V první polovině šedesátých let probíhal skrytý závod propagandy USA a SSSR o jednotlivá kosmická prvenství. Sověti si zatím dokázali připsat vítězství ohledně první družice, prvního živého tvora, prvních družic u Měsíce, prvního muže ve vesmíru, první ženy ve vesmíru a let Voschodu-1 přinesl i první kosmickou posádku v dějinách. Málokdo tušil, že Voschod je jen nouzovým řešením a že sovětský program začíná přešlapovat na místě bez jasné koncepce a s vysychajícím tokem financí. Improvizace, kterou se Sověti snažili dohnat výše uvedené nedostatky, je nyní s odstupem zřejmá právě u programu Voschod. Nejen risk v podobě letu posádky bez skafandrů ve Voschodu-1, ale i příprava na výstup do volného prostoru v rámci mise Voschodu-2 se nesla ve znamení horečného překonávání implicitních nedostatků kabiny a použitých technologií. Zřejmě největší překážkou úspěšné EVA byl fakt, že sovětská elektronika neměla žádný prostředek k chlazení ve vakuu. Na rozdíl od amerických lodí Gemini, které začaly úspěšně používat systém „cold plates“, tedy jakýchsi polic s cirkulujícím glykolem, který odebíral odpadní teplo, Sověti spoléhali na chlazení vzduchem. V okamžiku, kdy by kosmonauti otevřeli poklop, a v kabině by se vytvořilo vakuum, chladicí médium by tím zmizelo a elektronika by se velmi rychle „upekla“. Tento fakt dal vzniknout nouzovému řešení, které se stalo všeobecným poznávacím znakem Voschodu-2 a které mělo Alexeji Leonovovi přinést značné problémy.

Alexej Leonov – kovboj ze Sibiře (3/6)

Mladistvý delikvent

Když NASA na počátku šedesátých let zveřejnila svůj záměr provést výstup člověka do volného prostoru, Sověti lehce zpozorněli. Bylo evidentní, že předpověď Konstantina Ciolkovského ohledně pohybu kosmonautů mimo bezpečné stěny jejich plavidla se dříve či později naplní. A potom, v lednu 1964, NASA odhalila plány na vykonání prvního výstupu v roce 1965 v rámci mise GT-4. Sověti pochopili, že přišel čas činů. Něco musí vymyslet, a to rychle.

Řešením se nakonec ukázalo být podivné zařízení s názvem Volga. Jednalo se o přechodovou komoru, vyvinutou týmem továrny Zvezda pod vedením Gaje Severina a za dohledu Pavla Cibyna z OKB-1. Unikátní konstrukce, založená na nafukovacích segmentech, umožňovala zmenšení objemu přechodové komory během startu a následné rozvinutí a zpevnění na oběžné dráze. Její vývoj začal oficiálně 8. července 1964 a na počátku roku 1965 bylo hotovo. Přechodová komora i skafandr Berkut byly vyvinuty v rekordně krátkém čase, což dokazuje schopnosti inženýrů, pracujících v sovětském kosmickém průmyslu. Na mysl se vkrádá otázka, co by byli schopni předvést pod jasnými direktivami a jednoznačným směřováním celého kosmického programu. Takto byli pouze nuceni reagovat na požadavky politbyra a kroky amerických protějšků. Doba, kdy SSSR určoval tempo závodů o vesmír pomalu, ale jistě končila…

Alexej se mezitím blížil vrcholu přípravy pro svůj let. Dohromady absolvoval 200 parabolických letů V Tu-104LL, k užitku také přišla jeho parašutistická příprava. Alexej taky podstupoval testy skafandru ve vakuové komoře. Vzhledem k předpokládanému psychickému zatížení strávil také poměrně hodně času v izolační komoře. Když ji konečně mohl opustit, nebylo mu dovoleno odejít domů, byl zavezen ihned na letiště a podstoupil seskok s padákem z velké výšky. Během roční přípravy podle vlastních vzpomínek uběhl téměř 500 km, na kole ujel téměř 1000 km, na běžkách ujel skoro 300 km. K tomu připočtěme nesčetné hodiny v tělocvičně, na učebnách a trenažérech. Leonov byl na vrcholu svých mentálních a fyzických sil, zbývalo ověřit techniku.

