Všechno jednou končí. Této kruté pravdě neuteče ani dospělácká dovolená, ani dětské prázdniny. Stejně tak i náš seriál TOP 5, který vycházel každý prázdninový pátek, dnešním dílem končí, nebo si alespoň dává desetiměsíční pauzu – jak se dočtete v závěru článku. V redakci jsme proto přemýšleli, jaké téma vybrat pro zakončení první série našeho oblíbeného seriálu. Chtěli jsme, aby téma bylo důstojné, ale přitom odlehčené – žádné havárie ani nic podobného. Nakonec jsme se rozhodli, že Vám dnes připomeneme kosmonauty, u kterých hrála hlavní roli délka pobytu ve vesmíru.

Přitom jsme měli dvě varianty – buďto se podívat na tabulkou rekordmanů, sepsat pár slov k prvním pěti příčkám a TOP 5 by byl hotový za chvilku, nebo si dát s článkem trochu víc práce. Nakonec jsme se rozhodli pro druhou možnost. Dnešní díl se pokusí zmapovat životní osudy pěti mužů, či misí, díky kterým se posouvaly hranice pobytu ve stavu beztíže. Ale milovníci statistiky si na své přijdou na konci článku, kde najdou tabulku rekordmanů.

5) Vostok-1 (108 minut)
Začít nemůžeme nikým jiným, než mužem, který „nás všechny pozval do vesmíru,“ jak prohlásil první muž na Měsíci, Neil Armstrong. Jurij Gagarin zažil stav beztíže 12. dubna roku 1961, kdy se ve své lodi Vostok dostal na oběžnou dráhu. Start z kosmodromu, kterému dnes říkáme Bajkonur proběhl bez problémů, ale misi se nevyhýbaly problémy. Raketa dopravila loď výše, než měla a brzdící motor při návratu zhasnul dříve, než měl. Dnešním pohledem bychom na této kosmické misi našli řadu nesrovnalostí – kabina nedokončila ani celý oblet Země, kosmonaut nepřistál v návratové kabině, ze které se vystřelil a dosedl na padáku. To jsou ale jen drobné detaily. Jedno je jisté – Jurij Gagarin otevřel cestu do vesmíru dalším lidem.

Už před jeho misí měli odborníci zkušenosti s pobytem živých tvorů ve vysokých výškách. Před misí Vostok-1 se ke slovu dostali především psi, u kterých se zkoušelo, zda náhodou stav beztíže nemůže ohrozit život. Bude fungovat dýchání, oběh krve či trávení? Zvládne mozek tak neobvyklé prostředí? To všechno jsme poznali díky několika sondám, na jejichž palubě byli čtyřnozí tvorové. Ale člověk, to je úplně jiná liga. Bez přehánění můžeme říct, že Vostok 1 byl velkým krokem do neznámého.

Statisticky sice šlo o nejkratší kosmickou misi v dějinách a proto se může někomu zdát nemístné zmiňovat Vostok 1 v díle o nejdelších pobytech člověka ve vesmíru. Ovšem jak říká stará moudrost – „I cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krokem“. A Gagarinova mise tímto krokem byla. Další projekty už měly na čem stavět a kosmonauti mohli jeho základní rekord dále rozšiřovat. German Titov ve Vostoku 2 už strávil 25 hodin a Andrijan Nikolajev na Vostoku 3 dokonce tři dny a 22 hodin k tomu. Éra dobývání vesmíru začala.

Jurij Gagarin už do kosmu nikdy neletěl. Šanci dostali další kolegové a navíc by bylo velmi nepříjemné, pokud by první kosmonaut historie zahynul při nějaké kosmické misi. Kdo by měl zájem o detailnější životopis tohoto muže, který se svým jediným letem navždy zapsal do historie letů do kosmu, tomu doporučím sedmidílnou etapu seriálu Vesmírné osudy, kde je život prvního kosmonauta zmapován velmi podrobně. Pro popis mise Vostok-1 pak doporučím tento díl seriálu Kritické momenty kosmonautiky.

4) Gemini 7 (13 dní, 18 hodin, 35 minut)
Americký pilotovaný program po prvotním programu Mercury, který měl nasbírat základní zkušenosti s raketovou technikou a stavbou kosmických lodí přišel program Gemini. Ten už obnášel komplexnější loď, ve které bylo místo pro dva astronauty. Po dovu nepilotovaných misích přišla na řadu Gemini 3, která trvala necelých 5 hodin, ale stopáž misí se postupně prodlužovala. „Čtyřka“ už trvala 4 dny a obnášela první americký výstup do volného prostoru, mise Gemini 5 už trvala bez tří hodin 8 dní.

