Štítek ‘Shuttle-Mir’

Svět nad planetou (44. díl)

Norman Thagard

V polovině března 1995 vládla na Miru vzrušená atmosféra. Měl totiž dorazit Sojuz TM-21 s další směnou. Pro Viktorenka, Kondakovu a Poljakova bylo vše zajímavější o to více, že jedním ze tří členů osmnácté expedice byl i americký občan – Norman Thagard. Ten se zatím na palubě Sojuzu opět vžíval do pocitů, které nastávají během letu v beztížném stavu. I pro něj to byl zvláštní pocit: přestože se už do vesmíru podíval čtyřikrát na palubě raketoplánu, tentokrát to bylo ve zcela jiných podmínkách a Thagard svým startem vstoupil do historie jako první Američan, který vzlétnul na palubě ruské lodi a jako součást ruské posádky. Situace to byla o to pikantnější, že v letech 1969-1970 odlétal 163 bojových misí ve Vietnamské válce, kde USA a SSSR stály proti sobě. „Kdyby mi někdo v roce 1969 řekl, že budu sloužit pod velením ruského podplukovníka, řekl bych mu že je šílený. Jestli bych někdy měl nad sebou Rusa, tak pouze v případě, že mě sestřelili a jsem válečným zajatcem…“ Přesto o šestadvacet let později právě tato situace nastala, ovšem s tím rozdílem, že Thagard nebyl válečným zajatcem a Rusové byli jeho partnery na cestě vesmírem. Pro stávající posádku Miru také přílet Sojuzu znamenal finální etapu jejich letu a zejména Poljakov byl tím, kdo se na střídání těšil. Na Miru zrovna „kroutil“ patnáctý měsíc nepřetržitého pobytu a přestože pomyšlení na to, že nikdo před ním ještě podobnou věc nedokázal, bylo příjemné, Valerij už toužil po domově…

Svět nad planetou (43. díl)

Norman Thagard

Generální zkouška setkání amerického raketoplánu s ruskou stanicí Mir dopadla úspěšně a až příště Shuttle ke stanici přiletí, nebude se vznášet několik metrů od stykovacího uzlu, ale připojí se ke stanici se vším všudy. Do té doby ale měl proběhnout další důležitý milník programu Shuttle-Mir. Pro zamýšlenou orbitální stanici Američanům chybělo jedno důležité know-how: dlouhodobý pobyt ve vesmíru. Nejdelší americký let zaznamenala na přelomu let 1973-74 na orbitální stanici Skylab trojice Carr-Pogue-Gibson, přičemž počítadlo dní strávených v beztíži se zastavilo na hodnotě 84. Od té doby se američtí astronauti vydávali za brány atmosféry pouze na několik dní, maximálně pak přibližně na dva týdny. Zatímco lety raketoplánů, respektive činnost posádek, by se dala přirovnat ke sprintu, kdy každá minuta byla přesně naplánována a nacvičena, orbitální stanice byla zcela jiným oříškem. Lety trvající až půl roku nebylo možné předem přesně „nalinkovat“, bylo třeba uvolnit striktní pravidla a přizpůsobit náplň a tempo práce zcela jiným podmínkám. Velmi jasně si to všichni zainteresovaní uvědomili právě u zmíněné rekordní poslední mise na Skylab, jenže to bylo dávno. Za dvě desetiletí, která od této mise uplynuly, nastoupila na své posty v Houstonu a dalších střediscích nová generace plánovačů a členů podpůrných týmů, která byla zvyklá na frenetické tempo práce na palubách raketoplánů. Vymizela kolektivní dovednost přemýšlet v dlouhodobém horizontu, improvizovat ohledně letového plánu, zadat posádce jakýsi „nákupní seznam“ úkolů, podle něhož si astronauti sami sestaví denní program tak, aby si po po několika měsících stále ještě zachovali příčetnou mysl. Navíc tady byly změny v lidském organismu, jež nastávaly po dlouhodobém pobytu ve stavu mikrogravitace. Američané doufali, že potřebné znalosti a zkušenosti jim pomohou získat pobyty astronautů na stanici Mir. Cesta to však byla nelehká, trnitá a někdy dokonce nebezpečná. Její první etapa měla začít v březnu 1995 a jejím hlavním protagonistou měl být zkušený astronaut Norman Thagard.