Ověření mělo přijít v podobě bezpilotního letu Voschodu s plně funkční přechodovou komorou. Pod tradičním nicneříkajícím označením Kosmos-57 se stroj zvedl na špici semjorky z rampy na Bajkonuru ráno 22. února 1965 za přítomnosti Beljajeva, Leonova, Zajkina a Chrunova. Zpočátku vše šlo podle plánu. Bezpilotní Voschod byl usazen na oběžnou dráhu, přechodová komora se nafoukla, poklop na jejím vnějším konci se otevřel a zavřel. Vše na Zem přenášely kamery. Při třetím obletu bylo ale s Voschodem (či spíše s Kosmosem-57?) ztraceno spojení. Po chvíli se ukázalo, že se na původní oběžné dráze Voschodu pohybuje 168 malých objektů- zřejmě úlomků. Vyšetřování odhalilo chybu pozemní obsluhy- sledovací stanice Jelisovo krátce před přerušením spojení vyslala běžný signál „46“, který ovšem neplánovaně zduplikovala další sledovací stanice v Ključi. Palubní aparatura však tento zdvojený signál pochopila jako příkaz k zážehu brzdicího motoru. Ten se ovšem zažehl v okamžiku, kdy loď nebyla orientována ke vstupu do atmosféry, a proto zůstala na orbitu. Tím se zase aktivoval třicetiminutový časovač autodestrukčního mechanizmu. Osud Kosmosu-57 byl zpečetěn.

Vinou předčasného ukončení letu nebylo možno otestovat odhození přestupové komory, monitorovat parametry během práce brzdicího motoru, ani chování kabiny během sestupu atmosférou- konstruktéři měli obavy, že příruba, která k lodi poutala přechodovou komoru, bude mít vliv na aerodynamiku návratové kabiny. Koroljov několik hodin po debaklu Kosmosu-57 hovořil s kosmonauty a předložil jim varianty: buďto se bude test kabiny v bezpilotním režimu opakovat – jenže další Voschod nebyl zatím připraven, proto bude mít pilotovaný let zpoždění až jeden rok. Nebo se rozhodnou vsadit vše na jednu kartu a příští Voschod už poletí s posádkou na palubě. Mazaně se pak na okraj zmínil o amerických plánech na EVA v květnu toho roku. Koroljov znal své „orlíky“ dobře. Beljajev i Leonov byli rozhodně pro druhou možnost. Američané nesmějí být první!

Den před plánovaným startem Leonov zavolal své ženě. Světlana zůstala doma, aby se mohla starat o malou čtyřletou dceru Viktorii, které přezdívali „Vika“, a hlavně proto, že podle tradice jakýkoli kontakt se ženami, jež se přímo nepodílely na misi, prý nosil smůlu. Alexej nemohl Světlaně prozradit skutečný cíl mise, přesto však jeho manželka tušila, že nepůjde o jednoduchý a bezpečný let. Alexej se snažil manželku co možná nejvíce uklidnit a doufat, že s podporou přátel a manželek ostatních kosmonautů Světlana nadcházející těžké chvíle zvládne.

Nad Bajkonurem se snesl soumrak, byl večer 17. března 1965. Ve vzduchu štípal mráz a step okolo byla pokrytá příkrovem sněhu. V malém finském domku se Alexej Leonov a Pavel Běljajev chystali uctít jednu z mnoha tradic, které se mnohdy od časů Gagarina táhnou dodnes. Leonov se natáhl ke spánku na postel, kterou před historickým startem využil ke stejnému účelu Jura Gagarin. Paša Běljajev se uložil do postele, kde před čtyřmi lety spal German Titov- první náhradník v historii kosmonautiky. Oba muži netušili, že jsou posledními, kteří tuto tradici dodržují- jejich následovník Vladimir Komarov o dva roky později využije dobrodiní nově zbudovaného hotelu Kosmonaut. Bude to jeho poslední noc na Zemi…

