Štítek ‘Mir’

Svět nad planetou (61. díl)

10. prosince 2019 12 komentářů »
Claudie André-Deshays

V dubnu 1994 byly sestaveny týmy pro let EO-22. Do hlavní posádky byli jmenováni Gennadij Manakov a Sergej Treščov, v záložní posádce se ocitli Sergej Kričevskij a Alexandr Kaleri. Sestavy nevydržely dlouho: na začátku roku 1995 byl stažen Treščov, který vzhledem k nevalným výsledkům při přezkoušení ze znalostí systému řízení Sojuzu TM v rámci všeobecného výcviku musel některé zkoušky opakovat. Na jeho místo byl od 21. února 1995 dosazen Pavel Vinogradov. Tím však změny nekončily. V červnu dostal stopku od lékařů Sergej Kričevskij. Na jeho místě se ocitl Valerij Korzun. Pokud si vážený čtenář toto jméno matně vybavuje, není to náhoda. V březnu 1992 byl Valerij stažen ze záložní posádky EO-12 kvůli překročení limitu výšky vsedě. Tehdy z toho bylo velké pozdvižení, protože fakt, že se na takto zásadní věc přišlo až poté, co Korzun v červenci 1989 absolvoval všeobecný výcvik a navíc byl na jaře 1991 jmenován na neuskutečněnou misi s kazašským kosmonautem (tento let byl nakonec zkombinován s letem rakouského kosmonauta), nedělal příliš dobré renomé lékařům. Nicméně Korzun byl kvalifikovaným členem oddílu, proto se s ním nadále počítalo pro krátkodobé mise v případě nouze. Nakonec se pracovníci továrny Zvezda pochlapili a pro Valerije vyrobili speciální anatomickou vložku, která mu umožňovala zúčastnit se i dlouhodobých letů. K oběma posádkám byli přiřazeni ještě Evropané a Američané – počítalo se s letem francouzského „spationauta“ v rámci smlouvy mezi CNES a ruskou stranou z července 1992. Onen spationaut měl na stanici pobývat zhruba dva týdny během předávky směn mezi EO-21 a EO-22. Od ledna 1995 se začali ve Hvězdném připravovat nám již známá Claudie André-Deshays a Léopold Eyharts. Posádka dlouhodobé expedice EO-22 měla mít ještě amerického člena. Jako hlavní kandidát zde figuroval John Blaha, který již předtím dělal dubléra Shannon Lucid. Jeho záložníkem se pak měl stát Jerry Linenger. Týmy pro nadcházející let, který měl odstartovat v srpnu 1996, tedy vypadaly takto: Manakov/Vinogradov/Deshays/Blaha a Korzun/Kaleri/Eyharts/Linenger. Zdálo by se, že změn bylo hlavně na začátku fungování posádek pro nadcházející misi dost a vše už snad půjde hladce, ovšem problémy jako by neměly konce…

Rubrika: Historie Štítky: , , , , ,

Svět nad planetou (60. díl)

3. prosince 2019 22 komentářů »
Usačov, Onufrijenko a Lucid - sehraná trojka na palubě Miru

V průběhu expedice EO-21 proběhlo několik změn v časovém plánu. Jedním z nich bylo prodloužení pobytu Onufrijenka a Usačova o několik týdnů. Prapůvodní záměr byl provést výměnu posádek v první červencové dekádě. Znamenalo to, že Shannon Lucid, pro kterou měl přiletět raketoplán Atlantis v rámci mise STS-79, bude nějakou dobu pracovat s novou posádkou. Na Zem se měla vrátit o měsíc později než její dva ruští kolegové. V průběhu května se však začaly objevovat zvěsti o tom, že Onufrijenko s Usačovem si svůj pobyt prodlouží do přelomu srpna a září. Přestože na kosmonauty už začal doléhat stesk po domově, prodloužení se nebránili. Byli o něm už předem zpraveni prostřednictvím soukromých dopisů od kolegů kosmonautů, proto pro ně oficiální oznámení nebylo překvapením. Vypadalo to, že Shannon Lucid tak své dva přátele bude čekat na Zemi. Nikdo v té době ještě netušil, že problémy s motory SRB u startovní sestavy raketoplánu oddálí také start amerického stroje a Shannon se tím pádem nakonec přeci jen zdrží na stanici déle, než Onufrijenko a Usačov. Na konci května však byl zatím program EO-21 v plném proudu a před posádkou stálo mimo jiné ještě několik výstupů do otevřeného prostoru, jejichž celkový počet se během této expedice měl vyšplhat na úctyhodných šest…

