NASA
NASA jmenovala Amita Kshatriyu novým zástupcem administrátora NASA. Amit Kshatriya před nástupem do nové funkce vedl kancelář programu Moon to Mars.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
NASA jmenovala Amita Kshatriyu novým zástupcem administrátora NASA. Amit Kshatriya před nástupem do nové funkce vedl kancelář programu Moon to Mars.
Projekt Kuiper společnosti Amazon uzavřel svou první leteckou dohodu. Partnerství s JetBlue má od roku 2027 zpřístupnit přibližně 75 letadlům širokopásmové připojení k družicím na nízké oběžné dráze Země.
Více než 80 důstojníků amerických Vesmírných sil minulý týden jako první absolvovalo nový roční kurz pro výcvik důstojníků. Tento program zahrnuje seznamování s vesmírnými operacemi, kybernetickou válkou a zpravodajstvím.
Spacedock, startup sídlící v Silicon Valley, dříve známý jako Orbital Outpost X , 20. srpna oznámil plány na demonstraci univerzálního připojovacího zařízení pro vesmírné systémy při misi, která by měla letět v roce 2026.
Společnost AscendArc se sídlem v Portlandu v Oregonu prodala svůj první malou geostacionární komunikační družici společnosti KT Sat, vlajkovému jihokorejskému operátorovi.
Společnost True Anomaly, startup zaměřený na vesmírné technologie a zaměřený na obranu se sídlem v Coloradu, najal Sarah Walterovou, výkonnou ředitelku pro družicový průmysl, na pozici provozní ředitelky.
Bílý dům 2. září oznámil dlouho očekávané přemístění velitelství amerického vesmírného velitelství z Colorado Springs v Coloradu do Huntsville v Alabamě, čímž zrušil rozhodnutí předchozího prezidenta Bidena z roku 2023 ponechat velitelství v Coloradu.
Společnosti General Atomics a Kepler Communications demonstrovaly spojení dvoumotorového letounu De Havilland Canada DHC-6-300 a družice. V demonstraci navázal optický komunikační terminál společnosti General Atomics namontovaný na letadle komunikaci s optickým terminálem Tesat na komunikační družici Kepler.
Společnost Muon Space se po navýšení financování o 90 milionů dolarů snaží rozšířit výrobní kapacity a zaměřit se na rostoucí poptávku po stále výkonnějších družicích v hmotnostním rozmezí 100–500+ kilogramů.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Když byl v sedmdesátých letech připravován společný sovětsko-americký let později známý jako „Sojuz-Apollo“, před mezinárodním týmem stálo mnoho překážek, jež bylo nutné překonat. Jedním z problémů byl rozdílný přístup k zajištění životních podmínek na Sojuzu a Apollu a z toho vyplývající rozdíly ve složení a tlaku atmosféry na těchto lodích. Zatímco posádka v Sojuzu pracovala v kyslíko-dusíkové atmosféře při tlaku běžném pro pozemské podmínky, Američané vsadili na čistě kyslíkovou atmosféru, která dovolovala udržovat přibližně třetinový tlak oproti tomu pozemskému. Je jasné, že po spojení Sojuzu a Apolla by nebylo možné přejít z jedné lodi do druhé bez vážných zdravotních rizik, která mohla vyústit až ve smrt posádky v důsledku dekompresní nemoci. To by ovšem vyžadovalo nejprve otevřít příklopy mezi loděmi, což by při rozdílu tlaků byl těžký oříšek. Nakonec celou záležitost elegantně vyřešil stykovací modul, který s sebou vezlo Apollo. V tomto modulu byla před přechodem posádky z jedné lodi do druhé pomalu vyrovnávána atmosféra tak, aby kosmonauti a astronauti nedoznali újmy. Asi nikoho by tehdy nenapadlo, že po dvaceti letech přijde podobné zařízení opět na
Stejně jako každá lidská činnost má i kosmonautika své pionýry, kteří prošlapávali ostatním cestu a stali se ve svém oboru, a nejen v něm, legendami. Jenže od prvních krůčků kosmonautiky už nás dělí šest dekád a čas neúprosně ubíhá bez ohledu na zásluhy, pocty, věhlas a slávu. Za obzorem tak mizí generace těch, kteří o sobě mohou říci – tehdy jsem byl první, přede mnou se o to ještě nikdo nepokusil. Je to normální běh tohoto světa, když lidé, které známe, pomalu odcházejí a s nimi i to nevyřčené, nepopsatelné, to, co se nedá přenést na jiné. S těmito pionýry se ztrácí zkušenost z první ruky, která je pro nás dnes téměř mýtická. A přestože dobře vím, že jednou musí přijít okamžik, kdy tady z oněch průkopníků již nezbude žádný, podvědomě se mi stejně nechce uvěřit, že odešel další z nich. Tím spíše, že byl jedním z největších. Včera na svůj velký let do neznáma nastoupila legenda jménem Alexej Archipovič Leonov. Muž, který byl jedním ze dvou posledních žijících členů prvního oddílu sovětských kosmonautů, muž, který jako
