„Po našich zkouškách v minulém týdnu a radostných oslavách středeční noci, jsme se ve čtvrtek s Terrym a Antonem připojili k hlavní posádce při formálních a tradičních událostech. Všechno to začalo ráno mítinkem komise zodpovědné za hodnocení našeho výcviku. Všechny výsledky našich zkoušek byly prezentovány zástupcům Roskosmosu a několika dalších ruských agentur, stejně jako zástupcům ESA a NASA. Byli jsme tak oficiálně prohlášeni za schopné pro další krok: karanténu a finální přípravy na Bajkonuru.

Tradice, tradice, tradice

Pondělí 12. května 2014

Následovala krátká přestávka na kávu, během které nám (především hlavní posádce) doktoři zodpovědní za karanténu jasně zdůraznili, že jediný způsob jak se nyní vyhnout startu je onemocnět nebo si způsobit nějaký úraz. Bylo nám dáno množství doporučení jak se vyhnout obojímu, od odmítání potřásání rukou po vyhýbání se přelidněným místům.

Po tiskové konferenci jsme zamířili na tradiční událost do muzea v Hvězdném městečku: podpis návštěvní knihy v kanceláři Jurije Gagarina. Jurij samozřejmě neměl svou kancelář v muzeu, ale krátce po jeho předčasné smrti zde byla jeho kancelář zrekonstruována a byl do ní umístěn všechen originální nábytek, dekorace a další předměty. Podle tradice se před odletem na Bajkonur hlavní a záložní posádka usadí za stůl a zapíše několik slov do návštěvní knihy. Je to dojemný akt. Odpoledne pak pokračovaly další tradice…

Středa 14. května 2014

Odpočinkový týden je u konce, je čas zabalit si na cestu do Kazachstánu! Dvě letadla Gagarinova výcvikového střediska kosmonautů budou zítra ráno připraveny nás dopravit z blízkého Čkalkovského letiště do Bajkonuru. Ano, dvě letadla: od zítřka je zakázáno, aby hlavní a záložní posádka cestovala v jednom dopravním prostředku. Terry, Anton a já poletíme asi 15 minut za hlavní posádkou. Ale než začne celá tato nová fáze, dovolte mi shrnout mé zážitky z minulého týdne tradičních událostí.

Po dopoledním podepsání Gagarinovy návštěvní knihy jsme všichni nastoupili do autobusu a zamířili na Rudé náměstí vstříc dalším tradicím. Byl to nádherný den. Na straně jedné to bylo krásné jarní odpoledne s příjemnými teplotami a kvetoucí přírodou. Na straně druhé jsme měli téměř celé Rudé náměstí jen pro sebe. Ne, že bychom byli tak důležití, ale byli jsme tam v pravý čas. Bylo 8. května, den před Dnem vítězství, ruským státním svátkem připomínajícím konec druhé světové války a oslavujícím její veterány a padlé. A protože bylo Rudé náměstí připravováno na oslavy a vojenský pochod následujícího dne, bylo veřejnosti nepřístupné.

Jurij Gagarin a mnoho dalších známých kosmonautů je pochováno v Kremlu spolu s hlavními konstruktéry, kteří přispěli k vesmírnému programu, včetně Sergeje Koroljova samozřejmě. Posádky mířící do vesmíru spolu s jejich záložními posádkami sem vždy přijdou vzdát hold těmto gigantům dobývání vesmíru. Konkrétně jsme měli šanci položit kytky na hrob Jurije Gagarina u Kremelské zdi. Jakmile byla oficiální část za námi, využili jsme času, abychom si užili Rudého náměstí, a dokonce jsme si udělali krátkou procházku Kremelskými zahradami za zdí. Nesmírně jsem si tuto návštěvu užila. Všechno bylo perfektní. Ideální rozloučení pro mého kolegu Alexandera Gersta a jeho posádku Maxe a Reida před jejich startem, který bude už za… wow… ode dneška přesně za dva týdny!

Pondělí 19. května 2014

Páni! Jsou to jen čtyři dny, co jsme přiletěli do Bajkonuru, ale připadá mi to spíše jako týdny.  Krátký tříhodinový let z Moskvy a jsme tady – unikátní svět vesmírných lodí, raket a tradic, kde se všechno ostatní zdá tak vzdálené. Po několika tradičních událostech, které vždy značí odlet posádek, jsme Hvězdné městečko opustili minulý čtvrtek ráno. Celá komunita – další astronauti a kosmonauti, představitelé různých vesmírných agentur, instruktoři a mnozí další – se sešla u stolu na snídani. Typicky ale nikdo nic nejedl. Místo toho bylo proneseno několik přípitků většinou na téma přání všeho dobrého pro hlavní posádku a připomínek záložní posádce, aby neusínala na vavřínech. Před odjezdem jsme si všichni našli jakoukoli vodorovnou plochu, na které se dalo sedět, a zhruba na minutu jsme se posadili. Kdybychom to neudělali, přineslo by to smůlu!

