Po půlroční rutině na palubě Mezinárodní vesmírné stanice plné vědecké práce a údržby čeká na astronauty návrat v lodi Sojuz na jejich rodnou planetu. Cesta dolů bývá mnohem kratší než cesta nahoru. To ale neznamená, že by se při ní nic nedělo, nebo že by snad byla nudná. Právě naopak! Přistání Sojuzu je ještě intenzivnější a divočejší zážitek, než jeho start. Přesvědčte se o tom sami ve videu, které jsme pro vás otitulkovali. Uvidíte podrobný popis každého úkonu od nástupu do Sojuzu, přes jeho odpojení od stanice, rozdělení jednotlivých sekcí a sestup atmosférou, až po závěrečné přistání na padáku.
V prvním díle této série jsme společně sledovali start Sojuzu z kosmodromu Bajkonur, při kterém jsme ve videu viděli celou startovní sekvenci krok za krokem. Druhý díl nám pak dopodrobna popsal všechny manévry, které musí Sojuz uskutečnit, aby se dopravil k Mezinárodní vesmírné stanici a nakonec se s ní spojil. Dnešní video uzavírající tuto třídílnou sérii nám tedy vysvětlí, jak se Sojuz od stanice odpojí a vrátí se zpátky na Zemi. Přejeme Vám příjemné sledování.
Opět moc pěkné naučné video, děkuji.
Osobně tohle video považuju už dlouho za nejlepší z té série. Zvlášť ty zážitky a vysvětlení astro/kosmonautů jsou skvělé. A nejlepší věta z celého videa je, že si neuvědomujeme, jak je gravitace silná. Za sebe říkám, že ne a o to víc obdivuju Galilea, Newtona a další, kteří si todokázali představit a formulovat pohybové zákony atd.
Tak to že je gravitace mocná síla si uvědomíte snadno i na Zemi. Stačí si upustit cokoli na palec. 🙂
Ta slova Nespoliho a záběry na jeho „vykládání“ ze soyuzu ve mě spíš utvrzují pocit, že na dlouhodobější pobyt ve stavu beztíže opravdu nejsme stavění.
A další smutný pocit je, že přes vynaložené miliardy na „výzkum“ na ISS nevíme naprosto nic o reakcích organismu na sníženou gravitaci / tíži, tedy na podmínky na Měsíci / Marsu.
Ostatně soudím, že pojem mikrogravitace musí být zničen.
Ale víme, naše znalosti se stále rozšiřují. ISS hraje ve výzkumu nezastupitelnou roli. Máte pravdu, že sníženou gravitaci (Měsíc/Mars) tam nasimulovat pro člověka nejde, ale i tak jsou ta data nesmírně cenná a pomohou nám udělat další nezbytné kroky.
Mimochodem výraz mikrogravitace je vědecky přesný a trefně popisuje podmínky, ve kterých se ISS pohybuje.
Nevím jak jinde, ale u nás byly ve fyzice vždy rozlišovány pojmy gravitace a tíže. Na ISS na astronauty nepůsobí „malá“ gravitační síla, ale malá tíhová síla. Tak malá, že je jí možno pro většinou úplně zanedbat. Proto stav beztíže.
Já chápu, že amíci se s nějakým rozlišováním tíhy a gravitace nepářou. Chápu i to, že někdo ve svatém nadšení tupě převzal anglický termín a nahradil jím původní český.
Ale to že to chápu neznamená, že mi to přestane vadit.
Jiný Honza> Nicméně na orbitě, kde se vyrovnávají působící síly, stále na vše působí slapy, (za 90 minut se celá soustava, pokud by byla v klidu otočí vůči poli o 360°). Kdyby to bylo prosté skutečně jakékoli síly, tak pojem, který chcete spálit a zasypat solí bude pro dané prostředí opravdu nevhodný. Ale tohoto stavu bylo dosaženo možná tak LISA Pathfinderem.
