Jednou z nevýhod kosmického průmyslu, jež přetrvává dodnes, je jeho geografická struktura. Firmy vyrábějící družice či kosmické lodi se nacházejí v oblastech, kde mají dobrý přístup k dopravní infrastruktuře, kde lze optimalizovat styky a dodávky od subkontraktorů a kde v neposlední řadě mohou ubytovat své nezřídka velmi vysoce kvalifikované zaměstnance. Z principu věci se jedná o města či oblasti s velkou hustotou obyvatelstva. Na druhou stranu místa, odkud jsou ony stroje posílány do vesmíru, mají – krom dostupnosti dopravní infrastruktury – přesně opačná kritéria. Jedná se o velmi řídce osídlené oblasti, odkud jsou nejbližší velká města poměrně daleko. Za výjimku lze v tomto smyslu považovat kosmodrom KSC, jehož střelecký sektor směřuje nad Atlantický oceán, a může tak být od velkoměsta Orlando vzdálen pár desítek kilometrů. Nicméně Sovětský svaz neměl při budování svého nejznámějšího kosmodromu příliš na výběr. Z několika míst, jež připadala v úvahu, bylo nakonec vybráno místo v blízkosti železniční stanice Tjuratam v Kazachstánu. Civilizace odtud začínala ve vzdálenosti mnoha kilometrů a velké výrobní závody kosmického průmyslu sídlily většinou v Moskvě, tedy více než 2 500 km daleko. Přeprava velkých komponentů a strojů proto nebyla a dosud není nijak jednoduchou záležitostí.
Start napodruhé
Od dob prvních startů v roce 1957 jsou rakety, kosmické lodi a stanice na Bajkonur dopravovány převážně po železnici. Není to zrovna nejjednodušší ani nejrychlejší metoda, ovšem má své klady. Železnice je relativně spolehlivá a na rozdíl od letecké přepravy také bezpečnější a šetrnější k přepravovanému nákladu. Nevýhodou pak je delší doba přepravy a s tím spojené náklady na uchování daného stroje v optimálních podmínkách, a v neposlední řadě také omezení v oblasti rozměrů. Jak již bylo řečeno v prvním díle seriálu, maximální průměr přepravovaného kusu nesmí o mnoho překročit 4 metry, jinak se prostě železničními koridory a tunely na trati „neprotáhne“.
Po železnici byl dopravován také základní blok stanice Mir. Když se s ním na konci dubna 1985 rozžehnávali jeho tvůrci z KB Saljut a firmy Energija, čekala na základní blok dlouhá a úmorná několikadenní cesta do kazašské stepi. Po celou dobu cesty byl základní blok chráněn před nadměrnými vibracemi a výkyvy teplot. Na kosmodrom dorazil 6. května a teoreticky bylo možné ihned zahájit přípravy a testy. Ovšem teoreticky není totéž, co prakticky.
V hale MIK 2B, kde měl být základní blok Miru připravován, byla připravena čistá místnost, tedy klasické zařízení, jež je společné všem místům, kde se připravují velmi citlivé stroje na cestu do vesmíru. Sem měl blok putovat a zde měly být vykonávány příslušné úkony. Na mnoho aspektů čistých místnosti jsou kladeny velmi přísné nároky, mimo jiné i ohledně výskytu nečistot ve vzduchu. A právě tady byl kámen úrazu – v době příjezdu základního bloku na Bajkonur byly v čisté místnosti překročeny normy pro množství prachu. Základní blok tedy musel čekat ve svém přepravním kontejneru, než se technikům podaří dostat hodnoty prachu pod daný limit. V situaci, kdy všem nad hlavou visel Damoklův meč v podobě šibeničního termínu, to rozhodně nepřispělo k optimální pracovní atmosféře…
Zdroj: epizodsspace.airbase.ru (kredit: RKK Energija)
Teprve 12. května bylo možné začít se základním blokem pracovat. Po zkouškách ve vakuové komoře a dokončení příprav pozemního vybavení doputoval 26. května blok konečně na své stanoviště v hale MIK. Okamžitě se rozjely testy a dokončovací práce. Současně v Moskvě začaly identické testy na analogu stanice. Zde se zpracovávaly změny a opravy dokumentace a ta pak byla posílána na kosmodrom, kde podle ní postupovali technici na skutečném letovém kusu. Nejprve byla dokumentace posílána prostřednictvím kurýrů, záhy však byl tento těžkopádný a pomalý způsob nahrazen fototelegrafem.
