Genius loci – to jsou dvě slova, která asi nejlépe charakterizují pocity, které se zmocní člověka, který navštíví technologické středisko evropské kosmické agentury. Nemluvím o ničem menším než o komplexu ESTEC, který se rozkládá u nizozemského města Noordwijk. Stejně jako vloni se i tentokrát otevřely jeho brány návštěvníkům, kteří chtěli nahlédnout pod pokličku evropské kosmonautiky. Ani letos jsme si nenechali tuto jedinečnou možnost ujít. Dnes Vám proto přinášíme hodnocení celého dne otevřených dveří z hlediska běžných návštěvníků, abyste si mohli udělat představu, jak to na místě vypadalo a příští rok se sem třeba vydat osobně.

Stejně jako v minulých dílech našeho seriálu Cesty za kosmonautikou, se i tentokrát budeme věnovat pouze tomu, co autoři sami navštívili. Zakládáme si na tom, že pouze díky tomu můžeme čtenářům poskytnout stoprocentně živý dojem z celé expozice.

Pokud plánujete, že byste se příští rok na den otevřených dveří vydali jen na otočku, tedy ráno vyjet z ČR, prohlédnout si ESTEC a večer být zase doma, tak na tuto myšlenku rovnou zapomeňte. Cesta přes Německo Vám totiž zabere velkou část dne. Výlet do ESTECU proto vždy plánujte jako vícedenní s ubytováním na místě. My jsme se cestou do Noordwijku zastavili na výstavě v Bonnu a cestou zpátky jsme navštívili Technické muzeum ve Speyeru. Pro přenocování jsme využili služeb hotelu Holiday Inn v nedalekém Leidenu.

Po loňské návštěvě ESCTECu jsem sepsal tento článek, ve kterém jsem kromě perfektní atmosféry uvnitř areálu upozornil i na pár nedostatků v rámci vnějšího zajištění celé akce – především pak v rámci autobusů, které zajišťovaly svážení účastníků z okolí. V tomto směru musím uznat, že organizátoři udělali oproti loňsku krok vpřed. Když už ničím jiným, tak alespoň tím, že autobusy označili cedulkami, které dávaly jasně najevo, že cílovou stanicí bude ESTEC. K ideálu ale ještě kousek chybí. Jelikož jsem byl v Noordwijku už podruhé, tak jsem se v něm lehce orientoval, ale  ti, kdo sem přijedou poprvé, by jistě ocenili informace na internetu o tom, kde budou stanoviště svozových linek autobusů, případně šipky přímo ve městě. Palec nahoru naopak patří těm, kdo zajistili, že placené parkoviště na ulici Gooweg, kde jsme odstavili náš vůz, bylo během dne otevřených dveří bezplatné.

Ale pojďme přímo do areálu. Jelikož jsme zde byli už podruhé, dokázali jsme si lépe zorganizovat čas návštěvy a  zároveň porovnávat s loňským ročníkem. Pokud bych na misky vah položil loňskou a letošní návštěvu, pak by letošní jasně vyhrála. Nejsem si jist, zda je to pouze tím, že jsem byl na místě již podruhé. Celkově se mi zdá, že organizátoři letos přistoupili ke dni otevřených dveří zodpovědněji než vloni.

Abych ale nemluvil jen obecně, přistupme konečně ke konkrétním zážitkům. Stejně jako vloni bylo na všech chodbách velké množství vitrín s modely evropských sond a raket v nejrůznějších měřítkách. Stejně jako vloni musím zopakovat, že díky tomuto přehledu si člověk v plné míře uvědomí, čeho všeho evropská kosmonautika v minulých letech dosáhla a že je opravdu být na co hrdý.

Co mne velmi potěšilo, byl například model jádra komety 67P-Čurjumov/Gerasimenko, z jehož povrchu se odpařovaly plyny, což ve spojení s povedeným nasvětlením celé scény vytvářelo téměř démonický dojem. Stejně jako vloni, ani letos nechyběla stanoviště s plakáty a samolepkami, které byly zájemcům volně k dispozici. Možná se mi to jen zdálo, ale měl jsem dojem, že stanovišť, kde s lidmi hovořili skuteční zaměstnanci ESA bylo více než vloni. Odborníci byli připravení hovořit namátkou o misi Bepi-Colombo, Galieo, Planck, nebo o mechanických zkouškách letového hardwaru. Každý s nimi mohl prohodit pár slov, zeptat se na věci, které byly aktuální, zajímavé a podobně. Na odbornících bylo bez přehánění vidět, že je jejich práce baví a že jsou rádi, jak se veřejnost o jejich práci zajímá.

