Člověkem s nejnižším počtem hodin strávených ve vesmíru zůstává v historických tabulkách Jurij Gagarin. Přestože jeho pozici směrem “dolů“ asi sotvakdo překoná, je navždy legendou. K tomu, aby se jí stal, mu stačilo 108 minut. Ovšem na opačném konci tabulky stojí další legenda. Muž s největším počtem hodin, prožitých ve stavu beztíže – mimo naši planetu strávil celkem více než dva roky. Jediný smrtelník, který jednoho dne vzlétl na orbit ze své vlasti, aby se vrátil do země, která vypadala zcela jinak a nesla dokonce jiný název. Hrdina nejednoho internetového blogu a objekt obdivu a romantických snů fanynek kosmonautiky. V současné době jeden z důležitých činitelů ruského kosmického programu. Bývalý ředitel výcvikového centra ruských kosmonautů. Šampion v letecké akrobacii. Profesionál v pravém smyslu slova. Tak trochu tajemný a nepříliš výřečný chlapík. Pan vesmír…

Sergej Krikaljov – Pan vesmír (1/4)

Doposud nejzkušenější kosmonaut všech dob, Sergej Konstantinovič Krikaljov, přišel na svět 27. srpna 1958 v Leningradě (nynější Sankt Petěrsburg). Tatínek Konstantin pracoval jako inženýr v jedné z Leningradských továren, zatímco maminka Naděžda byla učitelkou. Malý Sergej se ničím nelišil od ostatních chlapců, snad jen od poměrně útlého věku si okolí všímalo jeho vyrovnané a stabilní povahy. Coby školák toužil být řidičem, zatímco maminka měla pro něj vysněnu dráhu lékaře. Na toto téma proběhlo i pár vzrušených výměn názorů, ani Sergej, ani maminka Naděžda však nemohli tušit, že se přání splní vlastně oběma z nich: kosmičtí cestovatelé mají zhusta velmi dobrý přehled o fungování naší tělesné schránky a dokáží si poradit s různými neduhy a úrazy, zároveň jejich práce obsahuje i cosi z profese šoférů. Jen řídí malinko jiné stroje, než nákladní vozy…
Po absolvování základní školy zamířil do jedné z leningradských středních škol. Jenže ta nesplňovala Sergejovy představy: chtěl se zabývat i sportem a škola, kterou momentálně navštěvoval, mu neumožňovala najít si čas na sportovní činnost. Školu proto opustil a zamířil jinam: na střední školu №77. Tamní podmínky mu umožnily věnovat se závodnímu plavání. Ovšem škola №77 měla ještě jednu odlišnost od ostatních – byla zaměřena na chemii a fyziku. Ze Sergeje se měl stát chemický laborant. Během posledních ročníků jej však zaujala i fyzika – konkrétně reaktivní pohony. V roce 1975 pak po úspěšném složení maturity držel v ruce dekret, který znamenal kvalifikaci “chemik–analytik–laborant“. Sergej však do chemického provozu v místních továrnách nijak nepospíchal. Chtěl studovat dále…
Už kdysi, na základní škole, totiž začal koketovat s myšlenkou na to, že se stane kosmonautem. Tato myšlenka nebyla v té době v Sovětském svazu nic výjimečného, kosmonautem chtěla být většina chlapců. Pro tehdejší mládež byli kosmonauti svým způsobem superhvězdami. Sen o vesmírné kariéře se ale u většiny mladých po čase rozplynul. Ne tak u Sergeje. Ten si svou ideu hýčkal v naprosté tajnosti a po maturitě racionálně zvažoval, která cesta by mohla vést do oddílu kosmonautů. Jednou z možností bylo stát se vojenským pilotem a získat inženýrský diplom v řadách armády. Druhou možností bylo studium leteckého inženýrství na některé z civilních škol a létání v aeroklubu.