Asi nejvíce pozlobila obsluhu kabeláž (už zase). Bylo třeba dozapojit 1 100 kabelů z celkového počtu 2 500, tyto práce ukously podstatnou část osobohodin. Zajímavým způsobem byl otestován komunikační systém Antares využívající ke své práci retranslační družice. Funkce tohoto systému nebylo možné otestovat jinak, než přímo spojením s družicí. Nezbylo tedy, než vyvézt stanici ven z haly, namířit anténu na družici a vyzkoušet všechny režimy spojení. Pak zase základní blok putoval zpět do montážní haly. Takový způsob zkoušek komunikačních systémů byl pro Sověty zcela nový, nicméně získané zkušenosti pak mohli využít později při podobných testech u raketoplánu Buran.
Začal rok 1986 a pomalu, ale jistě se blížil sjezd KS SSSR. Jeho zahájení se plánovalo na 25. únor a do té doby už měl být základní blok na orbitu. Práce vrcholily a tempo příprav se stupňovalo. Situaci komplikoval fakt, že ve stejné době probíhaly na kosmodromu testy Buranu. Přede všemi zúčastněnými se však pomalu začala objevovat cílová rovinka. Přechodový úsek dostal aerodynamický kryt a byl sestykován se svým nosičem, raketou Proton-K. Pak byla startovní sestava vyvezena na „ploščadku 200“, kde byla ustavena na rampě číslo 39, označované občas písmenem „L“ jako „levá“, kde začaly přípravy na start, jenž byl naplánován na 16. února.
Zdroj: kaliningradka-korolyov.ru (kredit: RKK Energija)
Toho dne odtikávaly poslední okamžiky před tím, než se kolos vydá k nebi. Jenže něco nebylo v pořádku – telemetrické spojení se stanicí náhle začalo vypadávat. Doslova několik sekund před vzletem nosiče zástupce generálního konstruktéra Energije a šéfkonstruktér programu orbitálních stanic Jurij Pavlovič Semjonov osobně zrušil start. Posléze vyšlo najevo, že za výpadkem stála porucha hlavního vysílače telemetrie. Před techniky nyní stál nelehký úkol: přímo na rampě vyměnit stávkující blok vysílače a zároveň zajistit, aby stanice nedoznala úhony. A to nebyl zrovna jednoduchý úkol. Na Bajkonuru v té době padaly teploty hluboko pod bod mrazu a ze stepi fučel prudký ledový vítr.
Díky nesmírně namáhavé a obětavé práci obsluhy se podařilo vysílač vyměnit a bylo propočítáno nové datum startu. Bylo zapotřebí určit okamžik, kdy bude orbitální dráha Saljutu 7 ve stejné rovině jako budoucí dráha nové stanice. Počítalo se totiž s tím, že první expedice na Mir uskuteční přelet mezi oběma stanicemi a po demontáži některých aparatur, které měly nadále fungovat na nové stanici, měla posádka Saljut zakonzervovat a vrátit se na Mir. Datum nového pokusu o start stanice nakonec připadlo na 20. února.
V Evropě byl teprve večer 19. února, na Bajkonuru bylo dávno po půlnoci a svítání zatím ještě v nedohlednu. Na rampě 39 odpalovacího komplexu 200 stála štíhlá tužka osvětlená reflektory a hlas, oznamující z tlampačů další a další kroky předstartovní přípravy dával tušit, že zanedlouho nad stepí vyjde nové slunce. Místní hodiny ukazovaly přesně 3:28:23 (21:28:23 UTC), když ono lidmi stvořené slunce skutečně osvítilo zasněžené pláně a na chvíli změnilo noc v den. Ono slunce stoupalo stále rychleji výše a současně se poznenáhlu stáčelo k severovýchodu. Po několika sekundách oslňující záře začala blednout. Umělé slunce prošlo pomalu zázračnou proměnou v pouhou jasnou hvězdu, jejíž svit však poznenáhlu slábnul a zanedlouho zapadla za obzor. Step se opět vrátila do svého spánku.
