Svět nad planetou (11. díl)

Volkov s Krikaljovem při výcviku

Když Volkov s Krikaljovem začínali svůj výcvik coby čtvrtá základní posádka Miru, plán jejich letu byl náročný a poměrně vzrušující. Ještě před zahájením mise měl ke stanici dorazit doplňkový modul 77KSD (Kvant-2). Ten měl, krom jiného, obsahovat i přechodovou komoru pro výstupy do volného prostoru. Volkov a Krikaljov počítali s tím, že do prostoru vystoupí hned šestkrát – většina výstupů měla zahrnovat modifikace stanice po připojení Kvantu-2. Přílet tohoto modulu měl také znamenat začátek velmi zajímavé periody. Po přemístění Kvantu-2 na jeden z radiálních portů přechodového úseku by se Mir nacházel v asymetrické konfiguraci a bylo by značně ztíženo ovládání a orientace komplexu. Proto ještě před koncem Volkovovy, Krikaljovovy a Poljakovovy expedice bylo v plánu připojení dalšího modulu 77KST (Kristall). Po jeho přemístění na protilehlý radiální port oproti Kvantu-2 by se vrátilo těžiště Miru zase do rozumných mezí. Rušná expedice EO-4, během níž mělo dojít k významnému rozšíření prostoru i možností stanice, byla rozpočítána zhruba na půl roku, ovšem, jako mnohokrát předtím i potom, realita byla nakonec úplně jiná. Ještě před vzletem se začaly přepracovávat plány a v průběhu několika měsíců z hlavních bodů této expedice nezbylo téměř nic…

   

„Všechno je vždycky jinak…“

   

Už v okamžiku, když Volkov s Krikaljovem dorazili na konci listopadu 1988 na stanici, měl termín vypuštění Kvantu-2 skluz. Přesto se obecně očekávalo, že ke startu dojde pár týdnů po zahájení práce posádky EO-4. Ovšem v únoru už bylo jasné, že Kvant-2 se jen tak hned do vesmíru nepodívá. Stejný skluz nabrala i příprava modulu Kristall, nově byly termíny startu obou modulů stanoveny na září, respektive prosinec. Krom toho, že Krikaljov a Volkov a Poljakov, kterého „zdědili“ po předchozí směně, nebudou moci splnit jeden z hlavních bodů své expedice, mělo odložení termínů startů za následek velkou personální rošádu, která ovšem měla jen krátké trvání.

Původně se pro následující expedici EO-5 připravovaly posádky ve složení Alexandr Viktorenko/Alexandr Serebrov a dubléři Anatolij Solovjov (jmenovec Vladimira Solovjova)/Anatolij Balandin. Problém ovšem vězel v osobě Alexandra Serebrova. Serebrov byl hlavním „pilotem“ raketového křesla 21KS (sovětské odpovědi na americké křeslo MMU), jež mělo dorazit na stanici v Kvantu-2. Nikdo jiný nenalétal v simulátoru křesla tolik času jako on a v rámci kosmonautického kádru nebyl nikdo povolanější, proto byla jeho osobní přítomnost v době ostrých testů křesla velmi žádoucí. Po sklouznutí startu Kvantu-2 by pak Serebrov přišel o možnost křeslo testovat (expedice EO-4 byla plánována na půl roku, navíc nikdo nemohl zaručit, že se start modulu neposune ještě více doprava), proto si hlavní a záložní posádka mezi sebou prohodily palubní inženýry. Od února 1989 tedy složení posádek vypadalo takto: hlavní posádka – Viktorenko/Balandin, záložní posádka Solovjov/Serebrov. Podle zavedené praxe se měla záložní dvojice po splnění svých povinností posunout na post hlavní posádky. Jak již ale bylo řečeno, tato rošáda trvala velmi krátce.

