Energy
Společnost Energy získala kontrakt od amerického letectva na studium přenosu vesmírné solární energie do vojenských zařízení, čímž oživuje koncept studovaný před dvěma desetiletími.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Energy získala kontrakt od amerického letectva na studium přenosu vesmírné solární energie do vojenských zařízení, čímž oživuje koncept studovaný před dvěma desetiletími.
V roce 2025 pomohly systémy Space42 zachránit více než 660 životů při 25 nouzových událostech, od zemětřesení v Myanmaru, Nepálu a Turecku až po cyklóny v Mosambiku a záplavy v Nigérii. V každém případě rozdíl mezi přijatými daty a poskytnutou pomocí pramenil ze spolupráce mezi propojením, pozorováním a reakcí.
Čínský komerční startup Nayuta Space zabývající se vypouštěním raket Nayuta Space dokončil po sobě jdoucí kola financování Pre-A na podporu vývoje svého nekonvenčního konceptu rakety Xuanniao-R.
Francouzský družicový operátor Eutelsat a indický poskytovatel námořních služeb Station Satcom podepsali víceletou dohodu o rozšíření služeb OneWeb LEO, které vlastní Eutelsat, pro flotilu Satcomu.
Bývalý administrátor NASA Jim Bridenstine se připojuje ke společnosti Quantum Space jako její generální ředitel. Společnost se zaměřuje na nové příležitosti v oblasti národní bezpečnosti.
Rostoucí tlak na zabezpečení strategických vod vede k poptávce po důslednějším monitorování podmořské aktivity, což vytváří příležitosti pro autonomní plavidla připojená k družicím, která mohou sledovat oblasti mimo dosah vesmírných senzorů.
Polská kosmická společnost Eycore vypustila družici Eycore-1. Družici je určena pro pozorování Země s technologií radaru se syntetickou aperturou (SAR) od této společnosti. Start rakety Falcon 9 z vesmírné základny Vandenberg.
Společnost Voyager Technologies uvedla, že je připravena na případ, že NASA změní plány na podporu vývoje komerčních vesmírných stanic.
Interlune, startup s plány na získávání helia-3 z Měsíce, získal kontrakt od NASA na vývoj nákladu pro testování způsobů extrakce tohoto cenného izotopu z lunárního regolitu.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Počátky spolupráce v kosmonautice lze hledat na počátku 70. let, kdy USA a SSSR začaly uvažovat o společných misích. Prvním výsledkem pak byl program Sojuz-Apollo. V 80. letech následovalo ochlazení vztahů, ale od konce studené války začaly obě kosmonautické velmoci opět spolupracovat a výsledkem této kooperace byla Mezinárodní kosmická stanice, která do dnešních dnů krouží nad našimi hlavami. Dlouhá léta to pak vypadalo, že věčnému soupeření a neshodám je již navždy konec. Bohužel, koncem února letošního roku zaútočila vojska Ruské Federace na Ukrajinu a většina států světa na tyto události zareagovala po svém. Postupně začaly v mnoha oborech lidské činnosti přerušovat své vztahy s Ruskem. Jednou z oblastí, která byla citelně zasažena, byla i kosmonautika. Záznam, který bych vám rád dnes nabídl, je velmi aktualizovaná verze jedné starší přednášky Ing. Tomáše Přibyla, kurátora letectví a kosmonautiky Technického muzea v Brně. Přednáška se uskutečnila v prostorách Muzea Vysočiny v Jihlavě.
Po nehodě, která potkala družici Kosmos 954, o které byla řeč v minulém díle, prošly sovětské radarové družice US-A konstrukčními změnami, které měly zabránit opakování takové nehody. Ovšem problémy se nevyhýbaly ani některým následujícím misím, takže v roce 1988 byla vypuštěna poslední družice řady US-A. Sovětský svaz také dvakrát na oběžné dráze vyzkoušel nový typ jaderného reaktoru TEU-5 alias Topol, či Topaz-1.
Provoz sovětských radarových družic US-A, které používaly jaderné reaktory, se utěšeně rozbíhal. Po fázi testů se přistoupilo k vypuštění ostrých družic, které ve většině případů fungovaly bez problémů. Ovšem družice Kosmos 954 si vybrala porci problémů měrou vrchovatou. Družice se vymkla kontrole řídícího střediska a neřízeně vstoupila do zemské atmosféry. Dopad jejích trosek na území Kanady způsobil významný diplomatický spor.
Sovětské družice US-A sloužily ke sledování lodí a ponorek v oceánech. Jelikož využívaly radar, měly poměrně velké nároky na napájení elektrickou energií. Tehdejší doba však neumožňovala stavbu vysoce účinných fotovoltaických panelů. Ty by tak musely být hodně velké. Jelikož se však tyto družice pohybovaly na velmi nízké oběžné dráze Země, způsobovaly by takto velké panely rychlejší klesání družice do zemské atmosféry. Zdrojem energie těchto družic se proto staly jaderné štěpné reaktory Buk.
