Moře šplouchá, tvář vám hladí jemný vánek, který se zlehka opírá do plachet vaší lodi a zapadající slunce všechno halí do měkkých oranžových barev. Skutečná romantická idylka. Slunce a plachtění k sobě patří už od pradávna. Jenže technici se již před několika lety rozhodli, že by mohli starý známý princip, který před staletími otevřel lidem nové možnosti, vylepšit a použít v kosmickém prostoru. Kvůli nedostatku větru v těchto oblastech bylo potřeba najít jiný zdroj pohonu – a s pomocnou rukou přišlo Slunce.
Myšlenka postavit sluneční plachetnici se poprvé realizovala v podobě stroje Cosmos-1. Nosná raketa Volna startovala z ponorky v Barentsově moři 21. června 2005. Jenže nosná raketa tehdy havarovala. Druhý pokus přišel s pomocí takzvaného cubesatu – malé družice složené ze tří unifikovaných kostek. Tato plachetnice nesla označení Nano Sail-D a startovala v roce 2008 na raketě Falcon 1. SpaceX tehdy teprve sbírala první cenné zkušenosti a start se bohužel nezdařil.
Zdroj: http://www.technovelgy.com/
Pak už se na tuto nadějnou technologii usmálo štěstí – Japonci 21. května 2010 vypustili za oběžnou dráhu Země sluneční plachetnici IKAROS. Ta o dva týdny později úspěšně roztáhla svou plachtu a vydala se pouze s využitím tlaku slunečního záření na cestu k Venuši, kolem které proletěla 8. prosince téhož roku. Výše popsaná plachetnice Nano Sail-D se nakonec dočkala svého nástupce – Nano Sail D2, který byl v listopadu roku 2010 vynesený raketou Minotaur IV. Ačkoliv šlo o družici, která měla ve složeném stavu rozměry 30 x 10 x 10 centimentrů, tak rozložení plachty o ploše deset metrů čtverečních se podařilo během pěti sekund.
Nyní se sluneční plachetnice hlásí znovu o slovo. A opět jde o cubesat ve formaci 3U, tedy složený ze tří krychlí. Za vznikem projektu LightSail-1 stojí nezisková organizace Planetary Society, kterou před lety spoluzaložil známý popularizátor astronomie Carl Sagan. Vývoj této sluneční plachetnice stál podle zdrojů z Planetary Society 5,45 milionu dolarů. Za zmínku stojí, že velká část financí se vybrala pomocí tzv. crowdsourcingu na portálu Kickstarter. Náklady na vynesení plachetnice uhradila NASA.
Ve složeném stavu sice zabírá prostor srovnatelný s krabicí od bot, ale na oběžné dráze ve výšce několika set kilometrů rozvine svou tenkou plachtu. Stane se vděčným objektem pozorovatelů nočního nebe. Plachta o ploše 32 metrů čtverečních je totiž vyrobená z Mylaru, který ochotně odráží sluneční paprsky.
O vynesení cubesatu LightSail-1 se postarala raketa Atlas V, jejímž hlavním nákladem byl armádní miniraketoplán X-37 (více info zde). Jelikož byla družice vysazena na oběžnou dráhu, kde stále zůstávají zbytky atmosféry, očekává se, že zpomalující tření bude vyšší než z paprsků vygenerovaný tah.
Zdroj: http://planetary.s3.amazonaws.com/
Možná si teď říkáte jaký úkol tedy bude aktuálně vypuštěná plachetnice mít. Její hlavní náplní práce je otestovat technologie – hlavně vyklápěcí konstrukci. Cílem je nabrat zkušenosti, ověřit, zda všechny palubní systémy pracují správně a díky výklopnému rameni pořídit i pár pěkných snímků. Sotva čtyřkilogramová družice by měla na oběžné dráze vydržet zhruba jeden měsíc.
