Štítek ‘Venuše’

„Úsvit“ nad Venuší stále nezhasíná

Přestože se kosmonautika v posledních letech rozvíjí mílovými kroky, schopnost umístit vesmírnou sondu na oběžnou dráhu jiné planety je i v dnešních dnech stále prestižní záležitostí. Jen hrstka zemí potažmo institucí tuto výzvu dokázala překonat a dlouhodobě operovat s robotem kolem cizího světa. Do tohoto klubu v roce 2015 přibyl další člen, když se umělým satelitem planety Venuše stala sonda Akatsuki japonské kosmické agentury JAXA. Akatsuki je japonský výraz pro úsvit či svítání, čímž tato sonda tak trochu sdílí jméno s americkou družicí Dawn, která pracuje v Hlavním pásu asteroidů. Samotná Akatsuki se sice na oběžnou dráhu Venuše dostala s pětiletým zpožděním, přesto nejenže nyní i po více než dvou letech na orbitě stále dobře funguje, ale je navíc jedinou sondou momentálně operující ve vnitřní Sluneční soustavě.

Výzkum Venuše – 9. díl

Akatsuki u Venuše. Zdroj: JAXA

Náš seriál se přehoupl od výzkumu Venuše prováděného v dávné i blízké minulosti až do žhavé současnosti. Program Veněra je už téměř zapomenutou minulostí a bude zajímavé, jestli se tento program ještě v budoucnu vzkřísí. Podíváme se alespoň na úvahy, jakým způsobem by to mohlo proběhnout. Americký výzkum Venuše přinášel vždy významná data, což vyvrcholilo misí Magellanu v letech devadesátých. Jediný průzkumník, který ještě máme čerstvě v paměti, tak je evropský Venus Express, ovšem i ten už zanikl v atmosféře planety. A když už to vypadalo, že s touto misí výzkum Venuše prozatím končí, podařilo se uspět ještě Japoncům. Díky jejich schopnosti zachránit téměř ztracené sondy má nyní naše sesterská planeta další umělou družici a tak nás seriál končíme v době, kdy od planety proudí nová data a snímky. Jak už bylo naznačeno, podíváme se tedy nejen na tuto aktuálně probíhající misi, ale také na výhled do úvah o nápadech na budoucí průzkum Venuše.

Výzkum Venuše – 8. díl

Venus Express zdroj: nasa.gov

Náš seriál se překlopil do období po Magellanu. Povrch byl zmapován s do té doby nepředstavitelnou detailností (kolem 100 až 150 metrů). A v tu chvíli se ukázalo, jak geologicky zajímavý povrch Venuše má. Množství sopek, lávových tunelů a jiných sopečných útvarů se nachází po celé planetě. Co ovšem zásadně chybí, jsou jakékoli stopy deskové tektoniky nebo působení tekuté vody. Povrch je geologicky relativně mladý, přibližně v posledních 500 miliónech let byl celý přetvořen sopečnou činností. Tedy alespoň v něčem je Venuše trochu podobná Zemi. Velkým otazníkem ale zůstalo, zda tato geologická aktivita už skončila, nebo v určité míře pokračuje. Vzhledem k velikosti planety je zřejmé, že vnitřního tepla zde bude ještě dost, ale to nejdůležitější, totiž přímý důkaz sopečné činnosti chybí. A nebo ne? Pokusíme se nahlédnout na tuto hádanku podrobněji i díky jedné z posledních misí, která měla tu čest Venuši prozkoumat.

Výzkum Venuše – 7. díl

Venuše a Magellan

V našem seriálu jsme prošli první čtvrtstoletí výzkumu Venuše kosmickými sondami. Během tohoto období jsme zažili prvenství i neúspěchy. Poznali jsme základní charakteristiku atmosféry a podívali se na povrch planety. Začala vznikat první mapa povrchu včetně detailních záběrů. Výzkum Venuše se však samozřejmě nezastavil. Naopak, k pochopení geologie planety bylo třeba povrch zmapovat mnohem detailněji. NASA kvůli tomu připravila ambiciózní misi Magellan, která je symbolem současného poznání povrchu planety. Sonda startovala poněkud nezvyklým způsobem, totiž na palubě raketoplánu, ale to, jak si ukážeme, bylo v té době celkem běžné. Koneckonců nacházíme se v období vypuštění Hubbleova vesmírného dalekohledu, který byl také vynesen na palubě raketoplánu Discovery. A nejen Magellan se k Venuši vydal tímto způsobem.

Výzkum Venuše – 6. díl

Povrch Venuše z Veněry 13 a 14

Jak jsme si ukázali v minulém dílu, konec sedmdesátých let byl ve výzkumu Venuše velice plodný a zásluhou orbiteru Pioneer Venus vznikla první mapa povrchu. Některé oblasti vypadají jako kdyby šlo o velké sopečné útvary, ale na detaily bylo třeba si ještě počkat. Zajímavé je pohoří Maxwell Montes, nejvyšší zaznamenaný útvar na Venuši, navíc jediný, který nenese ženské jméno, jak se na planetu pojmenovanou po bohyni lásky sluší (ovšem pomineme-li Einsteina a Newtona, jde zřejmě o třetího nejvýznamnějšího fyzika, takže pojmenování si jistě zasluhuje). Ale vraťme se zase k našemu přehledu kosmických misí. Přirozeným pokračováním musí být Veněra 13 až 16, což byla dvojice velmi úspěšných sond, které na Venuši přistály a dvojice mapovacích misí.

