ExoMars
Společnost Airbus Defence and Space postaví přistávací platformu pro rover ExoMars Evropské vesmírné agentury. Start mise je plánován na rok 2028.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Airbus Defence and Space postaví přistávací platformu pro rover ExoMars Evropské vesmírné agentury. Start mise je plánován na rok 2028.
Čína dňa 29.3.2025 o 17:05 hod. SEČ úspešne vypustila experimentálnu družicu TJS-16 pomocou rakety CZ-7A z kozmodrómu WSLC.
Evropa uzavřela smlouvu se společností Thales Alenia Space na vývoj digitálního dvojčete zemědělských systémů, které kombinují satelitní data a modelování plodin na podporu udržitelných a klimaticky odolných zemědělských postupů na celém kontinentu.
Technologická a konzultační firma Booz Allen Hamilton představila koncept mega-konstelace družic navržených tak, aby naplnily vizi vládní administrativy na komplexní protiraketový obranný štít na ochranu Spojených států, tzv. Golden Dome.
V prohlášení z 26. března NASA uvedla, že modul Pressurized Cargo Module pro Cygnus, který měl letět s misí NG-22 k ISS, je poškozený a nebude použit pro tuto misi, která měla odstartovat v červnu.
Velitelství Space Systems oznámilo 27. března, že Rocket Lab a Stoke Space se připojí k Blue Origin, SpaceX a United Launch Alliance (ULA) v programu National Security Space Launch (NSSL) Phase 3 Lane 1.
Bílý dům předložil Senátu 24. března nominaci Grega Autryho na pozici finančního ředitele agentury NASA. Autry byl nominován na pozici CFO NASA v červenci 2020, několik měsíců po odchodu Jeffa DeWita. Senát jeho nominaci tehdy neschválil.
Společnost Gravitics oznámila 26. března, že obdržela navýšení strategického financování, neboli STRATFI, ocenění od SpaceWERX, komerční složky Space Force, v hodnotě až 60 milionů dolarů.
Velitelství vesmírných systémů Space Forces oznámilo 26. března, že dokončilo dlouho očekávanou certifikaci rakety Vulcan po analýze dat ze dvou certifikačních startů rakety v lednu a říjnu 2024.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Raketoplán Atlantis odstartoval k prvnímu setkání s ruskou vesmírnou stanicí „Mir“, které proběhlo 29. června. Na palubě byli i dva ruští kosmonauté. 27. června 20:15
Pro muže a ženy na palubě raketoplánu Discovery, který se 2. června 1998 vznesl z rampy 39A Kennedyho kosmického střediska, začal momentem startu let, který pro každého z nich symbolizoval něco jiného. Pro velitele Charlieho Precourta to byla vzácná možnost navštívit už potřetí na pár dní stanici Mir. Pro pilota Dominica Gorieho to byla premiéra a čekala na něj smršť dojmů a nových pocitů, stejně tomu bylo u letové specialistky Janet Kavandi. Letový specialista Franklin Chang-Diaz startoval už pošesté, čímž se zařadil do vybraného klubu nejzkušenějších lidských bytostí v tomto směru. Pro Wendy Lawrence byl start STS-91 začátkem konce hořkosládké anabáze. Během ní měla původně strávit na palubě Miru čtyři měsíce, když však vnější okolnosti tento plán zhatily, dostala jako svého druhu odškodné nominaci na dva lety raketoplánu, které mířily právě k této stanici. Poslední osobou na palubě vzlétajícího raketoplánu Discovery byl veterán tří letů, z toho dvou dlouhodobých. Pohříchu však k těmto misím startoval z rampy na kosmodromu Bajkonur v dobách, kdy Sovětský svaz a USA byli zapřísáhlými nepřáteli. Navíc od jeho posledního
Zatímco jeho dva ruští kolegové měli plné ruce práce s výstupy do volného prostoru, Andy Thomas poctivě odškrtával jednu položku svého vědeckého programu za druhou. Oproti svým předchůdcům, zejména Linengerovi a Foalovi, byl jeho pobyt na palubě Miru relativně prostý zásadních dramat, byť se přeci jen občas posádce tep zvednul. Například 26. února Andy cvičil na běhacím pásu v modulu Kristall. Když skončil cvičení a proplouval do základního bloku, jeho pozornost zaujal hustý dým, který se vznášel v interiéru základního bloku. Vycházel z jedné aparatury v Kvantu-1. Thomas zburcoval nic netušícího Musabajeva, který rychle zjistil, že na aparatuře jsou špatně nastaveny ovládací prvky a stroj se tak začal přehřívat. Velitel aparaturu rychle vypnul a ta po chvíli přestala generovat kouř. Přestože se jednalo o krátkou epizodu, dva aspekty nebylo možné brát na lehkou váhu. Prvním byla absence požárního poplachu. Požární hlásiče reagují na přítomnost kouře a přestože v základním modulu to vypadalo jako v kuřáckém doupěti, hlásiče jednoduše mlčely. Druhým aspektem byl vliv na posádku. Filtry klimatizace sice postupně zbavily atmosféru stanice nepříjemného zápachu,
