ExoMars
Společnost Airbus Defence and Space postaví přistávací platformu pro rover ExoMars Evropské vesmírné agentury. Start mise je plánován na rok 2028.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Airbus Defence and Space postaví přistávací platformu pro rover ExoMars Evropské vesmírné agentury. Start mise je plánován na rok 2028.
Čína dňa 29.3.2025 o 17:05 hod. SEČ úspešne vypustila experimentálnu družicu TJS-16 pomocou rakety CZ-7A z kozmodrómu WSLC.
Evropa uzavřela smlouvu se společností Thales Alenia Space na vývoj digitálního dvojčete zemědělských systémů, které kombinují satelitní data a modelování plodin na podporu udržitelných a klimaticky odolných zemědělských postupů na celém kontinentu.
Technologická a konzultační firma Booz Allen Hamilton představila koncept mega-konstelace družic navržených tak, aby naplnily vizi vládní administrativy na komplexní protiraketový obranný štít na ochranu Spojených států, tzv. Golden Dome.
V prohlášení z 26. března NASA uvedla, že modul Pressurized Cargo Module pro Cygnus, který měl letět s misí NG-22 k ISS, je poškozený a nebude použit pro tuto misi, která měla odstartovat v červnu.
Velitelství Space Systems oznámilo 27. března, že Rocket Lab a Stoke Space se připojí k Blue Origin, SpaceX a United Launch Alliance (ULA) v programu National Security Space Launch (NSSL) Phase 3 Lane 1.
Bílý dům předložil Senátu 24. března nominaci Grega Autryho na pozici finančního ředitele agentury NASA. Autry byl nominován na pozici CFO NASA v červenci 2020, několik měsíců po odchodu Jeffa DeWita. Senát jeho nominaci tehdy neschválil.
Společnost Gravitics oznámila 26. března, že obdržela navýšení strategického financování, neboli STRATFI, ocenění od SpaceWERX, komerční složky Space Force, v hodnotě až 60 milionů dolarů.
Velitelství vesmírných systémů Space Forces oznámilo 26. března, že dokončilo dlouho očekávanou certifikaci rakety Vulcan po analýze dat ze dvou certifikačních startů rakety v lednu a říjnu 2024.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Nad posádkou Sojuzu-25 visel jako černý mrak neúspěch při pokusu o první zabydlení Saljutu 6. Přestože Kovaljonok ani Rjumin na nemožnosti připojit svou transportní loď ke stanici nenesli vinu, obavy o další kariéru v rámci oddílu kosmonautů byly z jejich pohledu opodstatněné. Když si je tedy nedlouho po návratu z letu, v listopadu 1977, pozval na pohovor generální konstruktér Valentin Gluško, na schůzku s ním jeli oba kosmonauti se smíšenými pocity. Jejich obavy ale Gluško rozptýlil hned na začátku setkání. Dal Kovaljonkovi a Rjuminovi najevo, že si je vědom faktu, že neúspěch nebyl jejich vinou a že s nimi nadále počítá. Oběma mužům také prozradil jejich nové zařazení. Kovaljonok měl spolu s Alexandrem Ivančenkovem působit jako náhradní posádka pro Romaněnka a Grečka a Rjumin se měl začít připravovat spolu s Vladimirem Ljachovem. Oběma mužům se obrovsky ulevilo, když zjistili, že jejich kariéra bude pokračovat a navíc mají velkou šanci se do vesmíru poměrně brzy znovu podívat. Ovšem každá mince má dvě strany. Kovaljonok s Rjuminem tvořili poměrně sehraný tým a zdálo se jim, že je škoda tento
