Na přelomu prosince 1989 a ledna 1990 plnila pátá stálá expedice na Miru určený letový program, který zahrnoval mimo jiné i pozorování a snímání povrchu Sovětského svazu. Při té příležitosti Viktorenko a Serebrov odhalili, že Aralské jezero už není jednolitou vodní plochou, ale dvěma separátními jezery. I z vesmíru tak bylo možné vidět výsledek bláhové lidské snahy spoutat přírodu bez ohledu na zdravý selský rozum a bez ohledu na budoucnost. Paradoxně právě budoucností se Alexandr Serebrov zabýval dlouhodobě – budoucností v osobách dětí. Už od dob studia na moskevském Institutu fyziky a technologie se podílel na pořádání televizních olympiád pro školáky. A teď, ve vesmíru, mohl dát svému poslání ještě další rozměr. 28. ledna vysílal spolu se svým kolegou z paluby Miru několik televizních lekcí pro školáky, kteří přijeli do řídicího střediska z různých koutů SSSR. Datum, které pro lekce zvolil, nebylo náhodné. Serebrov a Viktorenko tak chtěli vzdát hold učitelce Christě McAuliffe, která čtyři roky předtím zahynula při startu raketoplánu Challenger, aniž by mohla, jak bylo plánováno, vyučovat z oběžné dráhy. Leden však nebyl pouze měsícem činnosti mezi stěnami orbitálního komplexu. První měsíc roku 1990 s sebou přinesl i intenzivní práci ve volném prostoru. Už 8. ledna se totiž oba kosmonauti vydali ven, aby zahájili maraton pěti EVA natěsnaných do pouhých čtyř týdnů…

Kosmičtí motorkáři

Příprava na premiérový Viktorenkův a Serebrovův výstup začala už 29. prosince, kdy si oba muži začali osvěžovat návyky a znalosti, připravovali skafandry a probírali postup úkonů během EVA. Hlavním cílem prvního výstupu bylo umístění čidel hvězd na Kvantu-1. Čidla měla podpořit orientační systém, který měl plné ruce práce s nesymetrickou konfigurací stanice, a současně zvýšit přesnost, s jakou mohl být komplex orientován. Výstup měl být proveden, stejně jako u předchozích expedic, skrze jeden z radiálních portů přechodového úseku Miru – přechodová komora v Kvantu-2 ještě nebyla připravena.

Když pak 8. ledna nastal kýžený okamžik, na kosmonauty čekalo nepříjemné překvapení. V okamžiku, kdy začali vypouštět vzduch z přechodového úseku Miru, začal klesat i tlak v orbitálním úseku jejich Sojuzu. Příklop byl přitom správně uzavřen a zajištěn. Po krátké době se podařilo příčinu objevit: jeden z ventilů nebyl podle instrukcí zaslepen krytkou poté, co z něj byl odmontován manometr. S hodinovým zpožděním se Viktorenko a Serebrov konečně vydali do volného prostoru, kde zrovna vládla orbitální noc.

Cesta na samý konec komplexu zabrala několik desítek minut perné dřiny, dva boxy o hmotnosti každý zhruba 80 kg o sobě dávaly znát. Instalace však kosmonautům šla docela od ruky, náladu kazily pouze malé problémy se skafandry Orlan-DMA. U Viktorenkova kusu s výrobním číslem 6 vypadávaly vinou porušeného drátku údaje o teplotě vody v chladicím okruhu, Serebrovovu skafandru s výrobním číslem 10 pro změnu chladicí systém mírně prosakoval. Nejednalo se však o nijak závažné poruchy a kosmonauti svou práci dokončili bez problémů. Na cestě zpět ještě sejmuli z trupu stanice kazety Meduza se vzorky materiálů. První výprava Alexandrů Viktorenka a Serebrova mimo stěny stanice trvala 2 hodiny a 56 minut.