My jsme této příležitosti například vyžili k získání informací o dalším osudu družic Galileo, které se dostaly na špatnou oběžnou dráhu (viz článek). Stejně tak nás velmi potěšilo setkání s českými krajany, kteří pracují přímo v ESTECu na softwarových řešeních různých satelitů. Kromě samotných debat o náplni jejich práce nás velmi potěšilo to, že znají náš portál.

Ale pojďme si probrat další aspekty návštěvy. Většina návštěvníků se těšila na dvě věci – setkání s kosmonauty a reálný letový hardware. Ani jedna z těchto „věcí“ na dni otevřených dveří nechyběla. Po chodbách areálu korzoval třeba italský astronaut Paolo Nespoli, který se ochotně fotil se všemi zájemci, nebo místní André Kuipers, kterého ale vždy obklopoval chumel místních, přes které bylo mimořádně těžké se prodrat. Oba astronauti házeli úsměvy na všechny strany a přestože byli každou chvíli žádáni o podpis, nebo společnou fotku, nikdy neodmítli.

Jasně, můžete namítnout, že je to jejich práce, ale přesto jsem měl z tohoto setkání dojem, že to nedělají z povinnosti, ale že je baví setkávat se s lidmi, kteří je až doposud sledovali pouze z monitorů obrazovek. Pokud by někdo čekal, že se astronauti budou chovat nabubřele, nebo namyšleně, ten by se asi hodně divil. Jak Nespoli, tak Kuipers (který mimochodem slavil ten den narozeniny), byli mimořádně vstřícní – italský astronaut s naší skupinkou dokonce prohodil i pár slov.

Neopomenutelnou součástí dne otevřených dveří byl skutečný letový hardware. Stejně jako vloni zde organizátoři připravili skutečný solární panel z Hubbleova teleskopu, ale kromě toho zde bylo i několik novinek. Tou asi největší byl skutečný exemplář zařízení IXV určený k tzv. drop-testům, tedy zkouškám přistání po shození z výšky. Letos měli návštěvníci možnost nahlédnout i přímo do tzv. clean roomů, kde se připravují družice (byť jen přes sklo). Vloni jsme sem sice nahlédli také, ale mohli jsme vidět jen jednu místnost, kde byla vystavena testovací kopie sondy Bepi-Colombo. Bylo to sice fajn, ale letos na nás čekala ještě větší zážitek. Organizátoři nám ukázali přeletový stupeň sondy Bepi-Colombo, který se už za nemnoho  měsíců vydá k Merkuru.

Věřte mi, že se stav, kdy vás od hardwaru, který se za dva roky vydá do vesmíru dělí jen sklo a sotva pět metrů vzduchu, nedá popsat slovy. Návštěvníci procházeli celou prohlídkovou galerií téměř beze slova a užívali si unikátní pohled na mimořádný hardware. Jedinou skvrnkou byl zákaz focení, což se ale dá pochopit. Silným zážitkem byla i prohlídka testovacích stanovišť – například vibračních stolů, nebo simulátoru kosmického vakua. Možnost spatřit tyto technologie, známé pouze z fotek, na vlastní oči, byla skutečně k nezaplacení.