Rubrika: Historie Štítky: , , , , , , ,

Svět nad planetou (59. díl)

26. listopadu 2019 21 komentářů »
Modul Priroda připojený k Miru

23. duben 1996 byl pro všechny, kteří byli nějakým způsobem svázáni s orbitální stanicí Mir, malým svátkem. Do vesmíru se vydával modul 77KSI „Priroda“, poslední dílek do skládačky modulárního komplexu. Připojením Prirody ke stanici se měl završit proces jejího budování, který měl původně trvat pouze dva až tři roky, ale vlivem hlubokých změn v geopolitické situaci a tím i v ruském kosmickém průmyslu se natáhl na celou dekádu. Přes všechna zpoždění, škrty a osekané plány však měli být ruští tvůrci stanice na co hrdí – příletem Prirody bude kolem Země obíhat cvalík o hmotnosti 128 980 kg, na dlouhou dobu největší a nejtěžší pilotované kosmické těleso vyrobené lidskou rukou (nepočítaje v to soulodí obsahující nosnou raketu nebo její část). Ovšem nejprve musela Priroda k Miru doletět. Lehkou nervozitu vzbuzoval její energetický systém, který se nespoléhal na solární panely, jako tomu bylo u předchozích modulů, ale na jednorázové baterie. A obavy se nakonec ukázaly jako opodstatněné. Bezprostředně po oddělení od nosné rakety mělo být všech 168 baterií připojeno k hlavní sběrnici a modul měl ožít. Jenže podle údajů z telemetrie do sběrnice začala proudit energie z pouhých 88 baterií a modul tak dostával jen o něco více než polovinu potřebné energie. Specialisté v řídicím středisku vyslovili svou verzi: někde na sběrnici vzniknul zkrat. Druhý pokus o připojení baterií proto není rozumné provádět a Priroda se bude muset spokojit s polovičním přídělem elektřiny. To nejenže značně komplikovalo situaci, ale hlavně to znamenalo, že téměř veškeré energetické rezervy, se kterými předtím řídicí středisko počítalo, byly rázem pryč…

Rubrika: Historie Štítky: , , , , , , ,

Svět nad planetou (58. díl)

19. listopadu 2019 14 komentářů »
Mir se všemi zamýšlenými moduly

Stanice Mir měla být původně dokončena na začátku devadesátých let a počítalo se s pěti doplňkovými moduly připojenými k základnímu bloku. Ovšem ještě několik let po plánovaném dokončení nebyl komplex hotov. Na jaře 1996 Mir sice krom základního bloku sestával z pěti dalších modulů, ovšem jeden z nich, Dokovací modul, byl „neplánovaným dítětem“ rusko-americké spolupráce a kotvil na konci modulu Kristall. Jeden radiální port přechodového úseku základního bloku na svůj modul stále čekal. Teprve až tento modul přiletí, budou moci tvůrci stanice prohlásit její budování za dokončené. Po modulu zaměřeném na astronomické a astrofyzikální pozorování, modulu určeném pro dotvoření zázemí pro posádky a experimenty, modulu s pokročilými materiálovými a biochemickými experimenty a modulu pro pozorování zemského povrchu a atmosféry měl nyní ke stanici zamířit modul určený pro průzkum přírodních zdrojů, lékařské experimenty, sledování atmosféry a prostředí nejen kolem Země, ale i kolem samotného Miru. Hmotnost stanice se měla jeho příletem vyšplhat téměř na 130 tun a do pokročilé fáze stavby Mezinárodní vesmírné stanice bude Mir držet rekord v kategorii nejtěžšího a největšího člověkem vyrobeného objektu ve vesmírném prostoru. Geneze nového modulu, který nesl označení 77KSI a byl pojmenován „Priroda“, nebyla ani krátká, ani jednoduchá…

