V dalším dílu tohoto seriálku se chci věnovat kritickým (a někdy i  méně kritickým) situacím během dalších misí programu Vostok. Díl se jmenuje

„Staronové problémy, proč je dobré sledovat jízdní řád a komunikační šum aneb další Vostoky“

Jak jsem zmínil v předešlém článku, let Jurije Gagarina, který vešel do historie, ani zdaleka nevypadal tak, jak ho líčila tehdejší propaganda.

Chyby a krizové momenty bylo možné poměrně lehce zakamuflovat díky tomu, že SSSR vsadil na image bezchybnosti a stoprocentního fungování vyvíjených technologií. Vždyť sám Nikita Chruščov se chvástal hned po prvních úspěšných testech ICBM tím, že takové rakety se v Sovětském svazu vyrábějí jako klobásy na výrobní lince.

Oproti tomu NASA měla úkol v tomto ohledu velmi ztížen. Od počátku svou práci prezentovala veřejně, pod dohledem novinářů a kamer a tím pádem i daňových poplatníků. A už od prvních krůčků tak vznikal dojem (a alespoň ze začátku oprávněný), že SSSR je před Amerikou o mílový krok napřed. Sověti si toho byli velmi dobře vědomi a snažili se ze situace vytěžit co nejvíce. Jen lidé v zákulisí věděli, že ne vše je zdaleka takové, jak se prezentuje navenek.

Náhradníkem Gagarina při letu Vostoku-1 byl German Stěpanovič Titov. Tento tehdy pětadvacetiletý mladíček se na palubě Vostoku-2 vydal 6.8.1961 v 5:59:57 UT vydal na svou vlastní cestu do vesmíru jako prozatím nejmladší člověk (do 26. narozenin mu zbývalo něco přes měsíc a jeho primát mu vydržel doposud). Jeho let měl v původních plánech trvat konzervativní tři oblety Země, ovšem po dlouhých přích a tahanicích měl navrch Sergej Koroljov, který prosazoval jednodenní let. Pro zvídavé radioamatéry dokonce zveřejnil deník Pravda v předstihu kmitočty, na kterých bude probíhat komunikace Vostoku se sledovacími stanicemi. Samozřejmě Sověti nehodlali odkrýt karty úplně a vypracovali systém kódových výrazů pro případy potřeby a nouze. Řeč o nich bude v souvislosti s Vostokem-4.

Titov se stal až čtvrtým člověkem ve vesmíru (jsou započítány i suborbitální lety amerického programu Mercury), ale jednoho nepříjemného prvenství si užil dosytosti. Gagarin během svého letu nestačil pořádně okusit účinky beztíže, zato Titov měl tohoto stavu po pár hodinách plné zuby. Stal se totiž první lidskou bytostí, která trpěla „kosmickou nemocí“. Po návratu popisoval dezorientaci: „Proč přístrojová deska někam ubíhá a octla se najednou na stropě? Nemohu si uvědomit, kde je Země, v jaké jsem poloze, ale za několik minut vše zaujímá své místo.“ Ale nezaujímá. Minimálně žaludek rozhodně nebyl tam, kde by měl být a na 6. obletu dokonce Titov zvracel. Přesto dokázal plnit zadané úkoly a dokonce během prvního a sedmého orbitu vyzkoušel ruční řízení lodi. Podle telemetrických údajů, které jeho biosenzory přenášely na Zemi, bylo znatelné, že něco není v pořádku, ale profesor Karpov (šéflékař kosmonautů) ujišťuje ostatní, že „Jakmile si zdřímne, všechno bude dobré.“

Po sedmém obletu se Vostok-2 dostal z dosahu sledovacích stanic. Když nastal čas pro další „komunikační okno“ na 12. obletu, od sledovacích stanic na Kamčatce a v Ussurijsku nepřicházely žádné zprávy. Koroljov se údajně dostal do ráže a obvinil velícího důstojníka těchto stanic z toho, že jeho muži spí ve službě. Skutečnost byla jiná. Tím, kdo spal, byl German Titov! Vyčerpání a adrenalin předchozích hodin si na něm vybraly svou daň. Jako předobraz mnohých z nás, kteří někdy přeslechli budík, který nás budí do práce, se sovětský kosmonaut č.2 stal prvním člověkem, který zaspal ve vesmíru. O celých 35 minut. Po navázání spojení s Titovem a zjištění skutečného stavu věcí byl okamžitě určen Boris Čertok, aby vypracoval pro sovětský hodinářský průmysl specifikace pro kosmický budík.