Výstup do volného prostoru je pro všechny muže a ženy, kteří létají do vesmíru, vrcholem jejich pobytu za hranicemi atmosféry. A je lhostejné, zda dotyčný už někdy předtím kosmickou vycházku prováděl – i pro zkušené harcovníky je to skvělý pocit, který se nedá s ničím srovnat. Je tedy pochopitelné, že se každý na svůj výstup připravuje a těší. Stejně tak se 4. března 1998 těšili i Talgat Musabajev a Nikolaj Budarin, když ve skafandrech vstoupili do přechodové komory Kvantu-2, kde už v té době panovalo vakuum. K tomu, aby se dostali ven, bylo nutné odšroubovat deset pomocných svorek a následně pomocí velkého kola uvolnit deset hlavních zámků poutajících vnější příklop k rámu průlezu. Šlo to jako po másle: první svorka, druhá, třetí… Jenže když se dostali k poslední desáté svorce, nastaly komplikace. Svorka se ani za živý svět nechtěla nechat uvolnit. Když ji naposledy před dvěma měsíci utahovali Solovjov a Wolf, snažili se snížit míru úniku atmosféry skrze netěsnosti příklopu. A svorku utáhli tak, že si s ní nyní Musabajev a Budarin nevěděli rady. Snažili se svorku
Hned zkraje roku 1998 čekala na členy expedice EO-24 pořádná porce práce. Dva výstupy do volného prostoru, které byly původně plánovány na konec minulého roku, byly přesunuty na leden. V rámci první vycházky měli Solovjov s Vinogradovem pečlivě pohlédnout a popřípadě „domluvit“ vnějšímu příklopu přechodové komory, který netěsnil a kosmonauti tak museli jako náhradní přechodovou komoru využívat přístrojově-vědecký úsek Kvantu-2. Je pravdou, že tato část modulu byla pro tyto účely přímo koncipována, nicméně nemožnost využívat normální přechodovou komoru byla velmi nepříjemná a během vycházky znamenala ztrátu času a práci navíc. Po prvním výstupu roku 1998 čistě v ruské režii měl přijít výstup rusko-americký. Spolu s Anatolijem Solovjovem se měl mimo stěny stanice podívat i Dave Wolf. Pak už měly začít bezprostřední přípravy na přílet amerického raketoplánu, na jehož palubě se měl nacházet astronaut, který završí maraton amerických dlouhodobých pobytů na Miru. Pro Solovjova s Vinogradovem to však neměl být úplný konec – tito dva kosmonauti měli být vystřídáni až v únoru a v rámci předávky bylo v plánu realizovat misi francouzského kosmonauta, která byla
Problémy s příklopem, které se objevily na konci výstupu 3. listopadu 1997, nakonec nebyly překážkou při plánování dalších vycházek do volného prostoru. Díky předvídavosti konstruktérů Kvantu-2 byl přístrojově-vědecký úsek navržen tak, aby mohl v případě nutnosti fungovat jako záložní přechodová komora. Pro kosmonauty to sice znamenalo trochu práce a nepříjemností navíc, ale možnost provádět výstupy do volného prostoru byla i přes neposlušný příklop záchována. Expedice EO-24 si vycházek měla užít vskutku do sytosti a Anatolij Solovjov se měl stát historicky nejzkušenějším člověkem v tomto směru. Původně měl být proveden také jeden nebo více výstupů zaměřených na utěsnění poškozeného trupu modulu Spektr, jenže tady byl háček – přes provedený pokus s odpouštěním vzduchu během odletu Atlantisu na začátku října se oproti očekáváním nepodařilo odhalit přesné místo, odkud atmosféra z modulu unikala. Potvrdilo se pouze, že místo úniku se s největší pravděpodobností nachází kolem uchycení solárního panelu OSB-IV, který během střetu Progressu M-34 se stanicí inkasoval jeden z největších úderů. Při něm byl ohnut nosník panelu a zřejmě někde kolem něj trup prasknul. Dokud