Rubrika: Historie Štítky: , , , ,

Svět nad planetou (57. díl)

12. listopadu 2019 10 komentářů »
Shannon Lucid

21. března 1996 se z rampy LC-39B na Kennedyho kosmickém středisku odpoutala startovní sestava s raketoplánem Atlantis. Tento stroj již potřetí mířil ke stanici Mir, tentokrát měl jeho let zahájit nepřetržitou více než dvouletou periodu přítomnosti amerických astronautů na ruské stanici. Tím, kdo měl tento maraton odstartovat, byla Shannon Lucid, zkušená astronautka, která předtím do vesmíru cestovala již čtyřikrát a byla členkou původního náboru pro program Space Shuttle v roce 1978. Už tehdy se Shannon lišila od ostatních dam z tohoto náboru tím, že se neúčastnila zákulisních dostihů o to, kdo bude první americkou ženou ve vesmíru. Podle pamětníků se prostě zabývala svojí prací a na politiku zvysoka kašlala. Její klidná a veselá povaha jí však přinesla velkou oblibu mezi kolegy a svým způsobem „maminkovský“ přístup byl pro posádky, v nichž figurovala, nenápadným, přesto však velkým pozitivem. Aniž to NASA tušila, v osobě Shannon Lucid měla téměř ideální kandidátku pro dlouhodobý pobyt na Miru. Kandidátku, která byla zvyklá tvrdě pracovat a současně o tomto faktu nikde nerozhlašovat, kandidátku která problémy řešila nejraději sama a pokud nějaké nastaly, nehroutila se. Navíc se její přirozený cit pro jednání s lidmi ukázal být přesně tím, co bylo pro soužití s lidmi s odlišnou povahou, historií a kulturou potřeba…

Rubrika: Historie Štítky: , , , , , , ,

Svět nad planetou (56. díl)

5. listopadu 2019 4 komentáře »
Emblém jedenadvacáté expedice na Mir

Když byly na jaře 1994 skládány posádky k misi EO-19, na místě náhradníků se ocitlo duo Jurij Onufrijenko a Jurij Usačov. Pokud by byly bývaly dodrženy ruské tradice, znamenalo by to, že dostanou šanci během následující expedice a stanou se hlavní posádkou pro EO-20. Ovšem dvacátá expedice se lehce vymykala standardům, protože se nesla ve znamení dlouhodobého letu astronauta ESA, se kterým trénoval jiný tým kosmonautů. Onufrijenko a Usačov však nebyli zapomenuti – jejich šance měla přijít v podobě expedice EO-21. Jejich dubléry byli jmenováni Vasilij Ciblijev a Alexandr Lazutkin. Tyto dvě ruské dvojice však neměly trénovat samy. Expedice EO-21 se měla překrývat s druhým „incrementem“, tedy dlouhodobým pobytem amerického astronauta na Miru. 25. ledna do Střediska pro výcvik kosmonautů ve Hvězdném městečku dorazila americká dvojice kandidátů na tento let: Shannon Lucid a John Blaha. Shannon byla zkušenou astronautkou, která byla členem prvního náboru pro program Space Shuttle a dosud se do vesmíru na palubě raketoplánů podívala čtyřikrát. John Blaha byl rovněž zkušeným matadorem se čtyřmi odlétanými misemi, z toho dvakrát jako velitel. Dvojice začala ihned po příjezdu do Hvězdného intenzivní osvěžovací a rozšiřovací kurzy ruštiny a začala si zvykat na jiný styl práce. Od začátku října začala specifická příprava posádek ve složení Onufrijenko/Usačov/Lucid a Ciblijev/Lazutkin/Blaha. Na stanici však měla posádka EO-21 dorazit postupně a různými stroji. Zatímco Onufrijenko s Usačovem měli k Miru putovat tradičně na palubě Sojuzu, Lucid se k nim měla připojit o měsíc později a do vesmíru ji měl dopravit raketoplán. Teprve potom měla být posádka jedenadvacáté dlouhodobé expedice kompletní…