Pak přišel návrh na misi Gemini 7, která měla trvat celé dva týdny. Frank Borman a Jim Lovell tak 4. prosince roku 1965 usedli do kabiny, která se jim stala domovem na dalších 14 dní. Start z mysu Canaveral na Floridě byl úspěšný – raketa Titan 2 GLV dopravila kabinu na dráhu ve výšce 300 kilometrů. Hlavním úkolem mise bylo otestovat vliv dlouhodobého stavu beztíže na lidské zdraví. Šlo především o psychický tlak – zkuste si představit, že celých 14 dní sdílíte s ještě jedním člověkem prostor o objemu 2,55 metrů krychlových.

Astronauti se věnovali lékařským experimentům, zkoušeli komunikovat s pozemním střediskem pomocí laserového paprsku a zkoušeli i navigaci pomocí sledování tvaru kontinentů. Hlavní úkol ale přišel ve druhé polovině jejich mise. 15. prosince odstartovala mise Gemini 6A s Walterem Schirrou a Thomasem Staffordem. Obě lodě se měly na oběžné dráze setkat a provést skupinový let, což se nakonec podařilo – maximální přiblížení obou těles bylo na pouhých 30 centimetrů a skupinový let trval více než 5 hodin. O tom, že mise Gemini 6A měla původně probíhat jinak, se dočtete zde. Tato mise trvala jen jeden den, posádka „sedmičky“ ale musela a oběžné dráze odkroutit ještě několik dní. Návrat přišel 18. prosince, kdy kabina dosedla do Atlantského oceánu zhruba 900 kilometrů na jihozápad od souostroví Bermudy.

Pro ještě lepší představu o unikátnosti celé mise můžeme připomenout, že šlo ve své době pochopitelně o rekordní délku kosmického pobytu, která byla překonána až sovětskou lodí Sojuz 9, která strávila na oběžné dráze 17 dní. Rekord tedy vydržel téměř pět let!

3) Peggy Whitson (376 dní, 17 hodin a 22 minut)
Opusťme teď jednotlivé mise a zaměřme svou pozornost na kategorii, které jsme se zatím nevěnovali. Jde o souhrnnou délku pobytu ve stavu beztíže. Máme k tomu podstatný důvod – budeme se totiž věnovat rekordmance. Žádná žena totiž nestrávila v kosmu více času, než Američanka Peggy Whitson, která má na svém kontě už více než rok.

Peggy se narodila ve státě Iowa, kde studovala biologii a chemii. Práce ji dovedla do Johnsonnova kosmického střediska pod křídly NASA, kde od roku 1989 pracovala v oddělení biologických vzorků. Odtud za 4 roky přešla do oddělení medicíny. V roce 1996 si podala přihlášku do oddílu astronautů a byla vybrána. Po všeobecné přípravě se dočkala nominace do záložní posádky 3. dlouhodobé expedice pro ISS a hlavně i letové nominace do expedice s pořadovým číslem 5.

První let do vesmíru absolvovala na palubě raketoplánu Endeavour v rámci mise STS-111. Valerij Korzun a Sergej Treščov spolu s Peggy přestoupili po připojení raketoplánu k ISS do útrob stanice. Tady vystřídali dosluhující posádku tvořící 4. dlouhodobou expedici, která se vracela domů. Korzun, Treščov a Whitson strávili na ISS půl roku – v prosinci je vystřídala trojice astronautů tvořící šestou dlouhodobou expedici. Raketoplán Endeavour v rámci mise STS-113 přistál na ranveji floridského kosmodromu 7. prosince 2002.

O dva a půl roku později se Peggy dostala do oddílu astronautů, kteří se připravovali na expedice na ISS s pořadovými čísly 15 až 17. Na konci roku 2005 se dočkala významného ocenění – byla totiž jmenována velitelkou záložní posádky 14. expedice, kde jí měli dělat společnost Jurij Malenčenko a Clayton Anderson. O pouhých osm měsíců později byla tato trojice jmenována letovou posádkou 16. dlouhodobé Expedice a Peggy si udržela velitelskou úlohu.

