Píše se 19. leden 1961. Den ve virginském Langley se nachyluje k večeru. Sedmička mužů nervózně přešlapuje v kanceláři svého šéfa. Každému z nich se v hlavě rojí myšlenky jako jiskry z lesního požáru. Důvodů, proč si je sem Bob Gilruth nechal zavolat, mohlo být mnoho, ovšem jeden z nich všem sedmi mužům svítí v mysli jako velký vykřičník. Projekt Mercury pokračuje slibně a pomalu nastává čas na let s člověkem na palubě. Jenže kdo z nich to bude? Při pohledu kolem každý z mužů vidí své kolegy, výjimečně schopné osobnosti, učebnicové příklady zdraví a dokonalých reflexů, schopné rozhodovat se ve zlomcích sekundy – a rozhodovat se v naprosté většině případů správně. Každý si je vědom historického významu prvního letu. Nepanuje mezi nimi řevnivost v pravém smyslu slova, nicméně nikdo z nich nechce být odsunut na druhou kolej…

Třetí a zároveň první

Od dubna 1959, kdy byli představeni na tiskové konferenci ve Washingtonu, byli muži z Mercury 7 vrženi do dosud neznámého prostředí. Během několika sekund se stali celebritami první velikosti a nejrůznější nabídky, pozvánky na recepce a dopisy fanoušků se jen hrnuly. Současně se dostali také do obskurního světa raket a těch, jež tyto rakety navrhovali, vyráběli, plánovali jejich let a zajišťovali jejich vypuštění. Astronauti byli drceni v centrifugách, ždímáni v trenažérech, trávili dlouhé hodiny v simulátorech. A dnes, v tento čtvrteční podvečer, se možná rozhodne, který z nich shrábne hlavní odměnu za všechnu tu dřinu. Konečně po čtvrt na šest vchází do místnosti Bob Gilruth, šéf STG (Space Task Group – skupina v rámci NASA, jejímž úkolem je vyslání Američana do vesmíru). Všichni mu visí na rtech. Mezi sedmičkou nedočkavých mužů je i John Glenn.

Glenn je mezi astronauty trochu zvláštním úkazem. Je z nich nejstarším, v červenci mu bude 40 let. Je prototypem správného amerického hocha, vždy pečlivě upraven, s nezbytným motýlkem na košili, vždy se správnými patriotickými názory. Ostatní astronauti jezdí ve sporťácích, jak se na správné testosteronové nadzvukové žokeje sluší. John řídí svůj otlučený rodinný kombík. Ostatní se s rodinami přestěhovali do Virginie. John nechal svou rodinu v Arlingtonu a sám bydlí v Langley na svobodárně. Ostatní si rádi vyhodí z kopýtka a životosprávu sem tam nechávají odpočívat. John pravidelně tepe antukovou dráhu místní základny při svém každodenním běhu. Ostatní berou spolupráci s lékaři a výzkumníky jako nutné zlo. John se může přetrhnout, aby jim vyšel vstříc. Ostatní nemluví s novináři více než je nutné. John přítomnost tisku vyhledává, jeho odpovědi na otázky jsou dlouhé, plné vlasteneckého patosu, přitom nikterak falešné. John je prostě miláčkem veřejnosti bez jediné poskvrnky. Jako jediný dokonale chápe politický přesah projektu Mercury. A jako jediný sází na to, že do křesla první pilotované mise jej nedostane pouze tvrdá práce. Ano, pracuje neúnavně, stejně jako všichni ostatní. Navíc ale doufá, že veřejná popularita bude hrát svoji roli. Nyní se ukáže, zda celou tu dobu nesázel na špatného koně.

Bob Gilruth nikdy nebyl zvláště výřečný. Ani dnes tomu není jinak. Po několika slovech na úvod vyslovuje to, na co všichni čekali. Ovšem výsledek je pro šest mužů ze sedmi zklamáním. „Alan Shepard provede první suborbitální let. Grissom provede druhý let. Glenn bude náhradníkem pro obě mise. Nějaké otázky?“ Glennovi hlavou prohučí temná vlna zklamání. Rychle se však vzpamatuje a jako první gratuluje zjevně potěšenému Shepardovi. Al Shepard je velmi schopný muž, to musí všichni uznat. Ale každý ze šestice zklamaných si v duchu říká: „V čem je lepší než já?“ Někteří maně vzpomenou na podivný úkol, jež jim Gilruth na konci minulého roku zadal. Měli tehdy napsat, kdo z kolegů by měl mít tu čest vykonat první misi a proč. Jediné pravidlo – žádný z mužů nesměl nominovat sám sebe. Jak tato anketa, zvaná „peer rating“ dopadla, to Gilruth nikomu neřekl.