Pokud se to podaří, stráví američtí astronauti Bob Behnken a Doug Hurley na Mezinárodní kosmické stanici mnohem více času, než si původně mysleli. Jejich zkušební mise DM-2 měla být původně pouze testovací pro ověření kosmické lodi, na což stačí jen pár dní. Zástupce agentury NASA před pár dny uvedl, že NASA tuto možnost zvažuje a rozhodně není vyloučena její realizace. Nastíněný scénář prodloužené mise DM-2 je jednou z možností, jak zajistit, že ISS bude obydlena americkými astronauty i poté, co příští rok vyprší dohoda, kterou NASA uzavřela s Ruskem ohledně míst v lodích Sojuz. Na stole je podle slov administrátora Jima Bridenstina i přikoupení dalších křesel.
Stanice Mir byla v polovině devadesátých let jedinou platformou, na níž bylo možné provádět dlouhodobé experimenty pod přímou lidskou kontrolou. Oproti americkým raketoplánům, které nabízely let maximálně zhruba dva týdny dlouhý, byl Mir ideálním prostředkem pro plnění letového plánu o délce několika měsíců či let. To bylo pochopitelně lákavé nejen pro ruské výzkumníky, ale také pro jejich kolegy z mnoha zemí světa. Proto se také na palubě Miru vystřídalo mnoho „internacionálů“. Svá želízka v ohni měla i evropská agentura ESA, která s ruskými protějšky spustila program s názvem Euromir. V polovině roku 1993 začala výcvik pro tento program čtveřice mužů: Němci Ulf Merbold a Thomas Reiter, Švéd Christer Fuglesang a Španěl Pedro Duque. Merbold byl následně vybrán pro uskutečnění prvního letu v rámci programu, přičemž jeho dublérem byl Duque. Reitera a Fuglesanga pak čekal druhý let Euromiru. Zatímco Merboldova mise Euromir 94 trvala přibližně měsíc, druhý let nazvaný Euromir 95 měl svou délkou kopírovat délku ruských expedic. Naplánována byla mise trvající zhruba 135 dní. Zprvu byl hlavním kandidátem pro let Christer Fuglesang s tím,
Přestože bylo trvání expedice EO-19 ohraničeno zhruba pouhými sedmdesáti dny, Solovjov a Budarin se, co se letového plánu týče, rozhodně neměli za co stydět. Čekala na ně práce v podobě několika desítek experimentů, které se týkaly oblasti výzkumu nových materiálů nebo dálkového sledování Země a její atmosféry – kosmonauti se měli věnovat zejména procesům zrodu tajfunů. Součástí letového plánu byly také astrofyzikální pozorování, mělo být prováděno soustavné pozorování vybraných částí kosmického prostoru, zejména pomocí vybavení modulu Kvant. Stranou však neměly zůstat ani biotechnologické experimenty, při nichž měla hrát prim aparatura firmy Boeing a které měly být zčásti realizovány na komerční bázi. Krom toho měla posádka provést několik výstupů do volného prostoru a také se podílet na rekonfiguraci stanice. Ta se totiž od konce června nacházela v takové podobě, která umožňovala připojení amerického raketoplánu. U předního stykovacího uzlu byl pro tento účel dočasně zakotven modul Kristall, který bylo třeba vrátit na jeho místo. Přestože na procesu přemísťování modulů pomocí mechanismu Ljappa kosmonauti přímo neparticipovali a vše bylo naprogramováno a monitorováno
O tom, že včera vynášel poslední Sojuz-FG loď Sojuz MS-15 s tříčlennou posádkou už víte. Dnes v 9:46 SELČ startovala raketa Sojuz (verze 2-1b) znovu – tentokrát z kosmodromu Pleseck. Využila přitom rampy 43/4, což je poslední ze čtyř původních ramp pro Sojuzy na tomto kosmodromu, která je v provozu. Její sesterská rampa 43/3 nyní prochází finálními zkouškami, než se vrátí do služby začátkem příštího roku. Raketa dnes s pomocí horního stupně Fregat vynesla družici Tundra. Tento název nesou pro Rusko velmi důležité družice zajišťující národní bezpečnost. Monitorují totiž starty potenciálně nebezpečných nepřátelských raket, čímž dávají ruské vládě včasnou možnost adekvátně reagovat.
