sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnosti Teledyne Space Imaging a Satlantis oznámily partnerství na Space Tech Expo Europe. Jedná se o vývoj elektroniky senzoru pro pozorování Země a planetární průzkum. Satlantis vyvine Front-end Electronics (FEE) pro vyvíjený detektor CIS125 TDI Teledyne.
Společnost Lockheed Martin začala spolupracovat s konsorciem vedeným společností Iceye, finskou společností provádějící pozorování Země, která se specializuje na družice pro radarové zobrazování. Společnosti pracují na vývoji technologií rozpoznávání cílů s umělou inteligencí pro finskou armádu.
Společnost Inversion Space získala 44 milionů dolarů na další vývoj návratových pouzder pro náklad vracející se z vesmíru. Inversion použije finanční prostředky na další vývoj zařízení Arc.
Generál Chance Saltzman, velitel vesmírných operací U.S. Space Force, navštívil Starbase v Boca Chica během šestého zkušebního letu rakety SH/SS. Saltzman byl pozván SpaceX, aby sledoval zkušební let a zúčastnil se dvoudenního hodnocení programu.
Středisko pro sdílení a analýzu vesmírných informací (Space ISAC) otevřelo své první mezinárodní operační středisko v Austrálii. Expanze přichází v době rostoucích obav o zranitelnosti kybernetické bezpečnosti v orbitálních systémech.
ESA 19. listopadu oznámila, že prodlužuje smlouvy se společnostmi HyImpulse, Isar Aerospace, Orbex a Rocket Factory Augsburg (RFA) v celkové hodnotě 44,22 milionů eur prostřednictvím svého programu „Boost!“, který má pomoc při integrovaném testování nosných raket
Arianespace oznámila kontrakt na vynesení zařízení společnosti Exotrail raketou Ariane 6. Start se uskuteční z evropského kosmodromu ve Francouzské Guyaně v druhé polovině roku 2026.
Společnost AeroVironment, dodavatel obrany zaměřený na bezpilotní vzdušná vozidla, oznámil 19. listopadu, že plánuje získat BlueHalo, společnost zabývající se obrannými a vesmírnými technologiemi. Hodnota obchodu je přibližně 4,1 miliardy dolarů.
Kanadský operátor Kepler Communications požádal Federální komunikační komisi, aby schválila celkem 18 družic, včetně 10 s optickým užitečným zatížením, které by měly být vypuštěny koncem příštího roku. Společnost plánuje provozovat větší družice s menším počtem.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Sovětské družice US-A sloužily ke sledování lodí a ponorek v oceánech. Jelikož využívaly radar, měly poměrně velké nároky na napájení elektrickou energií. Tehdejší doba však neumožňovala stavbu vysoce účinných fotovoltaických panelů. Ty by tak musely být hodně velké. Jelikož se však tyto družice pohybovaly na velmi nízké oběžné dráze Země, způsobovaly by takto velké panely rychlejší klesání družice do zemské atmosféry. Zdrojem energie těchto družic se proto staly jaderné štěpné reaktory Buk.
Zatímco v minulých dílech věnovaných americkým či sovětským jaderným štěpným reaktorům v kosmonautice byla řeč o projektech, které se buďto vůbec nedostaly do kosmického prostoru, nebo šlo o jedinou misi, dnes to bude jinak. Sovětský jaderný štěpný reaktor Buk (alias BES-5) se totiž mezi roky 1967 a 1985 dostal na oběžnou dráhu Země v celkem 36 případech! Primárně měla tato technologie sloužit k napájení radarových družic pro sledování lodí a ponorek v oceánech.
Sovětský jaderný reaktor Romaška se sice nikdy do vesmíru nedostal, ale při pozemních testech si vedl velice dobře – fungoval téměř 21 měsíců. To všechno zvládl i navzdory relativně jednoduché konstrukci – především ve srovnání s téměř stejně výkonným americkým protějškem SNAP-10A. Sovětský svaz však dal nakonec přednost paralelně vyvíjenému programu jaderného štěpného reaktoru BES-5 Buk.
