ukázal celý pant a Manakov začal pracovat dlátkem na jeho krytu. Po nějaké době se mu podařilo kryt odstranit. Všechny ostré hrany, které na místě krytu zůstaly, velmi pečlivě zaklepal pomocí kladívka – proříznutí nebo jiné poškození rukavice ostrým kouskem kovu bylo to poslední, co by si kosmonauti přáli. Stejnou operaci pak Manakov provedl i na nepoškozeném pantu. Nasazování svěrek na určená místa se odehrávalo mimo oblast spojení s řídicím střediskem. Vedení letu napjatě očekávalo výsledek, na němž záviselo mnohé.

Po opětovném navázání spojení se obličeje všech v sále řídicího střediska protáhly v zasmušilém výrazu. Kosmonauti hlásili, že svěrky jsou na svém místě, ale na funkci příklopu to nemá vliv, nelze jej vůbec uzavřít. Dlouhé minuty se kosmonauti snažili různými způsoby příklopu domluvit, ale bez úspěchu. Teprve když sejmuli svěrku z poškozeného pantu a snížili přítlak na druhé svěrce, podařilo se jim příklop uzavřít. Tím jejich vycházka skončila, poté, co Manakov a Strekalov strávili ve vakuu 2 hodiny a 45 minut.

I bez zdlouhavého přemýšlení bylo evidentní, že jediným řešením je výměna celého pantu. Pro tuto operaci však neměli kosmonauti na palubě adekvátní prostředky, ani náhradní pant. Současně tak vinou neúspěchu při opravě vyletěl komínem celý plán výstupů pro sedmou expedici – Manakov a Strekalov se už mimo stěny stanice během této mise nepodívají. Jejich práci budou muset zastat kolegové z následující expedice, samozřejmě jen tehdy, pokud se jim podaří zlořečený pant vyměnit.

Zklamaná dvojice se vrátila k běžné práci. I bez výstupů byl program nabitý, stále probíhalo snímání zemského povrchu a astrofyzikální pozorování. Mimo to kosmonauti dohlíželi na tavbu v píckách v Kristallu. Přestože Kristall přijali Solovjov a Balandin v rámci šesté expedice, až sedmá expedice uvedla do provozu pece Zona-02, Krater-V a Galar. A na kosmonauty čekala neustálá překvapení. Zjistili například, že speciální jisticí šrouby se oproti veškerým očekáváním ve stavu beztíže samy vyšroubovávají. Manakov se Strekalovem museli přijít na to, jak jisticí šrouby ještě jednou „zajistit“.

Pomalu také přišel čas rozloučit se s Progressem M-5, ovšem ještě před jeho odletem kosmonauti do průlezu v přední části náklaďáku na místo příklopu se spojovacím mechanismem namontovali unikátní zařízení, jež neslo název „Raduga (Duha)“. Raduga byla odpovědí na jednu velkou bolest sovětského pilotovaného programu.

Sovětská kosmonautika se stoupajícím objemem vědeckých a technologických experimentů již dlouho pociťovala zásadní deficit: jak dostat výsledky, vzorky a data na Zem. Pokud pomineme kapsli s fotomateriálem, jež byla součástí stanic Almaz (vybaveny jí byly stanice Saljut 3 i Saljut 5), dosud jediným dopravním prostředkem, jenž bylo možné k tomu účelu využít, byla návratová kabina Sojuzu. Problém ale spočíval v extrémně nízké kapacitě – Sojuz s sebou mohl na Zem dovézt zhruba 50 kg nákladu, eventuálně 120 kg v případě, že na jeho palubě byla pouze dvoučlenná posádka. Dokud ke stanicím poměrně často létaly na krátkodobé mise návštěvnické posádky, jež mohly zásilky od základní posádky dovézt s sebou na Zem, problém nebyl tak palčivý. Se snížením počtu návštěv ovšem bylo třeba situaci nějakým způsobem řešit.

V dubnu 1988 se objevil návrh, jenž byl velmi slibný a současně nijak zvlášť nákladný, ani časově náročný. Jednalo se o balistickou návratovou kapsli, jež by byla upevněna místo příklopu v Progressu. V červenci 1988 vydalo vedení Energije souhlas s vývojem a navíc žádalo, aby byl původní termín realizace zkrácen na nejkratší možný čas. Už v lednu 1989 tak byl hotov předběžný návrh a v polovině roku 1990 byla dokončena první Raduga.

Kapsle Raduga připomínala válec zakončený širokým komolým kuželem, na délku měřila 1,47 metru a průměr v její nejširší části byl 0,78 metru. Hmotnost činila 350 kg, z toho 150 kg připadlo na náklad. Celý povrch Radugy byl pokryt ablativním tepelným štítem. Válec ukrýval několikasegmentový kontejner pro náklad, zatímco v komolém kuželu byl umístěn padákový systém, radiomaják, zábleskový maják a další nutné vybavení. Během cesty na orbit byla Raduga uschována v části Progressu, jež byla vyhrazena pro suchý náklad (obdoba orbitálního úseku u Sojuzu). Po spojení se stanicí kosmonauti oddělili horní část kapsle a naplnili vnitřní kontejner nákladem. Poté opět smontovali části kapsle dohromady a před odletem Progressu ji instalovali místo příklopu Progressu.