Dlouho předtím, než v roce 1974 odstartovala na orbit stanice Saljut 4, si její konstruktéři uvědomovali, že stanice tohoto typu jsou slepou uličkou. Stejně jako kolegové (či spíše konkurenti) z Čelomějovy kanceláře CKBM si palčivě uvědomovali limity, na něž provoz dosavadních stanic narážel. Životnost systémů byla často vyšší, než doba, po kterou stanice působila ve vesmíru. Důvod, proč Saljuty létaly s pilotovanými posádkami po relativně krátkou dobu, byl jednoznačný: pohonné látky. Omezená zásoba paliva a okysličovadla pro hlavní i orientační motorky byla určující pro životnost stroje, jehož stavba a provoz stály stovky milionů rublů. Bylo třeba vyvinout způsob, jak zásoby paliva doplňovat přímo na orbitální dráze. Projekt stanice nové generace byl v kanceláři CKBEM rozpracován v roce 1973 a v květnu 1974 byla zahájena její stavba. Začala se rodit stanice, jež byla pionýrem mnohých postupů, které jsou používány dodnes. Více plnohodnotných stykovacích uzlů, doplňování paliva a okysličovadla, návštěvnické posádky, výměna transportních lodí, doplňování nových modulů ke stanici a koneckonců i internacionální lety – u počátku toho všeho stála stanice DOS-5, známá pod oficiálním označením
Už od začátku prací na stanicích Almaz byl Vladimir Čeloměj a jeho konstruktéři přesvědčeni, že stanice, jež byly v té době konstruovány, mají velkou slabinu. Jejich životnost bude omezena zásobou paliva, jež bylo nutné pro udržování zvolené orbitální dráhy. I ve výškách přes 300 km jsou přítomny malé zbytky atmosféry, o něž stanice tře a tím neznatelně zpomaluje svůj pohyb. Její dráha tak neustále klesá a je nutno ji pravidelně zvyšovat. Navíc transportní lodě a jejich nosiče často nemají dostatečnou energii na to, aby se dostaly na vyšší orbitu. Před přílety dopravních lodí tak bylo často nutné provádět korekce, které ladily dráhu stanic tak, aby byla pro přilétající lodě s posádkami co nejvýhodnější. Přestože první stanice DOS i Almaz disponovaly poměrně velkými zásobami paliva, v průběhu několika měsíců, eventuálně desítek měsíců bylo palivo vypotřebováno a stanice byly s využitím posledních zbytků v nádržích poslány k zániku nad Tichý oceán. Svým způsobem se tedy jednalo o stanice na jedno použití, což bylo pochopitelně velmi neekonomické a tento fakt také omezoval možnosti, jež s sebou práce na orbitu přináší
Almaz byl pro konstrukční kancelář CKBM Vladimira Čeloměje významným programem, od kterého si mnozí slibovali velké věci. Špionáž v reálném čase, rychlé hrubé vyhodnocování pozorování přímo na palubě, stovky metrů fotomateriálu dopraveného na zemi pomocí autonomní kapsle a navíc i pozorování a experimenty v zájmu národního hospodářství – co si přát více? Ovšem realita byla trochu jiná. Už v počátcích pilotovaného programu začalo být zřejmé, že přítomnost lidí na palubě špionážní kosmické techniky nepřináší nijak významné výhody oproti automatickým družicím. Inženýry v CKBM navíc trápil ne zrovna povzbudivý výsledek dosavadního průběhu programu. Z dosavadních dvou stanic z různých důvodů fungovala pouze jedna a i v jejím případě nebylo vzhledem k původním plánům příliš důvodů k úsměvu: na palubě OPS-2 (nazvané oficiálně Saljut 3) pracovala pouze jedna posádka po dobu dvou týdnů. To bylo dost málo na projekt, který už spolykal stovky milionů rublů. Reputaci programu Almaz měla zachránit další stanice, exemplář s výrobním číslem №103. Jeho označení OPS-3 však, stejně jako u předchozích Almazů, znali jen zasvěcení. Veřejnost měla mít za to, že se jedná o další
