Měsíčky velkých planet to mají složité. Zatímco ty velké měsíce vídáme často i malým dalekohledem, malé mají kvůli jasu planety často smůlu. K jejich objevu přispěla až pokročilá pozemní technika a především průlety kosmických sond. Tyto často jen malé ledové balvany či větší kusy skal nejsou tedy zrovna na očích a často ani nehrají v dynamice celého systému výraznou úlohu. Jinak je to ovšem v případě některých měsíčků Saturnu. Ty, které se nachází poblíž výrazných prstenců, hrají hlavní roli ve formování jejich tvaru a dokonce se mohou podílet i na tom, že někde částice v prstencích ani být nemohou a my pozorujeme mezery. Takovým příkladem je i měsíček Pan.
Pan měří asi 28 km (na snímku je vlevo od středu) a je typickou ukázkou formování dělení v prstenci, konkrétně zde má hlavní roli ve formování známé Enckeho mezery. Obrázek byl pořízen sondou Cassini pomocí detailní (narrow-angle) kamery letos v červenci. Kamera se dívá na prstence ze vzdálenosti lehce nad jeden milión kilometrů pod úhlem 8° k rovině prstenců. Pan je na snímku dvakrát zjasněn pro jeho snazší viditelnost. Níže je detail jiného ještě menšího měsíčku, který vytváří pěkné struktury v tzv. Keelerově mezeře.
Gravitační síla měsíčku vytváří v mezeře také pěkné struktury, jak vidíme i na dalším obrázku. Podobně, jako tento a jiné měsíčky vytváří mezery v jasném prstenci A a B, jiné zase utváří vnější prstýnek F. Struktury v tomto prstenci, které vidíme na posledním obrázku, patří mezi to nejhezčí, co bylo sondou Cassini pozorováno.
Zdroj informací:
http://www.jpl.nasa.gov/spaceimages/details.php?id=PIA20499
Zdroje obrázků:
http://www.jpl.nasa.gov/spaceimages/images/largesize/PIA20499_hires.jpg
http://photojournal.jpl.nasa.gov/jpeg/PIA06237.jpg
http://photojournal.jpl.nasa.gov/jpeg/PIA12684.jpg
Když fyzika tvoří umění …
S měsíčky je ale jeden zásadní problém – na rozdíl od planet nemají přesnou definici, co ještě měsíc je a co už ne. V současné době je to v podstatě každý šutr, co se najde. Což je obzvlášť u Saturnu poněkud pikantní, neboť by měsícem mohl být každý kamínek v prstenci 🙂 Měla by být určitá hranice, například těleso, které má díky vlastní gravitaci kulový tvar…
Měsíc má „svou“ dráhu pro sebe. V prstenci ty šutry letí za sebou.
Malí, ale šikovní…. Možná by mohlo být zmíněno, že jde o tzv. Pastýřské měsíce.
Souhlas. Díky za doplnění. A to jsem ještě nevypíchl ty výběžky nad rovinu prstenců, které můžeme pozorovat díky gravitaci měsíčků jako je Daphnis.
S měsíčky bych to viděl tak, že když si kolem sebe gravitací udělají místo, měli bychom takové tělísko považovat ještě za měsíček, podobně jako je to u toho šutráku Daphnis. Uznávám ale, že definici měsíce planety jsem si kvůli tomu nehledal.
Tento systém je ozdobou naší soustavy. Nevím, jestli se někdo přičinil, že je naše soustava tak zajímavá a má snad od všeho něco, nebo je to běžné i u jiných hvězd, ale rozhodně se mi to moc líbí.
Do cizích soustav máme zatím jen velmi hrubý náhled, ale vypadá to, že to bude velmi zajímavé i jinde. Několik nalezených typů planet se v naší soustavě dokonce vůbec nevyskytuje – horký plynný obr a superzemě. Prstence budou nejspíš docela běžné. Ten Saturnův je sice zvlášť výrazný a krásný, ale prstenec nebo alespoň jeho náznak mají všechny velké planety Sluneční soustavy.
