Často si to neuvědomujeme, ale význam některých věcí doceníme až s odstupem času. Přesně do této kategorie bychom mohli zařadit neoficiální skupinu amerických pilotek, která dostala název „Mercury 13“. Ty se snažily dokázat, že ženy mohou být v kosmické lodi stejně užitečné jako muži. Název „Mercury 13“ v sobě má vícero symboliky (byť je umělý a vymyslel ho až v roce 1995 producent James Cross). Především parafrázuje neoficiální označení prvního „mužského“ oddílu astronautů USA „Mercury 7“. Třináctka přitom symbolizovala nejen počet členek (resp. členů) oddílu, ale také „nešťastné znamení“ – pilotky si byly dobře vědomy faktu, že NASA s ženami pro kosmické lety nepočítá.
Cílem celého projektu bylo původně najít odpověď na otázku, zdali se ženy vyrovnají mužům při přípravě k vesmírným letům. Za programem byla Jacqueline „Jackie“ Cochranová, bohatá podnikatelka a navíc nadšená pilotka. Po druhé světové válce držela přes 200 leteckých rekordů a v roce 1953 se stala první ženou, která dosáhla nadzvukové rychlosti. Cochranová si byla dobře vědoma, že na to, aby se stala astronautkou, už není z nejmladších (narodila se v roce 1906), ale společně s manželem se snažila otevřít cestu do vesmíru jiným ženám.
Lepší než John Glenn
Stála proto u zrodu silně divokého programu, jehož cílem bylo prověřit vybrané ženy pilotky, zdali splňují parametry NASA na cesty do vesmíru. Jako první testy a vyšetřeními prošla v roce 1960 tehdy 29letá Geraldyn „Jerrie“ Cobbová. Geraldyn byla profesionální pilotka z Oklahomy, která létala se svým otcem od dvanácti. Pilotní licenci získala v den svých 17. narozenin. Držela tři rekordy výškové a rychlostní, byla nositelkou ocenění „Women of the Year 1959 in Aviation“. Nalétáno měla 7000 hodin na 64 různých typech letadel (jen pro srovnání – nejzkušenější z mužských kandidátů John Glenn měl v okamžiku příchodu do oddílu astronautů 5000 hodin, dlužno ovšem podotknouti, že povětšinou na tryskových strojích).
Zdroj: Wikipedie
Jerrie Cobbová absolvovala během pěti dnů celkem 87 testů a vyšetření. Toto byla tzv. Phase One (První fáze), následovala Phase Two (Druhá fáze) ve Veterans ́ Administration Hospital. Tady už šlo především o psychologické a psychiatrické testy. Mezi nimi byla i tzv. psí lázeň – zkoumaná osoba byla v rámci tohoto testu umístěna do bazénu ve zvukotěsné a světlotěsné komoře bez zápachu. Voda přitom měla stejnou teplotu jako lidské tělo. Takovýto pobyt je už po krátké chvíli nesmírně náročný na psychiku člověka – smysly nepředávají mozku žádné informace, a ten začíná být dezorientovaný. Když ovšem Cobbová po deseti hodinách „psí lázeň“ opustila, nejevila nejmenší známky paniky nebo zmatenosti. Třetí zastávka na její vysněné cestě ke hvězdám (ovšem stále šlo o součásti Phase Two) byla na základně Naval Air Station (Pensacola, stát Florida). Zde následovala další psychologická a lékařská vyšetření – centrifuga, plavání apod.
Výsledek všech testů? Vynikající.
Po úspěchu Cobbové hodlala nadšená Cochranová pozvat k podobným testům dalších 25 žen pilotek. Tento plán se nakonec neuskutečnil, zkoušky ale podstoupilo dalších 12 žen a dívek. Je zajímavé, že zkouškami procházely po jedné, maximálně po dvou. Dlouhé roky se nesetkaly – poprvé až v roce 1994 (!), kdy se jich v Oklahoma City sešlo hned devět.
Neméně zajímavé je, že mnohé z nich splňovaly parametry NASA lépe, než muži. Wally Funková měla dokonce ve všech testech vyšší hodnocení, než John Glenn, který se nakonec stal prvním Američanem na oběžné dráze!
Marný boj o kosmickou loď
Krátce po úspěšných testech se Jerrie Cobbová sešla s administrátorem NASA Jamesem Webbem, který ji oficiálně a veřejně představil jako „kozultantku“. Už se svolením a pod dohledem NASA se pak měla celá skupina pilotek podrobit dalším testům v Pensacole. Ovšem pouhé dva dny před začátkem akce byla tato odvolána s tím, že NASA už nemá o tyto kandidátky zájem. Bez jediného slova vysvětlení.