O pouhé tři dny později, tedy 11. ledna, se vydali kosmonauti do volného prostoru znovu. Opět použili radiálního portu v přechodovém úseku (tentokrát nezapomněli na žádnou záslepku) a vydali se na trup Miru. Jejich druhý výstup měl za cíl namontovat několik nových zařízení na plášť stanice a posléze vykonat několik úkonů, jež se daly charakterizovat jako „úklidové práce“. Prvním bodem programu byla instalace kazet s materiálovými vzorky a následně cesta obou mužů pokračovala opět na modul Kvant-1. Tam bylo třeba namontovat přístroj „Arfa-E“, který měl prostřednictvím svazku elektronů studovat ionosféru a magnetosféru.

Jenže právě Arfa-E přinesla kosmonautům perné chvilky. Za nic na světě ji nebylo možné připevnit na určené místo. Ať se oba muži snažili jak chtěli, pořád se jim do cesty stavělo jedno z madel. Nakonec bylo třeba přístroj instalovat pomocí improvizace. A během této instalace nastala v jeden okamžik velmi nebezpečná situace. Serebrov špatně upevnil karabinu svého jistícího lanka na příslušné madlo a milá karabina začala poznenáhlu vyklouzávat. V poslední chvíli si toho Serebrov všimnul a rychle se za madlo zachytil prsty rukou.

Poté, co oba muži vydýchali mírný šok a dokončili instalaci Arfy-E, vydali se zpět na trup základního bloku. Tam se pustili do úklidu po výstupu Alexandra Volkova a Jean-Loup Chrétiena z prosince 1988. Sejmuli z trupu stanice materiálovou kazetu „Echantillon“ a následně uvolnili a odhodili pryč kotvicí konstrukci rozkládací antény francouzského experimentu „Era“. Tím bylo pro daný den téměř hotovo a oba muži se mohli vrátit do přechodového úseku. Tam je ovšem čekal ještě poslední bod vycházky.

Přední stykovací uzel byl určen pro připojování Sojuzů, Progressů a doplňkových modulů stanice. Proto obsahoval také příklop „Konus“, jenž byl součástí stykovacího systému SSVP. Jak už název „Konus“ napovídá, jedná se o onen typický konický příklop, do nějž vždy nejprve zapadne dokovací tyč přilétajícího stroje. Analogicky by se dalo předpokládat, že Konusem budou osazeny i všechny radiální porty přechodového úseku. Ovšem příklop byl poměrně těžký a proto jím konstruktéři vybavili pouze hřbetní radiální port a ostatní poty byly vybaveny pouze jednoduchými plochými překryty. Nyní, když byl Kvant-2 bezpečně na svém místě, měli kosmonauti Konus odmontovat a umístit jej na spodní port, aby tam byl připraven pro přijetí dalšího modulu. Viktorenko se Serebrovem vše zvládli na výtečnou a nebylo tak třeba přesunout tento úkon na další výstup nebo provést záložní plán, jenž počítal s dedikovanou IVA (IVA je v tomto kontextu zvláštním druhem vycházky, jež probíhá uvnitř lodě či stanice, nicméně v podmínkách vakua). Druhý výstup posádky páté dlouhodobé expedice skončil úspěšně po 2 hodinách a 54 minutách.

Následující týden se posádka věnovala vykládce zásob z Kvantu-2, načež začaly opět přípravy na výstup do prostoru. Třetí vycházka Viktorenka a Serebrova měla být svým způsobem premiérou, protože při ní měli ze stanice vylézt poprvé skrze novou přechodovou komoru v Kvantu-2. Navíc měli tentokrát na svých skafandrech Orlan-DMA nainstalováno doplňkové zařízení, jež umožňovalo provést výstup bez propojovacích kabelů. Orlany měly být poprvé použity v autonomním módu.