Kdo však rozhodně nespal, to byli lidé, kteří onu hvězdu stvořili a měli ji ovládat. Po necelých deseti minutách byl základní blok stanice Mir konečně ve vesmíru. Jeho tvůrci si nyní, po neuvěřitelném sprintu posledních měsíců, mohli oddechnout. Krátce po navedení na orbit Mir roztáhnul křídla solárních baterií a vyklopil antény. Zatím se pohyboval na prvotní dráze 172 x 301 km. To bylo poměrně nízko na to, že základní blok měl vydržet ve vesmíru nejméně pět let. Proto byla v následujících dnech dráha základního bloku upravována a 7. března se Mir „uvelebil“ na pracovní dráze 333 x 342 km a čekal na své první návštěvníky. Ovšem ne vše šlo podle plánu.
Zdroj: khrunichev.ru
Jak to občas bývá, až ve vesmíru vyjdou najevo nejrůznější skryté nebo přehlédnuté závady. Nejinak tomu bylo i v případě Miru. Mimo jiné se ukázalo, že dvě ze dvanácti palubních baterií jsou po smrti. To nebyla nijak závažná situace, právě proto zde bylo baterií dvanáct a ty zdravé bez problémů zvládly stanici zásobovat životadárnou energií. Horší ale bylo, že krátce po navedení na dráhu začal Mir rotovat v klonění s poměrně velkou úhlovou rychlostí. Rotaci se podařilo zastavit, ovšem když 7. března po dosažení pracovní dráhy operátoři provedli kontrolní test systémů, začala rotace znovu. Úhlová rychlost činila 3-5 °/s. A to bylo zlé.
Zatímco se operátoři snažili dostat rotaci pod kontrolu, kosmonauti určení pro první expedici se se svými instruktory snažili vymyslet, co udělat v případě, že se rotaci nepodaří zastavit. Ponechat Mir svému osudu nepřicházelo v úvahu. Bylo nutné, aby se posádka dostala do nitra stanice, odkud měla mnohem více možností, jak si s rotací poradit, než operátoři ze Země. Jednou ze zamýšlených variant byl i mírně řečeno kaskadérský kousek, jenž by mohl stanici zachránit. Spočíval v tom, že by transportní loď doletěla k Miru a tam zavisela přibližně ve vzdálenosti 25-30 metrů. Jeden z kosmonautů by vystoupil do volného prostoru a (samozřejmě s odpovídajícím jištěním) by se odrazil od Sojuzu a pokusil by se trefit Mir. Tam by se fixoval k některému z mnoha madel a následně by vstoupil do interiéru stanice. Pak by bylo možné efektivně situaci s rotací vyřešit.
Mezitím se situace na orbitální dráze zhoršovala. Mir rotoval stále rychleji a úhlová rychlost postupně dosáhla 15 °/s. Motorky pohazovaly stanicí tam a zpět ve snaze stabilizovat ji a krom vysoké spotřeby způsobovala snaha o stabilizaci také značné vibrace. Nakonec se 11. března podařilo neposlušnou stanici zklidnit, ale stálo to mnoho úsilí operátorů a také mnoho pohonných látek. Těch nyní zbývalo v nádržích základního bloku pouze 200 kg. Palivo a okysličovadlo mohla relativně snadno doplnit zásobovací bezpilotní loď Progress, ovšem pro první přijetí nákladní lodi byla nutná přítomnost kosmonautů na palubě stanice. Byl nejvyšší čas poslat k Miru jeho první posádku…
(článek má pokračování)
Edit: Omlouvám se za chybný obrázek základního bloku během příprav ke startu a současně děkuji Michalu Paloušovi za bystré oko a rychlé upozornění. Nyní už by mělo být vše v pořádku.