Na astronauty a ISS samozřejmě působí gravitační síla, jinak by ulítli někam do vesmíru. Navíc gravitační pole Země není konstantní, ale jak ISS cestuje na různými částmi povrchu, tak se mění a to působí na celou ISS, astronauty i pokusy, které jsou uvnitř prováděny. Změny jsou malé, ale jsou tam a proto mluvíme o mikrogravitaci a ne o nulové gravitaci.
Je klidně možné, že Nespoli by se ze Sojuzu vyškrábal sám, ale postupy mu to nedovolí.
S tím výzkumem člověka v beztížném stavu je to nějaký zkrat ne? Máme docela dobře zmapované, co stav beztíže s naším organismem dělá. Jsou lidé, kteří to snáší dobře a zpět na Zemi se vrací do normálu. Otázkou spíš je, co uděláme s tím zbytkem, protože pak tu jsou lidé, kteří po půl roce ve vesmíru třeba špatně vidí. Pěkně to je popsané v tomto videu:
https://www.youtube.com/watch?v=IyUwSJ5pXS0
Pojem mikrogravitace je stejný jako kterýkoli jiný, jen za tím nevidíte to pozadí. Dokonalý stav beztíže totiž neexistuje a pokud někde ano, tak na oběžné dráze Země to rozhodně není.
Já myslel výzkum např. šestinové gravitace jako je na Měsíci nebo třetinové jako na Marsu. Bylo by potřeba dotáhnout na ISS „odstředivku“.
Odstředivka na ISS je, a nejen jedna. Určitě je jedna v modulu Columbus a myslím, že i v Kibó. Samozřejmě se jedná o malé odstředivky pro biologické experimenty a člověk si do nich nevleze. Ale to nepřekáží hodnotnému výzkumu.
Máte absolutní pravdu. Je to stejné jakoby si někdo zrušil pojem „bezvětří“ a nahradil ho pojmem „mikrovítr“, protože aby se vzduch fakt vůbec ani trochu nepohyboval nezažijete venku nikdy. A s tím i spoustu dalších užitečných pojmů. Třeba „bezvládí“ (vždycky má přece někdo aspoň nějakou větši moc než druhý), „bezpečí“ (vždycky vám něco, třeba velmi malého hrozí), „bezvadný“ (nějaká mikromaličkost se přece na všem vždycky najde).
Ten mikrovítr s dovolením budu používat v obecné mluvě, až dojde na diskuzi na téma počasí, pokud mohu 🙂
Dan> No rozhodně ho používejte. Třeba se zabydlí v jazyce a já na to budu moci být patřičně hrdý.
Honzo, jako jasné, máš pravdu, cítíš to na noze. Ono je těžké vmyslet se do situace, kdy nic o gravitaci nevíš, ale začal bych, že dlouhou dobu přetrvávalo Aristotelovo učení, který tvrdil, že těžká tělesa se snaží padat dolů k zemi, zatímco „lehké“ objekty jako dým nebo oheň stoupají vzhůru. Na základě toho Aristoteles vyhlásil koncepci „přirozených míst“ a „přirozených pohybů“: přirozeným místem těžkých látek (zeminy a vody) je „být dole“, přirozené místo lehkých látek (ohně a vzduchu) je „nahoře“. Proto mě ty jejich myšlenky doteď uchvacují. Prostě šli na to jinak.
Parádní video. A dobrý překlad.
Je to super.
Mel jsem sojuz za takovy predpotopni kus techniky a tohle ten dojem napravilo.
No, upřímně já měl na Sojuz stejný názor, ale mě to naopak utvrdilo v mém přesvědčení. Srovnám-li to s raketoplánem, je to úplně jinde. Zde musejí být kosmonauti po přistání doslova zachráněni z kazašské stepi, zatímco raketoplán sestupoval s výrazně menším přetížením a měkce dosedl na danou dráhu podobně jako běžné dopravní letadlo. Můj obdiv patří STS.