26. ledna se oba muži uzavřeli v přechodové komoře Kvantu-2. Po nezbytných procedurách otevřeli velký příklop a do útrob komory poprvé vpadlo sluneční světlo. Prvním úkolem Viktorenka a Serebrova byla instalace „výstupového zařízení“. Jednalo se o rámovou konstrukci o délce přibližně 1,8 metru, která měla sloužit zejména k ukotvení raketového křesla 21KS a obsahovala magnetické západky pro uchycení křesla a také malý naviják, jenž měl být během testů křesla využíván pro jeho jištění. Konstrukce byla zakrátko na svém místě a dvojice kosmonautů se mohla vydat za další prací.

Ta je čekala u jedné z antén systému Kurs. Anténa byla totiž umístěna nedaleko příklopu přechodové komory na takovém místě, kde by mohla znamenat potíže či ohrožení kosmonautů během zkoušek křesla 21KS. Protože po připojení Kvant-2 ke komplexu již byl systém Kurs nepotřebný, mohla být konstrukce antény demontována a odhozena. Viktorenko a Serebrov, vybaveni potřebnou sadou klíčů, kleští a dalších instrumentů, se pustili do práce a zanedlouho už anténa letěla vstříc svému zániku v atmosféře. Následovalo umístění boxu s kamerou Gemma-2 na plošinu ASP-G-M a také sejmutí fixačních zarážek, které plošinu chránily během startu modulu. Jako již tradičně došlo také na instalaci experimentů na vnější povrch modulu. Dvojice na příslušná místa upevnila kazety experimentů Danko a Ferrit. Poslední položkou v programu bylo umístění kazet Etalon-D a Plenka-3 na magnetické úchytky výstupového zařízení. Ani tato relativně nedůležitá část stanice neměla létat vesmírem jen tak zbůhdarma. Třetí výstup v rámci páté dlouhodobé expedice trval 3 hodiny a 2 minuty. Kosmonauti splnili všechny body programu vycházky a jejich skafandry se také chovaly způsobně. Nadešel čas na vrchol celé mise.

Krom lekcí pro školáky, zmíněných na začátku tohoto dílu, se oba Alexandrové v závěru ledna 1990 věnovali přípravě a kontrole svého raketového křesla 21KS. Jednalo se o výrobek továrny Zvezda, jež byla do té doby známa především jako výrobce všech skafandrů používaných v rámci sovětského kosmického programu. Konstrukcí křesla 21KS inženýři a konstruktéři Zvezdy zdánlivě zabrousili do zcela nových vod, ovšem zdání začasté klame.

Už ve druhé polovině šedesátých let se do fáze výroby prototypů dostal vývoj raketového křesla, jež mělo být používáno v rámci programu Voschod a posléze Almaz. Bylo koncipováno pro pohon prostřednictvím výměnných raketových motorků na tuhé palivo. Bohužel projekt byl po ukončení programu Voschod uložen k ledu a po zrušení programu výstupů ze stanic Almaz definitivně pohřben. Nicméně na druhé straně oceánu se v sedmdesátých a osmdesátých letech chopili iniciativy Američané a poté, co vyzkoušeli v interiéru stanice Skylab koncept křesla, dostala se iterace tohoto zařízení na letový manifest raketoplánů. V roce 1984 bylo s křeslem MMU provedeno několik zkušebních a několik „operačních“ letů. Nakonec však Američané vzhledem k poměrně vysoké hmotnosti křesel a také při zvyšující se důvěře ve schopnosti manipulátoru Canadarm projekt křesla odpískali. O rok později nicméně Sověti došli k závěru, že by bylo dobré křeslo vyzkoušet. Své místo mělo mít zejména v programu raketoplánu Buran. Nyní mohli Viktorenko a Serebrov vyzkoušet křeslo v reálných podmínkách. S jistou dávkou náklonnosti jej pro sebe nazvali „kosmickým motocyklem“, byť podle Gaje Severina, šéfa továrny Zvezda, neslo křeslo pojmenování Ikaros.

