Shijian-19
Čína testovala malý flexibilní, rozšiřitelný modul na oběžné dráze během nedávné mise Shijian-19. CAST uvedla, že modul je během startu ve složeném stavu a po dosažení oběžné dráhy se nafoukne.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Čína testovala malý flexibilní, rozšiřitelný modul na oběžné dráze během nedávné mise Shijian-19. CAST uvedla, že modul je během startu ve složeném stavu a po dosažení oběžné dráhy se nafoukne.
Společnost DirecTV upouští od plánů na koupi Dish Network kvůli neúspěšné nabídce na výměnu dluhu. Odprodej Dish DBS by pomohl mateřské společnosti EchoStar zaměřit se na rostoucí podnikání v oblasti družicové a pozemní komunikace.
Společnost Space Transportation se sídlem v Pekingu plánuje na druhou polovinu roku 2025 první test svého prototypu znovupoužitelného kosmického letounu Cuantianhou. Společnost vystavila model Cuantianhou na výstavě Space Tech Expo Europe v Brémách.
Americké vesmírné síly se připravují na zpoždění vynášení klíčových nákladů národní bezpečnosti na palubě rakety Vulcan od společnosti ULA. Uvedl to generálporučík Philip Garrant, šéf Velitelství vesmírných systémů vesmírných sil.
Společnost Lunar Outpos oznámila 21. listopadu, že podepsala dohodu se SpaceX o použití kosmické lodi Starship pro přepravu lunárního roveru Lunar Outpost Eagle na Měsíc. Společnosti nezveřejnily harmonogram spuštění ani další podmínky obchodu.
Společnost Maxar Intelligence se zaměřuje na začátek roku 2025, kdy dojde k vynesení poslední dvojice družic WorldView Legion. Znamená to tak dokončení ambiciózní konstelace pro pozorování Země.
Agentury JAXA a ESA 20. listopadu v Tsukubě v Japonsku vydaly společné prohlášení, ve kterém načrtli novou spolupráci v oblastech planetární obrany, pozorování Země, aktivity po ISS na nízké oběžné dráze Země, vesmírná věda a průzkum Marsu.
Společnost SEOPS na Space Tech Expo Europe 19. listopadu oznámila, že podepsala smlouvu se společností SpaceX na vynesení mise plánované na konec roku 2028 z Floridy. Do roku 2028 také získává kapacitu pro blíže nespecifikované další starty SpaceX.
Francouzský startup Latitude podepsal víceletou smlouvu se společností Atmos Space Cargo, společností vyvíjející komerční návratová zařízení. Atmos koupí minimálně pět startů rakety Zephyr ročně, a to v letech 2028 až 2032.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Na konci roku 1984 měla stanice Saljut 7 za sebou tři dlouhodobé expedice, jež bylo možné považovat za jednoznačně úspěšné. Přes dílčí problémy se kosmonautům dařilo setrvávat na orbitu vždy nepřetržitě několik měsíců a během této doby vykonávat krom experimentů také mnohdy náročnou údržbu různých systémů. Také pro rok 1985 byl u stanice naplánován poměrně živý provoz. Dorazit měl vojenský modul TKS-M s teleskopem „Pion-K“, který měla využívat čtvrtá dlouhodobá expedice s předběžným datem startu v polovině května. Pro tento úkol byly složeny tři posádky, přičemž tým ve složení Vasjutin/Savinych/Volkov měl být posádkou hlavní. Na orbitu jim měla na počátku listopadu dělat dva týdny společnost návštěvnická posádka složená čistě ze zástupkyň něžného pohlaví. Její velitelkou měla být zkušená Světlana Savickaja, s ní měly k Saljutu letět Jekatěrina Ivanova a Jelena Dobrokvašina. V prosinci měla stálou posádku vystřídat dvoučlenná pátá dlouhodobá expedice, jež měla práce na Saljutu 7 završit. Stanice měla být využívána ještě v době, kdy bylo v plánu na orbit vyslat základní blok její nástupkyně – modulární stanice Mir. Ovšem