Na palubě však nějaké velké ulehčení nevládlo. Titovovi sice bylo znatelně lépe, ale do ideálu měl jeho stav daleko. Je třeba si uvědomit, že naprosto všechno v souvislosti s lety člověka nad hranice atmosféry bylo nové a nečekané. Spekulovalo se o tom, zda nemá stav druhého kosmonauta souvislost s radiací, či zda je vůbec lidský organismus schopen přežít v beztíži delší dobu. Jisté je, že zmínky o kosmické kinetóze byly něčím, čeho se kosmonauti (a na druhé straně i astronauti) rozhodně varovali. Tušili, že potíže tohoto druhu by jim mohly navždy zavřít dveře k návratu do vesmíru. Dnes už víme, že tento stav je běžný u zhruba 50% osob, které opustily kolébku přitažlivosti. Příčiny mají kořen v souhře vestibulárního systému a zrakových a hmatových vjemů, ačkoli přesný mechanismus znám není. Po několika hodinách, či desítkách hodin stav odezní a dnes už všichni plánovači počítají na začátku letů s aklimatizační periodou.

Titovovi ještě zbýval návrat na Zem. Na 17. obletu, tedy už 7. srpna v 6:57 UT byl aktivován brzdící motor TDU k zážehu trvajícímu 40 sekund. Stejně jako Gagarin, i Titov očekával přibližně deset sekund po ukončení zážehu automatické oddělení přístrojové sekce od návratové kabiny Vostoku. Ale stejně jako Gagarin, i on s překvapením zjistil, že kontrolky na palubní desce nezhasly a globus se točí dál. Oddělily se sice obruče, poutající obě sekce, ale datový kabel stejně jako u Vostoku-1 zůstával tvrdošíjně připojen k návratové kabině. K definitivnímu oddělení došlo opět až po 10 minutách, pravděpodobně prohořením kabelu. Přes rotaci kolem všech tří os se nakonec kabina ustálila a v 7 kilometrech nad zemí byl Titov automaticky katapultován. Zdálo by se, že potížím je konec, ovšem ani zdaleka tomu tak nebylo.

Během katapultáže nepatrně pohnul hlavou a rozbil si nos, což by nebyl až takový problém, ovšem po otevření padáku a sestupu skrze oblačnost najednou vypadl ze svého pouzdra i záložní padák. Nejdříve se houpal pod kosmonautem a ve výšce asi 1 kilometr se začal nalévat. Velmi nebezpečná situace, které se obává každý parašutista. Naštěstí se záložní padák sice omotal okolo šňůr hlavního padáku a jeho vrchlík se naplnil, ale současně se„nevylil“ vrchlík hlavního padáku- Titov měl obrovské štěstí. Konec? Ale kdeže!

Při pohledu pod sebe spatřil svou kabinu dosedat nedaleko železniční trati. Jeho samotného však vítr hnal přímo do kolejiště. A právě v ten moment oním kolejištěm projížděl rychlík do Moskvy! „“Nevím, zda mě zpozoroval strojvůdce a přidal na rychlosti, nebo jsem měl dostatečnou výšku.“ svěřil se poté už s úsměvem Titov. Každopádně mu asi nebylo moc příjemně, když vlak projel těsně pod ním. Závan větru pak sfouknul padáky tak, že druhý kosmonaut světa dopadl nehrdinsky na záda a udělal nedobrovolný kotrmelec. Bylo 7:11 UT a druhá mise člověka do vesmíru skončila po 25 hodinách a 18 minutách nedaleko vesničky Krasnyj Kut v Saratovské oblasti.

Ani tato mise se tedy neobešla bez problémů, z nichž jeden byl potenciálně smrtící. Po již druhém selhání sekvence oddělení úseků lodi rozjeli Čertok a Voskresenskij (náměstci Koroljova) vyšetřování, které mělo učinit přítrž tomu „nebezpečnému nepořádku“. Bylo zjištěno, že na vině je jeden špatně umístěný drát. Během nominální sekvence měla být nejprve odhozena zástrčka umbilikálního kabelu elektroniky a poté měly pyronálože a malé gilotiny zajistit fyzickou separaci úseků. Inkriminovaný vodič měl za úkol přenést povel k oddělení zástrčky kabelu, ale pouhý zlomek sekundy předtím byl přeseknut jednou z pyrogilotin. Drát byl pro příští mise přemístěn a problém zdánlivě vyřešen.

Dalším z výstupů této mise bylo rozhodnutí přizvat do státní komise, která schvalovala všechna důležitá rozhodnutí o letu, zástupce ministerstva železnic. Napříště mělo být zajištěno sladění jízdních řádů s programem letů tak, aby k podobnému setkání, jaké zažil Titov s rychlíkem, už nedošlo (podobné opatření bylo posléze učiněno i s energetiky a od určité doby se během přistání v dané oblasti vypínají nadzemní elektrické linky).

