Sovětský svaz se připravoval na další velký krok v oblasti orbitálních stanic. Jednomodulové Saljuty již nezvládaly experimenty a začala vznikat opravdová vesmírná laboratoř – Mir. Na stanici, která se jako první skládala z více modulů, měla probíhat opravdová věda. Jenže Sojuz musí sloužit ne jen jako vesmírný taxík, ale hlavně jako vždy připravený záchranný člun a 180 dní je na opravdové vědecké experimenty málo. Speciálně pro Mir proto vznikl nový modifikovaný Sojuz.
Koláž: autor
Ono “M” v názvu znamená opravdu модифицированый (modificirovanyj, modifikovaný). Tato verze Sojuzu se zaměřila hlavně na bezpečnost, proto byly vylepšeny padáky a to jak hlavní, tak záložní. Změnilo se i jejich umístění, protože před letem Sojuzu 1 nikdo nepředpokládal, že se hlavní padák nemusí vytáhnout a že může zablokovat i ten záložní. Byly také vylepšeny přistávací rakety na tuhé pohonné látky ve dně přistávacího modulu a tepelný štít se dočkal odlehčení. To v kombinaci s novým SAS, který byl lehčí a v případě havárie účinnější, dovolilo více “naložit” samotný Sojuz. Změny potkaly i konstrukci lodi, protože začala být vyráběna z lehčích a odolnějších slitin. Pravděpodobně nejdůležitější změnou ale byl nový přibližovací systém. Ne vždy funkční Igla byla vyměněna za dodnes používaný Kurs-A. Výhoda systému Kurs oproti Igle je ta, že loď využívající Iglu se musí otáčet kolem své osy, aby dokázala určit svoji polohu v prostoru. Další změnou byla úprava radiového systému pro komunikaci a telemetrii.
Sojuz TM posloužil během velkého množství mezinárodních letů. Během Sojuzu TM-11 letěl také de facto první vesmírný turista. Japonský novinář Tojohiro Akyama byl svým zaměstnavatelem (japonská televize TBS) poslán na Mir za přibližně 28 miliónů dolarů. Tím se odlišuje od dnešních vesmírných turistů, kteří si let zaplatili sami a jejich cíl není propagace země či firmy. Později došlo k dalším komerčním letům například z Británie, Německa či Rakouska. Každá země prostě chtěla mít “tam nahoře” i svého člověka a pro sovětský vesmírný program to byly finance, které se vždy hodí.
Další zajímavé využití této lodi, spočívalo v takzvané “Soyuz Buran Support” misi. V té době se již plánoval let kosmoplánu Buran a tento let měl získat další zkušenosti pro jeho piloty. Mimo jiné se měly testovat motorické schopnosti pilotů, zda po pobytu ve stavu beztíže vůbec mohou pilotovat letadlo. Ovšem došlo ke zrušení programu Buran a letový exemplář Sojuzu byl použit pro další let. Buran, jenž měl obsluhovat stanici Mir, s posádkou nikdy neletěl.
Za zmínku stojí také Sojuz TM-16. Bylo plánováno připojení na uzel modulu Kristall. Ten ovšem disponoval jen dokovacím uzlem APAS, nikoli “Probe and Drogue”, který je na lodích Sojuz. Vznikla proto loď, která měla výše zmíněný dokovací port APAS-89 (lze vidět na úvodním obrázku). Podobný dokovací port nesla i loď Sojuz 19 během mise ASTP. Původně se zde měl připojovat kosmoplán Buran, ale nakonec sem byl dopraven Stykový modul pro připojování amerických raketoplánů.
Po ukončení programu Mir se Rusko soustředilo na Mezinárodní vesmírnou stanici. Sojuz TM dopravil na ISS první stálou posádku a 2 návštěvní, které jen dovezly nový Sojuz sloužící jako záchranný člun. Rotaci posádky tudíž zajišťoval převážně americký raketoplán a to hlavně proto, že v něm nebyly tak přísné limity ohledně stavby těla, jako například výška, či váha a mohl tak vozit i astronauty větších rozměrů než Sojuz. Jenže i kdyby raketoplán dovezl někoho většího, nemohl na stanici zůstat jako stálá posádka, protože do Sojuzu (který by ho v případě nouze odvezl domů) se nevleze. Bylo jasné, že se s tímhle musí něco udělat. Do Sojuzu se prostě musí vlézt i američtí a evropští astronauti.