Sergej nakonec zvolil druhou cestu a zapsal se na Leningradský mechanický institut, známý jako “Vojenmech“. Krikaljovovým zvoleným oborem bylo “Projektování a konstrukce létajících aparátů“. Po přijetí na fakultu přišla druhá část Sergejova plánu: naučit se létat. V roce 1977 tedy vstoupil do leningradského aeroklubu, spadajícího pod hlavičku DOSAAF (obdoba našeho Svazarmu) a ve volných chvílích začal pracovat jako letecký mechanik a také se stal pilotním žákem. Zcela propadl akrobacii a létání mu šlo natolik dobře, že se zanedlouho stal pravidelným účastníkem akrobatických soutěží na stále vyšší úrovni.
Zdálo se, že Sergejovi nestačí běžný den, do jeho 24 hodin dokázal často vměstnat přednášky, studium, létání i malý “vedlejšák“ coby laborant a posléze vedoucí laborant své alma mater – Vojenmechu. Měl však před sebou cíl, který mu pomáhal překonávat únavu a zachovávat disciplínu: vesmír lákal stále silněji. Jeden z nejúžasnějších zážitků nastal, když jednoho dne Vojenmech navštívil jeho bývalý frekventant, nyní dvojnásobný kosmonaut, Georgij Grečko. Nadšení studenti se jej ptali, jaké to je, pracovat ve stavu beztíže. Grečko se usmál a přirovnal práci v mikrogravitaci k tomu, jako by vás někdo pověsil za nohy hlavou dolů, rozhoupal a chtěl po vás, abyste v tomto stavu vykonali semestrální zkoušku. Sergej pochopil, že jeho zvolená dráha nebude jednoduchá, ale zdálo se, že všechno zatím klape jako hodinky.
V roce 1980 začal pracovat na své diplomové práci. Ta jej v září toho roku zavedla na stáž do koncernu Eněrgija – zase byl o krůček blíže svému snu a mohl okusit práci na strojích určených pro vesmír. O rok později graduoval jako nejlepší ve svém ročníku a obdržel titul inženýr-mechanik. Jeho další kroky vedly přirozeně zpět do středu dění – do koncernu Eněrgija.
Od 14. září 1981 tam začal pracovat ve svém starém známém oddílu 111 (ve kterém byl rok předtím na stáži) a zabýval se rozpracováváním instrukcí pro kosmonauty. O rok později přesídlil do oddílu 191, kde se zabýval zejména palubní dokumentací. Když se v roce 1985 odmlčela stanice Saljut 7, rozjela se náročná záchranná akce. Jedním z těch, kteří se na záchraně Saljutu přímo podíleli, byl i Sergej. Spolu s kolegou Anatolijem Kostinem pracoval na vytváření letového plánu a zejména procedur, nutných pro přiblížení a zakotvení u němé stanice. Mohl dokonce ověřovat své závěry spolu s kosmonautem Jurijem Malyševem jako člen jedné z “technologických“ posádek. V té době už tušil, že do trenažérů zanedlouho bude možná usedat mnohem častěji. V běhu byl totiž jeden důležitý proces…
Před třemi lety, v dubnu 1982, totiž začal prostřednictvím lékařských prohlídek další nábor inženýrů z řad NPO Eněrgija do oddílu kosmonautů. Výběr se táhnul poměrně dlouho, a přestože testy podstoupilo zhruba patnáct potenciálních mužů, v únoru 1984 byli přijati do oddílu pouze dva kandidáti. Zřejmě proto bylo už předem rozhodnuto “dát šanci“ ještě dvěma dalším, kteří nestihli všechny nutné procedury zvládnout v termínu. Už v létě 1983 proto do Institutu medicínsko-biologických problematiky nastoupili na pozorování inženýři Andrej Zajcev a… Sergej Krikaljov! Sergej byl rozhodnut chytit šanci za pačesy, jeho sen už byl tak blízko.

Ohledně zdraví si poměrně věřil – koneckonců jako sportovní akrobatický pilot svůj organizmus znal dokonale. Že tomu tak skutečně je, dokázal svými úspěchy v kokpitu akrobatického Jaku. V roce 1983 se stal mistrem Moskvy v letecké akrobacii a zanedlouho už figuroval na soupisce akrobatické sborné. Jen tak mimochodem získal i titul mistra SSSR a mistra Evropy v soutěži týmů (1986) a s tím související titul mistr sportu SSSR (1981) a za pár let i mezinárodní titul mistra sportu (1986).