Nebol tu už niekde odkaz na toto video pred cca 2 týždňami. Celkom určite som ho už videl a nejak netuším, ako som sa k nemu dostal 🙂
Asi jste ho viděl bez titulků. Tuhle sérii tří videí má ESA na youtube už spousty let (slovy 4). https://www.youtube.com/watch?v=-l7MM9yoxII
Trochu zvláštní je jak Paolo popisuje přistání jako ne moc měkké. Tipuju, že to spíš souvisí s tím, že půl roku žil ve stavu beztíže a najednou pocítil náraz. Ve skutečnosti (je to i v tom videu) dopadne kabina rychlostí 5 km/h. A tuhle rychlost kompletně ubrzdí sedadlo kazbek, ve kterém kosmonauti sedí a které v oblasti hlavy propruží až o 20 centimetrů, v oblasti sedu pak o 10 centimetrů. A teď trochu fyziky. Z jaké výšky musíte spadnout na podlahu, abyste dopadli rychlostí 5 km/h? Počítáte dobře? Jo, je to jen 10 centimetrů (s=0,5.v*v/g=0,5*1,4*1,4 /9,81 = 0,1 metru) . Pecka, že? Když vás někdo vezme za ruce a nohy a pustí vás z výšky 10 centimetrů, ovšem vy nedopadnete na tvrdou zem, ale ten pád utlumí sedadlo Kazbek, které vám váš zadek ubrzdí na dráze 10 centimetrů (jako měkká molitanová žíněnka). V oblasti hlavy je to dokonce skoro 20 centimetrů útlumu, takže jako do polštáře. Tohle mi přijde jako hodně měkké přistání. Vám ne? Nějak k tomu nesedí ta srážka osobáku s náklaďákem. Není v tom videu třeba ta dopadová rychlost špatně uvedena?
Nechtějí se mi hledat detaily, ale občas to přistání některým z astronautů hne zády. Sojuz nepadá k zemi 5 km/h, ale 70 cm nad zemí dojde ke zpomalení na 5 km/h a problematické asi bude právě to zpomalení a to může být klidně z 5 m/s (našel jsem 7.2 m/s), což už je pád z více než metru (2.7 m pro 7.2 m/s) a to už člověk pocítí 🙂
Klidně hledejte. Já vám napovím. Hnulo to se zády Korejce. V posádce byla i Peggy Whitson. Sojuz měl tehdy problémy s explozivními šrouby, které oddělují od sebe ty tři jeho části. Návrh ovšem počítá i s tím a proto jsou ty šrouby tak dimenzované, že je nakonec dokáže roztrhnout i to zvýšené rázové namáhání, pokud ty části vstoupí do atmosféry ještě spojené. A to se právě stalo. Jakýsi šroub nebouchnul a urvalo ho až to zvýšené namáhání v atmosféře. Jenže přistávací modul to roztočilo tak, že už nebyl čas na řízený sestup. A proto šli dolů balistickým sestupem, při kterém si zkusili i to maximální namáhání. Mimochodem, pověrčiví Rusové tenhle let přiřadili k těm neúspěšným společně s letem Těreškovové, protože z jejich pohledu šlo o „nerovnováhu“. Na palubě bylo víc žen než mužů, což je špatně 🙂
Ale pokud je i při normálním přistání namáhání větší, tak pak nemůže video mluvit pravdu s těmi 5 km/h.
Na hlavním padáku padají rychlostí 7 m/s a až ty pyropatrony to na 70 centimetrech ubrzdí na 1,4 m/s. Přetížení během hoření těch pyropatron vychází na 2G, tedy kosmonauti cítí v zádech 3 krát svou hmotnost po dobu čtvrt sekundy. Ten tlak je tedy stejný jako dopad z deseti centimetrů na žíněnku, která se promáčkne o pět centimetrů. Takže jo, tady je to přetížení větší než při samotném dopadu, ale pořád docela pohoda. Samozřejmě musí vše fungovat jak má.
Přistání bude asi velmi tvrdé. Údajně na následky úrazu hlavy při přistání Sojuzu TM-3 zemřel v roce 1988 sovětský kosmonaut Anatolij Levčenko.
Příčinou smrti Anatolije Levčenka (cca 8 měsíců po jeho letu na Sojuzu TM-4/TM-3) byl inoperabilní nádor na mozku. Není prokázáno, zda na tom tvrdé přistání mělo nějaký podíl.