Zatímco Spojené státy využívaly v kosmonautice k produkci energie spíše radioizotopové termoelektrické generátory (alias RTG) a štěpné reaktory byly na druhé koleji, v Sovětském svazu byla situace přesně opačná. To však neznamená, že by v Sovětském svazu žádné RTG zdroje pro kosmonautiku nevznikly. Dnešní díl se na ně zaměří a přidáme i související téma radioizotopových ohřívačů RHU, které také využívají přirozeného rozpadu radioaktivních izotopů.
Poté, co jsme si před téměř dvěma lety představili radioizotopové termoelektrické generátory, tzv. RTG, přichází čas podívat se i na klasické štěpné reaktory. I ty se totiž v kosmonautice používaly. Jejich vývoj můžeme vystopovat do 60. let 20. století, kdy se o tuto technologii začali zajímat dva hlavní hráči na světovém poli – Spojené státy a Sovětský svaz. Američané sice v tomto směru začali dříve, ale do kosmu se nakonec podívalo výrazně více sovětských družic, které na své palubě měly jaderný reaktor.
Idea rozvědky z oběžné dráhy nebyla v polovině šedesátých let minulého století žádnou novinkou. Již od konce předchozího desetiletí se nad hlavami nic netušících obyvatel Sovětského svazu proháněly americké výzvědné družice a o pár let později pro změnu začaly pod americkou pokličku nahlížet sovětské stroje. Bouřlivý technologický rozvoj v oblasti kosmonautiky, ale také optiky, elektroniky a dalších oborů vyvolával u výzvědných služeb obou velmocí reakce srovnatelné s Pavlovovými psy. To, co se ještě včera zdálo být technologicky nedosažitelné, se dnes posunovalo do zóny konceptů a zítra již mělo být aplikovatelné v praxi. Sovětský svaz byl rozhodnut nenechat si ujet v tomto ohledu vlak a jak vojenské tak průmyslové a politické špičky sledovaly velmi pozorně počínání Američanů. Nemohlo jim tak uniknout, že US Air Force pracuje na projektu pilotované orbitální stanice. A jestliže jsou v něčem zainteresováni vojáci, je jasné, že využití stanice nebude tak docela ve prospěch mírového výzkumu, kterým se při veřejném představení programu oháněl prezident Johnson. Když tak konstrukční kancelář OKB-52 (od března 1966 přejmenovaná na CKBM) prostřednictvím svého ambiciozního šéfa Vladimira Čeloměje
Projekt vojenské pilotované stanice se na začátku roku 1966 v Reutovu, kde sídlila konstrukční kancelář Vladimira Čeloměje, sotva vybatolil ze startovní čáry, když se mu postavily do cesty velmi obtížné překážky. Tyto překážky však nebyly namířeny přímo proti projektu orbitální stanice jako takovému. Objevily se síly a kliky, jejichž cílem bylo zničit OKB-52 coby konstrukční kancelář a přetvořit ji na testovací závod s názvem „NIC“ (autor si je vědom zajímavé shody náhod ohledně akronymu, nicméně tento vynikne pouze v češtině, nikoli v ruském jazyce). NIC, tedy „научно-исследоватeльский центр (vědecko-výzkumné centrum)“ měl být pouhým nástrojem pro vývoj kosmických strojů, nikoli samostatnou entitou s vlastními projekty. Tento návrh byl vysloven na poradě u ministra všeobecného strojírenství Sergeje Afanasjeva. Bylo to pouze týden po smrti hlavního konstruktéra OKB-1, legendárního Sergeje Koroljova, a Čelomějovi možná hlavou prolétla myšlenka, že jeho trpký rival se jej snaží svrhnout ještě i ze záhrobí. Rivalita mezi konstrukčními kancelářemi byla v sovětském kosmickém průmyslu velmi ostrá a nejednou konkurenti využívali jakékoli prostředky, včetně politických pák, aby měli navrch. Jaká ironie –
