Po neúspěchu v závodě o Měsíc se Sovětský svaz rozhodl namířit své úsilí v dobývání vesmíru trochu jiným směrem. Zmínky o sovětském pilotovaném měsíčním programu nadlouho zmizely z oficiálních dokumentů a teprve po rozpadu SSSR a otevření archivů mohla laická veřejnost nahlédnout pod pokličku plánovaných měsíčních misí.

Směr, kterým se Sověti začali ubírat, byl ovšem také zajímavý a nebyl prostý překážek, problémů a skvělých nápadů a řešení. Cílem se stal dlouhodobý pobyt na orbitálních stanicích.

22. dubna  1971 ve 23:54:06 UTC z Bajkonuru odstartovala mise Sojuz-10. Na její palubě byl zkušený velitel Vladimir Šatalov, palubní inženýr Alexej Jelisejev a nováček- kosmonaut- výzkumník Nikolaj Nikolajevič Rukavišnikov. Cíl: měsíční pobyt na první plnohodnotné orbitální stanici Saljut-1.

Semjorka navedla Sojuz nové generace (7K-OKS- tedy určený pro lety k orbitálním stanicím) na poněkud vyšší orbit, než se předpokládalo, nejednalo se ovšem o nijak závažnou situaci. Saljut byl v té době vzdálen 3456 km. Záhy ale na palubě Sojuzu-10 začal zlobit gyroskopický systém- kvůli tomu nebylo možno vykonat první automatický korekční manévr a Šatalov musel přejít na ruční řízení. Zlobil také iontový orientační systém, evidentně kvůli znečištění spalinami motorků. Problém se posléze vyřešil sám, když slunce odpařilo kondenzát z povrchu čidel.

Po sérii manévrů se Sojuz-10 druhý den letu dostal do vzdálenosti 16 km od stanice. Začalo automatické sbližování pomocí systému Igla. V řídícím středisku vládla napjatá atmosféra, mezi přítomnými byl i šéf OKB-1 Vasilij Mišin a generál  Kerimov (předseda státní komise) a právě tito dva muži se dožadovali vysvětlení každé podrobnosti a svými neustálými návrhy a otázkami tvořili kolem sebe „dusnou“ atmosféru.

Nehledě na napětí v řídícím středisku v Jevpatorii kosmonauti s uspokojením sledovali práci automatiky, která je dovedla až na vzdálenost 150 metrů, pak Šatalov převzal ruční řízení. Stanice i loď se teď nacházely mimo oblast spojení s řídícím střediskem, takže kosmonauti netušili, že manévry při sbližování spotřebovaly více paliva, než se plánovalo. Aniž to věděli, nadcházel jejich první a poslední možný pokus o spojení se Saljutem. Pokud by se nezdařil, bylo by nutné misi ukončit.

Poslední fáze sbližování probíhala rychlostí pouhých 30 cm/s. Byl 24 duben,  1:47 UTC, když se spojovací tyč Sojuzu dotkla konusu spojovacího zařízení Saljutu. Západky na vrcholu „samčího“ zařízení Sojuzu zaklaply do příslušných míst v „samičím“ aparátu Saljutu. Záchyt! Nyní začala fáze „zatahování“, kdy se mechanizmus na Sojuzu začal zatahovat a tím mělo dojít k pevnému spojení- hermetickému dotyku přechodových přírub obou těles. Tato fáze měla trvat zhruba 15 minut. Jenže v deváté minutě se zatahování přerušilo, místo kontrolky pevného spojení se rozsvítil varovný transparent.

Po chvíli se soulodí dostalo opět do dosahu sledovacích stanic a kosmonauti šokovaným operátorům v řídícím středisku ohlásili problém. Spojovací příruby obou těles se zastavily ve vzdálenosti 9 cm od sebe. Rukavišnikov, který jako inženýr OKB-1 znal spojovací mechanizmus lépe, než ostatní kosmonauti, proplul do orbitálního modulu, aby zkontroloval elektrický systém dokovacího zařízení. Bezvýsledně.