Rubrika: Historie Štítky: , , , , ,

Svět nad planetou (55. díl)

29. října 2019 12 komentářů »
Priroda

Modul 77KSI, který posléze proslul pod názvem Priroda, měl být posledním modulem určeným pro orbitální stanici Mir. Jeho připojením měla být kompletace stanice završena. Původní datum startu 77KSI bylo předběžně naplánováno na počátek roku 1992. Jenže ještě předtím, než mohl být modul dokončen, přišel kolaps Sovětského svazu a vinou katastrofálního nedostatku financí se z plánovaného přírůstku ke stanici stal mrtvý trup přikrytý plachtou v jedné z hal Chruničeva. Naděje na vzkříšení přišla až s Američany. Ti souhlasili s tím, že poskytnou finance na dohotovení dvou zbývajících modulů (krom 77KSI na své znovuzrození čekal také modul 77KSO „Spektr“) výměnou za možnost vybavit je svou aparaturou. Pro 77KSI se začalo blýskat na lepší časy. Start nově vybaveného modulu měl proběhnout 10. března 1996 a ke spojení s Mirem mělo dojít 15. března. Ovšem problémy s testováním 77KSI v dílnách RKK Energija znamenaly odložení termínu startu o dva týdny. Tady ovšem vznikala kolize s americkou misí STS-76, která měla jít ve šlépějích misí STS-71 a STS-74. Raketoplán měl u Miru pobývat od 23. do 28. března. Pokud by se 77KSI měl připojit ke stanici pouhé dva dny po odletu raketoplánu, byl by to skutečně šibeniční termín. Na konci roku 1995 proto bylo víceméně jasné, že modul odstartuje nejspíše až v dubnu. Svou roli zde sehrál i fakt, že na Bajkonuru byl pouze jeden vojenský oddíl, který připravoval starty Protonů a na 28. března byl již dlouho předem naplánován komerční start družice Astra právě na tomto nosiči. Naštěstí si Američané v té době již zvykli na občasné ruské problémy s termíny, proto s posunem o měsíc souhlasili. A když navíc vezmeme v úvahu původní termín startu – když už modul vydržel čekat čtyři roky, jeden měsíc navíc se nejeví tak tragicky…

Rubrika: Historie Štítky: , , , , ,

Svět nad planetou (54. díl)

22. října 2019 20 komentářů »
Mir s připojeným Atlantisem (STS-74)

V Americe bylo krátce po půlnoci 15. listopadu 1995 a Moskva se již začala pomalu probouzet, když se začalo odehrávat závěrečné dějství orbitálního baletu, během nějž se měl raketoplán Atlantis již podruhé připojit k ruské stanici Mir. Americký stroj se v tu dobu nacházel zhruba 15 km za stanicí a jeho posádka navázala spojení s palubou Miru. V půl sedmé ráno moskevského času se vzdálenost začala snižovat a současně posádka Atlantisu přemístila robotickou paži do polohy, kde nepřekážela nadcházejícímu spojení. Současně měla kamera na „lokti“ paže zprostředkovávat boční pohled na proces spojování DM a stykovacího uzlu modulu Kristall. V 8:04 se Atlantis nacházel ve vzdálenosti necelých 100 metrů přímo pod Mirem a Ken Cameron převzal řízení raketoplánu čistě do svých rukou. Oproti Hootu Gibsonovi měl Cameron poměrně mizerný výhled, protože mu v něm bránil dokovací modul. Tím pádem musel velitel STS-74 vzít zavděk pohledem na monitor, kam byl přenášen záběr z kamer umístěných jak uvnitř DM, tak na jeho povrchu a také z kamery na robotické paži. Navíc byl připraven příruční laserový dálkoměr, jehož paprsek měl být odrážen od reflektorů na Kristallu. Když oba stroje dělila vzdálenost přibližně 54 metrů, Cameron Atlantis zabrzdil a po čtvrthodině posledních prověrek obdržel od řídicího střediska definitivní bene. Bylo 9:27:34 moskevského času, když se stykovací uzel APAS na DM dotknul svého protějšku na Kristallu. Už podruhé bylo na orbitální dráze vytvořeno gigantické soulodí o hmotnosti přes 200 tun…

