Štítek ‘Mir’

25. Kozmická Strojovňa – v znamení Miru

V roku 1982 letela do vesmíru stanica Saljut 7, ktorá potom slúžila na vedecké experimenty ďalšie štyri roky. Za ten čas pomaly zastarala, začala sa kaziť a napriek rozsiahlym opravám už nemohla vydržať dlho. Všetci teda netrpezlivo čakali vypustenie nového Saljutu s číslom osem. Nikto nepochyboval, že sa tak každú chvíľu stane. Veď Sovietsky Zväz sa na vesmírne stanice zameriava už od sedemdesiatych rokov. Je to výsada najväčšieho štátu sveta. Nikto nevie pracovať na obežnej dráhe tak dlho, ako práve kozmonauti zo ZSSR a štátov v rámci programu INTERKOSMOS. Devätnásteho februára 1986 teda opäť zaburácali silné motory rakety Proton a ďalší ľudský príbytok našiel svoje miesto medzi hviezdami. Všetci mali jasno. Stanice Saljut sa dočkali ďalšieho nasledovníka. Nikto nevedel, ako nový prírastok vyzerá, inžinieri však vyhlasovali, že nová stanica je oveľa dokonalejšia, ako staršie kusy. Na prvý pohľad nebolo vidno žiadnu zmenu. Po pozornejšom prezretí fotografie si však každý všimol nový úsek. Okrem dvoch valcov a solárnych panelov pribudla časť s priemerom dva a pol metra s piatimi okrúhlymi otvormi. Svetlo sveta uzrel stykovací uzol, najnovší vynález sovietskych kozmických technikov. Už onedlho sa po celom svete rozniesli správy, že na obežnej dráhe sa nachádza stanica druhej generácie, Mir (po slovensky mier), ktorá sa bude v budúcnosti rozširovať a nakoniec by sa mala skladať zo šiestich modulov. Už predtým sa špekulovalo o tom, že Sovieti by radi spojili niekoľko samostatných staníc a vytvorili tak jedno veľké monštrum, no nikto to nemohol potvrdiť. Mir bol definitívne krok vpred. Ľudstvo opustilo jednoduché moduly, ktoré už dávno nevyhovovali našim požiadavkám. Bolo treba konať a keďže ZSSR mali skúsenosti, rozhodli sa ich využiť a postaviť tak ikonu, orbitálny komplex, ktorý sa navždy zapíše do dejín kozmonautiky ako prvá modulárna vesmírny stanica.

Kritické momenty kosmonautiky 23. díl

Mir

Naprostá většina krizových situací během pilotovaných cest do vesmíru se odehrála při nejexponovanějších fázích letu- během startu a přistání. Pokud nepočítáme Apollo-13, v průběhu letu samotného se zatím kosmonauti a astronauti dokázali většinou vyhnout momentům, kdy je od velkého průšvihu dělilo pár sekund. I když… Tak úplně pravda to není. Na konci devadesátých let minulého století začala NASA spolupracovat s RKA(Ruská federální kosmická agentura, známá také jako „Roskosmos“) a vypravovat společné expedice na orbitální stanici. Pro Američany to byl výhodný způsob, jak před počátkem stavby ISS z první ruky obnovit zkušenosti s dlouhodobým pobytem na oběžné dráze, který se shuttlem nebyl možný. Pro Rusy to pro změnu zase byla příležitost, jak získat nemalé finanční prostředky v podobě tvrdé měny. Dalo by se říci, že hlavním zaměřením společných pobytů Američanů a Rusů na orbitální stanici nebyla ani tak věda a bádání, jako spíše plnění politických cílů vedení NASA a špiček ve Washingtonu a ekonomické zájmy RKA a Kremlu. Stanicí, na kterou se Američané vydávali, byl legendární Mir- historicky první modulární stanice, jejíž základní modul se vydal na orbit v roce 1986. Postupně se stanice rozrostla na docela velké monstrum. Její konečná podoba zahrnovala 7 modulů (včetně jednoho dokovacího modulu pro připojení amerických raketoplánů) a množství nehermetických konstrukcí a komponentů. Dlouhou dobu Mir držel rekord jako nejdéle nepřetržitě obývaný kosmický stroj a byl svědkem nejdelšího nepřetržitého pobytu jednoho člověka ve vesmíru- Valerij Poljakov v letech 1994-1995 strávil na jeho palubě (a zčásti také na palubách transportních Sojuzů při cestě na stanici a zpět) 437 dní a 18 hodin. Nicméně ke konci aktivní životnosti stanice, kde se také odehrála níže zmíněná dramata, už byl Mir přestárlou a jen zčásti funkční stanicí, jejíž údržba zabírala stále více času na úkor vědy a experimentů…