Každá doba má své hrdiny a celebrity. Osobnosti, které jsou považovány za etalon krásy, správných názorů, nebo jen prostě neúnavně vyhledávající pozornost. Jen málo z nich si po uplynutí několika let lidé pamatují. A každá doba má také své nenápadné hrdiny- muže a ženy, jejichž často anonymní práce posunuje lidstvo dále. Oproti první zmíněné skupině je oněch nenápadných hrdinů často až směšně málo a jejich přelomové úsilí často společnost přijímá jako samozřejmost, jako výsledek jakéhosi automatického pokroku beze jména a bez tváře. A pak je tady poslední skupina, která splňuje obě kritéria. Výjimečný klub lidí, kteří posunuli naše vědění o něco dále, či se odvážili učinit krok do neznáma za nás všechny, a současně se stali globálními celebritami a zůstanou jimi zřejmě po celou existenci lidského druhu. Muž, jehož příběh se na následujících řádcích začne odvíjet, patřil právě do poslední skupiny. Po většinu života byl proti své vůli celebritou, na kterou fanoušci a média pořádala doslova „hony“, přesto se na jeho smýšlení onen hvězdný status nijak neprojevil. Zároveň byl mužem, který poslal lidstvo do zcela nové éry, do éry, ve které naše Země už není jediným nebeským tělesem, do kterého jsme vtiskli své stopy…

Neil Armstrong- Kolumbus nového věku (1/11)

 
Nesmělé krůčky

Byl krásný letní večer 4. srpna 1930. Viola seděla za stolem v domě na malé farmě v malém ospalém městečku Wapakoneta ve státě Ohio. Na stole ležel rozepsaný dopis manželovi, ale Viola začínala tušit, že dnes jej už nedopíše. Dítě se začalo drát na svět. Poslední dva týdny prožila zde, u svých rodičů, zatímco její manžel zůstal v jejich domě v Lisbonu. Jako asistent státního auditora byl stále na cestách a nemohl se o svou těhotnou manželku postarat tak, jak by bylo třeba. A teď se měl dočkat prvního potomka. Po několika hodinách se začínalo zdát, že tradiční porodní prostředky nebudou stačit. Noc už byla téměř ve své polovině, když byl povolán lékař. Jeho odhad byl chmurný- dítě zřejmě nepřežije, ale pokusí se zachránit alespoň matku.

Naštěstí ne vždy se lékařské předpovědi vyplní, a 31 minut po půlnoci 5. srpna se narodil zdravý chlapec. Zatím nikdo nemohl tušit, že se tento malý křičící uzlíček zapíše do dějin lidstva velmi výrazným písmem. První z dětí Violy a Stephena Armstrongových dostal jméno Neil…

Neil Alden Armstrong dostal od sudiček zajímavý povahový mix, který kombinoval přemýšlivost a zvídavost s rozvážností, klidem a jistým stydlivým odstupem od ostatních. Jakkoli se na první pohled zdá být tato kombinace nevhodná pro astronauta, přece mu velmi dobře posloužila hlavně během krizových okamžiků jeho letecké i astronautické kariéry, a hlavně v letech po největším okamžiku jeho života. Svým způsobem to byla věc, díky které si zachoval zdravý rozum.

Ke komunikativnosti a otevřenosti rozhodně nepřispěl fakt, že jeho otec coby asistent státní auditora velmi často měnil z titulu své funkce působiště, a rodina jej následovala. Během prvních čtrnácti let Neilova života se stěhovali šestnáctkrát! To vše také znamenalo nemožnost navazovat trvalejší kontakty s vrstevníky- Neil byl zvyklý si vystačit se svými hrami sám. Také střídání škol nebylo pro Neila nijak jednoduché, v tomto ohledu na tom byl stejně, jako jeho dva mladší sourozenci- sestra June (*1933) a bratr Dean (*1935).

Poprvé se Neil dostal do kontaktu s moderní technologií v útlém věku dvou let. Tehdy jej otec vzal na letecké závody v Clevelandu. Přestože si Armstrong onen den v dospělosti nedokázal vybavit, je možné, že právě tady bylo do jeho zvídavé duše zasazeno semínko zájmu o stroje, které vládnou obloze. O čtyři roky později také zažil první cestu letadlem- v neděli 26. července 1936 se poprvé odpoutal od země ve Fordu TriMotor. V té době rodina bydlela ve Warrenu, kde se na místním letišti daly zakoupit letenky na vyhlídkový let okolo města. Zatímco Neilův otec, Stephen, nebyl na palubě hlučného a rozklepaného stroje zcela ve své kůži, syn si prý let velmi užíval. Ani tento zážitek si posléze Neil nedokázal vybavit, přesto není možné, aby v jeho skrytých touhách dunění motorů a svist vzduchu kolem křídel nezanechalo svůj otisk.