Nasbíraná data se budou hodit pro ostrou verzi plachtetnice, která by měla letět na první misi nově vyvíjené rakety Falcon Heavy (velmi pravděpodobně budou na palubě i další družice). Tato plachetnice by měla kolem Země kroužit 720 kilometrů vysoko, mimo rušivý vliv horních vrstev atmosféry a mohla by tak skutečně vyzkoušet změny rychlosti a manévrování.
Zdroje informací:
http://sail.planetary.org/
http://spaceflightnow.com/
Zdroje obrázků:
https://fbcdn-sphotos-h-a.akamaihd.net/…=1442522922_3af3841a9386b5c47e78dc98bf4dfd98
http://www.technovelgy.com/graphics/content10/ikaros-solar-sail.jpg
http://planetary.s3.amazonaws.com/sites/lightsail/images/lightsail-table.jpg
No … tak to uz znie fakt ako sci-fi …. skvelu dobu to zijeme 🙂
Vskutku. V roce 1964 vydal A. C. Clarke povídku Sluneční vítr, ve které sní o závodech pilotovaných slunečních plachetnic. My tento sen již téměř žijeme.
Ano, tak nejako som to myslel.
Japonská plachetnice IKAROS byla podařené dílo. Zvlášť když si cestou k Venuši udělala vlastní selfie pomocí minikamer, které osobně vypustila 🙂
Minikamery jsou dokonce v Guinnessově knize rekordů jako nejmenší meziplanetární subsatelity. Tahle mise se Japoncům hodně povedla. Vyslat první solární plachetnici a hned jako meziplanetární sondu k Venuši bylo velmi odvážné.
Japonci asi dumali, jak zkontrolovat rozložení plachty a rovnou to vyřešili takto geniálně. Jsou to fascinující záběry. Obvykle se setkáváme v případě prezentace sond ve vesmíru jen s animacemi, ale tohle je normální přesná realita. Mimochodem-asi před měsícem se s IKAROSem podařilo navázat opět spojení. Po pěti letech od vypuštění. V jakém stavu je plachta, to už samozřejmě nezjistíme, ale zbytek sondy je stále do jisté míry v provozu.
Možná by ty mikrokamery mohli vyrábět sériově, aby byla cena natolik nízká, že by se vyplatilo je používat i dalšími agenturami prakticky u každé mise v jejích klíčových částích. Středisko na Zemi by tušilo, co se děje a fanoušci by se mohli kochat parádními záběry.
Sluneční plachetnice mě taky neskutečně berou. O to smutnější je když jsem na Wiki dočetl o zrušení projektu Sunjammer. Tak snad se dočkáme příští rok s Planetary Society.
To snad není možné, vždyť plachtu už mají prakticky hotovou. 🙁
Plachta Sunjammer měla mít údajně tloušťku jen 5 mikronů při ploše 1200 metrů čtverečních. Což mi hlava moc nebere 🙂
To je v pořádku; to je objem asi šest litrů materiálu, to by se vám do hlavy skutečně nevešlo. 😀
Co vy víte, jakou mám hlavu. Ale těch 32 kilo hmotnosti by mi už asi páteř neunesla.
K popisku fotografie IKAROSu z minikamery u článku výše bych chtěl poznamenat, že to rozhodně není záběr na oběžné dráze Země. Plachta byla rozvinuta až na heliocentrické dráze a fotografování se konalo měsíc po startu ve vzdálenosti asi 8 milionů km od Země.
Kdybych byl hnidopich, tak bych napsal, že u obrázku není napsáno „na oběžné dráze Země“, ale jen „na oběžné dráze“. 🙂 Ale je jasné, že při nespecifikování oběžné dráhy se bere, že je to zemský orbit, což v tomto případě skutečně nebyla pravda. V textu jsem to uvedl na pravou míru, ale popisek obrázku mi utekl. Opraveno
To jo, tím by se argumentovat dalo. A nebo taky tím, že v pozadí fotografie lze zřetelně rozeznat mmeziplanetární prostor 🙂 🙂