1. února se oba muži ve skafandrech uzavřeli v přechodové komoře a po vypuštění atmosféry se Serebrov připoutal ke křeslu. Když se pak otevřel příklop, Viktorenko jemně naváděl Serebrova, jenž se opatrně protáhnul průlezem a připnul křeslo a tím i sebe k magnetickým úchytkám na výstupovém zařízení. Tam opět za Viktorenkovy asistence rozložil područky křesla s ovládacími prvky a otestoval systémy. Pro první testy bylo křeslo s kosmonautem jištěno pomocí šedesátimetrového lanka o průměru 3 mm. Přestože lanko bylo pevné více než dost, Serebrov před výstupem uvažoval o tom, co se stane, když se křeslo pokazí, lanko praskne a on se začne vzdalovat od stanice. Byla by to naprosto bezvýchodná situace a Serebrov měl ve svých reakcích jasno: byl připraven vypáčit hledí své helmy, aby „natáhl bačkory rychle a moc se netrápil.“ Naštěstí taková opatření nakonec nebyla zapotřebí.

Serebrov se nejprve třikrát vzdálil zhruba na pět metrů a zase přilétnul zpět. Viktorenko zůstával u průlezu a celou scénu natáčel. Také Serebrov měl na křesle upevněnu kameru, jejíž obraz byl v přímém přenosu přenášen do řídicího střediska, kde byl balkón pro návštěvníky naplněn do posledního místečka a na několik minut záběry z kamery vysílala i celostátní televize. Svědky neobvyklého testu tak mohly být i miliony diváků po celém Sovětském svazu.

Potom Serebrov odlétnul trochu dál. Původní plán počítal s tím, že se vzdálí na 20 metrů od stanice, ale protože naviják povoloval jisticí lanko až příliš ochotně, Serebrov odlétnul až na vzdálenost 33 metrů, kde samostatně zabrzdil a zavisel na místě. Následně provedl několik jednoduchých manévrů s využitím dvou různých módů provozu křesla. První test dopadl na výbornou a podle plánu se měl Serebrov vrátit. Při příletu k výstupovému zařízení si všimnul, že je lehce mimo kurs. Provedl tedy jemnou korekci, ovšem jisticí lanko to neslo trochu nelibě a milého kosmonauta převrátilo v jakémsi podivném kotoulu vzad, aby jej následně na pár okamžiků rozkývalo jako kyvadlo. Situace však byla mnohem méně dramatická, než jak se mohla pozorovatelům jevit a po pár momentech už Serebrov „zakotvil“ na magnetických úchytech výstupového zařízení. Tam s Viktorenkovou asistencí vypnul systémy křesla a složil jeho područky. Následovala opatrná cesta do přechodové komory a uzavření příklopu. Výstup, během nějž bylo poprvé otestováno sovětské raketové křeslo, trval 4 hodiny a 59 minut.

Jen o čtyři dny později, 5. února, následoval další výstup, opět za účelem testů křesla 21KS. Tentokrát se na „kosmickém motocyklu“ měl svézt Alexandr Viktorenko. Oproti Serebrovovi, který byl v rámci oddílu kosmonautů určen jako hlavní testovací pilot křesla, velmi úzce spolupracoval s konstruktéry Zvezdy a měl nalétáno nespočet hodin na pozemním simulátoru, Viktorenko ke svému letu na 21KS přišel tak trochu jako slepý k houslím. Jeho zkušenosti byly velmi omezené a musel spoléhat na instruktáž a videomanuály, jež mu byly poskytovány až v průběhu mise. Naštěstí se kdykoli mohl s jakýmkoli dotazem obrátit na toho nejpovolanějšího – svého palubního inženýra. Jestliže Serebrov těžce nesl ztrátu exkluzivity pro test křesla, nedával to na sobě znát a byl Viktorenkovi kdykoli ochoten pomoci.