Výzkum Venuše – 5. díl

Výřez mapy Venuše ze sondy Pioneer Venus. NASA-Ames/USGS/MIT

Ve čtvrtém dílu jsme konečně pohlédli na povrch Venuše prostřednictvím kamer Veněry 9 a Veněry 10. Čistě sovětský blok nyní opět naruší další americká mise, která byla nachystána na rok 1978. Tentokrát šlo o program Pioneer Venus a mise to byla ambiciózní. K planetě se vydal mapovací radarový orbiter a také čtyři přistávací pouzdra. Ovšem ve stejném roce se k Venuši vydaly také dvě Veněry s pořadovým číslem 11 a 12. Na rozdíl od předchozí dvojice neletěly orbitery, ale pouze průletové sondy, které vysadily dvě přistávací pouzdra. Úspěch předchozí dvojice ale zcela zopakovat nedokázaly.

Výzkum Venuše – 4. díl

Veněra na Venuši (TASS)

Minulý díl jsme věnovali dvěma velkým úspěchům. Sovětská Veněra 7 dokázala dosednout na povrch a z analýzy signálu původně utopeného v šumu se ukázalo, že chvíli vysílala z povrchu jiné planety jako první sonda v historii vůbec. Další velký úspěch zaznamenal americký Mariner 10, který jako první přinesl nádherné fotografie Venušiny atmosféry. Ačkoli šlo jen o průlet směrem k Merkuru, byl to úžasný počin. Marineru předcházelo ještě druhé úspěšné dosednutí na povrch planety zásluhou Veněry 8. Na toto přistání se tedy ještě podíváme v úvodu dnešního článku. Hlavní snahou a nakonec i úspěchem dalších výprav ale bylo dostat na povrch sondu, která by jej vyfotografovala. Sedmdesátá léta 20. století však byla i ve znamení nových výsledků studia atmosféry.

Výzkum Venuše – 3. díl

Mariner 5, foto: NASA

V předcházejícím dílu jsme se rozloučili v situaci, kdy se konečně zadařilo také Sovětům, když jejich Veněra 4 přinesla první měření přímo z atmosféry planety. Stalo se tak až sedm let od prvních pokusů o dosažení Venuše. Mezitím nezaháleli ani Američané. Jejich Mariner 2 proměřil planetu již v roce 1962 a také v dalších letech měli úspěch. Namátkou Mariner 3 a 4 byly sesterské sondy k Marsu, přičemž trojka selhala, ale čtyřka jako první přinesla fotografie povrchu Rudé planety. To se psal červenec 1965. V roce 1967 pak přišel Mariner 5 a cílem se stala opět Venuše. Zatímco předchozí lety měly úspěšnost 50 na 50, tentokrát si USA vystačily se sondou jedinou a tak měli v roce 1967 k dispozici další data o atmosféře Venuše. Nezahálel ani SSSR a tak se k Venuši vydaly sondy Veněra 5 a 6. Ty však, i když ani to není málo, jen zopakovaly úspěch Veněry 4. To pravé přistání a měření z povrchu přišlo až v dalším desetiletí.

Výzkum Venuše – 2. díl

Veněra 2, foto: Gunter Dirk Krebs

První díl jsme věnovali úvodnímu seznámení s Venuší jako planetou a nahlédli na první, často nepříliš úspěšné pokusy o dosažení planety. V polovině šedesátých let tedy bylo zřejmé, že s Venuší, jako mírumilovnou, obyvatelnou planetou, je konec. Měření Marineru 2 jasně potvrdila, že povrch je rozžhaven na teplotu stovek stupňů a že planeta je zahalena do husté atmosféry. Zatímco první polovina let šedesátých přinesla první pokusy o průlety, v druhé polovině už jsme se dočkali přímého zásahu planety. Jak bylo patrné z častých sovětských neúspěchů, neváhali jít na průzkum hrubou silou a přes velký počet ztracených sond se jim postupně dařilo dostat se nejprve na dráhu průletovou a posléze i naměřit nějaká data. Ovšem nepoučeni z předchozích nezdarů, řada následovnic první a druhé Veněry byla nakonec odsouzena k roli pokusných králíků a jedna za druhou hynuly pod drtivým tlakem Venušiny atmosféry. Američané na to šli jinak. Kromě selhání nosné rakety u prvního Marineru, hned při druhém pokusu přinesli vědecká data a také další mise byla velice úspěšná. Na rozdíl od Sovětů se ale nepokoušeli o přistání, což jim situaci možná trochu ulehčilo. Pojďme se tedy podívat podrobněji, jaké mise se vydaly k Venuši v druhé polovině let šedesátých a kdy se konečně i Veněrám začalo dařit.

Výzkum Venuše – 1. díl

Dobývání Venuše 1. díl

Jak jste se dostali k astronomii a kosmonautice? Nebylo to náhodou díky fascinujícímu svitu jasné hvězdy večer na západě, o kterém vám někdo pravil, že to je Večernice, planeta Zemi nejbližší? Nebo to bylo nad knihami, kde popisovali úžasná přistání sond Veněra i to, jak si s nimi drsné prostředí na Venuši pohrálo… Nebo vás přitáhl vzácný přechod Venuše přes Slunce? Planeta pojmenovaná po bohyni lásky určitě přitahovala lidi odpradávna. Ale to pravé zkoumání přišlo samozřejmě až s nástupem kosmonautiky a o tom hlavně bude náš seriál. Naší snahou bude přehled o výzkumu Venuše z pohledu astronomů, ale především pomocí kosmických sond a rádi bychom tím navázali na předchozí seriál o výzkumu Merkuru. Koneckonců, letět k poslovi bohů, po němž je planeta Slunci nejbližší pojmenována, je přece kolem Venuše tak výhodné.