V roce 2002 proto vznikl Sojuz TMA – došlo ke kompletnímu předělání interiéru, aby se sem vešly větší sedadla Kazbek. Jedná se vlastně o kovový rám umístěný na hydraulickém pístu, který pruží a pohlcuje velkou část nárazu během přistání. Do tohoto rámu se vkládá anatomicky tvarovaná vložka, která přesně sedne na tělo kosmonauta a zabrání deformaci páteře. Těmito sedadly jsou inspirována i ta z suborbitální lodi Tycho Deep Space II společnosti Copenhagen Suborbitals. Také byl předělán ovládací panel na takzvaný glass cockpit – mechanické prvky (ukazatele, tlačítka, atp) byly nahrazeny monitory. Oproti plánované lodi Crew Dragon, která se má ovládat téměř výhradně pomocí velkého dotykového displeje, tam zůstalo velké množství analogových prvků, ale dva panely Neptun jsou velkou pomocí při řízení lodě. Neptun zobrazuje velké množství důležitých údajů a jeho klávesnice nahrazuje spoustu mechanických tlačítek.
Tento stroj, Sojuz TMA, sloužil úspěšně až do roku 2010. To ale začal být z jednoho prostého důvodu nevyhovující…
Zdroje obrázků:
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/2/25/Soyuz_TM-16.jpg
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b6/Soyuz-TM_drawing.png
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/9/99/Soyuz-T_drawing.svg/2000px-Soyuz-T_drawing.svg.png
http://www.qsl.net/dg7ro/iss/pict/soyuz1.jpg
Dik!
Tento clanok sa mi cital asi najlepsie z doterajsej serie … vyvazene mnozstvo udajov, cisiel, pismeniek, skratiek a doplnujucej „vaty“.
Tesim sa na dalsi, pretoze som zvedavy…
Jsem velmi rád, že se článek líbil.
Máte zcela pravdu, tohle byly zcela civilní lety a stroje a o těch už bývá spoustu informací. Ale víte, když ty dohady u těch ne zcela odhalených misích a lodích jsou zase tak napínavé :-). Prostě fajn seriál o mimořádném plavidle, brzo bude mít 50 let …
Mně by zajímal komerční let australského kosmonauta v Sojuzu – nedošlo k mýlce nebo k záměně slov Austria/Australia? (V Austrálii narozený astronaut Paul Scully-Power letěl jen raketoplánem, je ale am. občanem od r. 1982 podobně jako Andrew Thomas.)
Děkuji za upozornění. Bu jsem přehlédl písmenko, nebo jsem pomíchal fakta z několika odstavců o Miru – Australan na Mir opravdu letěl, ale raketoplánem.
Doplním, že Challenger STS-41-G (5.-13.10.1984) neletěl k Miru.
Povedený článek…
Náhodou jsem narazil na zajímavý článek a příběh, který se Sojuzem souvisí.
Konstruktéry možná známe, ale dizajnéry..?
http://www.stylepark.com/en/news/only-the-watercolors-brburned-to-nothing/361026
Super článek, něco podobného čtu opravdu poprvé. Jo v Rusku ženský dělaly ledascos v té době. Viděl jsem je s krumpáči i lopatami na stavbách, na traktorech, stíhací pilotka Litvjaková sestřelila 22 letadel a zde jako architektky – designu, jedna byla i šéfkonstruktérka továrny na obrněné transportéry, jak jsem se dozvěděl ve vojenském muzeu v Kubince. Škoda že tyhle báječný ženský nerozehnaly tu jejich stranu a vládu už tenkrát, bylo by jim líp. …
No jo. Jenže to bylo přesně naopak. Právě ta strana a vláda jim tu možnost dala. Ve válce si ženské zkusily pracovat ve fabrikách a po válce si ta málo produktivní společnost nemohla dovolit je nechat doma. Takže studovaly a dělaly kdeco. A ta podporovaná ženská samostatnost se stala dalším propagandistickým článečkem ukazující „novou mladou společnost“, která se ukazovala západu.
Kdybyste se zeptal Bati jak to vidí on, tak byste se dozvěděl, že vdaná ženská nemá ve fabrice co dělat, protože se má starat o rodinu a její manžel má vydělávat dost, aby ji uživil. A tohle ty ruské ženské věděly taky, samozřejmě zase i z té stranické propagandy. Proto měly důkladně naimplementovanou myšlenku, že tenhle rozlet mají jen díky socialistické společnosti.
No, já to viděl na vlastní oči, dost často jsem tam jezdil. A ty ženský jsem obdivoval, on totiž po válce stál stát na nich.
Ženu mít doma, příteli, tys to asi nikdy nezažil. Toť očistec, když večer přijdeš domů a musíš referovat té bývalé krásné a inteligentní dívce, která se změnila v drbnu. No, ještě že ta dnešní doba tohle moc nepropaguje.