V březnu přišla rána z čistého nebe v podobě vážného poškození servisního úseku Sojuzu TM s výrobním číslem 59. Během zkoušek ve vakuové komoře na kosmodromu došlo vlivem nesprávné konfigurace ventilů k nadměrnému přetlakování úseku, který namáhání nevydržel a podle slov zasvěcených doslova „puknul“. Tak vážné poškození nebylo možné opravit přímo na Bajkonuru, proto musel Sojuz č. 59 putovat zpět k výrobci do Moskvy. Jenže právě Sojuz č. 59 měl plnit roli rezervní lodi během expedice EO-5. Bez záložní lodi si nikdo nedovolil ani přemýšlet o tom, zda vyslat na Mir pátou expedici nebo ne. Grafikon plánovaných letů byl od toho okamžiku pouhým cárem papíru a bylo třeba změnit plány.

Záložní posádka EO-4 plus francouzský host (zleva: Tognini, Viktorenko, Serebrov)

Záložní posádka EO-4 plus francouzský host (zleva: Tognini, Viktorenko, Serebrov)
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts)

V první řadě byli palubní inženýři hlavní a záložní posádky opět vráceni na svá původní místa. Staronová posádka Viktorenko/Serebrov se tedy přes předpokládané zpoždění mohla těšit na přijetí nového modulu a testy křesla 21KS. Během vzrušených událostí všem nad hlavami zdánlivě stranou zájmu létala posádka Volkov/Krikaljov/Poljakov. Co s nimi? Podle Jurije Semjonova, tehdy generálního manažera Eněrgije se naskýtaly dvě možnosti: buďto ponechat kosmonauty ve vesmíru do doby, než odstartuje další expedice, nebo ponechat Mir v bezpilotním režimu až do doby, kdy budou oba moduly připraveny. Vzhledem k tomu, že nebyla k dispozici rezervní loď a že start Kvantu-2 měl proběhnout až ke konci roku, bylo rozhodnuto o odložení startu páté expedice o půl roku. Tak dlouho nechtěli nechat odpovědní činitelé trojici kosmonautů čekat, zejména když jeden z hlavních bodů expedice nebylo možné splnit a mohly by se objevit problémy jak s motivací tak s náplní práce. Jednoduše řečeno, kosmonauti by vlastně neměli „do čeho píchnout“, podobná situace nastala už u první expedice.

10. dubna proto Státní komise rozhodla, že start následující expedice proběhne v září. Volkov a spol. mezitím zanechají Mir v bezpilotním režimu a vrátí se na Zem 27. dubna. Pro Sověty to znamenalo mírné zklamání, neboť tak museli přerušit svou sérii letů, během nichž byl Mir permanentně osídlen. Zřejmě největší zklamání však musel zažít Valerij Poljakov, jehož mise měla pokračovat s novou posádkou. Nyní se však jeho vyhlídky na vyrovnání a možná i překonání rekordu Titova a Manarova vypařily. Nic jiného ale nezbývalo, stanice měla zůstat téměř půl roku opuštěna.

Zatímco na Zemi události nabíraly poměrně turbulentní směr, na palubě Miru probíhal život jako obvykle. 22. prosince 1988, den po odletu Titova, Manarova a Chrétiena zakonzervovali Volkov, Krikaljov a Poljakov stanici a přesunuli se do Sojuzu, aby vykonali nyní již tradiční přeparkování své lodi od zadního portu k přednímu. Během několika desítek minut bylo hotovo a zadní stykovací uzel byl opět připraven pro nákladní lodě. Zmíněná praxe se však měla stát již brzy minulostí, ve výrobních halách Eněrgije probíhaly práce na stavbě nové nákladní lodi Progress M, jež měla být vybavena naváděcím systémem Kurs. Právě ten měl umožnit připojování náklaďáků k přednímu uzlu. Vzhledem k tomu, že Mir byl vybaven armaturami pro přečerpávání pohonných látek jak v předním tak v zadním portu, mělo uvedení Progressu M do provozu značně zjednodušit život jak posádkám, tak i řídicímu středisku.

Zatím však byly první Progressy M ve stádiu zrodu a první testovací let se plánoval až na léto. Kosmonauti tak museli vzít zavděk klasickým Progressem s pořadovým číslem 39, jenž zakotvil u zadního uzlu stanice 27. prosince. Nákladový prostor Progressu obsahoval i dárky určené k otevření na Nový rok, který je v ruské kultuře ekvivalentem našich Vánoc. Jak Volkov, tak Krikaljov se na mikrogravitaci adaptovali bez větších potíží (opět k jistému zklamání Poljakova, který byl opět ochuzen o možnost sledovat příznaky adaptačního syndromu zejména u nováčka Krikaljova), proto se s vykládkou Progressu popasovali efektivně a rychle.