Jenže jak už to tak bývá, ty největší exponáty nebývají dopředu avizované. Jelikož jsme měli oproti loňské návštěvě více času, rozhodli jsme se, že navštívíme všechny dostupné expozice. Vydali jsme se tedy na výstavu, která slibovala simulovaný povrch Marsu. Ten se tu skutečně nacházel, ale nebyl zdaleka jedinou atrakcí této budovy. Davy lidí stály ve frontě na prohlídku modelu evropského modulu Columbus, všichni obdivovali modely ISS, nebo zmenšeninu modulu Cupola. Naopak kolem koule umístěné v nenápadném rohu, lidé většinou procházeli bez zájmu. Neprávem! Šlo o skutečnou kabinu ruské mise Foton 12, která byla ve vesmíru. Je velká škoda, že se o takové vzácnosti předem více nemluvilo. Však také postarší kustod, který vedle této kabiny stál, doslova roztál při pohledu na náš zájem o tento exemplář. Bylo fascinující sáhnout si na něco, co bylo skutečně ve vesmíru. Upřímně řečeno – pohled na přeletový stupeň Bepi-Colombo byl bez přehánění elektrizující, ale hmatový zážitek z něčeho, co skutečně zažilo stav beztíže a průchod atmosférou byl ještě silnější.

Posledním místem, které jsme navštívili, byla rozměrově malá, o to však zajímavější expozice věnovaná telerobotice a exoskeletům. Bylo fascinující sledovat odborníky během jejich výkladu o tom, jak testují technologie pro dálkové ovládání robotických paží, nebo jen toho, jak je v kosmu možné pouze letmým dotykem dvou prstů uvést tunovou družici do rotace. Co bylo na této expozici nejzajímavější? Asi to, jak daleko technika pokročila. Nejlépe to bylo vidět na zpětné vazbě, kdy mohl operátor robotické paže cítil reakce robotického ramene na překážky. Součástí přednášky byl i nenápadný model, kolem kterého lidé většinou nezaujatě procházeli. Šlo o dvě otočné páčky. Pokud jste otáčeli s jednou, otáčeli jste stejně i s druhou. Pokud jste k druhé přiložili kousek molitanu, cítili jste, jak při otáčení druhé páčky postupně roste odpor.

Až doposud nic mimořádného, řeknete si – obě páčky byly spojeny ozubenými koly. Jenže chyba lávky – stačilo, aby operátor s lišáckým úsměvem zmáčkl Enter a najednou jste mohli libovolně otáčet vaší páčkou, ale druhý člen se ani nepohnul. V tu chvíli vám došlo, že celý přenos se po celou dobu odehrával čistě elektronickou cestou, kdy je jedno, zda jsou páčky od sebe 20 centimetrů, nebo 1000 kilometrů. Přenos pocitu vzájemného odporu byl mimořádně živý a zcela jasně nám ukázal, kam se bude v dalších letech telerobotika ubírat.

Pokud bych tedy měl shrnout celý den otevřených dveří, řekl bych, že se oproti loňskému roku celá akce ještě zlepšila, zprofesionalizovala a rozšířila své služby. Zároveň si však dokázala zachovat tu neuvěřitelně cennou pohodovou atmosféru. Ať už jste se na cokoliv zeptali odborného pracovníka na jeho stanovišti, nebo dobrovolníků, kteří procházeli po areálu, vždy se Vám dostalo odpovědi a navíc přišel i úsměv. Z celého dne prostě sálala přátelská atmosféra a bylo vidět, že místní si zájem veřejnosti užívají. Není se co divit – vidí, že o jejich práci mají lidé zájem a tak se mohou pochlubit svými úspěchy. Jen tak dál!

Na závěr si ale neodpustím jedno drobné připomenutí. O navigaci na záchytná parkoviště jsem už psal, nicméně co se obchodu s dárkovými předměty týče, bude do příštího roku jistě co vylepšovat. Nabídka sice byla širší než vloni, ale bohužel chyběly základní atributy každého správného fanshopu – oblečení. Osobně si myslím, že by organizátoři z prodeje triček, bund a mikin utržili víc, než ze stávajícího sortimentu lampiček, plyšáků a hrnečků. Z oblečení byla k dipozici pouze kšiltovka a to mi přijde trochu málo. Ale abych nemluvil pouze já, dejme prostor i dalším účastníkům naší letošní výpravy. Jak oni vnímali návštěvu ESTECu?

Ondřej Šamárek:
Den otevřených dveří v evropském kosmickém centru byl hlavním důvodem, proč jsme se rozhodli výpravu kosmonautix.cz podniknout. Asi by bylo zbytečné hýřit superlativy, přestože by byly na místě. Ještě stále vstřebávám, co jsem vlastně měl možnost vidět. Od testovacích kusů raných evropských družic, na které bylo možno si sáhnout a podívat se jim i „pod sukně“, přes originál solárního panelu z Hubblova teleskopu, až po pohled na letový hardware na testovací stolici, konkrétně se jednalo o přeletový stupeň sondy BepiColombo. Fantastická byla i ukázka robotické paže, ovládané dálkově pomocí exoskeletu. V budoucnu nás čekají skutečně zajímavé věci!