10. října 2007 odstartovala z kosmodromu Bajkonur raketa Sojuz s kosmickou lodí Sojuz TMA-11. Na její palubě seděla Peggy Whitson, Jurij Malenčenko a malajský kosmonaut Šeik Mušafar Šukor. Po připojení lodi ke stanici se malajský kosmonaut připojil k Fjodoru Jurčichinovi a Olegu Kotovoi, kteří se vraceli domů. Na stanici zůstala Whitson a Malenčenko, kterým dělal společnost i Clayton Anderson. Toho si pak v rámci mise STS-120 odvezl raketoplán Discovery, který naopak na stanici dovezl Daniela Taniho. Ten na stanici zůstal, dokud si jej při misi STS-122 nevyzvedl raketoplán Endeavour. Místo Taniho zůstal na ISS Francouz Léopold Eyharts. Ale ani ten tu dlouho nepobyl. V rámci mise STS-123 jej nabral opět raketoplán Endeavour – na ISS místo měj zůstal Garrett Reisemann.

16. dlouhodobou expedici tak tvořilo šest lidí – Jurij Malenčenko, Peggy Whitson, Clayton Anderson, Daniel Tani, Léopold Eyharts a Garrett Reisemann. Pouze dva členové tu ale strávili celého půl roku – Peggy Whitson a Jurij Malenčenko. Peggy navíc celou misi řídila jakožto velitelka a zúčastnila se také pěti výstupů do volného kosmu s celkovou stopáží 39 hodin a 46 minut. Na Zemi se vrátila v Sojuzu TMA-11, kde k ní a Malenčenkovi přisedla i Korejka I So-jon. Přistání v kazašské stepi bylo hodně tvrdé, protože vstup do atmosféry neprobíhal správně a loď tak klesala po balistické křivce s přetížením až 8,2 G.

Peggy Whitson může svůj rekord ještě posunout, protože se před pár týdny dočkala letové nominace do 51. dlouhodobé expedice. Momentálně jí patří první místo mezi ženami a v tabulce bez rozdílu pohlaví je na 25. místě. Další půlroční pobyt v kosmu ji přitom může posunout klidně i o deset příček vpřed.

2) Valerij Poljakov (437 dní 17 hodin a 58 minut nonstop)
Pojďme ještě jednou, naposledy, nahlédnout do kategorie jednorázových misí, které posouvaly hranice lidských (i technických) možností. V devadesátých letech už čítal seznam lidí, kteří navštívili kosmický prostor stovky jmen. Dlouhodobé pobyty na kosmických stanicích běžně trvaly několik měsíců klidně i půl roku. Ale vědcům rostla chuť – zajímalo je, jak bude lidské tělo reagovat na opravdu dlouhodobý pobyt člověka ve vesmíru. Proto se zrodil projekt, před kterým uctivě smekáme dodnes.

Vystudovaný lékař Valerij Poljakov měl v té době za sebou pobyt na kosmické stanici MIR, který trval 240 dní, 22 hodin a 35 minut a pracoval jako zástupce vedoucího letů v Středisku řízení letů v Koroljovu, přičemž měl na starost lékařské zabezpečení letů.

8. ledna 1994 usedl do kabiny kosmické lodi Sojuz TM-18, která mířila ke stanici MIR. Chlouba ruského kosmického průmyslu se mu měla stát domovem pro příštích 437 dní. Valerij Poljakov byl součástí 15., 16. a dokonce i 17. dlouhodobé expedice na této stanici. Zatímco se kolegové kolem něj měnili a vraceli domů, on zůstával. Okamžik návratu přišel až 22. března roku 1995, kdy v Sojuzu TMA-20 přistál v kazašské stepi společně s Alexandrem Viktorenkem a Jelenou Kondakovovou. Jeho rekord nebyl až doposud překonán a ani výhled na další roky neukazuje, že by se mohl otřást v základech. Snad až za mnoho let, až lidé vyrazí mimo zemské gravitační pole, by tento úctyhodný zápis do historie mohl být překonán.

Poljakov měl pro dlouhodobý pobyt ideální předpoklady – jelikož studoval medicínu, měl skvělou teoretickou i praktickou průpravu. Díky tomu mohl studovat nejen své tělo, ale prováděl i rozsáhlá měření u dalších kosmonautů, kteří spolu s ním obývali stanici MIR. Aby mohl nasbírat co nejvíce údajů, bylo pro něj na stanici umístěno téměř 1500 kilogramů vědeckého vybavení pro nejrůznější pokusy a studování zdravotních pochodů v těle. Kosmonaut podstoupil více než 50 typů experimentů a provedl na svém těle přes 1000 jednotlivých měření.