Postupem času začaly jeho ambice nenápadně vyplouvat na povrch. Nejdříve pouze ve formě modelařiny, ke které Armstrong poprvé přičichl přibližně v osmi letech. Vyrobit z balzy a papíru model, který skutečně letí, to si žádá metodický a pečlivý postup, který Neilovi dokonale vyhovoval. Už v tomto věku si předsevzal, že jeho život se bude točit okolo letadel, představoval si dráhu leteckého konstruktéra.

V jedenácti letech se Neil zapojil do skautského hnutí. Disciplína, řád, kamarádství, a také možnost přičichnout k dobrodružství, to všechno láká chlapce a dívky ke vstupu do skautu dodnes. Neil skautingu zcela propadl, během dalších let mu skauting pomáhal adaptovat se v novém prostředí poté, co se jeho rodina přestěhovala na další místo, kam otce Stephena poslal ohijský auditorský úřad. Neil se postupně vypracoval až do pozice „Eagle Scout (Orlí skaut)“, nejvyšší možné úrovně, jaké může skaut mladší 19 let dosáhnout.

Neil byl od malička veden k samostatnosti, se kterou se pojilo i přispívání do rodinného rozpočtu. Rodina Armstrongů nepatřila v tehdejším kontextu rozhodně mezi chudé, nicméně peněz nikdy nebylo nazbyt. Proto začal malý Neil velmi záhy brigádničit. První práci sehnal v městečku Upper Sandusky v roce 1940- tedy ve věku 10 let! Sekání trávníku, úklid a pomocné práce v pekárně, to vše za pár centů. Rodiče po něm nikdy nechtěli, aby přispíval do rozpočtu přímo, očekávali nicméně, že si peníze bude šetřit pro studium na univerzitě. O Armstrongově smyslu pro odpovědnost vypovídá jedna příhoda z dob v Upper Sandusky. Neil a dva jeho kamarádi Bud a Kotcho podnikali dvacetimílový pochod, který byl potřebný pro získání odznaku Eagle Scout. Když došli k otočnému bodu na značce 10 mil, a po krátkém odpočinku vykročili na zpáteční cestu, začala se pomalu vkrádat únava. Tempo pochodu upadalo. Neil si ale uvědomoval, že večer musí být v pekárně, kde měl dlouhodobou brigádu. Po chvíli nechal oba přátele za sebou a indiánským během (střídavý běh a chůze) dorazil do pekárny včas. Zatímco Bud a Kotcho sotva došli domů a kurýrovali si puchýře a křeče, Neil vkládal do pece bochníky chleba…

Jedna zajímavá okolnost pojí Armstronga s dalšími astronauty a kosmonauty- láska ke knihám. Od malička byl veden ke čtenářské zdatnosti a knihy mu otevíraly nový svět, do kterého se rád nořil. Krom knih byl také nadšeným čtenářem leteckých magazínů. Snažil se udržet si přehled ohledně posledního vývoje v letectví, jako budoucímu konstruktér to bude potřebovat. A u konstruktéra by možná i zůstalo, kdo ví, možná za osudovou životní výhybku mohl ten sen…

Od jisté doby, kdy už byl žákem střední školy ve Wapakonetě, kde se rodina konečně natrvalo usídlila, ve svých snech procházel stále tím stejným obrazem: když zadržel dech, začal se vznášet nad zemí. Nepadal, ani neodlétal pryč, prostě se jen vznášel na místě. „Ta nerozhodnost byla frustrující, ten sen nikdy neměl žádný konec.“ Neil posléze popíral jakoukoli souvislost svého snu s touhou po létání, dokonce si dělal ze svých nočních fantazií legraci: „Zkoušel jsem to později, když jsem byl vzhůru. Nefungovalo to…“

Těžko říci, zda onen stále se opakující sen mohl za pozdější směřování mladého muže, nicméně lze konstatovat, že jistý muž tento vliv měl. Oním mužem byl John Crites- učitel fyziky na Blume High School ve Wapakonetě. Jeho přístup byl na tu dobu poměrně neortodoxní. Zadal svým studentům různé projekty, na kterých mohli pracovat i během jeho hodin. Armstrong dostal přidělen projekt, v rámci něhož měl sestrojit 50kV Teslův transformátor. Druhým úkolem bylo sestavení větrného tunelu. U něj se Armstrong pokusil o zkonstruování reostatu, který by umožňoval variabilní rychlost proudění v tunelu. Projekt nedopadl zcela úspěšně- nové pojistky museli Armstrongovi během testů tunelu nakupovat po tuctech.

