Po vypuštění první americké družice zásluhou týmu kolem Werhnera von Brauna odstartovaly skutečné závody o získání prestiže v kosmickém výzkumu. V Sovětském svazu byly karty poměrně jasně rozdány ve prospěch geniálního manažera Sergeje Koroljova, avšak Spojené Státy se ocitly na rozcestí. Zatímco o vynesení první družice na orbit se postaral Werhner von Braun, spadající pod armádu, druhý úspěšný pokus v rámci programu Vanguard mělo na kontě námořnictvo. Ale pokud měly mít závody o vesmír jasnou koncepci, která z těchto dvou složek branné moci bude mít hlavní slovo? Eisenhowerově administrativě se ovšem příliš nezamlouval koncept vojenského střihu. Hlasy vědecké obce a kritiků dobývání vesmíru v režii ozbrojených sil nabíraly na síle a nakonec bylo rozhodnuto, že jádro vesmírného programu zůstane v civilních rukou. Ale jak má vypadat organizace, která by se měla o tak rozsáhlý a komplexní program starat? Jednoduché řešení navrhnul viceprezident Richard Nixon: organizace, která má zkušenosti, personál a zázemí přece už existuje! Stačí ji jen podpořit a uvolnit jí ruce. 29. července 1958 příslušné dokumenty prošly Kongresem, prezident Eisenhower přidal svůj podpis a 1. října oficiálně začala existovat organizace, stojící na základech NACA. Nová agentura dostala do vínku název „NASA“ (National Aeronautics and Space Administration- Národní správa pro letectví a vesmír). A jednou z klíčových postav v hierarchii nově vzniklé organizace se stal vysoký, ale mírně nahrbený a předčasně holohlavý čtyřicátník, mluvící klidným basem. Bob Gilruth se dočkal své hvězdné hodiny. Hodiny, která nakonec trvala téměř patnáct let a byla ověnčena neslýchanými úspěchy…

Robert Gilruth- muž ve stínu (2/3)

Setba

Bob Gilruth věděl už v okamžiku, kdy z orbitu poprvé zaštěkala legendární Lajka, že vstup člověka za bránu vesmíru je pouze otázkou času. K tomuto cíli pak směřovalo veškeré jeho úsilí ještě dlouho předtím, než se oficiálně zrodil projekt Mercury. Základ svého týmu už měl kolem sebe několik let, a protože nerad nechával své lidi nečinně sedět, zaměstnal je prací na návrzích způsobů, jak člověka do vesmíru dostat.
Bylo proto naprosto logické, že když se šéf nově ustavené agentury NASA Keith T. Glennan rozhlížel po člověku, který by mohl vést útok Američanů na poslední neprobádanou výspu, padl jeho zrak na Gilrutha. Ten dostal 5. listopadu 1958 požehnání v podobě svého jmenování do čela nově vzniklé skupiny Space Task Group (Skupina pro kosmické úkoly), jejímž hlavním cílem bylo dostat co nejrychleji do vesmíru Amerického občana. Ze začátku byla STG velmi malým ansámblem, čítajícím 27 inženýrů z Langley, 10 z Lewis Research Centre a 8 počítaček (nejednalo se o žádné stroje, ale o sekretářky, které na stolních kalkulátorech prováděly potřebné výpočty). Celkem tedy 45 duší, před kterými stál olbřímí úkol- dostat člověka do vesmíru. Termín: co nejdříve, rozhodně však ještě předtím, než se to podaří Rusům. Projekt Mercury dostal oficiálně zelenou 26. listopadu 1958. Z Boba Gilrutha se tím okamžikem definitivně stal více manažer, než inženýr.