...po práci zábava!

…po práci zábava!
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts)

Během prvních týdnů roku 1989 posádka provedla kontrolu stavu iluminátorů pomocí holografické kamery (tato metoda byla poprvé použita na Saljutu 6). Probíhaly také vědecké experimenty a pozorování, zejména v oblasti astrofyziky. Nejvyužívanějším přístrojem byl v této fázi letu teleskop Glazar, jímž posádka sledovala určené části oblohy, včetně částí souhvězdí Orion a Plachty. Poljakov se mezitím věnoval sledování adaptace svých kolegů na beztížný stav. Využíval při tom západoněmecký přístroj „Reflotron“, který dokázal provést chemickou analýzu z kapky krve. Volkov s Krikaljovem 23. ledna započali s opravou chladicího okruhu s využitím náhradních komponentů, jež dorazily na palubě Progressu. Probíhalo také snímkování Země, zejména vybraných částí území SSSR. Stranou nezůstaly ani materiálové experimenty, prostřednictvím aparátu „Jantar“ kosmonauti nanášeli jemné vrstvy vzácných slitin na vzorky polymerů.

7. února se Progress-39 oddělil od stanice a ještě téhož dne zaniknul v atmosféře. O pouhých pět dní později, 12. února, jeho místo u zadního portu stanice zaujal Progress-40. Na jeho palubě dorazilo 1 993 kg zásob a vybavení. Tentokrát jeho vykládka a nakládka odpadem probíhala expresním tempem a už 3. března se náklaďák od stanice odpojil. Vzdálil se však pouze na 70-80 metrů. Následně se z kontejnerů na jeho povrchu začaly rozkládat velké prutové antény, jež zaujaly tvar protáhlé elipsy. Experiment, nazvaný „Krab“ připomínal pokus „Model-2“ realizovaný při letu Progressu-28, ovšem tentokrát byl princip rozkládání antén odlišný.

Zatímco u předchozího experimentu výzkumníci použili nafukovací konstrukce, nyní byl zvolen relativně sofistikovanější postup, kdy do konstrukce antén byly zahrnuty prvky vyrobené ze slitiny nikelidu titanu zvané Nitinol. Ta mimo jiné oplývá zajímavou vlastností – tvarovou pamětí. Nyní právě tato paměť přinutila antény, aby vytvořily žádaný tvar o průměru 20 metrů. Kosmonauti na palubě Miru rozevírání antén sledovali a snímali. Poté, co se Progress vzdálil, vykonalo s ním řídicí středisko několik manévrů, jež měly za cíl ověřit dynamiku antén. Celý experiment zachycovala kamera umístěná na trupu Progressu. Po dvou dnech samostatného letu byl 5. března Progress-40 naveden do atmosféry, kde nad Pacifikem ukončil svou existenci. Výzkumníky byl experiment Krab deklarován jako zcela úspěšný. Poprvé v historii byla ve vesmíru rozvinuta konstrukce velkých rozměrů prostřednictvím materiálu s tvarovou pamětí a během pokusu nevyvstal žádný problém s rozevíráním, deformacemi nebo nadměrnými kmity.

Na palubě stanice se ovšem s odletem Progressu-40 život ani práce nezastavily. Probíhalo studium ionosféry, v permanenci byly také přístroje komplexu Rentgen. Posádka provedla i jeden zajímavý úkon: z malé přechodové komůrky v pracovním úseku základního bloku byl vztyčen desetimetrový stožár se senzory v rámci experimentu „Diagramma“. Tento experiment měl mapovat prostředí kolem stanice. V průběhu pilotovaných i nepilotovaných letů na nízký orbit bylo k překvapení vědců zjištěno, že lodě, stanice a družice si kolem sebe vytvářejí vlastní miniatmosféru – jakousi vlečku tvořenou spalinami motorů a motorků a produkty výparníků a podobných zařízení. „Diagramma“ měla za cíl vytvořit pomyslný řez tímto prostředím a pomoci při jeho mapování.