Rozhořčený Glenn se nemíní vzdát. Zatím neproběhlo žádné veřejné oznámení, proto píše Gilruthovi dopis, ve kterém mu vyčítá, že „…jsem netušil, že být astronautem je soutěž v popularitě.“ Současně začíná v zákulisí rozjíždět svou soukromou kampaň, ve které obesílá a obchází své vlivné známé a snaží se jazýček vah zvrátit ve svůj prospěch. Jeho aktivita však nezůstává vedení NASA a STG utajena a po několika týdnech musí Gilruth vzpurného astronauta příkře usadit.

Od toho okamžiku je Glenn vzorovým týmovým hráčem. „Zlatý tým“, jak ostatní astronauti trojici Shepard/Grissom/Glenn přezdívají, tráví desítky hodin na simulátorech a čeká na velkou chvíli. Zatím nikdo nezasvěcený neví, který z trojice bude tím prvním, NASA chce prostřednictvím mlčení Sheparda chránit před přílišnou pozorností a možným rozptýlením.

12. dubna 1961 dostává americký kosmický program direkt přímo na solar: na oběžné dráze létá první lidská bytost a mluví rusky. Jurij Gagarin vstupuje do historie, ovšem američtí astronauti neztrácejí ze zřetele svůj cíl. Stále před nimi stojí vidina letu za hranice atmosféry a i když se nedostanou do světových učebnic dějepisu, místo v amerických čítankách také není k zahození. A hlavně – pro zkušební piloty je posouvání hranic možného tou nejlepší vábničkou.

Po několika odkladech startuje 5. května 1961 Alan Shepard ke svému historickému letu. Jako jeho náhradník je Glenn téměř až do posledního momentu jeho stínem, nicméně u těch posledních několik úkonů – navléknutí stříbřitého skafandru, nástupu do kabiny, prověrky všech systémů – už zůstává pouze jako divák. Stejně tak zaujímá nevděčnou roli statisty 21. července, když se na podobnou cestu jako Shepard vydává i Gus Grissom při misi MR-4 (označení MR značí kombinaci kabiny Mercury a nosiče Redstone, u pozdějších letů pak MA znamená kombinaci Mercury a nosiče Atlas).

V zákulisí jsou zatím vyhodnocována data z dosavadních letů a téměř všem je jasné, že další opakování suborbitálního „skoku“, jako tomu bylo v případě MR-3 a MR-4, nemůže přinést žádné důležité nové poznatky. Mise MR-6 už byla potichu zrušena v červnu a nyní probíhá debata o tom, jak pokračovat. Ředitel programu kosmických letů NASA Abe Silverstein prosazuje opatrný přístup a je pro zachování letového řádu i s misí MR-5. Naproti tomu šéf STG Bob Gilruth lobuje za odvážnější krok – orbitální let. Po analýze dat z Grissomova letu je zjevné, že v v oblasti suborbitálních letů kabiny Mercury bylo dosaženo limitu poznání. Další let by měl proběhnout na špici nosiče Atlas, který je schopen kabině s člověkem udělit první kosmickou rychlost.

Je však třeba důkladně Atlas otestovat, zatím stále občas své tvůrce obšťastňuje výbuchy a zásadně odlišnou trajektorií, než jakou plánovači zamýšleli. Po dvou úspěšných testech MA-4 a MA-5 je však rozhodnuto: mise MA-6 bude pilotovaná, bude trvat zhruba pět hodin a kabina během ní provede tři oblety Země. V jejím křesle bude sedět John Glenn, jeho náhradníkem bude Scott Carpenter.