Viktorenko se, stejně jako Serebrov, do křesla připoutal ještě v přechodové komoře a po otevření příklopu opatrně vyplul ven. Po „zadokování“ na výstupovém zařízení mu Serebrov pomohl připevnit na přední rám křesla aparaturu Spin-6000. Ta měla během Viktorenkova letu měřit radiační pozadí kolem stanice. Po vykonání všech nezbytných úkonů a prověrek se Viktorenko vydal na svůj velký let.

Program jeho letu byl mírně odlišný od letu jeho předchůdce. Viktorenko se s křeslem vzdálil přibližně na 45 metrů od výstupního průlezu Kvantu-2, úspěšně se také pokusil vydat se kousek podél podélné osy modulu a dokonce si „střihl“ jeden kontrolovaný výkrut. Po několika desítkách minut a přibližně 200 nalétaných metrech se Viktorenko vydal zpátky. S kotvením ke konstrukci výstupového zařízení mu musel pomáhat jeho parťák, neboť kvůli objemné krabici Spin-6000 měl Viktorenko velmi omezený výhled dolů. Následovalo odstrojení kosmonauta od výše zmíněného experimentu, zajištění křesla, složení područek a opatrné proplutí do nitra Kvantu-2. Druhý výstup s testem křesla 21KS a pátý výstup této expedice celkově byl završen po 3 hodinách a 45 minutách.

Více výstupů s použitím křesla 21KS nebylo pro Viktorenka a Serebrova naplánováno, proto nebylo dodáno ani více nádrží na stlačený dusík, jenž křeslo poháněl. Další osud tohoto neobvyklého a – nutno říci skvělého – stroje se vznášel v oparu nejistoty. Podle zástupců Střediska přípravy kosmonautů se dále počítalo s jeho využitím pro „praktické úkoly“. Mnozí však už v té době věděli, že Viktorenkův let byl současně labutí písní křesla 21KS. Využití na stanici bylo vzhledem k nemožnosti vyzvednout kosmonauta v případě poruchy křesla velmi problematické a program Buran, pro nějž bylo křeslo primárně určeno, se již nějakou dobu potýkal s nedostatkem financí a nezájmem vyšších míst. Křeslo bylo prozatím uloženo v přechodové komoře Kvantu-2, kde nečinně spočívalo dalších šest let…

Viktorenko a Serebrov zakončení svého programu výstupů do volného prostoru a úspěšný test křesla oslavili inauguračním použitím sprchy v Kvantu-2. Nová sprcha byla v modulu umístěna „napevno“, nebylo ji tedy třeba rozkládat a zase skládat, což u Skylabu a Saljutu 7 zabralo podstatnou část dne. Nicméně účinnost sprchovacího zařízení byla i nadále mírně řečeno pochybná. Voda díky povrchovému napětí ulpívala na pokožce a omývání i vysoušení tak bylo poměrně problematické. Ani nová sprcha tedy nesplnila očekávání svých tvůrců.

Další dny Viktorenko a Serebrov věnovali přípravě na svůj návrat domů. Do svého denního programu už po nějakou dobu postupně přidávali více a více cvičení, prováděli inventarizaci a balili položky, jež s nimi měly putovat na matičku Zemi. 9. února se od zadního stykovacího uzlu stanice odpojil Progress M-2, aby uvolnil místo pro další stroj. Tím byl Sojuz TM-9 s Anatolijem Solovjovem a Alexandrem Balandinem na palubě, kteří měli své kolegy vystřídat a začít svou expedici EO-6. Sojuz TM-9 se na dohled u stanice objevil dopoledne 13. února. Ovšem už při letmém pohledu něco nebylo v pořádku…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

http://www.spacefacts.de/mission/photo_hi/soyuz-tm-8.jpg (kredit: Spafefacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/sts/large_eva/english/soyuz-tm-8_1.htm (kredit: Spafefacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-tm-8_ikar.htm (kredit: Spafefacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/sts/large_eva/english/soyuz-tm-8_3.htm (kredit: Spafefacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-tm-8_mir_2.htm (kredit: Spafefacts.de)