A aby se trojice kosmonautů nenudila, už 18. března dorazila nová zásobovací loď – Progress-41. V oněch dobách fungovala, jak už bylo řečeno, minimálně v tomto ohledu sovětská kosmonautika jako promazaný hodinový stroj a kadence startů ve prospěch orbitálních stanic byla téměř neuvěřitelná. Ovšem ani sebevětší množství zásobovacích lodí nedokázalo zastoupit tak dlouho očekávané nové moduly stanice, jejichž dokončování a testy sice nyní běžely víceméně podle nově stanoveného plánu, pro současnou posádku už bylo nicméně příliš pozdě.

26. března v Sovětském svazu probíhalo hlasování o delegátech Sjezdu lidových poslanců (do jisté míry ekvivalent parlamentu) a Volkov, Krikaljov a Poljakov hlasovali přímo na oběžné dráze. Jako malá poznámka pod čarou poslouží fakt, že mezi poslance byla tehdy zvolena Světlana Savickaja, Valerij Rjumin a Viktor Savinych. Ve stejnou dobu putovalo k Sergeji Krikaljovovi napomenutí vojenské správy, podle níž se nedostavil v určený čas na určené místo ke službě v armádních zálohách. Zdálo se, že vojenský šimlík nepřipouštěl možnost, že Sergej jaksi momentálně není schopen se hlásit na příslušné posádce. Naštěstí vojáci projevili pochopení a ono napomenutí bylo spíše žertem (úřední šiml ovšem úřadoval i na opačné straně barikády, vzpomeňme nešťastného Jacka Swigerta, jemuž během letu Apolla 13 musel výjimku z povinnosti odevzdat daňové prohlášení udělit sám prezident Nixon).

V průběhu března také začali kosmonauti s těžkým srdcem připravovat stanici k samostatnému letu bez posádky. Ty přístroje a agregáty, které prošly dobou své životnosti, byly vyměněny. Zvláštního zacházení se dostalo elektrickému systému základního bloku. Ten byl životně důležitý pro fungování stanice a operátoři se během bezpilotní periody v provozu Miru nechtěli dočkat podobné situace, jako tomu bylo na začátku roku 1985, když právě porucha elektrického systému způsobila obrovské potíže na Saljutu 7. Progress-41 mimo jiné dopravil na stanici několik nových akumulátorů, vzhledem k hmotnostním omezením (jedna baterie vážila 74 kg) nebylo možné nahradit všech dvanáct kusů. Kosmonauti proto pro výměnu vybrali ty nejvíce opotřebené. Práce byla vedena velmi metodicky – na každý nový blok systémů dali Volkov nebo Krikaljov své osobní razítko a dopsali datum výměny. Společně s Poljakovem prověřovali donekonečna systémy ovládání stanice.

10. dubna zvýšil Progress-41 zážehem svého motoru oběžnou dráhu komplexu na hodnotu 372 x 416 km, tedy mírně vyšší oproti normálu. Oficiálně tím byla přiznána příprava na dočasné opuštění stanice. Mohutné pošťouchnutí komplexu (v době příletu Progressu se Mir pohyboval na dráze 349 x 363 km) mělo ovšem za následek značné vyčerpání zásob pohonných látek nákladní lodi. Když se pak Progress 21. dubna od stanice oddělil, následný deorbitační manévr neskončil podle plánů a představ operátorů. Právě vinou nedostatku pohonných látek nevydržel motor lodi pracovat po celou vypočtenou dobu. Progress tak nezaniknul řízeně, ale stalo se tak až 25. dubna samovolným vstupem do atmosféry.

Řídicí středisko nechtělo ohledně stanice ponechat nic náhodě, proto se rozhodlo Mir pošťouchnout na ještě vyšší dráhu. Ve stejný den, kdy zaniknul Progress-41, zažehli kosmonauti motor svého Sojuzu TM-7 a po ukončení manévru se komplex nacházel na dráze 401 x 417 km. Dosažená střední výška byla pro Sovětský svaz rekordní a zajišťovala dostatek času pro případ, že by se následující expedice se svým startem opozdila.