V roce 1969 začali konstruktéři z kanceláře CKBEM pracovat na trupech stanic, jež přebrali ze zpožděného programu Almaz. „Osvojené“ trupy měli přetvořit v DOS, tedy „Dlouhodobé orbitální stanice“. Trupy byly celkem čtyři a v letech 1971-1973 už byly tři z nich pod názvem Saljut vypuštěny na orbit. Zatímco vojenský program Almaz se mezitím dokázal vzpamatovat a zajistit alespoň jeden úspěšný pobyt posádky na palubě vojenské stanice (pro zmatení zahraničních pozorovatelů též vypuštěné pod názvem Saljut), jeho civilní protějšek na úspěch teprve čekal. V roce 1971 sice na palubě prvního DOSu posádka pobývala tři týdny, při návratu však vinou dekomprese návratového modulu transportní lodi přišla o život. Takováto mise se přes splněný program práce na stanici úspěchem nazvat nedá. V roce 1974 zbýval konstrukční kanceláři CKBEM poslední trup převzatý z výrobní linky konkurenční CKBM na konci minulé dekády. Do stanice DOS-4 vkládali její konstruktéři velké naděje, přestože bylo stále více jasné, že využití stanic podobného typu je velmi omezené…
Na východě se nesměle začínaly ukazovat první náznaky svítání, ale zatím ještě nad kazašskou stepí držela vládu noc. Uprostřed pustiny by však případný náhodný divák spatřil jasně osvětlené místo, jemuž vévodil vysoký stroj připomínající tužku. Nezaměnitelné kontury rakety Proton-K byly osvětleny oslňujícími reflektory. Obslužné plošiny a celá startovní rampa č. 81 byly liduprázdné. Nic nenasvědčovalo tomu, že se zde ještě před několika desítkami minut odehrával zápas lidí s technikou: specialisté celou noc pracovali na odstranění problémů v elektrickém systému, propojujícím nosič s jeho nákladem. Nyní bylo vše v pořádku a odtikávaly poslední sekundy před startem. Byl 26. červen 1974, přesně 3:38:00 místního času (1:38:00 moskevského času), když Proton ožil. Pomalu se vydal vzhůru, aby na určenou dráhu donesl nový přístav pro připravené posádky – stanici OPS-2, druhý stroj oficiálně neexistujícího programu Almaz. Proton-K splnil svou úlohu a po několika minutách byla stanice na určené orbitě. Rozvinula své antény a křídla slunečních baterií a poté, co byly provedeny prvotní prověrky jejích systémů bylo oznámeno světu, že Sovětský svaz vypustil novou stanici
Po tragédii Sojuzu-11 čekala na konstruktéry CKBEM obrovská hora práce. Po vyjasnění příčin katastrofy bylo rozhodnuto, že žádná další posádka nepoletí do vesmíru bez skafandrů. To ovšem znamenalo poměrně velký zásah do konstrukce transportní lodi. Skafandry a systémy pro zabezpečení jejich funkce zapříčinily redukci posádky ze tří mužů na dva. Nutné úpravy zabraly téměř celý rok a napříště měly dvoučlenné posádky startovat v nových skafandrech Sokol-K. V pozadí těchto změn však stále probíhaly práce v Chruničevu. Pod rukama tam technikům rostla stanice DOS-2, která byla víceméně kopií DOSu-1. Výběr posádky pro tuto stanici byl jedním z prvních úkolů nového náčelníka oddílu kosmonautů, Vladimira Šatalova, jenž v říjnu 1971 v této funkci nahradil generála Kamanina. Šatalov, sám veterán nezdařeného letu ke stanici, se dokázal dobře vžít do pocitů jež zažíval Alexej Leonov se svojí posádkou, když byli 48 hodin před startem vyměněni za jinou posádku. Jako velkorysé gesto proto jmenoval k prvnímu letu na novou stanici Alexeje Leonova a Valerije Kubasova. Kvůli nutným úpravám však vypadl z kola ven jejich druh, Pjotr