Jakmile jsme byli venku, Terry, Anton a já jsme kráčeli za hlavní posádkou a jejich rodinami, abychom zapózovali pro několik fotek. Poté hlavní posádka odpověděla na několik otázek médiím. A potom, aniž bychom to zaregistrovali, už jsme seděli v autobusu a mířili na Čkalkovského letiště, kde na nás čekali dva Tupolevy Tu-134 Gagarinova výcvikového střediska kosmonautů.

Nemyslete si, že jsme do Bajkonuru dorazili sami. Takzvaná operační skupina letěla s námi rozdělená do dvou letadel: instruktoři, řidiči, doktoři, sportovní trenéři, odborníci na skafandry… všechny vědomosti a odbornost Hvězdného městečka, které jsme potřebovali na dva týdny karantény, testů a dalších procedur až po start. Řada těchto lidí už zde mnohokrát byla a je na nich znát, že vytvořili úzce spjatý a efektivním tým. Hned od nástupu do letadla bylo také jasné, že to bude velká zábava sdílet tyto zkušenosti s nimi.

Četla a slyšela jsem o Bajkonuru tolik, že když jsem sem konečně přijela, byl to velmi intenzivní okamžik. Ale věci se děly rychle: vystoupili jsme z letadla a zahlásili se zástupcům Eněrgie, kteří na nás čekali na příletu (Eněrgia je společnost, která staví Sojuz). Potom, po vychutnání si vlídného přijetí místních školáků, jsme naskočili do autobusu. Náhodou to byl stejný autobus, kterým pojedeme na startovní rampu. S hlavní posádkou cestující jiným autobusem před námi jsme se vydali do naší karanténní destinace. Když jsme ale míjeli známý bajkonurský památník, museli jsme prostě zastavit, vystoupit a pořídit několik fotek!

Úterý 20. května 2014

Minulý pátek brzy ráno jsme se den po našem příletu do Bajkonuru vydali na kosmodrom, kde se připravoval Sojuz TMA-13M na start 28. května. Ve skutečnosti tato první návštěva určuje celý harmonogram posádek týdny předem. Posádky totiž musí být v Bajkonuru včas, aby se mohly zúčastnit této události. Já a Anton už jsme měli šanci posadit se do vesmírné lodi Maxe, Reida a Alexe před několika měsíci v Moskvě, kdy jsme ověřovali její systémy. Tentokráte to ale byl úplně jiný pocit. Tento shluk kovu a elektroniky vynese naše přátele do vesmíru za méně než dva týdny. Jejich životy budou závislé na jeho správné funkčnosti. S tímto faktem na vědomí jsme si opakovali jednu věc ještě více, než kdyby to byla naše vlastní loď: „Jen nic nerozbít!“ V našich modrých leteckých kombinézách jsme poprvé vlezli dovnitř, abychom se obecně seznámili a prošli seznam kontrol k ověření celkového nastavení a konfigurace. Podruhé jsme do Sojuzu vstoupili v našich skafandrech Sokol, a tentokrát jsme si dávali obzvlášť pozor a soustředili jsme se na opatrný a rozvážný pohyb, abychom se vyhnuli jakémukoli incidentu. Uvnitř je to velmi přecpaný prostor a vstup shora z orbitálního modulu je očividně mnohem nemotornější než použití falešného bočního poklopu, který máme v Hvězdném městečku na simulátorech.

My i hlavní posádka jsme prošli zkušebními procedurami komunikačního systému. Hlavní posádka navíc byla připoutána a měla možnost zažít zvednutí sedaček. Až se za šest měsíců vrátí na Zemi, jejich sedačky se před přistáním přizvednou, aby odjistili tlumiče nárazu, které by absorbovaly náraz v případě selhání brzdících raket.

