Samozřejmě že konstrukce co nese motory musí unést vše, ale jde o to, že ta konstrukce není vyvedena až na okraj kapotáže, kde by se teprve opírala o nějaké patky na rampě tak, aby ty patky nezavazely samotným tryskám, které by se musely při startu kolem nich protáhnout.
To zavěšení je elegantní v tom, že střed rakety je takto namáhán pouze na tah, tedy žádný ohyb, což je z hledika pevnosti nejlepší – nejméně nutného materiálu pro konstrukci, která to má nést. Ramena rampy sice musí být naopak masívní, ale to nevadí, protože ty zůstávaj na zemi 🙂
Ten střed samotný má pak nosnou konstrukci přímo jako součást pláště, takže žádné pevné konstrukce navíc nejsou nutné.

Pokud byste trochu rozuměl kovům, tak byste věděl, že pevnost v tahu a v tlaku je u kovů stejná. Tedy to co vydrží v tlaku, rozhodně vydrží v tahu. Prakticky ale v tlaku taková konstrukce jako je válec raketového pláště nebo příhradová konstrukce z trubek uvnitř rakety vydrží daleko míň, protože dřív než překročení pevnosti v tlaku dojde k překročení pevnosti ve vzpěru, což je velmi nepříjemná vlastnost tlačených konstrukcí jakými zrovna dlouhé válcové rakety jsou. Proto u Sojuzu konstruktéři řeší jen tu pevnost trupu ve vzpěru stejně jako se řeší u všech jiných raket, protože když vydrží tohle, vydrží ten tah automaticky taky.
Pro zajímavost, zaručené dovolené zatížení třeba oceli (jasně v raketách se moc nepoužívá) v tahu (i tlaku) je 200MPa. To znamená že na těch 300 tun vám stačí nosný průřez 15000 mm čtverečných. V případě válcového pláště rakety o průměru 3 metrů to znamená plech o tloušťce pod 2 milimetry! V případě duralu je třeba asi polovinu přidat. Ve skutečnosti jde ale o nějakou duralovou voštinu, která má průřez násobně větší, aby odolala vzpěru a případným tlakům paliva uvnitř. V každém případě to tahové namáhání vůbec nemusí řešit.

Jasně. Nevyjádřil jsem se moc přesně. Myslel jsem tím právě to vyvedení pevné konstrukce až na tu kapotáž prvního stupně. Asi jako když někdo chce nadzvednout auto heverem, taky nemůže dát ten hever hned pod dveře, ale musí jít až na zesílení na podvozku, které je na to nachystáno.
To řešení opravdu používá jen raketa Sojuz a asi i proto, že je neskutečně „blbuvzdorné“. Ta raketa je na ta ramena prostě jen nasazena a drží jen vlastní vahou. V okamžiku, kdy přestane tlačit, tedy při startu, způsobí protizávaží na druhé straně ramene automaticky odklopení od rakety. Žádná elektronika, žádné motory, žádné synchronizace. Vše jde jen silou gravitace převáženého ramene, o které se raketa přestala opírat. Když to stavěli pro Sputniky a Gagarina, tak asi ještě netušili, že jde možná až o příliš robustní řešení, ale zase když už ho měli, mohli ho s chutí používat i dál.