Gilruthovi by se samozřejmě hodily posily a velmi záhy se jich dočkal, ovšem ze směru, ze kterého by je nehádal. 20. února 1959 kanadská vláda „zařízla“ velmi slibný projekt výkonného letounu AVRO CF-105 Arrow a nařídila všech 5 existujících kusů tohoto nebeského klenotu zničit. Tím okamžikem se na dlažbě ocitlo téměř 15 000 zaměstnanců firmy AVRO, z toho 4 000 inženýrů. Šéfdesigner projektu Arrow Jim Chamberlin byl ale v obraze ohledně dění v kosmickém průmyslu a zkusil naťuknout Gilrutha ohledně šance na uplatnění své a jeho lidí v rámci STG. Gilruth po jeho nabídce okamžitě skočil a po příslušných pohovorech získalo v STG práci 25 Kanaďanů (později se jejich počet rozrostl na 32), kteří si začali s nadsázkou říkat „Kanadský kontingent“.
Struktura STG byla Gilruthem od začátku jasně vytýčena. Šéfem divize letových systémů se stal Max Faget. Jeho úkolem bylo navrhnout kabinu a otestovat ji. Chuck Matthews dostal do rukou vedení divize operací. On a jeho lidé měli zajišťovat provedení plánovaných misí. Mezi jinými byl v jeho týmu i jistý Christopher Kraft, jenž posléze uvede v život koncept letového ředitele a stane se sám o sobě legendou. Jim Chamberlin se stal vedoucím technické divize (engineering). V dubnu 1959 se členem STG stal jistý podplukovník John „Shorty“ Powers. Stal se mluvčím skupiny a vedoucím tiskového odboru. Jeho hlas za dva roky budou znát všichni diváci, sledující na televizních obrazovkách průběh misí Mercury, do slovníků kosmické éry zapíše nový termín „A-OK“ (často mylně přisuzovaný Alu Shepardovi) a následně svou kariéru utopí v přemíře alkoholu…
STG se utěšeně rozrůstala a Bob Gilruth mohl být spokojený. Veškerá práce, kterou do ideje letu člověka do vesmíru vložil ještě dříve, než dostal požehnání vyšších míst, se teď ohromně vyplácela. Ale na organizačním schématu pořád zbývalo jedno bílé místo. S těmi úžasnými stroji, které jeho lidé chystali, musí přece někdo létat. Je třeba vybrat správné muže pro danou věc. Je třeba vybrat astronauty. Termín „astronaut“ vybral sám Bob Gilruth, líbilo se mu, jak to zní. Svůj názor si prosadil i proti administrátorovi NASA Keithu Glennanovi. Kde však budoucí astronauty hledat?
Hledáním byl pověřen Charles Donlan, Gilruthův zástupce pro projekt Mercury. Pro začátek pověřil dva armádní psychiatry, George Ruffa a Edwina Levyho, aby zhustili psychologické požadavky na kandidáty do několika bodů. Stále však nebylo jasné, kde vlastně má výběrová komise rozprostřít své sítě. Až koncem prosince po mnoha poradách administrátora NASA Keitha Glennana, jeho zástupce Hugha Drydena a Boba Gilrutha spatřilo světlo světa elegantní řešení: nejlepšími adepty jsou po psychologické, fyzické a technické stránce vojenští zkušební piloti. Ti už navíc svým způsobem prošli jistým „předvýběrem“, když se hlásili do škol testovacích pilotů USAF a námořnictva. Nyní bylo na Eisenhowerovi, coby na nejvyšším odpovědném činiteli kosmického programu, aby tuto ideu schválil.
„Samozřejmě byste měli použít vojenské testovací piloty. Jsou v armádě proto, aby dělali, co jim armáda nařídí. Měli by mít šanci nastoupit jako dobrovolníci, pokud si to budou přát.“ S těmito slovy dal starý voják Ike (přezdívka Dwighta Eisenhowera- pozn. aut.) armádním testpilotům zelenou. Celá záležitost v Oválné pracovně trvala slabých pět minut. Donlan dostal od Gilrutha v těchto intencích naprosto volnou ruku při výběru kandidátů: „Vyber, koho chceš. Dávám ti na starost celý program výběru. A nechci o tom slyšet do momentu, kdy budeš připraven mi sdělit, kdo jsou koneční kandidáti.“ I tato perlička vypovídá o manažerském stylu Boba Gilrutha- když si osobně vyberu tým lidí, měl bych k nim mít absolutní důvěru. Pouze jednou Gilruth do procesu výběru zasáhl, a to v momentě, kdy jej o to Donlan požádal.

Selekce možných kandidátů pro program Mercury začala v lednu 1959, a po zevrubných prověrkách všech možných i nemožných částí fyzické schránky i psýchy odvážných pilotů se na přelomu března a dubna ze záplavy kandidátů vylouplo sedm nejlepších. Jenže původně mělo být vybráno dvanáct kandidátů a v průběhu procesu se Donlan se svými lidmi dohodl na úpravě tohoto počtu na šest. Koho z oněch sedmi finalistů mají ale nechat být? Nakonec se Donlan obrátil na Gilrutha. Ten prolistoval jejich osobní složky, zaklepal na ně prstem a svým typickým basem pronesl: „…tak vezmeme všech sedm!“ 9. dubna pak byla Mercury 7, jak se skupině budoucích astronautů přezdívalo, představena veřejnosti.
Na Gilruthova bedra padla povinnost vybrat mezi sedmi novopečenými celebritami správného kandidáta pro první let člověka do vesmíru. Na konci roku 1960 provedl mezi astronauty tzv. „peer rating“, tedy dotazník, do kterého měli muži napsat, který z nich se pro úkol hodí nejvíce. 19. ledna 1961 pak zavolal sedmičku Mercury k sobě do kanceláře v Langley a oznámil jim své rozhodnutí: prvním mužem ve vesmíru bude Alan Shepard.
Jenže, ač to Gilruth předem nemohl tušit, Shepard se prvním „vesmířanem“ nestal. Vinou ne zcela úspěšného testovacího letu MR-2 na konci ledna 1961 byla jeho mise posunuta o několik měsíců a Americe prvenství uzmul Sovětský svaz a Jurij Gagarin. 5. května se konečně Shepard za hranice atmosféry podíval, byť jen na pouhých 15 minut. Jenže prestiž Spojených států byla zle pošramocena. Nový prezident J. F. Kennedy přemýšlel, jak by se dala zase opravit a jak by současně mohl upevnit svou pozici, zle podkopanou sérií politických neúspěchů. Nakonec řešení našel. Osobou, která měla na tomto procesu svůj podíl, byl- kdo jiný, než Bob Gilruth!
Když byl Kennedym dotázán na svou vizi ohledně dalšího směřování kosmického programu USA, řekl Bob na margo konkurentů z SSSR: „Tedy, musíte vybrat úkol, který je obtížný- který je nový- tak, aby museli začít úplně od základů. Nesmí jen tak vzít jejich starou raketu a předvést nějaký nový kousek, který my nedokážeme. Musí to být něco, k čemu bude třeba velká raketa- něco jako let na Měsíc. Let k Měsíci bude vyžadovat novou raketovou technologii, a jestli se do toho chcete pustit, myslím, že naše země by možná mohla vyhrát, protože my i oni budeme muset začít úplně od píky.“
Stejné závěry už Kennedy slyšel od svého viceprezidenta, od šéfa NASA i od svých poradců. Mladý prezident, který měl prý po Gagarinově letu vzteky skoro pěnu u úst, na tuto vábničku nemohl neskočit. Podle Gilruthova názoru na tom mělo podíl i jeho mládí a relativní nezkušenost. „(…) Kdyby byl starší, zřejmě by to nikdy neudělal.“ Ale Kennedy byl nadšený a sršel entuziazmem. 25. května 1961, pouhé tři týdny po Shepardově letmém dostaveníčku s vesmírem, zazněla na půdě Kongresu jeho výzva:

„I believe, that this nation should commit itself to achieving the goal, before this decade is out, of landing a man on the Moon and returning him safely to the Earth . . .“
Jsem přesvědčen, že tento národ by se měl zavázat, než skončí tato dekáda, k dosažení cíle- přistání muže na Měsíci a jeho bezpečnému návratu na Zem.

Když prezident pronášel svou historickou výzvu, byl Gilruth zrovna na cestách a projev slyšel v rádiu. Přestože věděl předem, jakým směrem se bude Kennedyho proslov ubírat, byl i tak „v šoku z toho, že to skutečně řekl (míněno JFK- pozn. aut.), a že se to opravdu pokusíme dokázat.“ V té chvíli tušil, že se svými zkušenostmi určitě nezůstane stranou. A STG byla skutečně pověřena vedením prací pro útok na Měsíc. Ve všech zúčastněných to vyvolávalo rozporuplné pocity- na jedné straně radost z toho, že ocitli na špici technologického pokroku a nadšení z nadcházejících vzrušujících let, na straně druhé obavy a nervozita. Jestliže projekt Mercury postavil před Boba Gilrutha a jeho tým velké překážky a mnoho neznámých, u nového projektu, který dostal do vínku název Apollo, tyto neznámé a překážky rostly exponenciální řadou.
A hned na počátku plánování a příprav bylo náhle zřejmé, že sídlo STG v Langley přestává svou rozlohou a zázemím stačit. Bylo třeba připravit podmínky pro tisíce nových zaměstnanců, kteří v rámci projektu Apollo posílí řady NASA. A stejně jako projekt sám, i středisko pro zajištění plánovaných misí bude muset být vybudováno zcela od základů. V srpnu 1961 se John Parsons, zástupce ředitele střediska NASA v Amesu, pustil do hledání vhodné lokality k vybudování nového střediska pro Gilrutha a jeho lidi. Měl najít místo, kde by byl zajištěn transport po vodě, vzduchem a bude zajištěn přístup ke komunikační síti. Co se týkalo lidských zdrojů, mělo by se jednat o místo, kde budou „po ruce“ budoucí kontraktoři a zkušení dělníci, stejně jako univerzity. Nutností byla také zásoba vody, relativně stále klima a „atraktivní rekreační a kulturní zázemí“.
Parsonsova skupina provedla rekognoskaci dvaceti možných lokalit od Floridy až po Kalifornii. Nakonec se jako nejvhodnější ukázal kus země, který po letech Gilruth popsal takto: „Podnebí je hrozné, klimatizace dobrá, místní lidé jsou báječní.“ 19. září 1961 oznámil administrátor NASA James Webb výsledek hledání nového umístění pro na dlouhou dobu nejdůležitější středisko NASA. Gilruth a jeho lidé se měli stěhovat na místo, které se stane synonymem pro měsíční výpravy. Ještě dnes se při zmínce o americkém pilotovaném výzkumu vesmíru většině laiků vybaví ono slovo, evokující chladný technicistní odér, ale zároveň vůni tajemství a největšího dobrodružství v dějinách lidstva: Houston…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Nasa-logo.gif
http://amyshirateitel.com/wp-content/uploads/2012/06/c0161-300×204.jpg (kredit: NASA)
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mercury_Seven_astronauts_with_aircraft.jpg
http://history.nasa.gov/1658.jpg