Rubrika: Historie Štítky: , , , , , , ,

Svět nad planetou (53. díl)

15. října 2019 41 komentářů »
Let Sojuz-Apollo v představách výtvarníka

Když byl v sedmdesátých letech připravován společný sovětsko-americký let později známý jako „Sojuz-Apollo“, před mezinárodním týmem stálo mnoho překážek, jež bylo nutné překonat. Jedním z problémů byl rozdílný přístup k zajištění životních podmínek na Sojuzu a Apollu a z toho vyplývající rozdíly ve složení a tlaku atmosféry na těchto lodích. Zatímco posádka v Sojuzu pracovala v kyslíko-dusíkové atmosféře při tlaku běžném pro pozemské podmínky, Američané vsadili na čistě kyslíkovou atmosféru, která dovolovala udržovat přibližně třetinový tlak oproti tomu pozemskému. Je jasné, že po spojení Sojuzu a Apolla by nebylo možné přejít z jedné lodi do druhé bez vážných zdravotních rizik, která mohla vyústit až ve smrt posádky v důsledku dekompresní nemoci. To by ovšem vyžadovalo nejprve otevřít příklopy mezi loděmi, což by při rozdílu tlaků byl těžký oříšek. Nakonec celou záležitost elegantně vyřešil stykovací modul, který s sebou vezlo Apollo. V tomto modulu byla před přechodem posádky z jedné lodi do druhé pomalu vyrovnávána atmosféra tak, aby kosmonauti a astronauti nedoznali újmy. Asi nikoho by tehdy nenapadlo, že po dvaceti letech přijde podobné zařízení opět na pořad dne, ovšem ze zcela jiných důvodů, než tomu bylo u projektu Sojuz-Apollo. Orbitální stanice Mir se v listopadu 1995 chystala na přijetí modulu, se kterým se pro ni původně vůbec nepočítalo…

Rubrika: Historie Štítky: , , , , , ,

Svět nad planetou (52. díl)

8. října 2019 21 komentářů »
Emblém mise Euromir 95

Stanice Mir byla v polovině devadesátých let jedinou platformou, na níž bylo možné provádět dlouhodobé experimenty pod přímou lidskou kontrolou. Oproti americkým raketoplánům, které nabízely let maximálně zhruba dva týdny dlouhý, byl Mir ideálním prostředkem pro plnění letového plánu o délce několika měsíců či let. To bylo pochopitelně lákavé nejen pro ruské výzkumníky, ale také pro jejich kolegy z mnoha zemí světa. Proto se také na palubě Miru vystřídalo mnoho „internacionálů“. Svá želízka v ohni měla i evropská agentura ESA, která s ruskými protějšky spustila program s názvem Euromir. V polovině roku 1993 začala výcvik pro tento program čtveřice mužů: Němci Ulf Merbold a Thomas Reiter, Švéd Christer Fuglesang a Španěl Pedro Duque. Merbold byl následně vybrán pro uskutečnění prvního letu v rámci programu, přičemž jeho dublérem byl Duque. Reitera a Fuglesanga pak čekal druhý let Euromiru. Zatímco Merboldova mise Euromir 94 trvala přibližně měsíc, druhý let nazvaný Euromir 95 měl svou délkou kopírovat délku ruských expedic. Naplánována byla mise trvající zhruba 135 dní. Zprvu byl hlavním kandidátem pro let Christer Fuglesang s tím, že Thomas Reiter bude jeho dublérem. Ale 17. března 1995 generální ředitel ESA Jean-Marie Luton na tiskové konferenci oznámil, že misi Euromir 95 nakonec uskuteční Reiter. V dubnu začal ve Hvězdném městečku výcvik posádek pro nadcházející internacionální expedici…

Rubrika: Historie Štítky: , , , , ,