To však leželo daleko v budoucnosti a oba muži se snažili urvat alespoň kousíček spánku. K uvolnění moc nepřispíval fakt, že byli z vedlejší místnosti monitorováni lékaři. Podle vzpomínek Alexeje byl spánek obou kosmonautů přinejmenším velmi mělký. Venku začínalo svítat, když Leonova probudil Jura Gagarin: „Vstávej, občane, čekají na vás velké věci!“. Leonov se ohlédl a viděl, že Paša Běljajev si už stele postel. Vykočil tedy na nohy a své lůžko ustlal také. Následovala lékařská prohlídka. Přes nevalnou kvalitu spánku byli lékaři spokojeni- podle nich byli oba muži ráno 18. března schopni vykonat svou nebezpečnou a přelomovou misi. Po snídani a oblečení skafandrů vyrazil autobus s kosmonauty k rampě.

Čekající raketa vypadala jako maják uprostřed bílé pustiny. Na boku aerodynamického krytu, chránícího Voschod během prvotních fází startu, bil do očí výstupek s vypuštěnou a složenou přechodovou komorou Volga. Pro svůj vzhled si tento výčnělek vysloužil od inženýrů a techniků přezdívku „puchýř“. Kosmonauti se nacvičenými pohyby protáhli průlezem a usadili se do sedadel Elbrus, která je měla ochránit během nárazu při přistání. Během několika prvních desítek sekund letu je ovšem nemohlo ochránit nic, jestliže by nastal problém v této fázi, oba kosmonauty by s největší pravděpodobnosti čekalo obřadné uložení do Kremelské zdi…

Když se v poledne místního času odlepila z Gagarinské rampy číslo 1 odvozenina legendárního nosiče R-7 specifikace 11A57 sériového čísla R15000-05, jednalo se podle přihlížejících o nejkrásnější z dosavadních startů. Vaporizovaný sníh vytvářel úžasné duhové efekty a dávaly naději, že vše půjde stejně „pohádkově“. Napětí ve startovním bunkru by se ovšem dalo krájet. Veškeré parametry byly nakonec během startu v normě, a když 530 sekund po startu ze všech spadlo napětí, dokonce i zapřisáhlý nekuřák Koroljov si zapálil cigaretu. Dosud měli všichni zúčastnění štěstí. Teď ale jeho stálost budou testovat až do krajnosti.

Hlavní účel celého letu, tedy výstup do volného prostoru s operativním názvem „Выход (východ)“, se měl odehrát při druhém obletu Voschodu kolem Země. V té době měla být loď ještě v pásmu spojení s pozemními sledovacími stanicemi a bylo tak možné monitorovat jak systémy lodi a skafandru, tak počínání Alexeje Leonova. Ten měl zatím problémy s přivykáním na beztížný stav, ale dokázal je velmi rychle překonat. Začal na sebe navlékat „batoh“ se systémem zajištění životních podmínek. Mezitím se pneumatická žebra přechodové komory nafoukly a vytvořily tak válec o délce 2,49 m a vnějším průměru 1,18 m. Do vnitřních prostor komory byl pak napuštěn vzduch. Alexej byl netrpělivý a měl sklon spěchat, „Paša“, jak se přezdívalo Běljajevovi, jej musel krotit. Nakonec ale byly přípravy u konce a Alexej se konečně po plácnutí Pašou po zádech mohl vydat do nitra Volgy.

Připnul svůj skafandr k systému zajištění životních podmínek komory a následovaly dlouhé prověrky těsnosti skafandru. Současně Leonov dýchal čistý kyslík, který měl zajistit jistou míru ochrany proti kesonové nemoci v případě rychlého poklesu tlaku. Vnitřní poklop se uzavřel a Alexej osaměl. Nyní jej od okolního vakua dělil skafandr a pogumovaná tkanina nafukovací přechodové komory. Za chvíli ztratí i její ochranu a bude se muset spolehnout pouze na zručné ruce specialistů závodu Zvezda, kde se zrodil jeho skafandr Berkut. Vzduch z komory začal pomalu unikat skrze příslušný ventil a uvnitř se rozhostilo vakuum.