Odvěkých nepřátel pilotů, kteří vystupují pod krycím jménem “lékaři“, se tedy nezalekl a záhy mohl slavit úspěch: 7. července 1983 dostal od bílých plášťů ‚bene‘ a mohla nastat etapa dalších testů a pohovorů, které se bohužel opět táhly poměrně dlouho. Mezitím ale samozřejmě nepřestával pracovat na svém postu v koncernu Eněrgija. Svým způsobem to pro něj bylo dobře, protože za přínos k vypracování procedur přiblížení k selhavšímu Saljutu si vysloužil pochvalu Vladimira Džanibekova – velitele posádky Sojuzu T-13, která nakonec celou záchrannou operaci realizovala. Údajně Džanibekovova přímluva měla také velký vliv na výsledek výběrového řízení do oddílu kosmonautů.
Velký den pro Sergeje nastal 2. září 1985. Ono pondělí byli Sergej Krikaljov spolu s Andrejem Zajcevem zařazeni coby kandidáti do oddílu kosmonautů NPO Eněrgija. Rok trvající základní kosmonautický výcvik skončil v říjnu 1986 a po složení příslušných zkoušek se stal Sergej 28. listopadu plnohodnotným členem oddílu kosmonautů NPO Eněrgija ve funkci kosmonaut-výzkumník.
Konečně byl tam, kde vždy toužil být. A hned od počátku na něj čekala tvrdá práce, která ovšem neměla žádný hmatatelný výstup – Sergej pracoval na programu raketoplánu Buran a tvořil jednu z prozatímních posádek s Alexandrem Ščukinem. Skutečný pilotovaný let tohoto stroje však byl ještě velmi daleko (nakonec, jak víme, v pilotované konfiguraci Buran nevzlétl do kosmu nikdy). Pro Sergeje však na jaře 1988 přišel důležitý zlom.
Ke startu, plánovanému na podzim toho roku, se chystala posádka Sojuzu TM-7. Alexandr Volkov měl velet Alexandru Kalerimu a francouzskému kosmonautu Jean-Loup Chrétienovi. U Saši Kaleriho se však během výcviku projevily nesrovnalosti v elektrokardiogramu a bylo rozhodnuto o jeho výměně. Zrak plánovačů padl na Sergeje Krikaljova. Od 22. března 1988 se Sergej stal členem hlavní posádky Sojuzu TM-7 na pozici palubního inženýra.
Pro Sergeje byl příjemnou třešničkou na dortu fakt, že zatímco Chrétien se měl na stanici zdržet 25 dní, Volkov a Krikaljov byli určeni k vystřídání základní posádky a ve vesmíru tak měli strávit přibližně 150 dní. Navíc jim měl do klína spadnout výjimečný úkol – přijetí a instalace modulů Kvant 2 a Kristall. Datum startu bylo původně stanoveno na 21. listopad, došlo však k týdennímu posunu. Nikoli ovšem z technických důvodů – start byl posunut proto, aby mu mohl při své návštěvě Bajkonuru přihlížet francouzský prezident François Mitterrand. Francouzský státník ale nebyl jediným divákem ze západního světa – na kosmodrom v listopadu přijeli i David Gilmour a Nick Mason, členové legendární skupiny Pink Floyd, aby pořídili zvukový záznam startu k možnému použití na některém z dalších alb. Posádka Sojuzu TM-7 s sebou na oplátku vezla kazetu s čerstvě vydaným floydovským koncertním záznamem “Delicate Sound of Thunder“. Toto album se stalo první západní rockovou deskou, která se vydala se sovětskými kosmonauty do vesmíru.
26. listopadu bylo konečně vše připraveno, francouzský prezident dorazil na tribunu pro diváky, muzikanti z Pink Floyd rozmístili své mikrofony a v 15:49 UT se semjorka v modifikaci Sojuz-U2 vydala vzhůru do noční oblohy (na Bajkonuru byl v době startu již večer). O osm minut později byla kosmická loď na plánované dráze a Sergej si spolu s kolegy mohl začít užívat tolik očekávaného stavu beztíže. O dva dny později se Sojuz TM-7 připojil k modulu Kvant 1 a už samotné otevření příklopů znamenalo svým způsobem rekord.