Z naměřených údajů odborníci dodnes čerpají cenné informace. Na Poljakovův rekord se snaží navázat aktuálně probíhající experiment, kdy Scott Kelly a Michail Kornijenko stráví na ISS téměř rok. Dnes jsou k dispozici přesnější přístroje, takže i když rekord ruského lékaře zůstane spolehlivě nedotčen, budou mít specialisté další důležité informace o adaptaci lidského těla na stav beztíže.

1) Gennadij Padalka (>864 dní)
Když by tento článek vznikal před rokem, zřejmě bychom na tomto místě hovořili o ruském kosmonautovi Sergeji Krikaljovovi, který několik let držel rekord v souhrnné délce pobytu ve stavu beztíže – 803 dní a pár drobných k tomu, které nasbíral během šesti kosmických misí (viz jeho životopis). Je to opravdu úctyhodný výkon, ale rekordy jsou od toho, aby se překonávaly. Mezi deseti kosmonauty s nejvíce hodinami strávenými v kosmu najdeme celkem 4, kteří jsou stále aktivní – Alexandr Kaleri, Gennadij Padalka, Jurij Malenčenko a Pavel Vinogradov.

Gennadij Padalka byl ještě před několika měsíci na pátém místě historických tabulek, ale díky tomu, že momentálně pobývá na palubě Mezinárodní vesmírné stanice, začalo se jeho konto utěšeně rozrůstat, až 28. června překonal Krikaljovův rekord. Osud Gennadije Padalky, jsme detailně popsali v tomto článku, kde se představovala posádka Sojuzu TMA-16M, proto sem přidám pouze zkrácenou verzi.

Tento rekordman se narodil v jihoruském městě Krasnodaru a po střední škole zamířil na Jejskou vojenskou vysokou leteckou školu V. M. Komarova a následně  do ruské armády, kde to dotáhl na hodnost plukovníka.  Vzdělání si rozšířil na Státní akademii ropy a plynu, konkrétně na fakultě Aerokosmoekologie. Tady získal titul inženýr ekologie, čehož využil při práci v organizaci UNESCO, kromě toho se zabýval i pokročilou ultrazvukovou diagnostikou ve stavu beztíže, což je projekt americké vlády určený k rozvoji diagnostické medicíny na dálku.

Na konci osmdesátých let jej zaujala kosmonautika a tak si podal přihlášku do oddílu. Roku 1989 jej státní meziresortní komise doporučila k výcviku a následně se rozhodnutím ministra obrany dostal do oddílu kosmonautů J. A. Gagarina. První nominace přišla v únoru roku 1996. Šlo o záložní posádku 24. Expedice a hlavní posádku 26. Expedice. Sojuz TM-28 odstartoval 13. srpna 1998 a na MIR dovezl kromě Gennadije Padalky, také Sergeje Avdějeva a Jurije Baturina. Padalka se vrátil v únoru 1999 a společnost mu dělal první slovenský kosmonaut Ivan Bella. Gennadij měl v té době ve vesmíru odkrouceno 198 dní.

Po několika zrušených a nerealizovaných misích se Padalka dočkal letové nominace, kdy měl být velitelem hlavní posádky 9. dlouhodobé Expedice. Jenže do všeho zasáhla havárie raketoplánu Columbia, kvůli které se překopávalo složení posádek. Padalka a Fincke byli zařazeni do záložní posádky 9. Expedice a do hlavní posádky Expedice následující. Aby těch změn nebylo málo, přišlo onemocnění Williama McArthura, které jej vyřadilo z hlavní posádky 9. Expedice. Spolu s ním byl vyměněn i Valerij Tokarev a jejich místa v letové posádce 9. Expedice nahradili Padalka a Fincke.

Sojuz TMA-4 odstartoval 19. dubna 2004 a na stanici dovezl již zmíněného Gennadije Padalku a Michaela Finckeho. Společnost jim dělal nizozemský astronaut André Kuipers. Americko-ruská dvojice vydržela na stanici do října, kdy předala velení 10. expedici a po 187 dnech ve vesmíru se oba úspěšně vrátili domů – společnost jim dělal Jurij Šargin, který zaplnil třetí místo v Sojuzu. Padalka se mezi roky 2006 a 2007 dočkal dalších dvou nominací. Jednak do záložní posádky 18., ale i do záložní posádky 17. Expedice na ISS. V roce 2007 navíc dokončil Ruskou akademii státní služby, přičemž jeho diplomová práce byla na téma „Problémy regionální bezpečnosti v zemích Střední Asie“.