První plány počítají s datem startu 19. prosince. Tento termín je však na hranici možného a je tedy téměř jisté, že se jej nepodaří stihnout. Už 7. prosince je termín odsunut kvůli problémům s chladicím a orientačním systémem kabiny. Glenn a Carpenter zatím trénují v simulátoru, tráví spoustu času nad letovým plánem a spolu také udržují fyzickou kondici. Oba jsou spřízněnými dušemi – Carpenter je mezi sedmičkou astronautů tak trochu outsiderem a jediným bližším člověkem je mu právě Glenn. Jednu věc však Carpenter na Glennovi nesnáší: vášeň pro běh. Glenn je zvyklý na každodenní „koňské“ tréninkové dávky a Carpenter, který nemá běh příliš v lásce, si v žertu stěžuje, že jej unavuje držet s Johnem tempo.

Glenn se však na misi připravuje i jinak. Každý víkend dojíždí domů do Arlingtonu a během jednoho z víkendů úkoluje své děti Davida a Lyn: zkuste vymyslet nějaké hezké jméno pro tátovu loď. S nápadem pojmenovat svou kabinu přišel Al Shepard, který svou Mercury pojmenoval Freedom 7 (Svoboda 7), ona sedmička v názvu je trochu gestem vzhledem k ostatním astronautům, tedy cosi ve stylu „jeden za všechny“, mnohem více má ale společného s faktem, že jeho kabina je sedmým exemplářem Mercury, který sjel z výrobní linky firmy McDonnell. Také Grissom svou loď pojmenoval, ovšem sedmičku si v názvu ponechal. Jeho kabina se jmenovala Liberty Bell 7.

Glennovy děti zkoušejí za pomoci slovníků najít co nejpříhodnější pojmenování. Na jejich seznamu se vrší názvy jako „Magellan“, „America“, „Columbia“, nakonec se ovšem vždy znovu na vrcholu seznamu vynořuje název „Friendship (Přátelství)“. Glennovi se název líbí a chce jej dovést ještě o kousek dále. Zatímco Shepardovu a Grissomovu kabinu vyzdobil nápisem s názvem technik s papírovou šablonou a barvou ve spreji, Glenn oslovuje Cecelii Bibby, mladou výtvarnici, která je zaměstnankyní firmy Chrysler, jednoho z kontraktorů NASA. Bibby se tak stává jedinou ženou, která vstupuje do „Bílé místnosti“ na vrcholu obslužné věže a její krasopisně vyvedený nápis „Friendship 7“ se stává notoricky známým. Bibby pak ještě po dohodě s ostatními astronauty jako žertík přidává obrázek spoře oděné ženy na vnitřní stranu krytu periskopu.

Mezitím musí Glenn snášet jeden odklad za druhým. 16. ledna 1962 se nestartuje kvůli problémům s nádržemi Atlasu, 21. ledna stávkuje počasí, které nedovolí startovat ani 27. ledna a během 30. ledna je v nosiči objeveno palivo tam, kde rozhodně nemělo být – mezi strukturální přepážkou a stěnou jedné z nádrží. 14. února opět stojí v cestě počasí. Další odklad. Během většiny z těchto pokusů sedí Glenn i několik hodin připoutaný v křesle své lodi a je odsouzen do role pasivního pozorovatele. Začínají se dokonce množit hlasy, zda by neměl být nahrazen Carpenterem, protože žádný nervový systém údajně nemůže být schopen snášet dlouhotrvající zátěž.

Nadto se Glenn musí vypořádávat i s dalšími nepříjemnostmi. Během jednoho z pokusů o start 27. ledna se u jeho domu objevuje viceprezident Johnson a domáhá se vstupu dovnitř spolu s kamerami, aby mohl před televizními diváky „utěšit“ nebohou manželku astronauta. Glennova žena Annie, trpící velmi vážnou koktavostí, navíc už tak na hraně nervového zhroucení, neodbytné žádosti Johnsona i televizních štábů rezolutně odmítá. Když se po vystoupení z kabiny John o celé situaci dozvídá, svou ženu v jejím rozhodnutí utvrzuje a vyvolává tak menší rozmíšku s některými politiky.