V krátké historii stanice Mir se v ten okamžik na její palubě poprvé ocitlo najednou šest lidí – posádku Sojuzu TM-7 přivítala stálá posádka Miru, Vladimir Titov, Musa Manarov a Valerij Poljakov. Podle vzpomínek Krikaljova bylo na palubě stanice poněkud ‚přelidněno‘. Běžná ‚obsada‘ Miru čítala tři osoby, nyní bylo na palubě kosmonautů jednou tolik. Krom toho byl před příletem Sojuzu TM-7 od stanice odpojen nákladní Progress-38 – nezbyl pro něj volný stykovací uzel. Tím pádem nemohli obyvatelé stanice nákladní loď využívat jako skladiště a spižírnu. Navíc byly prostory stanice zaplněny francouzským vybavením, které pro plánované experimenty Chrétiena přivezl onen Progress .
9. prosince vykonali Chrétien a Volkov EVA v trvání 5 hodin a 57 minut. O pár dní později, 21. prosince, se šestice mužů rozdělila. Titov, Manarov a Chrétien nastoupili do Sojuzu TM-6 a vydali se zpátky na Zem. Dva prvně jmenovaní měli nyní na kontě rekordní pobyt v beztíži – necelých 366 dní, zatímco Chrétien na palubě Miru strávil necelých 25 dní. Během přistání byly implementovány změny v softwaru, které byly důsledkem problémů u Sojuzu TM-5 před třemi měsíci. Změny ovšem zahltily hlavní počítač, proto trojice kosmonautů přistála až na druhý pokus s pomocí záložního počítače asi 3 hodiny později oproti plánu.
Mezitím na Miru osaměla trojice Volkov, Krikaljov a Poljakov (ten pokračoval ve svém pobytu, který započal v srpnu toho roku). Přes úbytek obyvatel se zdála být stanice stále nepříjemně zaplněna vybavením a odpadky. Situaci vylepšil přílet nové nákladní lodi Progress-39, která přirazila k modulu Kvant 27. prosince (o týden dříve kosmonauti převezli Sojuz TM-7 od zadního uzlu v Kvantu k přednímu uzlu, aby tak usnadnili vykládku nákladní lodi). Progress svým motorem zvednul dráhu orbitálního komplexu a kosmonauti do něj naskládali přebytečný materiál, pocházející z francouzské návštěvy a odpad, který se na palubě nahromadil.
Rok 1988 se přehoupnul do roku 1989 a trojice na palubě Miru začínala tušit, že na nejdůležitější úkol jejich mise možná nedojde. Sovětský svaz se potácel na hraně ekonomického kolapsu a kosmickému průmyslu se nedostávalo finančních prostředků. Na Bajkonuru už byl sice připraven nový modul Kvant 2, ovšem výroba jeho sesterského modulu Kristall nabrala zpoždění. Oba moduly měly být instalovány na přední stykovací uzel Miru. Jenže pokud by byl instalován pouze jeden z nich, stanice by se ocitla v asymetrické konfiguraci a nikdo nechtěl riskovat, že by takto Mir zůstal po delší dobu.
Pro Volkova a Krikaljova to znamenalo, že nebudou moci moduly instalovat – práce, na kterou dlouho trénovali a na kterou se těšili, byla najednou pryč. Pro Sergeje byla situace o to horší, že měl jako první sovětský kosmonaut během výstupu do volného prostoru vyzkoušet “raketové křeslo“ YMK – protějšek amerických křesel MMU. YMK ovšem mělo dorazit na palubě Kvantu 2, který zatím ležel v jednom z bajkonurských hangárů…
Trojice kosmonautů se tak věnovala ‚běžné‘ rutině na palubě, Poljakov se jako lékař zaměřoval hlavně na biologická a fyziologická sledování a měření, Volkov s Krikaljovem pro změnu prováděli baterie experimentů v nejrůznějších oborech, mimo jiné pozorování hvězd v různých oblastech spektra, fotografování zemského povrchu, experimenty s růstem rostlin v beztíži a podobně.