Progressy normálně prováděly brzdicí zážeh tak, aby se oblast pádu případných trosek nacházela v Pacifiku, s Radugou však návratový profil připomínal pilotované Sojuzy. Brzdicí zážeh byl načasován tak, aby oblast dopadu ležela v Kazachstánu, kde byly připraveny pátrací jednotky. Po ukončení zážehu Progress sledovaly radary a v příhodný moment (přibližně ve výšce 110-130 km) byla Raduga vymrštěna pomocí pružin k samostatnému letu a záhy vstoupila do atmosféry. Přibližně ve výšce 11-17 km byl odhozen kryt padáku, byl vytažen brzdicí padák a současně byly vypuštěny dipóly pro snadnější identifikaci pomocí radarů. Na výšce 3-4,5 km byl brzdicí padák odhozen a jeho místo zaujal hlavní padák. Na tom se pak kapsle snesla na zem rychlostí 8 m/s. Rozptyl dopadové oblasti činil +/- 125 km v ose letu a +/- 15 km do stran. Pátrací skupiny měly být schopné kapsli dohledat do tří hodin od přistání.

Do první Radugy Manakov se Strekalovem naložili pouze filmové pásy z aparatury Priroda-5 o celkové hmotnosti 26 kg. Přeci jen se jednalo víceméně o testovací let, což dokládal i fakt, že většina kapacity kontejneru byla obsazena aparaturou zaznamenávající data v průběhu návratu kapsle na Zem. 28. listopadu se Progress M-5 odpojil od předního stykovacího uzlu a vzdálil se od stanice. Ještě téhož dne byl proveden brzdicí zážeh a zatímco nákladní loď samotná zanikla kdesi nad Kaspickým mořem, Raduga bezpečně dosedla do stepi nedaleko města Arkalyk.

Pro Manakova a Strekalova znamenal odlet Progressu M-5 vstup do poslední fáze jejich expedice. Pomalu bylo třeba začít balit materiály určené k dopravě na Zem a připravovat se na předání komplexu další směně. Předávka se však měla lišit od těch předchozích v tom, že během onoho týdne bude na palubě jistý návštěvník, jehož profese nemá nic společného s armádou, letadly, kosmickou technikou ani technikou obecně. Nadto se nemělo jednat ani o osobu z druhdy spřátelených států východního bloku a jeho podporovatelů. Sovětská kosmonautika měla na začátku prosince 1990 vstoupit na zcela nové teritorium. Ono teritorium mělo v průběhu let ruskému kosmickému průmyslu zachránit krk.

Zatím se oba kosmonauti mezi balením věnovali i přípravám na návštěvu onoho člověka. Poslední dva Progressy přivezly mimo jiné také části aparatury o hmotnosti 170 kg, umožňující zajišťovat přímé přenosy a natáčení reportáží přímo na palubě Miru. Proběhla instalace a otestování funkčnosti a zkušební přenosy pomocí retranslační družice. Pak už nezbývalo, než čekat.

2. prosince 1990 se ze startovní rampy na Bajkonuru zvedl nosič Sojuz U2 s kosmickou lodí Sojuz TM-11 na špici. Mírný mrazík a krásně modré nebe doprovázelo na cestu nad hranice atmosféry Viktora Afanasjeva a Musu Manarova. Největší pozornost však přitahoval muž sedící v pravém křesle. Byl jím Tojohiro Akijama, japonský občan, jehož let financoval jeho zaměstnavatel, televizní společnost TBS. Do vesmíru se právě vydal první žurnalista, což byl sen, který už dlouho dřímal v mnoha novinářích a spisovatelích.

Možná trochu se závistí pozorovali start Akijamy sovětští kolegové, protože první seriozní úvahy o obsazení křesla v kosmické lodi novinářem se objevily už v roce 1965, kdy se hovořilo o tom, že jeden z trojice Jurij Letunov, Michail Rebrov a Jaroslav Golovanov by mohl letět na palubě Voschodu. Myšlenka nikdy nedospěla ani vzdáleně k realizaci a na několik dekád byla uložena k ledu. Až na přelomu osmdesátých a devadesátých let se začalo o letu novináře znovu spekulovat. Američané stejně tak uvažovali o vyslání novináře na palubě raketoplánu a v květnu 1986 bylo v rámci programu „Journalist in Space“ vybráno z 1 033 přihlášek 40 finalistů. Nicméně dozvuky tragédie Challengeru poslaly program „Novinář ve vesmíru“ ke dnu.

Krom toho, že se Tojohiro Akijama stal prvním novinářem ve vesmíru, mohl si připsat i další primát. Jednalo se o prvního komerčního kosmonauta, jenž odstartoval na palubě sovětské lodi. Američané v tomto ohledu již měli zkušenosti, na palubách raketoplánů se do vesmíru podívali například zaměstnanci společností vyrábějících družice (příkladně firma Hughes nominovala svého Grega Jarvise, který se nakonec stal obětí katastrofy Challengeru), dokonce svým způsobem prostřednictvím letů dvou zákonodárců přednaznačila éru kosmického turismu. Pro sovětskou agenturu Glavkosmos nicméně byla dohoda se společností TBS novinkou a odstartovala tak éru komerčních zákazníků, kteří navštívili orbitální komplex Mir.

Když se tedy po dvoudenním letu 4. prosince Sojuz TM-11 připojil během přímého přenosu televize TBS k přednímu stykovacímu uzlu stanice, bylo jasné, že časy se mění. A pro Tojohiro Akijamu měl být týden na Miru nezapomenutelným zážitkem z důvodů dobrých i těch méně dobrých…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

http://www.spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-tm-10_3.htm (kredit: spacefacts.de)
https://www.readingthepictures.org/wp-content/uploads/2016/08/B8UW9olCcAATJtA-600×446.jpg
http://epizodsspace.airbase.ru/bibl/energia46-96/343-2.jpg (kredit: RKK Energija)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Akiyama_Toyohiro.jpg