Přestože Armstrong stále dával přednost kariéře leteckého konstruktéra, rozhodl se, že by se měl naučit létat. Správný konstruktér by měl být schopen si z první ruky ověřit, jak se jeho výtvor chová ve vzduchu. Malé travnaté letišťátko na okraji Wapakonety si v roce 1945 začalo zvykat na nového návštěvníka. Neil si platil lekce ze svého- aby vydělal potřebných devět dolarů na jednu lekci, musel odpracovat dvaadvacet hodin jako pomocník v Bradingově drogerii. Samozřejmostí byly také pomocné práce na letišti, za které dostával občas lekce zdarma.

Létání Neila nadchlo, a 5. srpna 1946, v den svých šestnáctých narozenin, obdržel „Studentský pilotní certifikát“- tedy osvědčení, které mu umožňovalo létat samostatně, ovšem bez pasažérů. O pár dnů později přišlo první sólo. Zajímavostí bylo, že Armstrong dostal pilotní průkaz dříve, než průkaz řidičský. Neměl jednoduše potřebu vlastnit automobil, létání mu ke spokojenosti stačilo. V té době se už ale musel pomalu rozhlížet kolem a začít se rozhodovat, co podnikne po ukončení střední školy.

Neilovo dilema znělo: zkusit štěstí na slavném  Massachusetts Institute of Technology, nebo vstoupit do tehdy nového programu „Holloway Plan“, který umožňoval studium na více než padesáti amerických univerzitách s tím, že školné platilo US Navy a student si jej „odpracoval“ turnusem v řadách námořnictva. Neil se na radu známého nakonec rozhodl pro druhou možnost a září 1947 jej zastihlo v učebnách Purdue University v Indianě, kde začal studovat letecké inženýrství. Čtyřleté studium bylo rozděleno na dvě poloviny- v poločase si měl „odkroutit“ svůj závazek u námořnictva.

Jenže, jak už to bývá, vše nakonec dopadne jinak, než si člověk představuje. Námořnictvo nabídlo Armstrongovi, aby do služby nastoupil už po půldruhém roce studia. V Asii se pomalu schylovalo ke konfliktu a americké armádní složky začaly posilovat svůj kádr. Neil o oné možnosti zauvažoval, prostudoval rozpis předmětů na další ročníky, a po zjištění, že v případě přijetí této nabídky by musel přerušit studium uprostřed náročných témat (termodynamika a pokročilá matematika), rozhodl se, že zůstane u původního studijního plánu. Námořnictvo mělo ale jiný názor a 26. ledna 1949 obdržel Neil povolávací rozkaz, kterým jej námořnictvo vyzývalo, aby se dostavil k zahájení svého pilotního výcviku na základně Pensacola na Floridě. 24. února složil přísahu coby novopečený námořník, a stal se součástí pilotního kurzu Class 5-49 (pátý turnus roku 1949).

Výcvik námořních pilotů byl rozdělen na tři části. Armstronga a jeho kolegy čekalo nejdříve čtyřměsíční vysedávání v učebnách a tělesná příprava. Poté měl následovat základní pilotní výcvik- od prosté pilotáže po bojové použití. Třetí fází byl výcvik létání z letadlové lodě.

Teoretickou část Neil a ostatní kurzanti dokončili 18. června. Mohli se honosit nově nabytými vědomostmi- například jak správně leštit boty, jak salutovat, ale také jak se vyprostit z letounu v případě přistání na hladinu, nebo jak navigovat za pomoci nejrůznějších pomůcek. Pilotní výcvik mohl začít.