Ovšem zřejmě největší klenot se skrýval v jedné z hal budovy „H (Human spaceflight) “. Téměř nikým nepovšimnut a tak trochu zastrčený v koutku tam stál letový exemplář návratové kabiny ruské sondy Foton. Konkrétně tento kus pocházel z Fotonu-12, který pobýval na oběžné dráze v září 1999. U něj stál postarší pán, jeden z kustodů. Při spatření našeho téměř nábožného zájmu o tuto raritu se celý rozzářil a rozpovídal se nejen o tom, jak se Foton do ESTECu dostal, ale i o krásné době, kdy tato konstrukce zažívala léta největší slávy. Konstrukce návratové kabiny Fotonu je totiž víceméně shodná s kabinami Vostoků a Voschodů. Možnost sáhnout si na kus designu, který odolal nejen žáru návratu do atmosféry, ale i zkoušce času, je jedním z nejsilnějších zážitků z celé naší cesty.

Den otevřených dveří v Estecu přinesl i jeden hodně nervózní moment, když jeden kolega zjistil, že někde v lidském mraveništi hlavní budovy nechal svou fotobrašnu. V duchu se s ní i se svým vybavením rozžehnal. O to větším překvapením byl fakt, že jsme si ji pak vyzvedli v budově místní ochranky, kam ji kdosi přinesl čtvrt hodiny poté, co byla ponechána svému osudu. Poctiví a čestní Holanďané mají u naší výpravy velké plus. Stejné znaménko lze vztáhnout na celkovou organizaci této velké akce, byl to skutečně nezapomenutelný den!

Tomáš Kohout:
Už samotný Noordwijk je hodně poetické místo, plné větrných mlýnů, vodních kanálů a malých kruhových objezdů. Ovšem ESTEC je v daném kontextu místo zázraků. Kde jinde si můžete prohlédnout legendární družice, které začaly lidstvu pomáhat s obory jako telekomunikace nebo meteorologie a to tak, že vidíte i do jejich útrob. Dále skutečné stroje, které se v příštích letech vydají do kosmu. Modely prakticky všech kosmických strojů, na kterých se ESA podílela, lemují chodby i samostatné expozice.

Když máte štěstí, může vám věnovat chvilku ze svého drahocenného času i některý z kosmonautů. U Holanďana Andreého Kuiperse to nepřicházelo v úvahu, neboť jako domácí hvězda byl neustále v obležení fanoušků. To Ital Paolo Nespoli, ze kterého se vyklubal vtipný a přívětivý chlapík, se námi nechal chvilku zdržovat.

Opomenutou hvězdou Dne otevřených dveří byl Foton-M, biologicko-technologická laboratoř, postavená na platformě Vostok. Na ní jsme mohli na vlastní oči vidět, co provede žhavý návrat do atmosféry s ablativní vrstvou na povrchu. Lepší představu si samozřejmě uděláte i o tom, do jakého prostoru museli ruští konstruktéři vměstnat rozměrné systémy a hlavně kosmonauta.

Uchvátilo nás i centrum robotického výzkumu, kde předváděli, jak by mohl vypadat v blízké budoucnosti robot-avatar, kterého by mohl kdokoliv nejen vzdáleně ovládat, ale který by mu zprostředkoval smyslové vjemy z jeho prostředí.

