„Kabina se otáčí do startovní pozice.“ oznamuje hlas z reproduktoru pár minut potom, co byl za mnou uzavřen poklop. Pohodlně si ležím ve velkém sedadle rovnoběžně s podlahou. Přesně tak, jak budu ležet před startem na špici rakety Sojuz. Vím, že mě bedlivě pozoruje zdravotnický personál. Nejen, že mě mohou vidět na záběru z kamery, ale díky hrudnímu pásu také mohou monitorovat můj tep a dechovou frekvenci, zatímco manžeta na mé paži se bude pravidelně nafukovat, aby mi změřila krevní tlak. Další senzory mám ještě na prstu a jeden na uchu.

Pondělí 22. července 2013

Tady uvnitř kabiny centrifugy je to prostorné. Nedá se to vůbec srovnat s malým návratovým modulem Sojuzu. Až tady budu dělat mou zkoušku z manuálního návratu z oběžné dráhy, nade mnou bude nainstalován ovládací panel. Dnes ale ne. Jsem zde jen kvůli seznámení s průběhem přetížení, který nastává při nominálním startu a návratu do atmosféry.

Větší přetížení pro mě není ničím neznámým. Jako vojenský pilot jsem byla mnohokrát vystavena podmínkám vysokého přetížení. Během vzdušných soubojů nebo při únikových manévrech piloti zatáhnou za knipl, aby letadlo prudce zatočilo nebo vyrovnalo prudké klesání. Takové zatáhnutí za knipl je důvodem výrazu „tahat Géčka“ (anglicky pulling Gs, pozn. redakce), který jste možná slyšeli. Když například táhnete 2G, jste do sedadla zatlačeni tak, jako byste vážili dvakrát tolik. Při šesti G už vaše pětikilová hlava na krku váží 30 kg. A to nepočítám přilbu.

Ačkoli si při vysokém přetížení dost pravděpodobně budete velice namáhat krk, nebude to vaše největší obava. Největší nebezpečí je způsobeno odvodem krve z mozku do dolních tělesných partií, což způsobí nedostatek kyslíku, který mozek potřebuje, a to pak způsobí symptomy od tunelového vidění po ztrátu vědomí. Pro zmírnění tohoto problému jsou vojenští stejně jako akrobatičtí piloti trénováni ke stáhnutí svalstva nohou, zadku a břicha a použití speciálních dýchacích technik, které pomáhají udržet tlak krve v hlavě. Jen si to ujasněme – nic z toho při dnešní jízdě na centrifuze potřebovat nebudu. Přetížení v Sojuzu nesměřuje od hlavy k nohám, jako v letounu, ale spíše od hrudníku k zádům. Žádná krev odtékající z mého mozku, žádné tunelové vidění, žádné omdlévání. To co naopak očekávám je samozřejmě tlak na hrudi. Pravděpodobně také trochu méně komfortu a potíže s dýcháním.

Tak a je to tady. Centrifuga začíná zrychlovat a já začínám cítit nárůst tlaku na mém těle během toho, co doktorův hlas mi z reproduktoru oznamuje, že překonávám 2G. Během 3G dozajista cítím významný tlak na hrudi, ale pořád ještě můžu dýchat docela normálně. I přesto mě doktor nabádá k přechodu na dýchací techniku, kterou mi před jízdou ukázal: stáhnout hrudní svalstvo kvůli zpevnění hrudního koše a dýchat břichem. Neměla jsem šanci tohle moc procvičit předtím, než mě připoutali do sedadla centrifugy, takže jsem vděčná za všechny ty břišní dýchací cvičení z hodin jógy. I tak ale necítím, že tuto techniku úplně ovládám. Snažit se silně stáhnout vaše hrudní svaly zatímco břicho ponecháte úplně uvolněné… jak vám to jde?

Když překonávám 3,5G nádech začíná být náročný a maximálně se snažím použít dýchací techniku. I přes mé chabé provedení to vskutku pomáhá. Na druhou stranu jsem musela zpomalit svou dýchací frekvenci, protože mi doktor připomněl pokračovat v nádechu a výdechu v normálním tempu. Začínám také cítit bolest. Spíše mě otravuje, než působí obavy, ale určitě je přítomná.