Zbývalo pouze jediné: odpojit se od stanice a letět domů. Posádka neměla skafandry, pomocí kterých by mohla provést EVA a pokusit se situaci napravit. Přechod do Saljutu měl (na rozdíl od mise Sojuzů-4/5) probíhat vnitřkem spojovacího tunelu, což nyní nebylo myslitelné. Velitel dostal rozkaz k odpojení. Na čtvrtém orbitu po spojení Šatalov použil korekční motorky k odpoutání Sojuzu od stanice. Jenže něco bylo špatně. Stanice „držela“ Sojuz za spojovací tyč a nechtěla ji pustit. A Sojuzu zbývaly zásoby kyslíku a vody na přibližně 40 hodin. Bohaté zásoby ve stanici jsou vzdáleny pouhých 9 centimetrů, tak zoufale blízko a zároveň daleko…

Poprvé na stanici (1/2)

Kosmonauti měli jednu nouzovou možnost- odhodit celé stykovací zařízení ve špici orbitálního modulu. To by ovšem zůstalo zachyceno v jediném stykovacím uzlu stanice a proto by nebylo možno k Saljutu poslat další loď. V řídícím středisku se rozběhlo horečné hledání řešení. Jeden z inženýrů nakonec navrhl plán, který spočíval v improvizované modifikaci elektrického systému tak, aby si spojovací mechanizmus „myslel“, že dostal příkaz k odpojení nikoliv ze Sojuzu, ale ze Saljutu. Rukavišnikov (původně specialista na elektrická zařízení), během několika desítek minut provedl změny v kabeláži u špice orbitálního modulu. Na dalším orbitu Šatalov opět pošťouchnul Sojuz pomocí korekčních motorků vzad. Povedlo se! Loď byla volná a Saljut zachráněn pro další posádky! Stykovací systém Saljutu byl poté posádkou vyfotografován při společném letu ve formaci.

Po druhé noci ve vesmíru posádka připravila loď k návratu, který bylo kvůli tenčícím se zásobám paliva a kyslíku nutné provést za tmy.  24. dubna  1971 ve 23:40:00 UTC přistál Sojuz-10 po neúspěšné misi asi 40 metrů od stepního jezera 120 km severozápadně od  Karagandy.

Posléze bylo zjištěno, že za selháním spojovací sekvence bylo opomenutí v programu autopilota. V momentě záchytu zaznamenaly gyroskopy malé vybočení, které je naprosto normální. Orientační systém zareagoval nejdříve malými pulzy trysek, které ovšem ještě více rozkolébaly loď a tím pádem pak trysky pracovaly nepřetržitě, jak se orientační systém Sojuzu snažil vnutit celému soulodí domnělou správnou polohu. Během této „turbulence“ ale došlo ke zlomení jedné ze čtyř tlumících vzpěr aktivního spojovacího systému Sojuzu. Ramena byla konstruována pro zatížení do 80 (podle některých pramenů do 130)kg. V tomto případě ale zatížení při oscilacích dosáhlo 160-200 kg, což bylo na jednu ze vzpěr příliš. Chyba v programu autopilota byla napravena a další Sojuzy ihned po záchytu automaticky vypínaly (a dosud vypínají) orientační systém.