„Šatalov prostě nikdy neodstartuje napoprvé,“ žertovalo se mezi obsluhou startovní rampy 22. dubna 1971, když posádka Sojuzu sjížděla výtahem dolů k úpatí rakety. Šero nového dne pomáhalo zakrýt zklamání na tvářích mužů, kteří doufali, že jejich cesta povede toho dne vzhůru, nikoli dolů. Co však naplat – technika si postavila hlavu. Start měl proběhnout v 5:20 místního času, ale minutu předtím, než měly být zažehnuty motory nosné rakety, se neodpojil kabel, jenž dodával elektrickou energii do třetího stupně nosiče. Operátoři se obávali, že při startu může dojít k poškození rakety, nebo dokonce ke spuštění havarijního záchranného systému SAS. Sám šéfkonstruktér Mišin, působící současně jako technický ředitel startu, proto vzlet osobně odvolal. Podle přítomných byl možná na vině nezvykle silný déšť, jenž v hodinách před plánovaným startem bičoval kosmodrom, kombinovaný s nočním mrazem. Ať už bylo příčinou cokoli, posádka musela z lodi vystoupit a čekat na další příležitost ke startu. Pro Šatalova to nebylo nic nového – při jeho prvním letu na Sojuzu-4 v lednu 1969 došlo také k odkladu už
Zdálo by se, že rozhodnutím o použití korpusů stanic OPS „Almaz“ byla ta nejtěžší práce na projektu stanice DOS vykonána, ovšem nebylo tomu tak. Technické specifikace a řešení projektu OPS postavila před konstruktéry mnoho výzev, s nimiž se museli popasovat ve velmi krátkém čase. Způsob připojování dopravních lodí, zdroje energie, pohonný systém, orientační systém, systémy zachování životních podmínek a mnoho dalších aparatur bylo nutno přepracovat s využitím stávajících systémů transportních lodí Sojuz. Na konstruktéry a manažery neustále tlačil čas. Slib, jenž dali Ustinovovi, tedy že stanice bude vypuštěna přibližně do 12-18 měsíců od zahájení prací, byl zavazující a v rámci sovětského způsobu řízení velkých projektů hraničil s nemožným. Navíc animozita vedení obou konstrukčních kanceláří, jež v projektu figurovaly, nebyla zrovna podpůrným faktorem. Přesto hned od počátku tým CKBEM a inženýři z Chruničeva našli společnou řeč. Ti posledně jmenovaní stále ještě vzpomínali na časy, kdy byl jejich tým samostatnou kanceláří pod vedením Vladimira Mjasiščeva. V kooperaci na projektu DOS viděli příležitost jak se alespoň částečně vypořádat s Čelomějovými autoritářskými manýry a získat byť jen malou míru
Mnoho lidí bere dnes za naprostou samozřejmost fakt, že se nám čtyři stovky kilometrů nad hlavou prohání rychlostí 27 600 km/h obří a neuvěřitelně komplexní stroj, ve kterém lidé tráví dlouhé týdny a měsíce. Stanice ISS je mementem lidské vytrvalosti a vynalézavosti. Na její palubě prostřednictvím svých zástupců lidský rod žije a pracuje nepřetržitě už šestnáct let za hranicemi atmosféry. Ovšem i pro tak úžasný stroj, jakým ISS je, platí rčení, že stojí na ramenou titánů. Dlouhodobá lidská přítomnost ve vesmíru je něčím, co si člověk musel vydobýt postupnými krůčky, obrovskými náklady a občas i za cenu nejvyšších obětí. V historii lidské snahy rozšířit hranice svého teritoria má význačné místo program, jenž se na scéně objevil na konci šedesátých let a svým způsobem trvá až do dnešních dní. Jeho příběh není zejména v počátcích přímočarý, ovšem po překonání dětských nemocí prokázal kvality, díky nimž je pro něj v análech kosmonautiky vyhrazeno navýsost čestné místo. Paradoxem je, že se ve své podstatě nejednalo o jeden program, ale o dva. Navíc jeho realizaci předcházela jedna „krádež
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