Zdroj: NASA
Následující roky se pak nesou ve znamení lobbování žen za přijetí do oddílu astronautů na straně jedné a vytrvalého odmítání na straně druhé. Po zrušení pensacolských testů v polovině roku 1961 odcestovaly Geraldyne Cobbová a Jane Hartová do Washingtonu D.C., kde se pokusily zvrátit situaci u tehdejšího viceprezidenta Lyndona B. Johnsona. Slavily úspěch (alespoň částečný), neboť ten nařídil Kongresu USA celou záležitostí se zabývat. Obě ženy dokonce mohly v červenci 1962 vystoupit před vědeckým výborem Sněmovny reprezentantů. Obvinily NASA, že chce výhradně piloty tryskových letadel, čímž vytváří pro ženy umělou bariéru. Navíc upozornily, že ze sedmi mužských kandidátů nemají dva (John Glenn a Malcolm Carpenter) vědecký titul (což totiž byla jedna z oficiálních podmínek NASA).
Právě John Glenn coby první americký astronaut byl vyslaný do Sněmovny reprezentantů, aby hájil „zájmy“ NASA. Mj. prohlásil, že kdyby byly ženy dostatečně kvalifikované, NASA by je bezpochyby akceptovala. Uvedl taky, že absence žen mezi zkušebními piloty a kandidáty na astronauty je obrazem současného stavu života americké společnosti. Mluvčí NASA jej v těchto výrocích podpořil, když prohlásil, že „let ženy do vesmíru není národním cílem Spojených států, tím je let na Měsíc“. Kongres USA nakonec odmítl jakkoliv „přitlačit“ NASA a nechal celou záležitost plně v její kompetenci.
Přestože se po triumfálním letu Valentiny Těreškovové v červnu 1963 snesla na hlavu NASA další vlna kritiky, velmi rychle skončila. Let americké ženy do vesmíru prostě nebyl v této době žádoucí. Jak to vysvětluje i legendární letový ředitel Gene Kranz: „Kdybychom ztratili ženu při kosmickém letu jen proto, že jsme ji poslali raději než muže, asi bychom byli veřejně vykastrováni.“
Bernice Steadmanová (1929 - 2015)
Jednou z členek skupiny „Mercury 13“ byla i Bernice „Bea“ Steadmanová. Pilotní licenci získala v roce 1946: to jí bylo sedmnáct. Jen o několik let později měla vlastní pilotní školu na Flint Bishop Airport v Michiganu. Postupně se vypracovala až na držitelku nejvyšší pilotní licence, Airline Transport Pilot. V roce 1961 byla pozvána do Albuquerque v Novém Mexiku, kde se zúčastnila stejných testů jako kandidáti na astronauty. Jak ale víme z předchozích řádků, skupině „Mercury 13“ nebyl vesmír souzený.
Věnovala se dále svému podnikání, dostalo se jí mimořádného uznání: stala se prezidentkou prestižní organizace NinetyNines, Inc., kterou v roce 1929 založila legendární pilotka Amelia Earhatová. Aktivní byla i v dalších organizacích, přednášela na univerzitách a stanula v čele International Women’s Air and Space Museum v Ohiu.
Bernice Steadmanová se vydala na svůj poslední let bez návratu po dlouhé těžké nemoci 18. března 2015.
Zdroj: sbírka autora
Další informace:
http://www.mercury13.com/
http://en.wikipedia.org/wiki/Mercury_13
http://www.thespacereview.com/article/869/1
Zdroje obrázků:
Wikipedie
NASA
Sbírka autora
Pohlavná diskriminácia je smutná. Akoby nebolo dôležité to, či vo vesmíre lieta schopný človek, ale to, že je to muž. Že záleží na národnosti toho dotyčného, to ešte chápem, že záleží na pohlaví, to už nie. Môžem byť rada, že žijem v dnešnej dobe, hoci aj dnes je to nerobenie rozdielov medzi pohlaviami často len tak navonok, a v skutočnosti ľudia stále majú od žien iné očakávania ako od mužov. Už sa o nich síce až tak nahlas nerozkrikujú, ale je to na nich poznať. Neviem však, o koľko boli v tomto Sovieti pokročilejší – z toho, čo viem, aj Tereškovová bola vyslaná skôr kvôli propagande a pripísaniu si ďalšieho prvenstva na sovietsku stranu.
No, i když byl let Těreškovové prezentován jako důkaz rovnoprávnosti mužů a žen i na poli pilotovaných kosmických letů, jednalo se opravdu jen o pouhou propagandu. Paradoxně to byli na konec Spojené státy, které ve skutečnosti udělali z letů žen do vesmíru běžnou rutinu, byť se tak stalo až v osmdesátých letech v rámci programu amerických raketoplánů. SSSR a poté i Rusko naopak dlouhé roky své kosmonautky diskriminovalo a i obě dvě(!) Rusky, které se do vesmíru podívaly po Těřeškovové (Savická v 80-tých letech a Kondakovová v letech 90-tých) se tam vydaly jen díky protekci a masivnímu lobbingu zainteresovaných osob. Výsledkem toho jest, že ruská kosmonautka Jelena Serovová, která začátkem letošního roku pracovala na ISS, je tak teprve čtvrtou ženou-kosmonautkou Ruska, kdežto amerických astronautek již napočítáme více než čtyřicet.