Saljut tak i nadále čekal na návštěvu kosmonautů. Historie první plnohodnotné kosmické stanice je zajímavá a poměrně složitá. Původně ji pod názvem Almaz vyvíjela konstrukční kancelář OKB-52 pod vedením Vladimira Čeloměje. Stanice měla mít vojenské využití, vojáky přesvědčilo zakomponování teleskopu Agat s metrovým průměrem, který by umožňoval špionáž západního bloku. OKB-52 vyvíjela i vlastní transportní loď TKS- konkurenta Sojuzu. Čeloměj byl velmi zadobře s Nikitou Chruščovem, dokonce zaměstnával jeho syna. Jenže po Chruščovově pádu v roce 1964 byl jeho projekt odsunut na druhou kolej a posléze uložen k ledu. Projekt civilní orbitální stanice v té době rozjížděla paralelně s měsíčním programem i Mišinova OKB-1. Zákulisními čachry se podařilo dosáhnout toho, že OKB-52 se muselo vzdát rozpracovaného trupu stanice ve prospěch OKB-1, která do něj integrovala environmentální systém, mající základ v Sojuzu. Hlavním argumentem OKB-1 byl slib, že pokud bude jejím inženýrům umožněno vyvíjet na základě Almazu, civilní stanici bude možno poslat do vesmíru za jediný rok. V únoru 1970 byl program pod názvem DOS oficiálně posvěcen a práce mohla začít.

19.4. 1971 (tedy za o něco málo déle, než pouhý rok od oficiálního začátku programu) skutečně odstartovala orbitální stanice pomocí nosiče Proton-K na orbit. Původně měla být pojmenována „Zarja“(záře), nápis byl dokonce namalován na její trup. Jenže v té době prosakovaly zprávy, že Čína hodlá vyvíjet raketu stejného jména a navíc slovo Zarja bylo volacím znakem řídícího střediska pilotovaných letů, což by mohlo během komunikace s posádkami působit zmatečně. Na poslední chvíli byl přijat název „Saljut“ (pozdrav), jako forma pocty Gagarinovi, který před třemi roky zahynul. Nebyl ale čas přemalovávat nápis a tak se Saljut-1  vydal do kosmu s chybným jménem na trupu.

Bohužel hned po navedení na oběžnou dráhu vyšlo najevo, že nebyl odhozen kryt na hlavním segmentu stanice. Ten zakrýval většinu pozorovacích přístrojů i teleskop a hrozilo, že velké procento vědeckého programu nebude možné uskutečnit. Přesto se k letu chystala další posádka, která byla původně záložním týmem pro Sojuz-10.  Vedl ji nám už známý Alexej Leonov, sekundovali mu palubní inženýr Valerij Nikolajevič Kubasov (veterán Sojuzu- 6) a kosmonaut výzkumník Pjotr Ivanovič Kolodin. Záložní tým tvořili Georgij Timofejevič Dobrovolskij, Vladislav Nikolajevič Volkov (ve vesmíru už byl na palubě Sojuzu-7 ) a Viktor Ivanovič Pacajev. Start byl plánován na 4. června, posléze byl termín posunut na 6. června 1971. Posádka měla na stanici strávit 25 dní. 28. května odletěli kosmonauti na kosmodrom Bajkonur. Pak ale došlo k zásadnímu zvratu.

3. června, tedy 3 dny před plánovaným startem zasedala státní komise. Mezitím procházely obě posádky, hlavní i záložní, rutinní lékařskou prohlídkou. Atmosféra plná lehkého předstartovního napětí a žertíků se jako mávnutím kouzelného proutku změnila v momentě, kdy lékaři začali podrobně zkoumat rentgeny hrudníků kosmonautů. U jednoho z nich setrvali déle, než u předchozích a jejich výrazy dávaly tušit, že něco není v pořádku. Ten snímek patřil Valeriji Kubasovovi a lékaři právě na jeho pravé plíci objevili podezřelý stín, možná malý otok. Mohlo jít o relativně neškodnou záležitost, ale nebylo možno vyloučit ani počínající tuberkulózu. Kontrolní rentgen ukázal stejný stín. Kubasov byl z letu odvolán.

