Naprostá většina komplikací a nepříjemností, souvisejících se zdravotním stavem kosmických cestovatelů se obejde bez vážných následků, byť jsou mnohdy tyto problémy nepříjemné. Vlastně je až s podivem, že ze tří stovek pilotovaných letů, které dosud proběhly, se jen v jednotkách případů odehrála skutečně vážná dramata se zdravotním podtextem. Poměrně specifickou kategorií jsou také výstupy do vesmíru, jež jsou z podstaty riskantní pro ty, kteří je vykonávají. Nezapomínejme, že tito odvážlivci se pohybují v prostředí, které je nám naprosto cizí a jsou obklopeni technikou, jejíž selhání jim může v jediném okamžiku přivodit těžký úraz, či smrt. V tomto ohledu nesmí být zanedbána žádná maličkost a na každém, byť sebemenším detailu záleží. Tuto zkušenost jsme však nezískali zadarmo – než jsme pochopili alespoň základní zákonitosti pohybu a práce ve volném prostoru, stálo to několik odvážlivců málem život…

Oproti krátkodobým letům, jež astronautům nabízely programy Apollo a Space Shuttle, představovaly sovětské orbitální stanice a americký Skylab významný posun směrem k dlouhodobému přežití člověka na orbitu. To s sebou samozřejmě neslo nové výzvy – ať už se jedná o psychologickou dynamiku mikrokolektivu, obtíže spojené s dlouhodobým pobytem v uzavřeném prostředí, pocity izolace až po nové nároky na plánovače, kteří nyní mnohem častěji museli reagovat v reálném čase. V tomto ohledu není možné opomenout ani další členy pozemních týmů, speciálně obsluhu v řídicích střediscích, kdy zejména u Sovětů bylo jejich vytížení enormní – směna v řídicím středisku trvala celých 24 hodin a nebylo výjimkou, že kontroloři během pauz v komunikaci se stanicí usínali na svých pracovních místech. Největší břímě ovšem nesli samozřejmě kosmičtí cestovatelé a jejich náročná práce se nezřídka projevila změnami zdravotního stavu…

Přetížení dosahuje vrcholu. Nosič je již téměř prázdný, motory ždímají poslední kapky paliva a sestava zrychluje stále více. Odvážlivci na palubě odpočítávají sekundy… A pak náhle přetížení během jediného okamžiku ustupuje a místo něj je tady stav beztíže. Člověk má nejprve pocit, že ovládací a kontrolní panel jej udeří do obličeje, ale hned vzápětí se dostavuje pocit, jakoby začal dlouhý pád. A on vlastně dlouhý pád začal – dlouhý pád první kosmickou rychlostí okolo Země. Výsledek mnohaletého snažení, nesčetných zkoušek, vítězství, zklamání, hodin beznaděje a vyčerpání. Náhle je vše minulé zapomenuto – jsme konečně ve vesmíru! Zdálo by se, že v kabině kosmické lodi nečíhá na její obyvatele moc zdravotních komplikací – vždyť jsou v dokonale uzavřeném prostředí s neustále sledovanými parametry složení atmosféry, desítkami filtrů, senzorů a indikátorů. Navíc před letem byli kosmonauti několik měsíců pod bedlivým dohledem lékařů, ti by určitě na případné zdravotní zádrhele přišli! No, možná to je do značné míry tak, jak se váženému čtenáři snaží úvod tohoto dílu miniseriálu podsunout, nicméně výjimky z pravidla se

Znáte ten pocit, když si vás šéf s potutelným úsměvem pozve „na slovíčko“? Může to znamenat neblahé zprávy, nebo naopak velmi pozitivní novinky. Pakliže máte to štěstí a stali jste se astronauty či kosmonauty, existuje nemalá pravděpodobnost, že onen pohovor s šéfem oddílu může být jízdenkou na orbit. Nominace do posádky znamená jeden z nejdůležitějších stupínků na cestě do vesmíru. Pak už vše záleží jen na daném jednotlivci. Jenže všechno není tak jednoduché, jak se zdá – co když nezvládnu nácviky v simulátorech? Co když nesložím závěrečné zkoušky? Co když bude moje mise zrušena? Co když…? A pak je vše za vámi a zbývá už jen pár dnů do velké cesty za hranice atmosféry. Ale i tady číhá spousta nebezpečí. A většina z nich se pohříchu týká toho nejslabšího článku v řetězu „mysl-odhodlání-důvěra-vědomosti-dovednosti-tělo“. Právě poslední zmíněný článek bývá tím nejkřehčím a někdy dokáže záludně zradit nedlouho před cílem…