sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Americké Vesmírné síly udělily společnosti Rocket Lab, firmě Systems & Technology Research a třetí nejmenované společnosti kontrakty v celkové hodnotě 615 milionů dolarů na vývoj technologií pro družicovou síť určenou ke sledování letadel a raketových hrozeb z oběžné dráhy.
Společnost SpaceX plánuje začít vypouštět na oběžnou dráhu modernizované družice Starlink při příštím letu své rakety Starship, který je naplánován nejdříve na konec tohoto měsíce.
Společnost Voyager Technologies je i nadále optimistická ohledně budoucnosti své komerční vesmírné stanice Starlab, ale zároveň doufá, že NASA mírně upraví své plány financování a podpory jejího vývoje.
Starship S40 je vlečena do přístavu lodí NORMAND RANGER, kterou můžete sledovat na aplikacích určených k monitorování pohybu lodí.
V souvislosti s tím, že tento týden má horní stupeň rakety Falcon 9 narazit do Měsíce, společnost SpaceX uvedla, že spolupracuje s NASA na hledání způsobů, jak podobným kolizím v budoucnu předcházet.
Americká společnost Hughes, která v rámci skupiny EchoStar provozuje geostacionární družice pro poskytování internetu, vyhlásila ve Spojených státech bankrot. Firma se po letech rostoucí konkurence ze strany sítě Starlink společnosti SpaceX dostala do vážných finančních potíží.
Španělský startup Kreios Space 4. srpna oznámil plány uskutečnit první demonstrační misi elektrického pohonu využívajícího zbytky atmosféry (Air-Breathing Electric Propulsion, ABEP) na velmi nízké oběžné dráze Země (Very Low Earth Orbit, VLEO). Technologie bude testována na mikrodružicové platformě společnosti Kongsberg NanoAvionics.
Přestavba technologického (inženýrského) modelu marsovského roveru OPTIMISM na skutečný lunární rover by podle odhadů mohla NASA stát více než 1 miliardu dolarů. Tento odhad však administrátor NASA důrazně odmítl.
Čína ve středu vyslala na zcela nový typ oběžné dráhy dvojici utajovaných družic a zároveň rozšířila své schopnosti komunikačního přenosu dat prostřednictvím retranslačních družic na oběžné dráze.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Povídání v minulém díle Vesmírné techniky mohlo vzbudit dojem, že už je vše vyřešeno a cesta k motorům RD-170 je volná. Ale skutečnost byla zamotanější. Dnes bude řeč o dalších změnách, které obnášely plány na nové rakety z rodiny RLA. Z nich ale nakonec sešlo, ale i přesto jedna raketa po několika úpravách přežila a posloužila jako základ nosiče Energija. Všechny tyto změny koncepce nakonec vedly k vývoji nejsilnějšího ruského raketového motoru, tedy RD-170.
Příběh sovětských raketových motorů RD-170 je plný změn a překvapení. Abychom plně pochopili celou problematiku, která souvisí s jejich vznikem, musíme se vrátit až do období mezi roky 1954 a 1957, kdy Sovětský svaz připravoval raketové motory pro vojenskou raketu R-7, jejíž kosmická varianta létá pod názvem Sojuz až do dnešních dnů. Konstruktér Valentin Gluško měl tehdy na starost vývoj raketových motorů RD-107 a RD-108 pro první stupeň a postranní stupně této rakety. V dalších letech se pak podílel i na vývoji dalších raketových motorů.
Počátky spolupráce v kosmonautice lze hledat na počátku 70. let, kdy USA a SSSR začaly uvažovat o společných misích. Prvním výsledkem pak byl program Sojuz-Apollo. V 80. letech následovalo ochlazení vztahů, ale od konce studené války začaly obě kosmonautické velmoci opět spolupracovat a výsledkem této kooperace byla Mezinárodní kosmická stanice, která do dnešních dnů krouží nad našimi hlavami. Dlouhá léta to pak vypadalo, že věčnému soupeření a neshodám je již navždy konec. Bohužel, koncem února letošního roku zaútočila vojska Ruské Federace na Ukrajinu a většina států světa na tyto události zareagovala po svém. Postupně začaly v mnoha oborech lidské činnosti přerušovat své vztahy s Ruskem. Jednou z oblastí, která byla citelně zasažena, byla i kosmonautika. Záznam, který bych vám rád dnes nabídl, je velmi aktualizovaná verze jedné starší přednášky Ing. Tomáše Přibyla, kurátora letectví a kosmonautiky Technického muzea v Brně. Přednáška se uskutečnila v prostorách Muzea Vysočiny v Jihlavě.