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se prostřednictvím Saljutu 6 Sovětský svaz dostal do vedení ohledně času stráveného kosmonauty na orbitu. Ve stejném duchu měl pokračovat také Saljut 7. Po nutných improvizacích, jež si v roce 1983 vyžádaly havárie a neúspěchy, doufali příslušní činitelé, že se třetí dlouhodobé expedici podaří prolomit rekord ustanovený první expedicí. Ovšem problematiku dlouhodobého pobytu ve vesmíru nebylo dobré podceňovat, nikdo netušil, zda existuje nějaká hranice, za kterou už není radno jít. Změny, jež byly pozorovány po návratu kosmonautů z dlouhodobých expedic na Zem, byly občas znepokojující – snížení kapacity kardiovaskulárního systému, rapidní úbytek vápníku v kostech nebo třeba výrazné oslabení některých svalových skupin. Pro sledování těchto změn v reálném čase by bylo bývalo výhodné mít přímo na palubě lékaře, který by mohl stav sebe i svých kolegů pečlivě monitorovat a v případě problému zasáhnout a ukončit misi. Vzhledem k tomu, že v užívání byl již prověřený a spolehlivý trojmístný Sojuz řady „T“, nebylo nic snazšího, než jedno křeslo obsadit lékařem. V srpnu 1982 zahájil všeobecný kosmonautický výcvik kardiolog Oleg
Koncem sedmdesátých let proběhlo menší organizační zemětřesení na moskevském předměstí Fili. Chruničevův závod se vymanil z područí Čelomějovy kanceláře CKBM. Z bývalé Čelomějovy filiálky se nyní stala samostatná konstrukční kancelář „KB Saljut“. V jejím čele stanul Dmitrij Poluchin. Paradoxně po osamostatnění byla kancelář Saljut mnohem více nakloněna požadavkům CKBM než v dobách, kdy Čelomějovi přímo podléhala. Nicméně těžiště prací ve Filách spočívalo v pokračování programu orbitálních stanic Saljut. Neuvěřitelný úspěch stanice DOS-5 známé jako Saljut 6 potvrdil schopnosti týmu Chruničeva, stejně tak i schopnosti pracovníků koncernu Eněrgija, kteří stáli za konstrukčním řešením stanice. 30. června 1981 pak synergie mezi těmito dvěma podniky vedla k tomu, že KB Saljut oficiálně přešla pod hlavičku Eněrgije a stala se její filiálkou. V tomto uspořádání výrobní komplex ve Filách zůstal až do roku 1988, kdy se pod názvem KB Saljut opět osamostatnil. V roce 1993 se z něj stalo „Státní kosmické výzkumné a výrobní centrum V. M. Chruničeva“, pod kterýmžto jménem bychom výzkumný a výrobní komplex nalezli ve Filách i dnes. Chruničevo sklidilo za svůj přínos ke vzniku a chodu
Na třetí dlouhodobou expedici na Saljutu 6 čekalo obrovské množství práce. Podle letového plánu měli kosmonauti pobýt na stanici 173 dní a během tohoto rekordního letu přijmout dvě mezinárodní návštěvnické posádky, vyložit tři nákladní lodě, rozvinout desetimetrovou anténu radioteleskopu KRT-10 a s tímto teleskopem provést určené úkoly, hlavně však vykonat značné množství opravářských prací. Saljut 6 už kolem Země kroužil půldruhého roku a na jeho stavu se začal poměrně pokročilý věk podepisovat. Nicméně po pečlivém zvážení situace došli jeho tvůrci k závěru, že by měl ještě nějaký ten pátek vydržet. Starosti všem zúčastněným dělalo hlavně protržení membrány v jedné z palivových nádrží pohonného systému ODU („Объединенная двигательная установка – kombinovaný pohonný systém“). To bylo vážné, protože pokud by se do motorů dostalo palivo „obohacené“ bublinkami dusíku, mohlo by dojít k celé plejádě situací, z nichž ani jedna neměla dobrý konec a většinou by konečným výsledkem bylo poškození nebo zničení motorů. Pokud se nepodaří tuto závadu vyřešit, stanice je odsouzena k zániku, neboť nebude možné její pohonný systém využívat k periodickým úpravám dráhy a tím