Ve druhé polovině září 1997 posádka Miru začala postupně posouvat svůj denní rytmus tak, aby byla čilá a svěží v okamžiku, kdy se ke komplexu bude blížit raketoplán Atlantis. Když se 27. září večer americký stroj skutečně objevil na dohled, Solovjov, Vinogradov a Foale byli skutečně navýsost bdělí. Na jehlách byl zejména Mike Foale, který se podle svých slov „modlil k palubnímu počítači Miru“. V minulých dnech totiž počítač Saljut-5B opakovaně vypovídal službu a v případě, že se tak stane během přibližování Atlantisu, bude to znamenat, že žádné připojení nebude. Pro Foala byl raketoplán jízdenkou domů a proto se nelze divit, že ze všech osob na palubách komplexu a raketoplánu byl nejvíce nervózní právě on. Jeho modlitby nakonec byly vyslyšeny a ve 22:58 moskevského času se stykovací uzel raketoplánu dotknul protikusu na Dokovacím modulu Miru. Když se o hodinu a třičtvrtě později otevřely příklopy, velitel Atlantisu Jim Wetherbee za veselého hlaholu podával jednu ruku Anatoliji Solovjovovi, zatímco ve druhé za sebou táhl náhradní počítač. „Máme i jiné dárky,“ prohlásil za všeobecného veselí. Jako obvykle
31. srpna 1997 se na palubě komplexu Mir konala skromná oslava. Palubní inženýr expedice EO-24 Pavel Vinogradov slavil své 44. narozeniny. V oněch dnech však nebyl hlavní postavou dění na stanici. Této role se ujali Anatolij Solovjov a Michael Foale, kteří se chystali na výstup do volného prostoru. Mělo se jednat teprve o druhou vycházku amerického občana v ruském skafandru Orlan a před rusko-americkou dvojicí stál plán naplněný odpovědnými úkoly. Hlavním bodem programu byla prohlídka trupu modulu Spektr, zejména radiátoru, který nesl zjevné známky poškození po nárazu nákladního Progressu M-34, a také uchycení solárního panelu OSB-IV. Panel schytal během kolize jeden ze dvou největších úderů a vzhledem k pákovému efektu panovaly předpoklady, že právě uchycení je místem, kde by se mohla skrývat štěrbina, skrze níž atmosféra z modulu unikla do okolního vakua. Dalším, poněkud zvláštním, úkolem pak bylo ruční natočení alespoň jednoho z funkčních solárních panelů Spektru do polohy pro co možná nejvýhodnější osvit Sluncem. Systém automatického natáčení panelů navzdory propojení příslušného kabelu s počítačem nefungoval a alespoň takto bylo možné ze Spektru „vyždímat“
Srážka Progressu se stanicí uvrhla do chaosu nejen systémy stanice samotné, ale také kolektivy plánovačů. Pro expedici EO-23 byly původně v plánu dva výstupy na povrch modulu Spektr, kde měli Ciblijev s Lazutkinem instalovat plošinu ASP-G-M a také aparaturu pro sledování atmosféry „Pathfinder“ firmy Boeing. Zakončení EO-23 mělo být provedeno ve francouzském duchu, protože během předávání směny měl na Miru tři týdny pracovat právě francouzský kosmonaut. Události z 25. června a vše, co po nich následovalo, však přinutilo všechny zúčastněné vyhodit plány z okna a začít vše promýšlet nanovo. Jasné bylo to, že kosmonauti expedice EO-24 budou minimálně zpočátku figurovat coby „záchranáři“, kteří uvedou stanici do co možná nejlepšího stavu. Budou muset provést inspekci Spektru jak zevnitř tak zvenčí a čeká je také nemálo práce v hermetických prostorách Miru. Počítalo se také s tím, že americký člen posádky bude při výstupech participovat, což mírně zamíchalo plány kontingentu NASA. A vůbec nebylo jisté, zda bude vůbec za stávajících okolností NASA ochotná posílat další astronauty na palubu komplexu. Na vážkách také visel let Francouze,
V přechodovém úseku základního bloku to vypadá jako v pralese – ve vzduchu se vznášejí liány odpojených kabelů. Tam, kde byl ještě před pár okamžiky průlez do modulu Spektr, nyní jako podivný strup sedí přepravní kryt, který na místě drží uzamykací mechanismus, ale také snižující se tlak uvnitř modulu. Lazutkin a Foale mají na chvíli čas si oddechnout a oba letí k okénkům, aby se podívali na rozsah škod, které napáchal Progress a také proto, aby se ujistili, že nákladní loď není pro stanici stále ještě hrozbou. Mezitím u hlavního ovládacího pultu základního bloku vede Ciblijev vzrušený rozhovor se Zemí. Informuje řídicí středisko, že tlak po uzavření Spektru začal mírně stoupat, načež se ustálil na hodnotě 916 hPa a také o tom, že z jednoho z iluminátorů pozoruje Progress, jehož systém TORU byl mezitím vypnut ze Země dálkovým povelem. Nákladní loď se potácí v podivných kotrmelcích asi 200 metrů od stanice. Teprve nyní si personál ve středisku řízení letů uvědomuje, že neřízená loď může do stanice znovu narazit. Lazutkin letí do
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