Po čekání, které se zdálo jako věčnost, dostal Ljoša povolení otevřít vnější poklop komory. Nyní šlo do tuhého…  V 8:34:51 UT  Leonov poprvé uviděl Zemi skrze průlez. Pomalu se vysoukal částečně ven a nasával do sebe úchvatné panorama. Ještě nikdy člověk nespatřil vesmír a Zemi z podobné perspektivy- nerušený výhled na všechny strany, tolik podobný perspektivě mytických božstev. Leonov ale nemohl setrvávat dlouho v okouzlení, čas neúprosně běžel. Lehce se odstrčil od okraje Volgy a vyplul do volného prostoru „jako korek z lahve“. První člověk plul volně kosmickým prostorem…

Když rádio Moskva oznámilo onu úžasnou zprávu, reakce byly vesměs nadšené- až na dvě výjimky. Malá Alexejova dcerka Vika schovala hlavu do dlaní a rozplakala se: „Co to dělá? Co to dělá? Řekněte tátovi, ať jde zpátky! Ať jde zpátky dovnitř!“ Archip Leonov, Alexejův otec, byl naproti tomu rozzloben na nejvyšší míru: „Proč se chová jako mladistvý delikvent? Všichni ostatní svoji misi vyplnili tak, jak se patří- uvnitř lodi. Co sleduje tím, že se hrabe ven? Za tohle by ho někdo měl potrestat!“ Archip byl rozhořčen a zklamán nezodpovědným a lehkovážným chováním svého syna. Trvalo to však jen pár okamžiků, protože vzápětí rádio přineslo vzkaz Politbyra, které Brežněvovými ústy Leonova chválilo za historický úspěch. Od té chvíle byl Archip Leonov tím nejvíce hrdým otcem na světě.

Ljoša mezitím zakoušel slasti a strasti vesmírné procházky. Televizní záběry ukázaly, jak mává do kamery a pravou rukou se neustále snaží dosáhnout kamsi k pasu. Jen několik lidí vědělo, že na pravém stehně má Alexej všitou spoušť od švýcarského fotoaparátu, uchyceného na hrudi. Jenže ať se snažil, jak chtěl, na spoušť nedosáhl. Skafandr byl příliš nepoddajný, a když Leonov ohnul ruku nebo nohu, zmenšil tím vnitřní prostor obleku a tím ještě vzrostla jeho tuhost. Alexej lehce zápolil i s poutacím lanem a několikrát vrazil do lodi. Paša Běljajev jasně cítil, jak loď po šťouchancích jeho přítele uskakuje a měl co dělat, aby zabránil její rotaci.

Nádherný pohled na naši Zemi a také na Voschod, který v prázdnotě vesmíru vypadal jako zlatavý šperk, však netrval dlouho. „Je čas jít zpátky dovnitř!“, upozornil Leonova jeho velitel. Za chvíli se měla loď dostat do zemského stínu a hrozilo, že environmentální systém Leonovova skafandru nedokáže zabránit zamlžení průzoru. Jenže zdánlivě jednoduchá věc, tisíckrát trénovaná na Zemi, se ve vesmíru ukázala být téměř neřešitelným úkolem. Když se Leonov pokusil vklouznout nohama napřed do komory, zjistil ke svému úleku, že skafandr se chová zcela jinak, než při nácviku v podmínkách zemské přitažlivosti. Nejenže se mírně nafoukl, takže Alexej nedosáhl konečky prstů do špiček rukavic, ale také byl tuhý a neohebný a každý pohyb vyžadoval velké fyzické úsilí.