Zdroje obrázků:
https://www.zhdbilety.kz/wp-content/uploads/2018/04/Toretam-1980-540×320.jpg (kredit: pastvu.com)
http://epizodsspace.airbase.ru/bibl/energia46-96/309-2.jpg (kredit: RKK Energija)
http://kaliningradka-korolyov.ru/upload/medialibrary/55f/Kosmos_01.jpg (kredit: RKK Energija)
http://www.khrunichev.ru/img/site/zapusk_mir.jpg (kredit: RKK Energija)
Výhoda bytí na Antarktidě, kde je o 12 hodin víc je, že si Ondřejovy články mohu přečíst při polední pauze 🙂 :-). Díky!!
Tak to ja zdravim z Australie! Mam to podobne, kolegove uz vedi ze v utery na obed se mnou nic neni a ze kdyz mne nekdo vyrusi ze budu vrcet 🙂
Jinak je to nadherne cist i trosku o zakulisi komickych letu a o problemech jeste na zemi (limity, problem s cistotou vzduchu a pod).
Jinak ted rusove natocili dva nadherne (z meho pohledu) filmy: Saljut 7 a Vremja Pjervych. Oboje dokonce ve 3D, coz je nadhera. Bohuzel druhy jsem sehnal jenom v rustine, tak jsem oprasil stare znalosti. Prece jenom se rustina obcas hodi.
Hrozne se tesim na pokracovani, protoze nestandardnich situaci na Miru bylo vice nez dost a krome toho, at si rika kdo chce co chce, tak to byla prvni vesmirna stanice hodna tohoto jmena.
Jinak autorovi samozrejme velky dik!
Zdravím dalšího protinožce :-).
Vremja Pjervych jsem viděl, záběry pěkný, ale pojetí se mi nelíbilo. Alexej není žádný trdlo a v tom filmu mi připadalo, že ho z něj trochu udělali.
Saljut 7 jsem neviděl, ale prý je to docela slátanina. Nechápu, že se prostě nemůžou držet reality – vždyť ta je sama o sobě úžasná a napínavá! Zvlášť u Saljutu 7…
Saljut 7 jsem viděl jak v ruštině, tak v češtině.
Obojí jsem našel na WEBu ke stažení na běžných úložištích.
Určitě se bude dát stále najít.
Možná je to trochu slátanina (ne úplně odpovídá skutečnosti), ale je to dobrá podívaná.
q.
Zdravím do dalekých končin a děkuji!
Co se týče filmů, souhlasím s Andym. Vremja pjervych ještě vcelku ujde (byť konec je moc divoký i na mě), ale Saljut 7 je i přes krásnou podívanou totální blábol…
Pokud je Saljut 7 totální blábol, pak by mě zajímal názor dna další filmy o kosmonautice. Jako třeba Gravitace a nebo Armageddon.
Mě se třeba Saljut 7 hodně líbíl. Kdybych si měl vybrat zda ho vidět znovu, tak bych určitě řekl ano. Já totiž od filmů neočekávám 100% shodu děje s reálnými událostmi., je to přece film.
Gravitace a Armageddon jsou klasické hollywoodské bláboly. Kouká se na ně pěkně, ale s realitou mají pramálo společného.
Na druhou stranu tvůrci filmu Saljut 7 tvrdí, že jsou inspirováni skutečnými událostmi. A ty se scénářem korepondují jen velmi málo…
A co Skylab. To byla na svou dobu bezkonkurenční stanice. Jen škoda, že ji raketoplány nestihly zachránit.
Skylab jsme tady probírali také! 😉
Maximální průměr 4 m byl dám mj. i nosností Protonu. Pokud by stavěli segment o průměru dejme tomu 6 m při váze pod 20 tun, pak by byl širší než delší. Krom toho nebyly onehdy “ módě“ nadrážové hlavice a byl by problém segment na nosič o průměru 4,1 m umístit.