Jenže do startu zbývaly tři dny, to je hodně krátká doba k tomu, aby bylo možno vyměnit jednotlivého člena posádky. Sověti samozřejmě věděli o výměně na poslední chvíli u Apolla-13, ale rozhodli se hrát na jistotu. Po jednom dnu naplněném mnohdy rozhořčenými debatami a konzultacemi s Moskvou bylo nakonec dodrženo pravidlo, které vytvořilo ministerstvo zdravotnictví spolu s ministerstvem strojírenství, pod které výzkum vesmíru nominálně spadal. Pravidlo znělo zhruba v tom smyslu, že jestliže se u některého člena posádky vyskytne zdravotní problém, může být individuálně vyměněn za předpokladu, že posádky se ještě nepřesunuly na kosmodrom. Po přesunu na kosmodrom byla jediným přípustným řešením výměna kompletní hlavní posádky za posádku záložní. 4. června bylo definitivně rozhodnuto- na Saljut poletí Dobrovolskij, Volkov a Pacajev.

Kubasov byl naprosto zdecimován. Všechny testy zatím ukazovaly na tuberkulózu. Leonov a Kolodin byli rozzuřeni na nejvyšší míru: vesmír už byl tak blízko. Dovolili si dokonce hádat se s členy státní komise! Leonov byl frustrován z toho, jak mu jeho mise už podruhé během několika málo let mizí z dosahu- původně byl nominován na průlet okolo Měsíce a na přistání na jeho povrchu. Po zrušení lunárního programu se s nadšením vrhnul do práce na dlouhodobých misích a teď tahle katastrofa. Kolodin byl nejdřív rozzuřen, ale pak začal pomalu propadat depresivní náladě. Měl za to, že jako jeden z mála vojáků- nepilotů v oddílu kosmonautů nemá velké šance na další let. Jeho předtucha byla správná, Pjotr Kolodin, důstojník raketového vojska Rudé Armády, se do vesmíru nikdy nepodíval.

Lehce šokovaní Dobrovolskij, Volkov a Pacajev si mezitím zvykali na status hlavní posádky. Uvědomovali si, že let Sojuzu-11 je velmi komplexní misí. Už jen jeho délka- téměř 25 dní- daleko překračovala rekordní let Sojuzu-9 předešlý rok. Nikolajev a Sevasťjanov tehdy strávili ve vesmíru 17 dní a 17 hodin. Po návratu byli natolik zesláblí, že neudrželi v ruce ani lehkou síťovanou kuklu se sluchátky a ještě několik týdnů pociťovali výkyvy krevního tlaku, nepravidelný tep a závratě. Sojuz-11 měl tento rekord překonat s tím, že nikdo nevěděl, zda se Sojuz-9 „neotřel“ o jakousi fyziologickou hranici doby pobytu v beztíži, za kterou bude organizmus nevratně poškozen. Všem třem kosmonautům bylo také jasné, že jsou procedurálně připraveni hůře, než Leonovova posádka- ke konci výcvikové fáze měl Leonov se svými muži přednost ve všech výcvikových zdrojích- simulátory počínaje a konzultacemi se subdodavateli vědeckého vybavení konče. Nová hlavní posádka tak vypadala malinko zaraženě od chvíle, kdy se dozvěděla o svém „povýšení“. Leonov dokonce nakreslil skicu s názvem „Pacajevovy oči“, portrét, jenž zachycoval výraz Pacajeva, ve kterém se prý mísil údiv s nervozitou a náznakem strachu.

Všechny přípravy ale jinak probíhaly hladce a Dobrovolskij se se svou posádkou vydal 6. června 1971 v 04:55:09 UTC na cestu k Saljutu. Na palubě nebyl žádný skafandr- Sověti od dob Voschodů startovali v lehkých teplákových soupravách. Jednu chvíli se během plánování mise uvažovalo o inspekční EVA, během které by kosmonauti zkontrolovali stykovací zařízení Saljutu, ale nakonec od ní bylo upuštěno.