Při absenci dvou plánovaných modulů byl prostor na Miru stále poměrně stísněný, jak si Krikaljov při jedné příležitosti postěžoval. Přestože posádka postupně přijala a posléze vypravila dvě další zásobovací lodi (Progress-40 na přelomu února a března a Progress-41 na přelomu března a dubna), interiér stanice nebyl o mnoho prostornější, než předchozí stanice typu Almaz a Saljut. Navíc se začal projevovat věk vybavení a v dubnu byla údajně polovina vědeckého vybavení nefunkční. Problémy se začínaly projevovat i v základních systémech stanice, zejména v případě palubních baterií, které měly tendenci k rychlejšímu vybíjení, než jaké bylo v plánu. Mir tak začal trpět chronickými alarmy z důvodu poklesu napětí v síti – stav, který bude trvat víceméně až do konce života komplexu…

Původně měla trojici Volkov, Krikaljov, Poljakov vystřídat posádka Sojuzu TM-8 Viktorenko a Serebrov. Vzhledem k tomu, že start modulů Kvant 2 a Kristall byl odsunut, neměl by jejich pobyt na stanici příliš smysl. Volkov a jeho posádka tedy Mir ve třetí dekádě dubna začala ‚uspávat‘ a konzervovat. Pomocí motoru Sojuzu byl zvednut orbit komplexu a 26. dubna ve 23:28:01 UT se Sojuz TM-7 odpojil od předního stykovacího uzlu Miru a stanice přešla do automatického režimu. Trojice kosmonautů mířila do oblasti, kde vanul silný vítr a právě ten způsobil, že při dosednutí, které proběhlo 27. dubna 1989 ve 02:57:58 UT, si Krikaljov způsobil lehké zranění kolene, kterým udeřil o palubní desku.
Sice kulhající, přesto šťastný Sergej tak završil první kosmický let a v zápisníku se mu objevilo 151 dnů, 11 hodin, 8 minut a 24 sekund na palubě kosmických strojů. Ovšem Sergej doufal, že to nebudou poslední sekundy, které ve vesmíru strávil. Naštěstí mu byl osud a vedoucí oddílu kosmonautů příznivi.
25. května 1990 byl jmenován zástupcem náčelníka 111. sekce oddílu kosmonautů a téměř vzápětí, v červnu, přišlo jmenování do záložní posádky Sojuzu TM-11. Toto jmenování mělo být pro Sergeje zajímavé ze dvou důvodů: součástí letu Sojuzu TM-11 byl i japonský kandidát na kosmonauta, který měl na palubě stanice strávit přibližně týden. V případě záložní posádky byla oním zástupcem Země vycházejícího slunce žena – Riyoko Kikuči. Ta bohužel nemohla splnit svou roli dublérky na sto procent, protože týden před startem se u ní projevil akutní zánět slepého střeva a Riyoko si jej pro jistotu odletěla nechat operovat do Tokia.
Start Sojuzu TM-11 tedy z tribuny sledoval Krikaljov pouze se svým velitelem záložní posádky – Anatolijem Arcebarským. A to byla druhá zajímavá okolnost Sergejova jmenování: s Anatolijem Arcebarským se nakonec do vesmíru podívá a zažije s ním také první reorganizaci posádky přímo během letu. Sergej zatím nemohl tušit, že za pár měsíců se z něj stane světová celebrita a nejznámější občan se sovětským pasem…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:
http://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/station/crew-1/html/iss01-361-017.html
http://pda.spbvedomosti.ru/images/upload/4Zemlyanin-1.jpg
http://persons-info.com/userfiles/image/persons/50000-60000/54000-55000/54003/KRIKALEV_Sergei_Konstantinovich12.jpg
http://www.maxuta.com/maxuta/collections/034_space_zvezda/034033_penguin_09.jpg
http://i1194.photobucket.com/albums/aa373/Seiko7A38/Various%20Odds/Space%20Stuff/tm07_landing626_zps730a9c88.jpg