A dostáváme se k tomu, proč má Proton průměr, jaký má. Uhodnete to? 🙂
Klasika, dva koňské zadky 🙂
Aby se dala raketa převážet bez problémů po železnici, navrhl Čeloměj originální řešení – šestice palivových nádrží se rozmístí rovnoměrně kolem centrální nádrže s okysličovadlem, přičemž k finální integraci dochází až na Bajkonuru.
Vtipné, ale je jasné že s váhovým limitem slabých 19 tun je prakticky vyloučené stavět těleso o podstatně větším průměru, než má Proton.
Prosím vás můžu se zeptat jestli tu někdo neví jaký je rozdíl nosností nosiče při startu z bajkonuru, plesecku případně i vostocneho?
Nedá se to jednozančně určit, aniž bychom znali konkrétní nosič a parametry dráhy, na kterou má vynést náklad.
To záleží na konkrétním nosiči a sklonu cílové dráhy. Obecně se dá pouze říct, že při startu na rovníku je max. zisk rychlosti daný rotací Země cca 0,46 km/s, na Bajkonuru je to 0,32 km/s, na Vostočnym 0,28 km/s a na Plesecku 0,22 km/s. Teď záleží na každém nosiči, kolik na takové delta v spotřebuje paliva. Protože se daná změna rychlosti musí vztahovat i na palivo, nesené pro tento účel, jde o nelineární závislost.
A samozřejmě v případě třeba polární dráhy je rozdíl zanedbatelný, protože se satelit nevypouští ve směru rotace Země.
Při startech na polární a retrográdní dráhy není rozdíl zanedbatelný. Naopak jsou výhodnější kosmodromy ve vyšších zeměpisných šířkách, protože tam nespotřebují tolik paliva na kompenzaci rotace Země.
Údaje o raketě Sojuz 2-3 z české wiki.
Projektovaná nosná raketa vzniklá ze Sojuzu 2.1b náhradou motoru RD-108A centrálního stupně za motor NK-33-1. Zvětší se průměr dolní části centrálního bloku, nosnost rakety je předpokládána 10 tun na nízkou dráhu z Bajkonuru, 10,7 tuny z Kourou.
Přidám ještě odpověď jednoho čtenáře z diskuze v článku https://kosmonautix.cz/2014/05/kosmodrom-vostocny-fenix-vstavajici-z-popela/
Radim napsal:
21.5.2014 (11:37)
U Sojuzů přesně nevím, závisí to třeba i na sklonu dráhy (čím menší sklon k rovníku, tím větší nosnost).
Pro představu jsem ale uvedl ty nové Angary, tam je to u nejsilnější verze a maximální nostnosti 18 tun z Plesetsku proti 24 tunán na nízkou oběžnou dráhu z Vostočného. To je o 1/3 víc a to je dost. A to je maximální efekt.
U slabších raket jako je Sojuz je ten rozdíl menší. Ale vždycky to budou řádově stovky kg až jednotky tun.
Jen bych k tomu ještě doplnil, že právě z Plesecku se startuje pouze na polární dráhy – mimo jiné i proto, že směrem na východ jsou obydlené oblasti. Takže tyto starty nikdy nevyužijí rotaci Země, proto je ten rozdíl větší.
Samozřejmě. To máš naprostou pravdu.
Jelikož vypuštěním Miru končí éra Saljutů, dovolil jsem si jako milovník historie zpracovat přehled misí v tomto programu. Neúspěšné starty, které Sověti/Rusové skrývali v programu Kosmos uvádím v závorce.
Končím Saljutem 6 při němž byl překonán americký rekord v pobytu posádky na stanici z roku 1973. Saljut 7 z 4/82 který pracoval společně s Mirem a na němž posádky strávily celkem 816 dnů dávám do éry Miru.
S-1 – 4/71 – dvě posádky 0 a 22 dní
/S-2/ – 7/72 – havárie nosiče
S-2 – 4/73 – žádná posádka
/S-3/ – 5/73 – havárie nosiče
S-3 – 6/74 – jedna posádka 14 dní
S-4 – 12/74 – dvě posádky 28 a 62 dní
S-5 – 6/76 – tři posádky 48, 0 a 17 dní
S-6 – 9/77 – Pět posádek 96,140,175,185 a 75 dní, krom toho v něm pracovalo vždy několik dní i deset návštěvnických posádek v programu Interkosmos, mj. i čs. kosmonaut Remek.