Jedinou možností bylo snížit tlak ve skafandru, ovšem tím současně vyvstávalo riziko kesonové nemoci. Skafandr Berkut pracoval v nominálním režimu s diferenciálním přetlakem 40 kPa, Leonov nyní snížil pomalu tlak na 30 kPa. Jenže to nestačilo. Alexej se potil a jeho namáhavý dech přehlušoval syčení kyslíku v jeho helmě. Jeho tělesná teplota stoupla díky fyzickému vypětí o 1,8°C a situace začínala být kritická. Rozhodnul se vše vsadit na jednu kartu, upustil tlak na 27 kPa a vnořil se do přechodové komory proti všem předpisům po hlavě. Konečně se zdálo, že to dokáže! Ještě ale nebylo zdaleka vyhráno. Do interiéru Voschodu nebylo možné vplout hlavou napřed, proto musel Leonov ještě zaujmout správnou polohu. V těsných prostorách Volgy bylo téměř nemožné udělat neohrabaný kotrmelec, ale nakonec se mu to podařilo, byť na chvíli zůstal zaseknutý napříč průsvitem komory. Konečně mohl zavřít vnější poklop a po chvíli začal do komory proudit vzduch. Tím skončila první EVA v dějinách. Alexej Archipovič Leonov během ní strávil 23 minut a 41 sekund ve vakuu, z toho 12 minut a 9 sekund vně lodi.

Konečně se vyrovnal tlak mezi komorou a Voschodem a vnitřní poklop se otevřel, aby odhalil rozesmátou tvář Pavla Běljajeva. Alexej vklouznul na své křeslo a zvedl hledí přílby. Byl zcela promočen (po přistání ze skafandru vylije několik litrů potu) a stěží popadal dech. V rychlosti načrtnul čtyři letmé skici toho, co viděl venku, zapsal hlášení do palubního deníku a pak přišel čas na odhození přechodové komory Volga. Pyrošrouby pracovaly přesně podle plánu a věrná Volga odlétla od Voschodu. Od momentu, kdy začal její vývoj, uteklo pouhých 9 měsíců a osvědčila se dokonale.  Její odhození ale lodi udělilo rotaci přibližně 17°/s. To bylo osmkrát více, než bylo plánováno. Ukázalo se, že předčasný zánik Kosmosu-57 připravil konstruktéry o cenná data právě v tomto ohledu. Zásoby paliva v orientačním systému se tenčily, proto museli kosmonauti nepříjemnou rotaci vydržet až do konce letu.

Konečně nastal čas odpočinku. První přišlo na řadu jídlo a oba muži si s ním hráli jako děti- kuličky džusu z černého rybízu poletovaly kabinou a Běljajev s Leonovem je chytali přímo do úst. Stejně tak i lžička se sýrem sama připlavala tam, kam ji kosmonaut nasměroval. Radost však netrvala dlouho.

Uvnitř kabiny záhadně stoupnul celkový tlak a také parciální tlak kyslíku. Oproti běžnému tlaku 160 mm rtuťového sloupce stoupl obsah kyslíku postupně na 460 mm/Hg. V případě zkratu nebo elektrické jiskry by se interiér Voschodu proměnil v ohnivou pec. Současně klesnul tlak v nádržích environmentálního systému ze 75 na 25 atmosfér. Situace se zásobou kyslíku začala být lehce napjatá. Naštěstí rychlé výpočty ukázaly, vystačí minimálně na dalších 24 hodin.

Dosud nikdo přesně nevysvětlil, proč kyslík unikal do kabiny. Podle všeho ale netěsnil příklop, kterým Leonov vystoupil z kabiny a zase se do ní vrátil. Naštěstí se situace sama stabilizovala, zvýšený tlak v lodi zřejmě přitisknul příklop na přírubu a tím jej hermetizoval.  Na 14. obletu Běljajev hlásil, že tlak v nádržích se drží na 25 atmosférách a dále neklesá.