Jak Armstrong posléze vzpomínal- „(instruktoři) …zjistili, že způsob, jakým jsem byl zvyklý létat, nebyl zdaleka to, co očekávali.“ Není divu- oproti lehkým Aeroncám a Piperům, na které byl zvyklý, představoval SNJ Texan postup do zcela jiné ligy. Ve středu 6. července 1949 Neil poprvé usedl na zadní sedadlo této obludy a spolu s instruktorem ji poprvé okusil ve vzduchu. V první fázi výcvik spočíval ve dvaceti „skocích“ s instruktorem. Pro Armstronga přinesly poměrně nehezké překvapení- jeho problémy s koordinací a špatným rozpočtem na přistání mu po patnáctém letu vynesly hodnocení „nevyhovující“. Jeho instruktor však dal na své zkušenosti a instinkt, a nevyžádal si opakování letu, ani selhání nehlásil nadřízeným. Neil na sobě začal pracovat, a 7. září poprvé seděl v kabině Texana sám, bez instruktora.

Postupně začal na povrch vyplouvat jeho talent k létání. Jak si všimli ostatní kadeti: „Neil měl před námi náskok díky své předchozí zkušenosti s civilním létáním. Nadto měl neuvěřitelný talent. Cokoli se týkalo létání, v tom byl velmi dobrý.“ Kurz 5-49 postupně procházel dalšími fázemi výcviku, které zahrnovaly manévrový výcvik, akrobacii, létání podle přístrojů, cvičné střelby a lety ve formaci. Nahodile se v jeho hodnocení objevovaly známky „nevyhovující“, celkově však byl považován za lehce nadprůměrného studenta.

Koncem února 1950 pak přišla část výcviku, při které se oddělovalo zrno od plev- výcvik startů a přistávání na palubě letadlové lodi. Nejdříve samozřejmě pouze na palubě, namalované na jedné z drah základny Pensacola. Ve čtvrtek 2. března pak přišel den, který Armstrong často přirovnával k prvnímu sólu: čekalo jej šest kvalifikačních přistání na palubě USS Cabot, toho času brázdícího Mexický záliv. Ač Neilovy starty a přistání nebyly prosty malých chybiček (jako ostatně u žádného pilota- začátečníka), stačilo to na stručnou noticku do zápisníku: “K tomuto datu kvalifikován na USS Cabot k přistávání na letadlových lodích.“

Tím se Armstrongovi otevřela cesta k pokračovacímu výcviku na jednomotorových jednomístných stíhačích, což přesně vyhovovalo jeho tehdejšímu postoji: „Nechci být zodpovědný za někoho jiného. Raději budu dávat pozor sám na sebe.“ Grumman F8F Bearcat byl na tehdejší dobu poměrně slušným „žihadlem“, a i po letech na něj Neil vzpomínal s láskou. Poprvé si jej mohl osahat 28. března 1950 na základně Corpus Christi, a 11. srpna na něm provedl typové kvalifikační přistání na USS Wright. O pět dní později byl oficiálním dopisem informován, že od nynějška se může nazývat „Naval aviator (Heavier- than- Air)“, tedy že je hotovým námořním pilotem.  Jeho nové zařazení: Kalifornie.

Tam Armstrong dorazil na začátku září, a doufal, že se dostane do perutě VF-51, první námořní perutě, která kompletně přesedlala na proudové letouny. Přání se mu splnilo, a 5. ledna 1951 si mohl poprvé zkusit, jak se takový tryskáč pilotuje. Grumman F9F Panther byl pro Neila jako splněný sen- opojný pocit rychlosti spolu s klidným, plavným letem bez vibrací, kterými se vyznačovaly pístové stroje. Přistávání na palubě lodi vyžadovalo ještě větší dávku preciznosti a soustředění, Armstrong jej však dokázal zvládnout bez problémů. Byl nejvyšší čas. 28. června 1951 vyplul USS Essex i s perutí VF-51 na palubě na moře. Po zastávce v Pearl Harboru na Havaji a japonské Jokosuce posádku čekala konečná stanice nedaleko korejského pobřeží. Neil Armstrong a jeho kolegové šli do války…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Neil_Armstrong_pose.jpg
http://www.weirdlyodd.com/wp-content/uploads/2012/08/NeilArmstrong-Age6.jpg
http://www.troop903ba.org/wp-content/uploads/2012/08/images.jpghttp://2.bp.blogspot.com/-692ojV1QC8U/UDmrHDeNxnI/AAAAAAAABHg/qEqVWCHrH_M/s1600/Band+Uniform+-+1940.jpg
http://www.regencystamps.com/ItemImages/000296/910762a_lg.jpeg
http://i1337.photobucket.com/albums/o679/Mark_Allen_M3/Korea/AnSNJ-4TexanassignedtoNavalAirStationNASNorfolkVirginia1949_zpsa34fc07a.jpg