Po nehodě, která potkala družici Kosmos 954, o které byla řeč v minulém díle, prošly sovětské radarové družice US-A konstrukčními změnami, které měly zabránit opakování takové nehody. Ovšem problémy se nevyhýbaly ani některým následujícím misím, takže v roce 1988 byla vypuštěna poslední družice řady US-A. Sovětský svaz také dvakrát na oběžné dráze vyzkoušel nový typ jaderného reaktoru TEU-5 alias Topol, či Topaz-1.
Provoz sovětských radarových družic US-A, které používaly jaderné reaktory, se utěšeně rozbíhal. Po fázi testů se přistoupilo k vypuštění ostrých družic, které ve většině případů fungovaly bez problémů. Ovšem družice Kosmos 954 si vybrala porci problémů měrou vrchovatou. Družice se vymkla kontrole řídícího střediska a neřízeně vstoupila do zemské atmosféry. Dopad jejích trosek na území Kanady způsobil významný diplomatický spor.
Sovětské družice US-A sloužily ke sledování lodí a ponorek v oceánech. Jelikož využívaly radar, měly poměrně velké nároky na napájení elektrickou energií. Tehdejší doba však neumožňovala stavbu vysoce účinných fotovoltaických panelů. Ty by tak musely být hodně velké. Jelikož se však tyto družice pohybovaly na velmi nízké oběžné dráze Země, způsobovaly by takto velké panely rychlejší klesání družice do zemské atmosféry. Zdrojem energie těchto družic se proto staly jaderné štěpné reaktory Buk.
Zatímco v minulých dílech věnovaných americkým či sovětským jaderným štěpným reaktorům v kosmonautice byla řeč o projektech, které se buďto vůbec nedostaly do kosmického prostoru, nebo šlo o jedinou misi, dnes to bude jinak. Sovětský jaderný štěpný reaktor Buk (alias BES-5) se totiž mezi roky 1967 a 1985 dostal na oběžnou dráhu Země v celkem 36 případech! Primárně měla tato technologie sloužit k napájení radarových družic pro sledování lodí a ponorek v oceánech.
Sovětský jaderný reaktor Romaška se sice nikdy do vesmíru nedostal, ale při pozemních testech si vedl velice dobře – fungoval téměř 21 měsíců. To všechno zvládl i navzdory relativně jednoduché konstrukci – především ve srovnání s téměř stejně výkonným americkým protějškem SNAP-10A. Sovětský svaz však dal nakonec přednost paralelně vyvíjenému programu jaderného štěpného reaktoru BES-5 Buk.
Zatímco Spojené státy využívaly v kosmonautice k produkci energie spíše radioizotopové termoelektrické generátory (alias RTG) a štěpné reaktory byly na druhé koleji, v Sovětském svazu byla situace přesně opačná. To však neznamená, že by v Sovětském svazu žádné RTG zdroje pro kosmonautiku nevznikly. Dnešní díl se na ně zaměří a přidáme i související téma radioizotopových ohřívačů RHU, které také využívají přirozeného rozpadu radioaktivních izotopů.
Poté, co jsme si před téměř dvěma lety představili radioizotopové termoelektrické generátory, tzv. RTG, přichází čas podívat se i na klasické štěpné reaktory. I ty se totiž v kosmonautice používaly. Jejich vývoj můžeme vystopovat do 60. let 20. století, kdy se o tuto technologii začali zajímat dva hlavní hráči na světovém poli – Spojené státy a Sovětský svaz. Američané sice v tomto směru začali dříve, ale do kosmu se nakonec podívalo výrazně více sovětských družic, které na své palubě měly jaderný reaktor.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.