Nad posádkou Sojuzu-25 visel jako černý mrak neúspěch při pokusu o první zabydlení Saljutu 6. Přestože Kovaljonok ani Rjumin na nemožnosti připojit svou transportní loď ke stanici nenesli vinu, obavy o další kariéru v rámci oddílu kosmonautů byly z jejich pohledu opodstatněné. Když si je tedy nedlouho po návratu z letu, v listopadu 1977, pozval na pohovor generální konstruktér Valentin Gluško, na schůzku s ním jeli oba kosmonauti se smíšenými pocity. Jejich obavy ale Gluško rozptýlil hned na začátku setkání. Dal Kovaljonkovi a Rjuminovi najevo, že si je vědom faktu, že neúspěch nebyl jejich vinou a že s nimi nadále počítá. Oběma mužům také prozradil jejich nové zařazení. Kovaljonok měl spolu s Alexandrem Ivančenkovem působit jako náhradní posádka pro Romaněnka a Grečka a Rjumin se měl začít připravovat spolu s Vladimirem Ljachovem. Oběma mužům se obrovsky ulevilo, když zjistili, že jejich kariéra bude pokračovat a navíc mají velkou šanci se do vesmíru poměrně brzy znovu podívat. Ovšem každá mince má dvě strany. Kovaljonok s Rjuminem tvořili poměrně sehraný tým a zdálo se jim, že je škoda tento
Dlouho předtím, než v roce 1974 odstartovala na orbit stanice Saljut 4, si její konstruktéři uvědomovali, že stanice tohoto typu jsou slepou uličkou. Stejně jako kolegové (či spíše konkurenti) z Čelomějovy kanceláře CKBM si palčivě uvědomovali limity, na něž provoz dosavadních stanic narážel. Životnost systémů byla často vyšší, než doba, po kterou stanice působila ve vesmíru. Důvod, proč Saljuty létaly s pilotovanými posádkami po relativně krátkou dobu, byl jednoznačný: pohonné látky. Omezená zásoba paliva a okysličovadla pro hlavní i orientační motorky byla určující pro životnost stroje, jehož stavba a provoz stály stovky milionů rublů. Bylo třeba vyvinout způsob, jak zásoby paliva doplňovat přímo na orbitální dráze. Projekt stanice nové generace byl v kanceláři CKBEM rozpracován v roce 1973 a v květnu 1974 byla zahájena její stavba. Začala se rodit stanice, jež byla pionýrem mnohých postupů, které jsou používány dodnes. Více plnohodnotných stykovacích uzlů, doplňování paliva a okysličovadla, návštěvnické posádky, výměna transportních lodí, doplňování nových modulů ke stanici a koneckonců i internacionální lety – u počátku toho všeho stála stanice DOS-5, známá pod oficiálním označením
Almaz byl pro konstrukční kancelář CKBM Vladimira Čeloměje významným programem, od kterého si mnozí slibovali velké věci. Špionáž v reálném čase, rychlé hrubé vyhodnocování pozorování přímo na palubě, stovky metrů fotomateriálu dopraveného na zemi pomocí autonomní kapsle a navíc i pozorování a experimenty v zájmu národního hospodářství – co si přát více? Ovšem realita byla trochu jiná. Už v počátcích pilotovaného programu začalo být zřejmé, že přítomnost lidí na palubě špionážní kosmické techniky nepřináší nijak významné výhody oproti automatickým družicím. Inženýry v CKBM navíc trápil ne zrovna povzbudivý výsledek dosavadního průběhu programu. Z dosavadních dvou stanic z různých důvodů fungovala pouze jedna a i v jejím případě nebylo vzhledem k původním plánům příliš důvodů k úsměvu: na palubě OPS-2 (nazvané oficiálně Saljut 3) pracovala pouze jedna posádka po dobu dvou týdnů. To bylo dost málo na projekt, který už spolykal stovky milionů rublů. Reputaci programu Almaz měla zachránit další stanice, exemplář s výrobním číslem №103. Jeho označení OPS-3 však, stejně jako u předchozích Almazů, znali jen zasvěcení. Veřejnost měla mít za to, že se jedná o další