Začala sloužit v roce 2001 a od té doby letěla zatím 69×. Vynášela nejen pilotované lodě Sojuz, ale i zásobovací lodě Progress. Ve výčtu nákladů bychom našli i evropské sondy Mars Express a Venus Express, nebo několik komunikačních družic. Jubilejní sedmdesátý start bude pro raketu Sojuz-FG derniérou – další lodě Sojuz už budou vynášet modernizované rakety Sojuz-2. Dnes se tedy při startu lodi Sojuz MS-15 s tříčlennou posádkou rozloučíme s raketou, která odvedla hodně práce. A možná se budeme loučit i se startovní rampou, ze které se na svou historickou misi vydal Jurij Gagarin. Její osud totiž není úplně jasný. Co však jasné je, je termín startu – dnes v 15:57 našeho času.
Američané do projektu Shuttle-Mir vložili nemálo finančních prostředků a úsilí. Předpokládali, že jejich investice jim přinese důležité poznatky během plánovaných společných letů raketoplánů a Miru a také během pobytů amerických astronautů na palubě komplexu. Přestože jsou cesty do vesmíru samy o sobě riskantními, Američané zastávali filosofii, jejímž imperativem bylo nezvyšovat zbytečně riziko jak pro posádky, tak pro stroje. Když proto přišli Rusové s plánem na „snímek desetiletí“, pro jejich zámořské partnery to byl tak trochu šok. Tento „snímek desetiletí“ měl být pořízen Anatolijem Solovjovem a Nikolajem Budarinem během odletu raketoplánu od Miru. Neměl být ovšem pořízen zevnitř stanice, ale zvenčí! Sojuz TM-21 se Solovjovem a Budarinem se měl odpojit od Miru, provést oblet komplexu a následně zaviset u levoboku stanice. Mezitím se měl odpojit i raketoplán a posádka Sojuzu měla pořídit ony spektakulární záběry Atlantisu v době těsně před jeho odpojením a během něj. Přibližně po půlhodině samostatného letu se měl Sojuz opět připojit k Miru a Solovjov s Budarinem měli přejít na jeho palubu. Na krátkodobém odpojení Sojuzu nebylo nic zvláštního, Američany však znepokojoval fakt,
V roce 2017 Rusko určilo, že projekt Sunkar se stane základem nové generace raket, čímž se zrodil plán na raketu Fenix, později pojmenovanou Sojuz 5, která je dnes známá jako Irtyš. Vývoj však pokračuje i nadále a konstrukční kancelář Progress pracuje na kosmickém nosiči, který by spaloval kapalný metan. Tato raketa byla často označována jako Sojuz 7, přičemž nejčastěji se mluvilo o používání motorů RD-0164. V letošním roce však bylo označení Sojuz 7 použito pro nově navrženou raketu, která má na prvním stupni používat motor RD-180. Podle všeho se zdá, že i přes menší zmatky v pojmenování stále „metanová verze“ žije – aktuálně se ukrývá pod zkratkou RN SPG.
Podle Dmitrije Rogozina se podařilo zjistit příčinu loňské mimořádné situace. Informace však nebudou zveřejněny – každý má prý svá tajemství. 18. září 18:30
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.