Zatímco v minulých dílech věnovaných americkým či sovětským jaderným štěpným reaktorům v kosmonautice byla řeč o projektech, které se buďto vůbec nedostaly do kosmického prostoru, nebo šlo o jedinou misi, dnes to bude jinak. Sovětský jaderný štěpný reaktor Buk (alias BES-5) se totiž mezi roky 1967 a 1985 dostal na oběžnou dráhu Země v celkem 36 případech! Primárně měla tato technologie sloužit k napájení radarových družic pro sledování lodí a ponorek v oceánech.
Sovětský jaderný reaktor Romaška se sice nikdy do vesmíru nedostal, ale při pozemních testech si vedl velice dobře – fungoval téměř 21 měsíců. To všechno zvládl i navzdory relativně jednoduché konstrukci – především ve srovnání s téměř stejně výkonným americkým protějškem SNAP-10A. Sovětský svaz však dal nakonec přednost paralelně vyvíjenému programu jaderného štěpného reaktoru BES-5 Buk.
Zatímco Spojené státy využívaly v kosmonautice k produkci energie spíše radioizotopové termoelektrické generátory (alias RTG) a štěpné reaktory byly na druhé koleji, v Sovětském svazu byla situace přesně opačná. To však neznamená, že by v Sovětském svazu žádné RTG zdroje pro kosmonautiku nevznikly. Dnešní díl se na ně zaměří a přidáme i související téma radioizotopových ohřívačů RHU, které také využívají přirozeného rozpadu radioaktivních izotopů.
Poté, co jsme si před téměř dvěma lety představili radioizotopové termoelektrické generátory, tzv. RTG, přichází čas podívat se i na klasické štěpné reaktory. I ty se totiž v kosmonautice používaly. Jejich vývoj můžeme vystopovat do 60. let 20. století, kdy se o tuto technologii začali zajímat dva hlavní hráči na světovém poli – Spojené státy a Sovětský svaz. Američané sice v tomto směru začali dříve, ale do kosmu se nakonec podívalo výrazně více sovětských družic, které na své palubě měly jaderný reaktor.
Idea rozvědky z oběžné dráhy nebyla v polovině šedesátých let minulého století žádnou novinkou. Již od konce předchozího desetiletí se nad hlavami nic netušících obyvatel Sovětského svazu proháněly americké výzvědné družice a o pár let později pro změnu začaly pod americkou pokličku nahlížet sovětské stroje. Bouřlivý technologický rozvoj v oblasti kosmonautiky, ale také optiky, elektroniky a dalších oborů vyvolával u výzvědných služeb obou velmocí reakce srovnatelné s Pavlovovými psy. To, co se ještě včera zdálo být technologicky nedosažitelné, se dnes posunovalo do zóny konceptů a zítra již mělo být aplikovatelné v praxi. Sovětský svaz byl rozhodnut nenechat si ujet v tomto ohledu vlak a jak vojenské tak průmyslové a politické špičky sledovaly velmi pozorně počínání Američanů. Nemohlo jim tak uniknout, že US Air Force pracuje na projektu pilotované orbitální stanice. A jestliže jsou v něčem zainteresováni vojáci, je jasné, že využití stanice nebude tak docela ve prospěch mírového výzkumu, kterým se při veřejném představení programu oháněl prezident Johnson. Když tak konstrukční kancelář OKB-52 (od března 1966 přejmenovaná na CKBM) prostřednictvím svého ambiciozního šéfa Vladimira Čeloměje
Projekt vojenské pilotované stanice se na začátku roku 1966 v Reutovu, kde sídlila konstrukční kancelář Vladimira Čeloměje, sotva vybatolil ze startovní čáry, když se mu postavily do cesty velmi obtížné překážky. Tyto překážky však nebyly namířeny přímo proti projektu orbitální stanice jako takovému. Objevily se síly a kliky, jejichž cílem bylo zničit OKB-52 coby konstrukční kancelář a přetvořit ji na testovací závod s názvem „NIC“ (autor si je vědom zajímavé shody náhod ohledně akronymu, nicméně tento vynikne pouze v češtině, nikoli v ruském jazyce). NIC, tedy „научно-исследоватeльский центр (vědecko-výzkumné centrum)“ měl být pouhým nástrojem pro vývoj kosmických strojů, nikoli samostatnou entitou s vlastními projekty. Tento návrh byl vysloven na poradě u ministra všeobecného strojírenství Sergeje Afanasjeva. Bylo to pouze týden po smrti hlavního konstruktéra OKB-1, legendárního Sergeje Koroljova, a Čelomějovi možná hlavou prolétla myšlenka, že jeho trpký rival se jej snaží svrhnout ještě i ze záhrobí. Rivalita mezi konstrukčními kancelářemi byla v sovětském kosmickém průmyslu velmi ostrá a nejednou konkurenti využívali jakékoli prostředky, včetně politických pák, aby měli navrch. Jaká ironie –
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.