Kinetóza potrápila od Titovova letu ještě mnoho kosmonautů a astronautů, při raných letech do vesmíru byla výrazně postižena například Valentina Těreškovová ve Vostoku-6. Její fyzický a duševní stav byl natolik vážný, že jí bránil v provádění zadaných úkolů. Podle mnohých pramenů část letu doslova „profňukala“. Problémy při oddělení sekcí zažil i Valerij Bykovskij. Je s podivem, že po dvou předešlých „škrtnutích se zubatou“ konstruktéři připustili, aby se stejná nebezpečná situace opakovala.

Také katapultáž nebyla nejbezpečnější fází letu. Speciálně Valentina Těreškovová měla z pekla štěstí. Během katapultážní sekvence neudržela předepsanou polohu hlavy a po přistání mohla děkovat vyšší moci, že odešla po svých jen s velkou modřinou na hlavě. Navíc během sestupu na padáku proti předepsanému postupu otevřela hledí přilby a snažila se podívat se na padák. Údajně kousek padajícího kovu ji pořezal na nose. Jako by si měla pohár hořkosti vypít až do dna, snášela se Těreškovová na padáku přímo na hladinu jakéhosi jezera. Opět zapracovalo štěstí a příznivý vítr a odfoukl Valentinu nad pevnou zem. Fakt, že po přistání shltala značný díl ze zásob jídla na palubě lodi, byl pak ohrožením pouze pro psychický stav lékařů, kterým tak zmařila šanci na zmapování nutričního přijmu během takřka třídenního letu.

Kódová slova, která jsem zmínil v úvodu, zapříčinila zase horké chvilky při letu Pavla Popoviče na Vostoku-4. Kontrolnímu středisku na Zem hlásil, že sleduje bouři. Naneštěstí bouře (groza) bylo kódovým slovem, které znamenalo stav nevolnosti a zvracení, který vyžaduje návrat na Zem při nejbližší možné příležitosti. Odpovědných činitelů se zmocnila panika. Začaly se okamžitě propočítávat scénáře nejrychlejšího možného přistání na území SSSR. Pro jistotu se opatrně Popoviče pokusili vyzpovídat, v čem je problém. Kosmonaut měl co dělat, aby vyděšené kontrolory přesvědčil, že pozoroval skutečný meteorologický fenomén nad Mexickým zálivem.

A na závěr ještě jedno nedorozumění, které znamenalo také svého druhu prvenství. Během letu Vostoku-5, čtvrtý den letu hlásil Valerij Bykovskij na Zem: „V 9 hodin a 5 minut nastal kosmický úder (v originále „kosmičeskij stuk“). Bylo to na konci komunikačního „okna“ se stanicí v Chabarovsku. Na Zemi zavládla čirá hrůza. Korolojov s generálem Ťulinem (předseda státní komise) začali horečně sestavovat seznam otázek Bykovskému, kterými by zjistili přibližnou velikost meteoritu, který loď zasáhl, a rozsah poškození.

Když se při další komunikační seanci Bykovského otázal generál Kamanin (velitel oddílu kosmonautů) na povahu a přibližné místo onoho úderu, Bykovskij odpověděl, že nechápe, o čem to Kamanin mluví. Po upomenutí na jeho poslední radiogram o kosmickém úderu se Bykovskij rozesmál a zalykajíc se smíchem odpověděl: „ Řekl jsem stolice (v originále „stul“), ne úder. Byla stolice, rozumíte?“. Bykovskij tak dokumentoval úspěšný „test“ kosmické verze zařízení, které denně každý z nás používá. Je nutno podotknout, že systém na sběr tekutého „odpadu“ taktéž úspěšně vyzkoušel během svého letu G. Titov.

Je pravdou, že některé ze situací v tomto díle miniseriálu se nezdají být úplně kritické, ale dobře ilustrují obtíže a překážky, se kterými se kosmonauti, astronauti a tchaikonauti potkali, potkávají a vzhledem k podstatě kosmických letů potkávat budou.
V příštím díle konečně pustím ke slovu také druhou stranu kosmických dostihů – NASA a její astronauty.

Zdroje informací:
B. Čertok „Rockets and people“, vol. III
P. Toufar „Vzestup a pád Jurije Gagarina“
M. Codr „Sto hvězdných kapitánů“
B Evans „Escaping the Bonds of Earth- the Fifties and the Sixties“
http://www.russianspaceweb.com
http://www.svengrahn.pp.se

Zdroje obrázků:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/1/1a/Ppopovic.jpg/320px-Ppopovic.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/66/Titov_jfk_glenn_cropped.jpg
http://images.powerhousemuseum.com/images/zoomify/TLF_mediums/162964.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/d/d5/K.Kut.Monument_to_Titov_G._S.jpg/640px-K.Kut.Monument_to_Titov_G._S.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/e/e2/RIAN_archive_615890_The_USSR_pilot-cosmonauts.jpg/640px-RIAN_archive_615890_The_USSR_pilot-cosmonauts.jpg