Přistání tedy proběhne podle plánu v režii automatiky v průběhu 17. orbitu. V příslušný okamžik automatický orientační systém zastavil otravnou rotaci Voschodu a kosmonauti se mohli pár chvil těšit z klidného letu. Ale několik minut před plánovaným zážehem brzdicího motoru TDU se rotace znovu vrátila. Podle všeho selhal senzor orientace na Slunce, zřejmě byl kontaminován spalinami po pyrotechnickém odhozu přechodové komory. Nezbylo, než proceduru zopakovat na dalším orbitu, tentokrát ovšem ručně. Kosmonauti se těšili na možnost vyzkoušet si své dovednosti, nabyté během výcviku. Odložení manévru o jeden orbit ale znamenalo, že Voschod přistane daleko od původně plánované oblasti.

Ale vyskytl se další problém. Optický orientátor Vzor, tedy průzor se soustavou zrcadel, nutný k ověření správné polohy lodi v prostoru, byl na levé straně kabiny. Kosmonauti tedy uvolnili popruhy, které je poutaly ke křeslům, Běljajev se jimi položil napříč a Leonov jej přidržoval. V neuvěřitelně stísněném interiéru kabiny to byla akrobacie hodná hadích mužů, natož dvou mužů ve skafandrech. Loď se podařilo zorientovat, horší už to bylo s návratem do křesel, který byl nutný kvůli zachování těžiště lodi. Bělajevovi a Leonovovi trval mnohem déle, než předpokládali a tlačítko zážehu brzdicího motoru tedy Běljajev stisknul se zpožděním 46 sekund, a to znamenalo, že Voschod nově zvolenou oblast přistání přeletí a přistane asi o 368 km dále na severovýchod. Podle balistiků loď mířila kamsi na Ural, nic více však v dané chvíli říci nedovedli.

Voschod zatím začal padat zpět do atmosféry. A přišlo další překvapení!

Přetížení působilo na kosmonauty z naprosto nepředpokládaného směru. Místo aby je tlačilo do sedadel, viseli v popruzích. Pohled z okénka odhalil šokující skutečnost: přístrojový úsek zůstal spojen s návratovou kabinou prostřednictvím datového kabelu. Stejná anomálie, hrozící katastrofou, potkala i Jurije Gagarina ve Vostoku-1, Germana Titova ve Vostoku-2 a Valerije Bykovského ve Vostoku-5. Naštěstí, stejně jako ve výše jmenovaných případech, i nyní se kabel přibližně ve výšce 100 km přepálil, a návratová kabina se sama přirozeně stabilizovala ve správné poloze.

V 9:02 UT dosedl Voschod-2 s oběma kosmonauty do zasněžené tajgy přibližně 30km jihozápadně od města Berezniki v Permské oblasti. Skončil let trvající 26 hodin a 2 minuty. Nikdo na bajkonurském velitelském postu netušil, v jakém stavu kosmonauti jsou. Sledovací stanice v Alma Atě sice zachytila slabé Leonovovo vysílání pomocí telegrafního klíče: „VN…VN…VN“, tedy „Всë нормально (Vše v pořádku)“.  Více o osudu kosmonautů však známo nebylo. Až čtyři hodiny poté přišlo hlášení z jednoho pátracího letounu: „Mezi vesnicemi Sorokovaja a Ščučino vidím v lese červený padák a dva kosmonauty. Kosmonauti sedí a jedí. Loď přistála v hustém lese, daleko od obydlených míst. Dokola je hluboký sníh.“ Teď teprve bylo jisté, že kosmonauti se vrátili na Zem bez úhony a úkoly mise byly splněny bez výjimek.

Plukovník Alexej Archipovič Leonov ve svých třiceti letech vstoupil mezi žijící legendy a doufal, že se nahoru, do vesmíru, brzy vrátí. Nemohl tušit, že jeho návrat bude trvat deset let a bude plný planých nadějí, zklamání a bohužel, i odchodů blízkých přátel…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:
http://www.npointercos.jp/images/Energia2006ssIMG_0401.jpg (kredit: Seiji Yoshimoto)
http://www.americaspace.com/wp-content/uploads/2012/03/leonov22.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/sts/training2/voskhod-2_2.jpg
http://weebau.com/flightpics/vos/leonov-eva.jpg (kredit: RKK Energija)