Od sedmdesátých do začátku devadesátých let minulého století se sovětská pilotovaná kosmonautika zaměřovala na dlouhodobý pobyt člověka ve vesmíru. K tomuto účelu sloužily stanice s názvem „Saljut“. Motivem pro provozování těchto stanic byl ostentativně mírový výzkum zaměřený na biomedicínská sledování, materiálové experimenty, dálkový průzkum Země, astronomická pozorování a podobně. Málokdo však v té době věděl, že pod pláštík mírového programu Saljut „vklouzlo“ i několik stanic s odlišnou konstrukcí a velmi odlišným zaměřením. Tyto stanice byly vesměs navrhovány jinými konstruktéry, jejich konstrukce nebyla totožná s mírovými Saljuty a jejich hlavním čelem bylo posloužit vojákům ke sledování nepřátelského území ve vysokém rozlišení. A přestože navenek tehdejší sdělovací prostředky přinášely zprávy o tom, že kosmonauti na palubách Saljutu 3 a později Saljutu 5 plní zadaný program ve prospěch vědy a národního hospodářství SSSR a spřátelených zemí, ve skutečnosti bylo hlavní náplní jejich práce něco zcela jiného. A navíc tyto stanice ve skutečnosti nesly zcela jiné jméno; jméno, jež je i dnes zahaleno jemným závojem tajemství a dohadů – Almaz…
Existuje dlouhá řada lidských aktivit, které s sebou nesou tu menší, tu větší míru rizika. Pilotované kosmické lety bezesporu patří do kategorie velmi riskantních podniků. Už jen myšlenka na to, nechat se připoutat do křesla na vršku obřího stroje s mnoha stovkami tun vysoce hořlavých látek, které by teoreticky měly postupně řízeným vznícením zvednout ono křeslo (a samozřejmě i kabinu či loď, ve které se křeslo nachází) do výšky několika stovek kilometrů a urychlit jej na neuvěřitelných 8 km/s, se vymyká všemu, co člověk kdy za svou historii podnikl. Riziko je zde opravdu enormní a vůbec nezáleží na tom, zda se jedná o první pilotovaný let nebo třístý třicátý první. Ovšem i v rámci těchto nebezpečných podniků by se daly najít mise, které svou podstatou šly na hranici, nebo dokonce za hranici, rizika, kterou lze z hlediska selského rozumu považovat za přípustnou. Autor se pokusil vybrat ty nejodvážnější, ovšem stejně jako u předchozích článků Top 5 v minulých letech i nyní upozorňuje, že se jedná o čistě subjektivní výběr a řazení. Nuže, vzhůru do rizika!
Až do poloviny dvacátého století mohli astronomové zkoumat Sluneční soustavu a vlastně celý vesmír pouze prostřednictvím dalekohledů. Až teprve příchod kosmonautiky se vše změnilo. První sondy začaly zkoumat jiná kosmická tělesa postupně, dá se říct, že dle jejich dostupnosti a vzdálenosti od Země. Rozjel se také kosmický závod, která ze dvou hlavních kosmických velmocí dopraví k danému tělesu první sondu či přistane na jeho povrchu. Jako první přišel na řadu Měsíc, do jehož blízkosti se jako první dostala sovětská sonda Luna-1. Dalším tělesem, o které se svedla velká bitva, byla Venuše. První průlet okolo ní zaznamenali Američané a to už v roce 1962, úspěšnou sondou byl Mariner-2. Prvního úspěšného dosednutí na povrch jiné planety však musel počkat až do roku 1970, kdy se to podařilo sondě Veněra-7. Poté už přišel na řadu Mars. První úspěšný průlet okolo Marsu zaznamenali opět Američané a to v roce 1964, úspěšnou sondou byl Mariner-4. V roce 1971 si poté Sověti připsali na seznam svých prvenství první zásah povrchu Marsu při misi Mars-2. Posledního
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