Svět nad planetou (42. díl)

Start mise STS-63

Když se raketoplán Discovery 3. února 1995 vznesl k nočnímu nebi, všichni očekávali, že mise STS-63 odstartuje novou epochu dějin spolupráce ve vesmíru. Jedním z hlavních bodů letového programu totiž byl let v těsné formaci s ruskou stanicí Mir. Jenže tento milník se mohl uskutečnit pouze za určitých podmínek. A „zdraví“ obou strojů bylo, jak praví latiníci, „conditio sine qua non“, tedy naprosto nutnou podmínkou. Na straně Miru to mimo jiné znamenalo, že budou fungovat gyrodyny a tím bude zajištěna stabilizace stanice v prostoru. Začátek února byl v tomto smyslu pro Mir klidným obdobím, gyrodyny se chovaly způsobně. Horší to ale bylo s Discovery. Necelou minutu po navedení na orbitu se objevil problém u dvou orientačních motorků RCS. Astronauti po poradě s řídicím střediskem oba motorky odstavili, ovšem u jednoho z nich s označením R1U, který se nacházel v pravém zadním „podu“ v ocasní části raketoplánu, se objevila netěsnost a volně z něj proudilo okysličovadlo tempem zhruba 0,9-1,4 kg za hodinu. To bylo zlé. Letová pravidla hovořila jasně: pokud bude z Discovery unikat palivo nebo okysličovadlo, nesmí se přiblížit k Miru blíže než na 1 000 stop (zhruba 300 metrů). Velitel Jim Wetherbee proto raketoplán natočil tak, aby směřoval horní částí a tím i oním motorkem ke Slunci. Občas docházelo k tomu, že se ventily v motorcích neuzavřely zcela a nahřátí tuto závadu odstranilo. Zatím se mohla posádka pouze dívat na kužel unikajícího okysličovadla, který se rozprostíral do vzdálenosti několika kilometrů od orbiteru, starat se o svou práci a doufat, že se situace zlepší. Po zvážení všech okolností dali Rusové bene pro sblížení na vzdálenost 400 stop (122 metrů). Mezi ruskou a americkou stranou probíhala urputná jednání, jejichž výsledkem bylo optimální řešení: astronauti izolují přívod okysličovadla do skupiny motorků, kam spadal i zlořečený R1U a v tom případě bude možné i přes omezenou ovladatelnost přilétnout k Miru na původně plánovaných 30 stop (zhruba 10 metrů). Na Zemi však v zákulisí probíhala zajímavá debata, která hrozila zkazit devíti lidem ve vesmíru jejich velký den…

Svět nad planetou (41. díl)

USA versus SSSR

Od konce druhé světové války panovala mezi Spojenými státy a Sovětským svazem výrazná rivalita. Obě velmoci se v průběhu doby dokonce dostaly až na hranu nukleární války a v nejrůznějších konfliktech v regionech Asie a Středního východu docházelo ke konfrontacím vojenské techniky, ale také ke konfrontacím (v mnoha případech skrytě) příslušníků ozbrojených sil obou nepřátelských států. Bylo logické, že soupeření o to, který ze dvou společenských systémů je lepší a životaschopnější, se přelilo i do závodů o vesmír. Na konci padesátých a v průběhu šedesátých let dvacátého století zažil svět nevídanou přehlídku nejrůznějších kosmických prvenství. Závod kulminoval v roce 1969, kdy v tiché soutěži o vyslání prvního člověka na Měsíc Spojené státy zvítězily. Sovětský svaz porážku odmítal přijmout a oficiálně hlásal do světa, že o vyslání člověka na Měsíc nikdy neusiloval. Toto tvrzení se v průběhu času ukázalo jako lživé, faktem však je, že po úspěchu amerického lunárního programu Apollo se cesty obou velmocí rozdělily. Zatímco Amerika se soustředila na vývoj mnohonásobně použitelného kosmického systému, Sovětský svaz se zaměřil na stavbu a provozování orbitálních stanic a nutno říci, že v této oblasti zaznamenali Sověti obrovské úspěchy. A byť se přes veškerou rivalitu a nepřátelské postoje cesty a zájmy obou mocností v oblasti kosmonautiky několikrát protnuly, můžeme si být jisti, že ještě v polovině osmdesátých let si nikdo nedokázal představit, co se za několik roků bude odehrávat vysoko nad hranicí atmosféry…