Středa 21. května 2014

V sobotu ráno se konalo vztyčování vlajek. Anton a Terry se mohli připojit k Maxovi a Reidovi při vztyčování vlajek jejich zemí, zatímco já jsem tentokrát vztyčovala vlajku Kazachstánu. Později jsme s Terrym a Antonem využili výsadního práva záložní posádky opustit na jeden den karanténu. Nechali jsme hlavní posádku za námi a jeli jsme na tradiční prohlídku bajkonurských památníků. Po krátké zastávce u památníku Sojuzu jsme navštívili sochu Jurije Gagarina, kde jsme byli přívětivě přivítaní místními školáky a starostou Bajkonuru. Terry a já jsme obdrželi dárek symbolizující město (Anton jej dostal už v minulosti) a potom jsme všichni položili květiny u sochy, abychom uctili prvního člověka, který letěl do vesmíru. Když jsme se vraceli, zapózovali jsme pro tradiční veselou fotografii, na které máme stejně jako Jurij vítězně zvednuté ruce.

Další pomník, u kterého jsme se zastavili, byl věnován hlavnímu konstruktérovi Koroljovovi, který je považován za hlavního přispěvatele úspěchů sovětského vesmírného programu v padesátých a šedesátých letech. Opět jsme zde položili květiny s uznáním jeho konstruktérského génia a vedení. Další zastávka: Bajkonurské muzeum…

Čtvrtek 22. května 2014

Po sobotní návštěvě bajkonurských monumentů věnovaných vesmírným pionýrům jsme já, Terry a Anton byli pozváni na velmi zajímavý výlet s průvodcem do Bajkonurského muzea. Historie sovětského a ruského vesmírného pilotovaného programu a historie Bajkonuru jsou tak úzce provázány, že byste mohli říct, že muzeum je věnováno obojímu.

Kosmodrom a přilehlá obydlí byly vybudovány v padesátých letech. Předtím tady nebylo nic kromě železniční křižovatky Tjuratam, což je dodnes jméno železniční stanice. Jméno Bajkonur ve skutečnosti patří jinému městu v Kazachstánu a bylo zvoleno, aby došlo ke zmatení zahraničních zpravodajských služeb, které se snažili lokalizovat místo odpalu raket. V muzeu nám dokonce řekli, že u skutečného Bajkonuru byl vybudován komplex maket, který, pokud byl vyfotografován z výšky průzkumnými letouny, vypadal jako opravdový kosmodrom!

Muzeum má bohatou sbírku fotografií a památečních předmětů, které sahají daleko za hranice Bajkonuru a pokrývají mezinárodní programy průzkumu vesmíru. V přípravě na naši návštěvu také připravili malou exhibici fotografií z našeho výcviku. To byl docela zvláštní pocit, vidět sebe sama v muzeu.

Na konci naší prohlídky nám byly předvedeny kazašské jurty a my jsme v tradičním oblečení zapózovali pro několik fotografií. Poté jsme podepsali návštěvní knihu muzea.

Pátek 23. května 2014

Uběhl týden naší karantény na Bajkonuru a zbývá šest dní do startu. Věci tady nabírají rychlost s tím, jak se zde více a více specialistů připojuje ke společnému úsilí. Zatímco všechny naše lekce doposud probíhaly s našimi vlastními instruktory z Hvězdného městečka, dnes jsme potkali několik nových tváří.

Dnes jsme například měli mítink se členy záchranného týmu. Minulý týden pracovali u přistání Sojuzu a nyní obrací svou pozornost k nadcházejícímu startu. Pokud vše půjde dobře, samozřejmě pro ně není nutné, aby se nějak podíleli na startu. Ale věřte mi: oni jsou připraveni. Až Alex, Reid a Max příští týden odstartují, složky záchranného týmu budou rozmístěny podél trajektorie jejich cesty na oběžnou dráhu až k oceánu, včetně lodi čekající v mořích u Japonska. Pokud by raketa kdykoli selhala, příslušná jednotka bude uvědomena a nejbližší složka záchranného týmu bude okamžitě zasazena do prostoru očekávaného přistání. Přesnější informace o očekávaném místě přistání budou obdrženy, jakmile se otevřou padáky a je aktivován poziční systém.

Po nominálním uvedení na oběžnou dráhu si všechny záchranné jednotky nedávají pohov, ale některé zůstávají v pohotovosti, dokud se Sojuz nepřipojí k ISS. Což může nastat až po dvou dnech od startu, pokud by byl použit starý dvoudenní profil letu. Kdyby snad posádka musela z jakéhokoli důvodu provést nouzové přistání, strážní andělé budou připraveni je vyzvednout.“

Zdroj informací:
https://plus.google.com/

Zdroje obrázků:
https://www.flickr.com/photos/astrosamantha/
https://www.flickr.com/photos/astrosamantha/
https://www.flickr.com/photos/astrosamantha/
https://www.flickr.com/photos/astrosamantha/
https://www.flickr.com/photos/astrosamantha/