Milan Štrup:
Ráno u vchodu do areálu nás přivítal dlooouhý lidský had dalších nadšenců toužících po návštěvě ESTECu. Pořadatelé byli profesionálové každým coulem, takže fronta rychle postupovala a během několika minut jsme byli uvnitř. Vůbec profesionalita je tu cítit na každém kroku, všichni vám poradí, snaží se porozumět a ani v největším mumraji neopomenou připojit: „Enjoy it.“

Původně jsem se chtěl vyhnout výčtu spatřených položek, ale asi se mi to nepodaří, nejdůležitější byl samozřejmě letový, testovací a simulační hardware, budu se proto věnovat zejména jemu. ESA zpřístupnila (k osahání) několik testovacích kusů starších družic od pohledu ještě stabilizovaných rotací určených vesměs k průzkumu horních vrstev atmosféry a magnetického pole Země, testovaný kus návratového modulu IXV, simulátor orbitální laboratoře Columbus Orbital Facility (COF). Schovaná za plexisklem byla testovací struktura pro stavbu lunární základny vytvořená 3D tiskem z napodobeniny měsíční horniny, autentické solární panely Hubbleova teleskopu na nichž bylo možné pozorovat zásahy mikrometeoritů a použitá kapsle Foton-12 (na tu se sahat nesmělo, ale plexi tam nebylo… 😉 ), to jsou asi nejdůležitější vystavené exponáty.

To vše byla technika, kterou víceméně důvěrně známe, jen tu byla příležitost si ji prohlédnout zblízka nebo osahat. Na úplný konec jsme se zúčastnili přednášky věnované robotickému manipulátoru firmy KUKA X-Arm-2 Exoskeleton, jehož nejzajímavějším rysem je schopnost přenášet na ovládací exoskelet zpětnou vazbu získanou z prostředí v němž se pohybuje, zkrátka když ovládaný konec do něčeho narazí nebo opačně tak obsluha ucítí odpovídající náraz nebo zvýšení odporu. Že by se blížila doba kdy se dočkáme manipulátorů jaký měla k dispozici kosmonautka Ripleyová? Firma KUKA rozhodně není zelenáč ani na poli robotiky ani na půdě ESA.

Dále všude číhalo množství modelů a modýlků všech možných sond a nosičů. Všemu dominovala Rosetta a model komety 67P/Churyumov–Gerasimenko, vybavený vizuální napodobeninou unikajících par.

Mimo prohlídky techniky jsme využili možnost osobního setkání s evropskými kosmonauty. Vyfotografovali jsme se s Paolo Nespolim a letmo jsme zahlédly André Kuiperse, ten byl ale tak obklopen davy fanoušků, že se k němu jednoduše nedalo přiblížit, zjevně je u sebe doma velmi oblíbený. Dlužno opět podotknout, že oba jmenovaní zvládali nápor fanoušků s obdivuhodnou samozřejmostí, skoro až s grácií, inu profesionálové. Velmi příjemné bylo i setkání s českými programátory působícími v týmu Rosetty, jeden z dotyčných před našimi zraky doporučoval portál kosmonautix.cz.
Celkově tu člověk opravdu pocítí ducha technologické stránky naší budoucnosti.

Cena vstupného: ZDARMA – stačí registrace přes internet
Otevírací doba: Pouze na den otevřených dveří (jednou ročně)
Ideální cesta: Možnosti jsou dvě
a) státní hranice (Krásný Les/Breitenau) – Lipsko – Kassel – Dortmund – Arnhem – Utrecht – Noordwijk
b) státní hranice (Rozvadov/Weidhaus) – Norimberk – Würzburg – Frankfurt – Köln – Utrecht – Noordwijk (z této trasy se dá udělat malá odbočka do Speyeru)
Vzdálenost od hranice (Krásný Les-Breitenau): 807 km
Vzdálenost od hranice (Rozvadov-Weidhaus): 799 km
Parkoviště: V Noordwijku – Tohle je opravdu velké, my parkovali zde – z obou jezdily shuttle busy
Webové stránky: http://www.esa.int/About_Us/ESTEC
Fotografie autorů z místa: ZDE

TIP pro rodinný výlet: Po návštěvě ESTECu můžete navštívit buďto centrum Noordwijku, nebo se vydat na procházku po pláži, která přímo navazuje na město. Podél pláže je navíc velké množství restaurací s krásným výhledem na moře.

Důležitá informace: do areálu ESTECu se můžete objednat na exkurzi po celý rok, ovšem nepočítejte s tím, že by na Vás čekaly věci popsané v článku. Jen byste si mohli celý areál projet vláčkem. Pouze na den otevřených dveří odpovídá nabídka tomu, o čem pojednávají předchozí řádky.

Zdroje obrázků:
Archiv autorů