Následující den v 07:49:15 UTC se po několika změnách parametrů orbitální dráhy Sojuz-11 bez problémů spojil se Saljutem-1. Kosmonauti po nezbytných prověrkách hermetičnosti spojení vykonali první sovětský přechod do jiného kosmického stroje vnitřkem. Jako první proplul do Saljutu Pacajev. Ihned zaregistroval podivný spálený zápach. Jedním z prvních úkolů tak byla kontrola environmentálního systému. Ten začal zlobit krátce po startu Saljutu, postupně vypovědělo službu šest ventilátorů z osmi. Nejdříve nikdo netušil proč. Mišin dokonce obvinil Leonova, že jeho kreslící potřeby, které startovaly na palubě Saljutu, byly špatně zajištěny a ve ventilátorech se zasekly. Jednou z prvních zpráv z paluby Saljutu-1 tedy byla informace, že všechny Leonovovy pastelky jsou stále v krabici tak, jak byly uloženy před startem. Posádka pak vyměnila dva ventilátory, a aby se předešlo zdravotním komplikacím, strávila jednu noc ve svém Sojuzu. Systém regenerace vzduchu v Saljutu se mezitím postaral o zápach a případné škodliviny. Další ventilátory se pak podařilo vyměnit během následujících dnů.

Druhý den se kosmonauti do Saljutu vrátili a začala každodenní rutina. Sověti v té době zastávali systém permanentní práce díky rotaci členů posádky. Na každého připadalo 8 hodin práce, 2 hodiny na jídlo, 2 hodiny na cvičení, 2 hodiny na osobní hygienu a 2 hodiny osobního volna. 6 dní v týdnu se pracovalo a jeden den byl „víkendový. Muži si předávali službu tak, aby vždy alespoň jeden pracoval a jeden spal.

Plánovaná pozorování byla okleštěna kvůli tomu, že se neuvolnil vnější kryt, který chránil při startu ústí přístrojů v ONA (hlavní pozorovací komplex), tím bylo ztraceno hlavně použití velkého teleskopu OST-1. Byl instalován ve velkém kuželu v pracovní sekci Saljutu jako náhrada za teleskop Agat (ten byl později namontován na vojenský Almaz s oficiálním názvem Saljut-3). Tato ztráta však byla alespoň trochu kompenzována pozorováním pomocí ultrafialového teleskopu Orion-1 a teleskopu Anna-III, registrujícího rentgenové záření. Samozřejmým centrem zájmu pak byly lékařské experimenty, které podrobně mapovaly adaptaci kosmonautů na beztížný stav.

Nepřirozené a stísněné prostředí stanice a ne zcela ideální denní režim ale brzy začal vyvolávat třenice mezi třemi muži. Zejména Volkov měl za to, že jako kosmonautický veterán je svým způsobem nadřazen nad Dobrovolského. Ten byl poměrně nekonfliktním člověkem, jako voják ale nemohl jen tak překousnout Volkovovy výpady proti jeho autoritě. Volkov zase jako civil (on i Pacajev byli součástí oddílu civilních kosmonautů, kteří se rekrutovali zejména z OKB-1 a přidružených konstrukčních kanceláří) nebyl natolik navyklý na subordinaci, jako Dobrovolskij. Atmosféra na palubě se chvílemi dala krájet. Vše se snažil urovnat dokonce šéfkonstruktér Mišin během několika soukromých konverzací s Volkovem. Ten však nadále zůstával podrážděný, panovačný a uzurpoval si nárok na rozhodování místo Dobrovolského. Jedenáctý den letu, ve středu 16. června však přišlo něco, co dokonale zastínilo všechny rozepře mezi posádkou…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://www.spacefacts.de/mission/alternate/photo/soyuz-10.jpg

http://www.svengrahn.pp.se/trackind/salyut1/DockmechSmall.gif

http://www.spacefacts.de/mission/photo/soyuz-10_1.jpg

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/f9/Soyuz_11_crew.jpg

http://www.svengrahn.pp.se/histind/Soyuz11Land/s11onsal.jpg