Ve stejném roce dostal letovou nominaci do 19. Expedice (s Michaelem Barrattem). Ještě než potřetí odstartoval do vesmíru, ukončil své působení v armádě. Sojuz TMA-14M odstartoval  26. března 2009. Třetí místo v lodi patřilo kosmickému turistovi Charlesi Simonyimu, který si užíval již druhý placený let do vesmíru. Zatímco Simonyi se za pár dní vrátil na Zemi, duo Padalka – Barratt doplnil Koiči Wakaka, který přešel z 18. Expedice. V květnu přilétla ke stanici loď Sojuz TMA-15, čímž začala 20. Expedice, které Padalka velel. Na Zemi se Gennadij vrátil 11. října 2009 spolu s Michaelem Barrattem a kosmickým turistou Guyem Lalibertém. Třetí pobyt v kosmu trval 198 dní.

Jen pár měsíců po přistání dostal Padalka nominaci na velitele Sojuzu TMA-04M, který měl startovat v březnu 2012. To znamenalo účast ve 31. a 32. expedici na ISS. Ke startu lodi došlo 15. května roku 2012. Kromě Gennadije Padalky letěl i Sergej Revin a Joe Acabá. Spojení i pobyt na ISS probíhaly v pořádku a proto se celá trojice mohla 16. září vrátit domů. Tato mise trvala 124 dní. Gennadij Padalka tak momentálně v kosmu tráví již svou pátou misi, na kterou vyrazil 27. března 2015 spolu s Michailem Kornijenkem a Scottem Kellym, kteří zde stráví téměř celý rok.

A nyní ještě přichází řada na slibovanou tabulku deseti rekordmanů, kteří mají na svém kontě nejvíce souhrnného času stráveného ve stavu beztíže. Čísla jsou vztažena k datu vydání článku.

Ještě než tento článek definitivně skončí, dovolte mi, abych Vám poděkoval za to, jak pozitivně jste přijímali všechny díly našeho seriálu. Před každým létem jsme v naší redakci řešili stejnou otázku – jaký formát článku vymyslet na odlehčené období letních prázdnin. Nápad na TOP 5 jste sami odhlasovali v anketě, ale i tak byla vlna Vašeho čtenářského zájmu mnohem větší, než jsem čekal – ať už hovořím o přečteních, pochvalných komentářích, nebo o hvězdičkovém hodnocení. Z TOP 5 se stal jeden z nejúspěšnějších seriálů našeho blogu. Nyní je ale na čase vrátit se do starých kolejí běžného roku. Ale nebojte se – Váš zájem nám jasně ukázal, že se Vám tento formát líbí. Před příštím létem už proto nebudeme muset přemýšlet o tom, co vymyslet na prázdniny. Seriál TOP 5 si dá deset měsíců pauzu a vrátí se opět 1.7.2016 – tedy první prázdninový pátek. Do té doby se budeme snažit, aby na našem webu stále vycházely články, které Vás budou bavit – byť to nebude TOP 5.

Zdroje informací:
https://kosmonautix.cz/
https://cs.wikipedia.org/
https://en.wikipedia.org/
https://cs.wikipedia.org/
http://www.spacefacts.de/
https://en.wikipedia.org/

Zdroje obrázků:
http://www.penny4nasa.org/…Padalka_in_the_Pirs_Docking_Compartment-1038×576.jpg
http://www.beliefnet.com/…/04/Yuri_Gagarin_official_portrait.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/photo/gagarin_yuri_3.jpg
https://upload.wikimedia.org/…Crew_%28Lovell_und_Borman%29.jpg
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/8/8c/Gemini-7.jpg/800px-Gemini-7.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/Peggy_Whitson.jpg/1024px-Peggy_Whitson.jpg
https://upload.wikimedia.org/…Whitson_works_near_the_Microgravity_Science_Glovebox.jpg
http://www.nasa.gov/sites/default/files/images/734129main_ISS016E026125-full_full.jpg
http://2.bp.blogspot.com/…/zzSSPLEX01s/s400/poly.jpg
http://media3.washingtonpost.com/…/media/PHO-10Sep01-248721.jpg
https://upload.wikimedia.org/…Padalka.jpg/720px-Padalka.jpg
http://www.marexmg.org/mir/gennady.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/1200px-Gennady_Padalka_Exp9_2.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/640px-ISS-32_Russian_EVA11.jpg