20. února konečně vše vypadá, že by start mohl klapnout. Glenn před odjezdem na rampu ještě naposledy volá své manželce. Podle jejich starého zvyku jí říká, že si skočí do obchodu na rohu koupit balíček žvýkaček. Tuto frázi John dosud používal vždy, když měl před sebou nějaký nebezpečný podnik, ať už za 2. světové války v Pacifiku, během Korejské války nebo když měl testovat nový divoký letoun. Jako vždy i nyní odpověď Annie zní stejně: „Nebuď pryč dlouho…“

Po malých problémech s příklopem se odpočet dostává k nule. V 9:47:39 místního času se probouzí motor centrálního stupně Atlasu a dva pomocné motory k životu. Glenn v kabině cítí znatelné zatřesení a vzápětí jej neviditelná síla jemně tlačí do křesla. Stopky na palubní desce se rozbíhají. Není pochyb o tom, že je na cestě. V bunkru řízení startu Scott Carpenter, mající na starosti komunikaci s kabinou, pronáší legendární slova: „Godspeed, John Glenn… (volně lze přeložit jako ‚Šťastnou cestu, Johne Glenne‘)“

Po navedení na orbit je pak řada na Glennovi, aby utrousil další legendární větu: „Zero G and I feel fine! (Nula géček a cítím se dobře!)“. Zatím netuší, že tato slova si zopakuje znovu za podobných okolností po šestatřiceti letech. To je ale budoucnost, nyní má John myšlenky pouze pro přítomné okamžiky. Autopilot otáčí jeho kabinu a on může několik minut sledovat už nepotřebný nosič Atlas, jenž se pomalu vzdaluje. Je třetím Američanem za branami vesmírného prostoru a současně prvním, kterému bylo dopřáno dosáhnout orbitu.

Glenn se může začít věnovat letovému plánu. Nelze ovšem ignorovat ani úžasnou scenérii, jež se pod ním rozprostírá. Jako nečekané rozveselení po chvíli z jednoho z vaků s vybavením vylétá plyšová myš, žertík Ala Sheparda. Glenn monitoruje systémy Friendship 7 a po vletu do orbitální noci zvedá hledí své helmy a osvěžuje se několika doušky jablečného džusu. Čeká jej ovšem jedno velké překvapení: těsně před vylétnutím kabiny do osvětlené části orbitální dráhy se za okénkem objevují „světlušky“. Zářící body se pohybují souběžně s lodí a mizí po východu Slunce. Glenn naprosto nemá tušení, odkud tyto svítící částice pocházejí, stejně tak je s rozumem v koncích i řídicí středisko. Astronautovu pozornost ovšem vzápětí přitahuje problém s lodí.

Na konci prvního orbitu selhává jedna z malých trysek, jež zajišťují polohu kabiny v prostoru. Autopilot není schopen tuto situaci kompenzovat, Glenn musí tedy polohu udržovat ručně. Nebere to nicméně jako problém, může nyní alespoň dokázat, že člověk je schopen delší dobu řídit svou kosmickou loď. Na zemi se však zatím rozehrává velké drama.

Na konzoli jednoho z operátorů se rozsvěcuje kontrolka označená jako „Segment 51“. Pokud tento signál nelže, mise MA-6 má obrovský problém. Tato kontrolka totiž signalizuje odpojení tepelného štítu. Tepelný štít je s kabinou spojen látkovým válcem zvaným „přistávací vak“ a pár minut před přistáním do Atlantiku se má uvolnit a klesnout dolů. Přistávací vak se tak může roztáhnout a tlumit náraz na hladinu a posléze fungovat jako mořská kotva. Pokud se tepelný štít uvolnil na orbitu, loď nebude během sestupu atmosférou chráněna před žárem a shoří.

Operátoři sledovacích stanic se Glenna postupně nenápadně dotazují, v jaké poloze je na jeho palubní desce spínač odhození přistávacího vaku. Posléze řídící středisko Glenna žádá, aby zkusil přepnout spínač přistávacího vaku do polohy „auto“. Glennovi dochází, o co vlastně jde. Operátoři na zemi mají za to, že se vak vyháknul ze své letové pozice. Pokud by se po zapnutí do polohy „auto“ rozsvítila na palubní desce zelená kontrolka, je po všem. Tepelný štít není zajištěný. Pokud je ovšem v systému nějaký zkrat, ale štít zatím drží na svém místě, po přepnutí do polohy „auto“ se může stát cokoli, včetně toho, že se dosud zabezpečený štít uvolní. Glenn přepíná páčkový spínač z prostřední polohy do krajní. Chvíle napětí. Nic se nestalo, kontrolka je stále temná.