Na východě se nesměle začínaly ukazovat první náznaky svítání, ale zatím ještě nad kazašskou stepí držela vládu noc. Uprostřed pustiny by však případný náhodný divák spatřil jasně osvětlené místo, jemuž vévodil vysoký stroj připomínající tužku. Nezaměnitelné kontury rakety Proton-K byly osvětleny oslňujícími reflektory. Obslužné plošiny a celá startovní rampa č. 81 byly liduprázdné. Nic nenasvědčovalo tomu, že se zde ještě před několika desítkami minut odehrával zápas lidí s technikou: specialisté celou noc pracovali na odstranění problémů v elektrickém systému, propojujícím nosič s jeho nákladem. Nyní bylo vše v pořádku a odtikávaly poslední sekundy před startem. Byl 26. červen 1974, přesně 3:38:00 místního času (1:38:00 moskevského času), když Proton ožil. Pomalu se vydal vzhůru, aby na určenou dráhu donesl nový přístav pro připravené posádky – stanici OPS-2, druhý stroj oficiálně neexistujícího programu Almaz. Proton-K splnil svou úlohu a po několika minutách byla stanice na určené orbitě. Rozvinula své antény a křídla slunečních baterií a poté, co byly provedeny prvotní prověrky jejích systémů bylo oznámeno světu, že Sovětský svaz vypustil novou stanici
Po tragédii Sojuzu-11 čekala na konstruktéry CKBEM obrovská hora práce. Po vyjasnění příčin katastrofy bylo rozhodnuto, že žádná další posádka nepoletí do vesmíru bez skafandrů. To ovšem znamenalo poměrně velký zásah do konstrukce transportní lodi. Skafandry a systémy pro zabezpečení jejich funkce zapříčinily redukci posádky ze tří mužů na dva. Nutné úpravy zabraly téměř celý rok a napříště měly dvoučlenné posádky startovat v nových skafandrech Sokol-K. V pozadí těchto změn však stále probíhaly práce v Chruničevu. Pod rukama tam technikům rostla stanice DOS-2, která byla víceméně kopií DOSu-1. Výběr posádky pro tuto stanici byl jedním z prvních úkolů nového náčelníka oddílu kosmonautů, Vladimira Šatalova, jenž v říjnu 1971 v této funkci nahradil generála Kamanina. Šatalov, sám veterán nezdařeného letu ke stanici, se dokázal dobře vžít do pocitů jež zažíval Alexej Leonov se svojí posádkou, když byli 48 hodin před startem vyměněni za jinou posádku. Jako velkorysé gesto proto jmenoval k prvnímu letu na novou stanici Alexeje Leonova a Valerije Kubasova. Kvůli nutným úpravám však vypadl z kola ven jejich druh, Pjotr
„Šatalov prostě nikdy neodstartuje napoprvé,“ žertovalo se mezi obsluhou startovní rampy 22. dubna 1971, když posádka Sojuzu sjížděla výtahem dolů k úpatí rakety. Šero nového dne pomáhalo zakrýt zklamání na tvářích mužů, kteří doufali, že jejich cesta povede toho dne vzhůru, nikoli dolů. Co však naplat – technika si postavila hlavu. Start měl proběhnout v 5:20 místního času, ale minutu předtím, než měly být zažehnuty motory nosné rakety, se neodpojil kabel, jenž dodával elektrickou energii do třetího stupně nosiče. Operátoři se obávali, že při startu může dojít k poškození rakety, nebo dokonce ke spuštění havarijního záchranného systému SAS. Sám šéfkonstruktér Mišin, působící současně jako technický ředitel startu, proto vzlet osobně odvolal. Podle přítomných byl možná na vině nezvykle silný déšť, jenž v hodinách před plánovaným startem bičoval kosmodrom, kombinovaný s nočním mrazem. Ať už bylo příčinou cokoli, posádka musela z lodi vystoupit a čekat na další příležitost ke startu. Pro Šatalova to nebylo nic nového – při jeho prvním letu na Sojuzu-4 v lednu 1969 došlo také k odkladu už
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