Přitom ještě relativně nedávno se vědecká obec přela, zda jsou planetární systémy běžné nebo výjimečné. Skutečností není žádná střední cesta, ale spíše se to blíží extrémní verzi. Planety všeho druhu jsou snad u všech druhů hvězd. Pokud se nepletu, tak se našly i u neutronových. Což je tedy fakt síla…. Pozorovací techniky se zdokonalují a přinášejí čím dál lepší výsledky. Očekávám, že dříve či později se podaří nějaký exoSaturn přímo zobrazit 🙂
Přesně tak. A když se v datech začaly objevovat první horké Jupitery, tak to nabouralo modely vzniku planetárních soustav tak, že je museli kompletně přepracovat. Nádherná ukázka toho, jak je dnešní věda dynamická.
Je to nepochopitelné, ale ano, Bůh dokázal vytvořit něco, co my lidé se zpožděním a vždy jen omezeně poznáváme. Je super mít komu poděkovat za tu nádheru.
No. A to je ten problém. Nemáme komu poděkovat. Nebo vy snad s nějakým tvůrcem vesmíru komunikujete, že jste schopen mu to poděkování úspěšně předat? A pokud ano, není to třeba jen fantazie ve vaší hlavě (třeba i kolektivní s jinými lidmi)?
Veškeré informace o tvůrci vesmíru nacházím v Bibli. Beru tuto knihu za ověřený a hluboký zdroj informací. A poděkovat tvůrci je velice jednoduché, zvládne to i dospívající dítě.
To poděkování opravdu nezvládne ani dítě. Ale možná si vytvoří vnitřní představu, že poděkovalo. Proč ne. Tím nic nezkazí. Odpovědi se ale asi nedočká. Bible je fajn. Stejně jako izraelské svitky, germánské runy, či čínské nebo indické legendy. Člověk vždycky potřeboval vytvořit příběh, který mu popíše jeho bezpečné místo v tomhle světě, o které se „někdo mocnější“ postará. A hlavně mu dá naději na něco dalšího po jeho smrti. To se vždycky dobře poslouchá.
Je to paráda že? : ) A to je celé hmotné stvoření jen zlomkem Boží nádhery! : )
Přesto mě nepřestává fascinovat. Obzvlášť Saturnův systém je vážně klenotem Sluneční soustavy : )
Je to nádhera. Už jen zjistit, kterému bohu poděkovat. Byl to Brahma nebo Šiva, kdo stvořil ten nádherný mimozemský svět?
Nemáte náhodou někdo představu, jak hustý je materiál v prstencích? Případně jak drobný? Slavný pás asteroidů je prakticky vzato prázdno, tady si nejsem jistý. Je to třeba hustější hmota, než vzduch v zakouřené hospodě (zanedbávaje pochopitelné vzduch)? Písečná bouře? Husté krupobití?
Tak si odpovím sám. Nějlepší zdroj, co jsem našel, tvrdí, že hmota zabírá asi 3% prostoru prstenců, což údajně znamená, že částice jsou od sebe průměrně asi trojnásobek svého průměru. Velikost částic je pak od prachu po řádově 10 metrů. Přemýšlel jsem, k čemu bych to tak přirovnal. A protože jsem přitom koukal z okna, napadla mě koruna stromu, hodně přibližně. To je docela husté…
Prstenec zdálky sice vypadá jako gramofonová deska, ale ta koncentrace nebude zblízka nic moc. Viz brzdný manévr sondy Cassini. Prolétla skrz prstence od severu k jihu a zase opačně. Sice si vybrala nejširší mezeru, takže teoreticky nejbezpečnější cestu, ale kdyby ta koncentrace v prstenci byla vysoká, tak i v těchto mezerách by to pro sondu mohlo být fatální. Myslím, že i mimo mezery by při troše štěstí průlet přežila, i když to riziko by tam bylo mnohem větší.
Vzhledem k tomu, ze hlavní prstence vrhají výrazný stín (tedy pohltí či odrazí většinu světla), nepovažoval bych průlet za reálný. Pokud je málo prostoru pro světlo, bude málo prostoru i pro sondu. Stejně bych ale rád viděl strukturu prstence zblízka pěkně v minimální vzájemné rychlosti. Cassini je bohužel na téměř polární dráze a na takovou změnu sklonu nebude mít palivo. Snad příště.
🙂 Tak dik. Za dotaz i za odpoved.
Vážení čtenáři, díky Bohu za tuto krásnou debatu, ale nechme raději přispění vyšší moci teologům a věnujme diskuze pod články i jiným tématům. Vesmír je krásné místo k žití a i přes to, že se nám diskuze odklonila k víře, děkuji za ni. Nicméně i pro mě všeho bylo dost. Díky.