V prosinci letošního roku se do vesmíru vydá na premiérový kosmický let nová vlajková kosmická loď Spojených států – Orion. Stroj, který má v příštích desetiletích dopravit americké astronauty dál, než kam se kdy člověk dostal. Jenže i před prvním letem je potřeba nacvičit si řadu postupů. V kosmonautice více než kde jinde platí známé „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. Pozemní týmy proto důkladně nacvičují všechny fáze, ve kterých budou manipulovat s kosmickou lodí. Mezi zkouškami tedy nemůže chybět ani proces, který kompletně završí celou misi – vylovení lodi z vln Pacifiku.
Zkoušky těchto postupů probíhají již několik měsíců. Podílejí se na nich odborníci z NASA, ale i ze společnosti Lockheed Martin, která zodpovídá za stavbu lodi Orion. Při testech samozřejmě nemohou chybět zástupci amerického námořnictva, jelikož se zkoušek zúčastní i jejich lodě. Momentálně mají všichni za sebou třetí kolo důkladných testů. Zkoušky, které proběhly v polovině září ukázaly, že týmy jsou připravené na ostrý let, při kterém se bude Orion vracet z oběžné dráhy.
Posledních zkoušek se zúčastnily dvě velké lodě námořnictva, maketa Orionu, dvě helikoptéry a několik doprovodných člunů. Záchranné týmy zkoušely dva postupy vylovení lodi. První zkouška začala 11. září na námořní základně v San Diegu, kde se maketa Orionu naložila na palubu USNS Salvor (T-ARS 52). Na palubě byl i radista od námořnictva a několik civilistů. Loď vyplula na moře o den později a jejím úkolem bylo vyzkoušet záložní variantu vyzvednutí s využitím lodního stacionárního jeřábu. Volba lodi totiž nebyla náhodná – tento model se používá jako záchranný vyprošťovací prostředek.
Zdroj: http://www.nasa.gov/
Moře bylo na začátku testu klidné a tak tým mohl vyzkoušet jeřáb s nosností 40 tun na konci ramene, což nebyl žádný problém, protože Orion váží sotva čtvrtinu. První zkouška dopadla dobře a proto mohly přijít zkoušky v méně příjemných podmínkách. Cílem testů bylo určit hranice v jakém počasí je ještě záchrana pomocí „jeřábové metody“ možná.
Během testu navlékli potápěči kolem Orionu jakousi obdobu koňského chomoutu a následně připojili čtyři lana, s jejichž pomocí se usměrňoval pohyb Orionu do stran ve chvíli, kdy byl zavěšený na jeřábu. Zkoušel se i systém lanoví, které se skládá z deseti strun, které jsou umístěné kolem Orionu. Tento systém se poprvé zkoušel při minulých testech na USS Anchorage.
Zkoušelo se všechno možné – od různě vysokých vln, až po odlišné rychlosti vytahování lodi na palubu. Aktuální zkouška ukázala, že jak límec, tak i lanoví poskytují odpovídající spolehlivost při manipulaci s Orionem.
15. září se USNS Salvor setkala na otevřeném moři s USS Anchorage a předala jí maketu Orionu pro další fázi zkoušek. Během následujícího týdne čekaly na záchranné týmy skutečně komplexní testy, kterých se zúčastnily i nafukovací čluny, helikoptéry a dvě doprovodné lodě Zodiac, které k Orionu dopravily potápěče a další personál. Na vrcholku Orionu se nafoukly oranžové stabilizátory, které budou v ostrém provozu zajišťovat, aby loď po přistání setrvávala na hladině ve správné poloze.
Zdroj: http://www.nasa.gov/
Tažná lana připojená k maketě Orionu postupně dovedla kabinu k otevřené zádi lodi Anchorage, kde už čekali dělníci z NASA a Lockheed Martin. Při ruce měli síť, držáky, zpomalovače a kevlarová lana pro stabilizaci Orionu.
V průběhu týdne se zkoušela i záchrana předního krytu, který chrání horní část lodi při startu, na oběžné dráze a při vstupu do atmosféry. Kromě toho se zkoušely i další, na první pohled méně důležité systémy, které však budou mít v ostrém provozu velký význam – jde třeba o zajištění komunikace mezi kabinou Orionu a záchrannou lodí, nebo o odesílání dat z této lodi na pobřežní stanici. Zkoušelo se i nahrávání všech dat souvisejících s vylovením, což bude důležité pro budoucí vyhodnocování příštích záchranných operací. I tyto testy dopadly dobře, takže zástupci NASA si mohli tento milník v přípravě odškrtnout jako splněný. USS Anchorage se do přístavu v San Diegu vrátila 19. září, kde mohla opět vyložit jak samotnou kabinu Orionu, tak i veškeré pomůcky, které byly k vylovení potřeba.
Zdroje informací:
http://www.nasa.gov/
Zdroje obrázků:
http://www.nasa.gov/sites/default/files/gsdo_sept2014_orionbtarecovery_0.jpg
http://www.nasa.gov/sites/default/files/gsdo_sept2014_orioninwater.jpg
http://www.nasa.gov/sites/default/files/gsdo_sept2014_orionwelldeck.jpg
Vůbec jim to lovení desetitunového drobečka nezávidím. Zvlášť, když se vyvede v místě přistání pořádná bouřka. Orion si nebude moci vybrat místo a čas podle počasí jako raketoplán a bude odkázán na Poseidonovu laskavost a taky rychlost záchranné flotily.
Určitá naděje je, že se SpaceX povede dotáhnout včas řízené přistání na pevnině a Orion skončí v muzeu dřív, než se v něm někdo utopí.
Kdybych byl astronaut a mohl si vybrat, tak se raději po přistání desetkrát pozvracím v Orionu na rozbouřené hladině, než jednou letět v tom PR „zázraku“ 🙂
Tak to já bych zase volil 6x úspěšně použitého Dragona před zatím nevyzkoušeným „Apollem na steroidech“.
A ani bych nepotřeboval být pasažérem toho nového PR „zázraku“, stačilo by mě být zabalen s kyslíkovou bombou do hoblinama vycpané bedny jako náklad stávajícího Dragona. 🙂
Neřízené přistávání na vodu za asistence půlky tichomořské flotily bylo logické a přijatelné v padesátých a šedesátých letech. Ale proč se k něčemu takovému proboha vrací po dalších 40ti letech vývoje a zkušeností s raketoplány?