Zhruba po dvou minutách, během toho, co překonávám 4G, slyším doktora, který mě varuje o blížícím se simulovaném vypnutí motorů prvního stupně. Přesně jako při reálném letu přetížení okamžitě ustává. Několik sekund jsem trochu dezorientovaná, když si Coriliosovy síly hrají s mým středním uchem a já mám pocit, jako by se kabina řítila kupředu. Naštěstí se mozek rychle vzpamatuje a já jsem připravena pro další nárůst přetížení. Tentokrát to bude jen 2,5G před simulovaným vypnutím druhého stupně a potom ještě jednou až po 3,1G, kdy poslední vytracení přetížení značí konec devítiminutové fáze startu. Až příště zažiju takovýto průběh přetížení, v tento okamžik budu na oběžné dráze!

Avšak den ještě není u konce. Po několika minutách odpočinku je čas znovu se roztočit a simulovat nárůst přetížení během fáze nominálního vstupu do atmosféry. Maximum přetížení je někde okolo 4,3G a v reálném životě nastává, když je návratový modul zpomalován hustšími vrstvami atmosféry. Vím přesně, co mě čeká. V porovnání s první jízdou zde nejsou žádná překvapení. Potom, co jsem zastavila, technici centrifugy rychle otevřeli poklop a vytáhli ven mé sedadlo. Pro dnešek mám hotovo, ale brzy se vrátím vyzkoušet návrat po balistické dráze. To bude zajisté mnohem silnější zážitek, protože maximum přetížení dosáhne 8G. Jsem opravdu zvědavá, jaké to je!

Středa 24. července 2013

Dneska na to jdu balisticky! Tréninkové centrum kosmonautů tady v Hvězdném městečku je domovem největší centrifugy na světě s osmnáctimetrovým ramenem. Je to impozantní monstrum. Zatímco při poslední jízdě jsem zažila pouze 4,3G, tentokrát zažiju až 8G. Účelem není zapříčinit zbytečnou bolest ubohým kosmonautům, ale spíše nás připravit pro případ balistického návratu do atmosféry, kdy přetížení může velice jednoduše narůst na 8G i více!

Co je to ten balistický návrat? Je to mód, ve kterém nikdo, ani posádka ani počítač neovládá návratovou trajektorii lodi. Ta tak sestupuje jako nečinné těleso s trajektorií diktovanou jen svým geometrickým tvarem a rozložením hmoty. Ovšem s jedním trikem: návratový modul je uveden do neustálé rotace podél své podélné osy rychlostí okolo 13° za sekundu.

Proč bychom se ale rozhodli pro balistický návrat? Ne, že by byl nominální sestup atmosférou nějaká hladká jízda, ale tohle je dozajista drsnější. Na balistický návrat může dojít kvůli řadě selhání během nominálního návratu. Proto kdykoliv se posádka vrací na Zemi, vždy zde čekají dva záchranné týmy – jeden na místě nominálního přistání a jeden na místě po přistání po balistické dráze. Může se ale také stát, že byste museli rychle opustit oběžnou dráhu kvůli nějaké nouzové situaci, jakou by mohl být požár nebo dekomprese. V takovém případě by tým řídícího střediska v Moskvě neměl čas vypočítat data pro kontrolovaný návrat a odeslat je do palubního počítače. Takže by se na to šlo balisticky! A ne, v tomhle případě na nás nebude čekat žádný záchranný tým.“

Samantha Cristoforetti dlouho nepřipsala žádný aktuální zápis do svého deníku a proto jsme Vám dnes přinesli tento speciální díl. Pokud jste ale zvědaví, co se zrovna děje na ISS, určitě navštivte tento odkaz, který Vás zavede do příslušného vlákna našeho diskusního fóra. Najdete zde mnoho fotografií Země, které Samantha ze stanice pořídila, ale také se podíváte, jak probíhalo stříhání jejích vlasů nebo vánoční a silvestrovské oslavy.

Zdroje informací:
http://blogs.esa.int/
https://plus.google.com/

Zdroj obrázků:
https://www.flickr.com/