Zmíněný zážeh byl labutí písní čtvrté expedice, nastal čas na cestu domů. Zatímco pro Volkova a Krikaljova nebyla délka jejich mise výrazně odlišná oproti původním plánům, pro Poljakova to bylo hořkosladké loučení se stanicí. Před výše popsanými problémy s termíny startů doplňkových modulů to vypadalo, že jeho služba se protáhne déle než na rok. Nejenže měl na stanici zůstat i během páté expedice, šachy v zákulisí nominací posádek mu dávaly šanci vrátit se na Zem až po rekordních osmnácti měsících. Rekord se ovšem nekonal…

Poljakov, Volkov a Krikaljov po přistání

Poljakov, Volkov a Krikaljov po přistání
Zdroj: fineartamerica.com (kredit: RIA/Novosti)

27. dubna brzy ráno moskevského času posádka opustila stanici a odpojila Sojuz TM-7 od předního stykovacího uzlu. O pár hodin později se už návratový úsek snášel na padáku do kazašské stepi. Podmínky nebyly ideální – silný poryv větru se do kabiny opřel v momentě, kdy se zapálily motorky měkkého přistání a kabina se převrátila na bok. Krikaljov při tomto prudkém pohybu udeřil nohou o ovládací pult a přestože se nijak vážně neporanil, zhmožděnina byla velmi bolestivá. Spolu s Volkovem si budoucí kosmonautická legenda Sergej Krikaljov mohl připsat 151 dní, 11 hodin, 08 minut a 24 sekund kosmického letu, zatímco Poljakov se místo rekordní doby letu musel spokojit s 240 dny, 22 hodinami, 34 minutami a 47 sekundami.

Mir nadále létal kolem planety v bezpilotním režimu. Neznamenalo to však, že by byl v komatózním stavu. Prostřednictvím dálkových povelů pokračovalo využívání komplexu Rentgen, jež se zaměřovalo hlavně na sledování supernovy 1987a. Celkem bylo po dobu nepřítomnosti posádky vykonáno více než 70 pozorování. 25. srpna se pak v dálce objevila malá hvězdička, jež se neustále zvětšovala. Po nějaké době se hvězdička změnila na nejasné kontury kosmické lodi. Bylo jasné, že míří k Miru. Obvyklý komunikační ruch na rádiových frekvencích se však tentokrát nekonal, ona loď byla bezpilotní. Pokud by se někdo díval zblízka, byl by udiven faktem, že přilétající Progress vypadá trochu jinak než předchozí kusy. A když stroj začal finální fázi přiblížení, údiv případného pozorovatele by byl býval ještě větší – Progress totiž nesměřoval k zadnímu uzlu. Něco tady nehrálo…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

http://www.spacefacts.de/graph/iss-photo/large_training/english/soyuz-tm-7_6.htm (kredit: Spacefacts)
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-tm-7_backup.htm (kredit: Spacefacts)
http://www.spacefacts.de/graph/in-flight/large/english/soyuz-tm-7_5.htm (kredit: Spacefacts)
https://images.fineartamerica.com/images-medium-large/soyuz-tm-7-mission-cosmonauts-ria-novosti.jpg (kredit: RIA/Novosti)

Svět nad planetou (11. díl), 5.0 out of 5 based on 26 ratings
Pin It
(Visited 2 859 times, 3 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (26 votes cast)
(Visited 2 859 times, 3 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


7 komentářů ke článku “Svět nad planetou (11. díl)”

  1. Tomas B.:-) napsal:

    Perfektní seroš. Klobouk dolů a díky

  2. tonda napsal:

    Pěkná,pěkná,pěkná část seriálu,jako obvykle!Ale pozorný pozorovatel zjišťuje,že tady něco nehraje!Na další část musíme čekat až do příštího roku!Kdo to má vydržet?Dík,je to super!

  3. ptpc napsal:

    Výborný diel – ako obvykle! 🙂

Zanechte komentář