Souhrn je to hezký (byť docela OT).
Jen mi není jasné, jakým způsobem jsou počítány počty základních posádek, když u Saljutu 5 je uvedena číslem 0 i posádka Sojuzu-23, zatímco u Saljutu 3 posádka Sojuzu-15 chybí. Stejně tak chybí posádka Sojuzu-25 u Saljutu 6 (posádku Sojuzu-18a u Saljutu 4 nepočítám, ta se ani nedostala na oběžnou dráhu).
Jen na okraj, Saljutům se věnoval seriál vycházející v roce 2017. 😉
Máte naprostou pravdu. Přehled je zatížen těmito nepřesnostmi. V obou případech lodi Sojuz na stanici ani nepřistály. Z toho důvodu jsem je tam nezařadil, ale byla to chyba , pro úplnost tam měly být. Nezdařený start Sojuzu k Saljutu tam také měl být. Inu jsem jen milovník historie, nikoli odborník, díky za upřesnění. Dlužno říci i bez nezařazených neúspěšných pokusů, byl vývoj projektu Saljut neutěšený a do Saljutu 6 kráčel račím krokem.
Já bych se také za odborníka neopovažoval prohlašovat, milovníkem historie jsem ovšem stejně jako Vy.
Nicméně ohledně těch račích kroků – to bych trochu polemizoval. Saljut 4 byl už docela solidní stroj a Almazy byly také zajímavými kousky techniky…
Končím s kosmonautixom!
Kto má vydržať tie prerušenia v najlepšom?
Teraz však vážne. Článok má u mňa len samé superlatíva. Vôbec som doteraz netušil, že základný blok Miru mal po štarte problémy. Cenzúra vtedy ešte fungovala… Aká bola kapacita nádrží na palivo? A aké sa vôbec používalo? Tipujem to na asymetrický monometylhydrazín+okysličovadlo, len tá korozivita… Ako dlho mohol byť (teoreticky/prakticky) základný blok na orbite v autonómnom režime? Existoval záložný exemplár?
Tak to nás mrzí, navíc když už za týden vyjde další díl… 😀
K těm nádržím – v minulém díle jsem to uváděl, bylo to 302 kg paliva a 558 kg okysličovadla a typ pohonných látek tipujete správně.
Autonomně mohl Mir létat dlouho, kdyby na to přišlo, tak klidně roky. A odpověď na poslední část otázky si nechám do závěrečných dílů, s takovou bych neměl o čem psát… 🙂
Ďakujem za odpoveď. Údaj o hmotnosti paliva som si už nepamätal, predsalen, tých informácií od Vás je tak veľa, kto si to má pamätať 🙂
Ešte k tej otážke autonómneho letu. Logicky by čas nemal hrať veľkú úlohu, ale aj tak by ma zaujímalo, ako to bolo s nádržami, keďže hydrazín je dosť korozívny, viď aktuálne problémy so životnosťou Sojuzu. Ak to bolo vysvetlené v predchádzajúcich častiach, pohľadám.
Záložný exemplár = FGB Zarja?
U Sojuzu je problém ani ne tak v korozivitě paliva v servisním úseku, ale s postupným rozkladem peroxidu vodíku, který je používán jako palivo pro orientační motorky v návratovém modulu.
A co se týče záložního kusu základního bloku – dnes je z něj Zvezda. 😉
„Kto má vydržať tie prerušenia v najlepšom?“
mam to podobne
I dnes mi po probuzeni naskocilo, Ha utery serial na Kosmonautixu:-)
Diky za pokracovani a uzasne detaily na podminky tech obetavcu
Jsem rád, že Vám mohu zpříjemnit úterky! 😉
Super seriál .:-)
To mě moc těší, díky!
Jednoducho paráda! 🙂
Díky moc! 😉