Přesto není vyhráno, nikdo neví, proč kontrolka na pultu operátora v řídicím středisku svítí. Glenn tak dostává instrukce po zážehu brzdicích raket nechat tyto rakety na místě. Původně měly být po použití odhozeny, aby odhalily tepelný štít. Nyní má svazek tří raket, připevněný ke kabině třemi ocelovými pásy, přidržet štít na místě a zachránit tak Glennovi život.

Po třech orbitech je čas vrátit se domů. V určený okamžik se postupně zažehují tři brzdicí rakety a Friendship 7 začíná pomalu zakřivovat svou trajektorii směrem k Zemi. Po několika minutách se kabina ocitá v oblaku rozžhaveného plazmatu a spojení se zemí se přerušuje. Glenn zůstává sám s plným vědomím, že možná prožívá poslední okamžiky svého života. Kolem okének prolétávají žhavé kousky tepelného štítu a kousky ocelových pásů. Glenn se snaží nehýbat a čeká, kdy ucítí na zádech vzrůstající žár – neklamnou známku toho, že štít skutečně selhal. K jeho obrovské úlevě však žár nepřichází a kabinu začíná naplňovat hvízdání rozráženého vzduchu. Ionizovaný oblak pomalu mizí, záře za okénky pohasíná a obloha mění svou barvu do modra.

V řídicím středisku mezitím všichni prožívají zoufalá muka. Nakonec, po nekonečném čekání a marném volání do prázdného éteru, se v rádiu ozývá zachrastění a po chvíli také hlas, ve který všichni doufali: „Slyším vás jasně a čistě! Jak jste na tom vy?“ Alan Shepard s ulehčením volá do rádia: „Slyšíme tě výborně! Jak se cítíš?“ Glenn odpovídá: „Můj stav je dobrý. Hochu, to byl ale skutečný meteor!“

Friendship 7 bezpečně dosedá do vln Atlantiku po letu trvajícím 4 hodiny, 55 minut a 23 sekund. Ona kontrolka v řídicím středisku byla jen falešným poplachem, vyšetřování ukáže, že na vině byla uvolněná osička jednoho malého otočného spínače, jež měl zafungovat v momentě, kdy se štít těsně před přistáním uvolní. Kvůli oné osičce spínač vysílal signál, že je štít uvolněn i když byl bezpečně v zajištěné poloze.

Přivítání prvního amerického orbitálního cestovatele je doslova frenetické. Glenn se stává ikonou a národním pokladem. Je však zřejmé, že coby symbol národní hrdosti nebude moci podstoupit riziko při další možné misi. Stává se tak trochu obětí vlastního úspěchu. Podílí se na prvních návrzích rozvržení kokpitu a přístrojové desky lodi Apollo, ale současně začíná pošilhávat po jiných výzvách. 16. ledna 1964, dva roky po svém triumfu na orbitu odchází z NASA, aby se vydal po zcela jiné trajektorii. Jeho novou drogou se stává politika…

Zdroje informací:

F. French, C. Burgess: „Into That Silent Sea: Trailblazers of the Space Era, 1961-1965“
B. Evans: „Escaping the Bonds of Earth: The Fifties and the Sixties“
D. K. Slayton, M. Cassut: „Deke! U.S. Manned Space: From Mercury to the Shuttle“
kol. aut.: „Results of the First U.S. Manned Orbital Space Flight, February 20, 1962“
jsc.nasa.gov
nasa.gov
wikipedia.org
youtube.com
washingtonpost.com

Zdroje obrázků:

http://media.gq.com/photos/5583e8bf3655c24c6c97280f/master/pass/style-2011-03-astronaut-style-astronaut-style-16.jpg (kredit: NASA)
https://www.nasa.gov/sites/default/files/running_on_the_beach-2_0.jpg (kredit: NASA)
https://kb.osu.edu/dspace/handle/1811/50389
http://i2.cdn.turner.com/cnn/dam/assets/120220015900-glenn-carpenter-nasa-story-top.jpg (kredit: NASA)
https://hushkit.files.wordpress.com/2016/02/cece-bibby-capsule-artist-2.jpg (kredit: NASA)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Glenn62.jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/464233main_150642main_jglennig1_hires_full.jpg